Jak odhalit pravdu v síti lží a smrti?

Shirley byla přímá a bez přikrášlení. Její podnik měl pevná pravidla, a i když byly peníze vítány, podezření vůči cizincům nebylo výjimkou. Když jsem dorazil s dívkou, která vypadala jako někdo, koho Shirley znala, ale nebyla to ona, začaly se otázky množit. O Donaldovi Ivym, o kterém se před časem mluvilo, se rozběhla debata, která rozkrývala nejen vztahy mezi postavami, ale i stopy vedoucí k záhadným vraždám.

Billie přicházela s úmyslem získat něco cenného – desetitunové bankovky, které měly klíčový význam pro celou záležitost. Její vztah ke mně a skutečnost, že se vydávala za mou neteř, zkomplikoval situaci ještě více. Skutečný Donald Ivy, pokud jsem jím byl, byl v očích ostatních podezřelý, a důvěra se dala získat jen pomalu a za cenu odpovědí na těžké otázky.

Konflikty, podezření a nevyřčené hrozby vytvářely atmosféru, ve které bylo těžké poznat, kdo je přítel a kdo nepřítel. Když situace vygradovala až k násilí, bylo jasné, že důvěru je třeba stavět na důkazech, ne slovech. V momentě, kdy Shirley vytáhla zbraň, bylo jasné, že hranice mezi přežitím a nebezpečím je tenká.

Všechno se odehrávalo ve stínech města, kde každý kout skrýval tajemství a nebezpečí, kde pravda byla obklopena mlhou lží a kde jedinou jistotou byla neustálá nejistota. Čtenář by měl pochopit, že za každým příběhem, za každým jménem, které zmizelo, a za každou vraždou se skrývá síť motivů, vztahů a lží, které je třeba pečlivě rozplést. Nikdy není dostatečné věřit povrchním slovům, protože skutečnost může být mnohem složitější a nebezpečnější.

Proč se tohle všechno děje a co nám to ukazuje o lidech kolem nás?

Někdy se zdá, že osud s námi hraje podivnou hru. Všechny ty drobné okamžiky, které vypadají tak nevinně, nakonec dávají smysl jen tehdy, když je všechno konečně spojeno. Když jsem se vracel zpátky k autu, pocítil jsem znepokojení. Cítil jsem, jak mě někdo sleduje, někdo, kdo už čekal na můj konec, na to, jak se zabiju. Nevěděl jsem přesně, kdo to je, ale věděl jsem, že to někdo sleduje. A místo toho, abych se vrátil do auta, jsem se rozhodl, že potřebuji drink. Ne že bych to opravdu potřeboval, ale byl jsem sám a měl jsem pocit, že se toho všeho nemohu zbavit.

Vstoupil jsem do hotelu, hledaje přítomnost nějakého člověka, který by mi alespoň trochu zvedl náladu. Terry Jardine, recepční, byla tam. Věděl jsem, že to je ona, kdo mi může alespoň na chvíli zaplnit prázdnotu. Byla zaujatá svým úkolem, když jsem přišel, ale její reakce, když mě uviděla, byla tak spontánní, že se smíchem odpověděla, jako bych byl její starý známý.

„Ahoj, Don,“ řekla. „Na chvíli jsem si myslela, že jsi nějaký obchodník, co uvízl v Tombury o víkendu. Co je nového?“

Cítil jsem se osaměle. Judy mě opustila a odešla s policistou. Byl jsem sám v domě, a přestože jsem přišel do města jen pro noviny, našel jsem ji tu. „Už jsi měla oběd?“ zeptal jsem se jí. Bylo skoro čtyři hodiny odpoledne, což znamenalo, že byla ideální doba na koktejl.

„Nejsem si jistá, že to bude možné,“ odpověděla s úsměvem. „Nemohu teď odejít, musím tady zůstat.“

Možná jsem byl trochu příliš optimistický, ale něco v jejím výrazu mě přesvědčovalo, že s ní něco podniknu. Navrhl jsem, že bychom mohli vyrazit k mému domu na večeři. Na chvíli to vypadalo, že se na to nechytí, ale pak jsem se zeptal, kdy končí.

„V osm,“ řekla. „Můžeme to udělat po té hodině.“

Když jsem se vrátil domů, Judy už zavolala, že nebude doma na večeři. To, že si užívá čas s policistou, mě nijak nepřekvapilo. Ve skutečnosti jsem věděl, že to bude pokračovat, ale ona měla svoji roli v tom všem. „Mám v plánu mít večer pro dva,“ řekl jsem jí. „A když přijdeš, zařídím pro tebe nějaký skvělý hamburgery.“ Cítil jsem, jak moje věty začínají nabírat ironický tón, ale nebylo to tak, že bych se tím skutečně trápil.

Terry byla stále v hotelu, když jsem se vrátil. Byla nervózní. Její kolega měl přijít, aby ji vystřídal, ale pořád ještě nedorazil. Měl jsem pocit, že to byla další věc, která se měla stát, nebo že je všechno už předurčeno.

Zkoušel jsem ji přesvědčit, že by mohla odejít dřív, že bychom se spolu mohli bavit, ale ona byla zodpovědná a nechtěla si to zkomplikovat. Věděl jsem, že to, co říká, má svůj důvod. Opravdu to myslela vážně. Jakmile její kolega dorazil, byli jsme na cestě k mému domu.

Terry měla své důvody, proč byla v hotelu, proč dělala to, co dělala, a proč mě nedokázala úplně následovat hned. Všechno to bylo podmíněno okolnostmi. A přesto, že jsme byli na začátku něco, co jsem si nikdy předtím nepředstavoval, věděl jsem, že to nakonec dává smysl.

Mnozí lidé hledají stabilitu ve svých životech, ale pravda je, že ve skutečnosti ji hledáme v těchto okamžicích, ve chvílích, kdy jsme sami nebo s někým jiným, a vytváříme si realitu, která se ve skutečnosti formuje z náhod a očekávání.