Kazach Anton Pavlovič Čechov
Nájemce usedlosti Nizy, Maksim Torčakov, městský občan z Berdjansku, jel se svou mladou ženou z kostela a vezl právě posvěcený koláč. Slunce ještě nevycházelo, ale východ už byl červený a zlatý. Bylo ticho... Křepelka křičela své: „pít půjdeme! pít půjdeme!“, a daleko nad mohylou kroužil káně, jinak v celé stepi nebylo žádného živého tvora.

Torčakov jel a přemýšlel o tom, že není lepšího a veselějšího svátku než Kristova vzkříšení. Byl nedávno ženatý a teď slavil s manželkou svou první Velikonoce. Na cokoli se podíval, na cokoli pomyslel, všechno mu připadalo jasné, radostné a šťastné. Přemýšlel o svém hospodářství a našel, že všechno je v pořádku, domácí vybavení je takové, jaké by mělo být, všeho je dost a všechno je dobré; díval se na ženu - a ta mu připadala krásná, laskavá a klidná. Těšila ho i záře na východě, i mladá tráva, i jeho třesoucí se, pískající bryčka, líbil se mu i káně, které těžce mávalo křídly. A když na cestě zastavil v hospodě, aby si zapálil cigaretu a vypil skleničku, bylo mu ještě veselější…
„Říkal jsem, velký den!“ – říkal. „A teď je to opravdu velké! Počkej, Lizo, teď slunce začne hrát. Každé Velikonoce hraje! A i ono se raduje, jako lidé!“
„To není živé,“ podotkla žena.
„Ale na něm jsou lidé!“ – vykřikl Torčakov. „Věř mi, jsou! Ivan Stepanovič mi vyprávěl – na všech planetách jsou lidé, na slunci i na měsíci! Opravdu… A možná, že vědci lžou, jen bůh ví! Počkej, nějak ta kůň stojí! Tak to je!“
Po půli cesty k domu, u Křivé Baňky, Torčakov a jeho žena viděli osedlaného koně, který stál nehybně a čichal k zemi. U cesty na hrbu seděl ruský kozák a skloněný se díval na své nohy.
„Kristus vstal z mrtvých!“ – zvolal Maksim.
„Oprávněně vstal,“ odpověděl kozák, aniž zvedl hlavu.
„Kam jedeš?“
„Domů, na úlevu.“
„Proč tady sedíš?“
„Tak... nemocen... Nemám sílu jet.“
„Co tě bolí?“
„Všechno mě bolí.“
„Hm... to je nepříjemné! U lidí je svátek, a ty jsi nemocný! Měl bys jet do vesnice nebo na hostinec, proč tady sedět?“
Kozák zvedl hlavu a unavenýma očima se podíval na Maksima, jeho ženu a koně.
„Jste z kostela?“ – zeptal se.
„Z kostela.“
„A mě zastihl svátek na cestě. Bůh nedovolil dojet. Teď bych si sedl a jel, ale nemám sílu... Vy, pravoslavní, dali byste mi posvěcený koláč, abych se mohl najíst!“
„Koláč?“ – zeptal se Torčakov. „To by šlo, nic... Počkej, teď...“
Maksim rychle prohledal kapsy, podíval se na ženu a řekl:
„Nemám nůž, čím to nakrájím. A zlomit to – ruka se mi netváří, zničíš celý koláč. Co teď? Hledáš nůž?“
Kozák se s námahou zvedl a šel k sedlu pro nůž.
„Ještě tohle!“ – naštvaně řekla Torčakova žena. „Nedám ti koláč krájet! S jakýma očima ho povezu domů pokrájený? A co to je – v stepi jíst!“
Žena vzala z rukou manžela koláč, zabalený v bílé ubrousku, a řekla:
„Nedám! Musí to být v pořádku. To není chleba, ale posvěcený koláč, a hřích je ho krájet bez důvodu.“
„Nu, kozáku, nezlob se!“ – řekl Torčakov a zasmál se. „Žena mi to zakázala! Sbohem, cesto!“
Maksim vzal otěže, plácnul koně, a bryčka se hlučně rozjela dál. A žena stále říkala, že krájení koláče před domem je hřích a nepořádek, že všechno má mít své místo a čas. Na východě, malující chmýřící se mraky do různých barev, zářily první sluneční paprsky; zazněla píseň skřivana. Už ne jeden, tři káně, v dálce od sebe, kroužili nad stepí. Slunce trochu zahřálo, a v mladé trávě začali cvrčci cvrlikat.
Po několika verstách Torčakov pohlédl dozadu a podíval se do dálky.
„Nevidím kozáka…“ – řekl. „Jé, chudák, myslel si, že bude nemocný! Není nic horšího: musíte jet, a nemáte sílu… Třeba zemře na cestě... Nedali jsme mu, Lizo, koláč, a asi to měl potřebovat. Třeba i on se chtěl najíst.“
Slunce vyšlo, ale jestli hrálo nebo ne, Torčakov to neviděl. Celou cestu až domů mlčel, o něčem přemýšlel a nespouštěl oči z černého ocasu koně. Nevíme proč, ale začala je pohlcovat nuda, a z veselé nálady ve hrudi už nic nezbylo, jako by vůbec nebyla.
Přijeli domů, pozdravili se s pracovníky; Torčakov se znovu rozveselil a začal mluvit, ale když se usadili a každý vzal kousek posvěceného koláče, podíval se neveselým pohledem na ženu a řekl:
„A není to špatné, Lizo, že jsme tomu kozákovi neudělali radost?“
„Jsi divný, opravdu!“ – řekla Liza a překvapeně pokrčila rameny. „Kde jsi vzal takový zvyk dávat posvěcený koláč na cestě? Není to chleba? Teď je pokrájený, leží na stole, ať si ho jí, kdo chce, i ten tvůj kozák! Co mi na něm záleží?“
„Tak to je, ale je mi líto kozáka. Vždyť je horší než chudý a sirotek. Na cestě, daleko od domova, nemocný...“
Torčakov vypil půl sklenice čaje a už nic dalšího nepil ani nejedl. Nechtělo se mu jíst, čaj mu připadal nechutný, jako tráva, a znovu bylo nuda.
Po jídle šli spát. Když se za dvě hodiny Liza probudila, stál u okna a díval se na dvůr.
„Už jsi vstal?“ – zeptala se žena.
„Nějak se mi nespí… Eh, Lizo,“ – povzdechl si, „my jsme toho kozáka urazili!“
„Zase s tím kozákem! Co s tím kozákem pořád máš? Nezajímej se o něj.“
„Sloužil carovi, možná proléval krev, a my jsme s ním zacházeli jako s vepřem. Měli jsme ho vzít domů, nakrmit ho, ale ani kus chleba jsme mu nedali.“
„No, dám ti zničit koláč. A ještě posvěcený! Ty bys ho s kozákem zničil, a já bych pak doma plakala? Půjdu

Jaký je správný přístup k mechanické ventilaci u pacientů s obstrukčními nemocemi dýchacích cest?
Jaké technologické výzvy a materiály určují budoucnost integrované optiky?
Jak zajistit bezpečnost 5G sítí v kritických infrastrukturách?
Jaké jsou pokročilé ultrazvukové techniky pro detekci isoechogenních lézí prsu a jaký význam mají v diagnostice?
Jaké geodynamické procesy ovlivňují roztažné tektonické zóny?
Jak Mahayana přetvářel buddhismus: Cesta k Buddhovo-vědomí a klíčová filozofická myšlenka
Vysvětlivka k učebnímu plánu Střední školy č. 2 ve městě Makarev na školní rok 2016–2017
Informace o materiálně-technickém zabezpečení vzdělávací činnosti v oblasti anglického jazyka
Otevřená akciová společnost „Centrální příměstská osobní dopravní společnost“ (OAO „Centrální PPK“)
Závěrečný slohový útvar (přepis) školní rok 2017–2018
O kozácích: Příběhy, poezie a paměť jednoho národa