Jak Mahayana přetvářel buddhismus: Cesta k Buddhovo-vědomí a klíčová filozofická myšlenka

V období, kdy Mahayana začala nabývat na významu, se i jazyk buddhistických textů začal měnit. Starší buddhistické texty, známé jako Pálijská kanon, byly psány v pálijštině, avšak v Mahayáně se stále více rozšiřovalo používání sanskrtu. Mezi nejvýznamnější Mahájánové sútry patří Prajñápáramitá sútry, přičemž Ashtasáhasrika Prajñápáramitá je považována za jednu z nejstarších. Mahayana se postupně stala klíčovým směrem, jehož filozofická a teologická hloubka byla formulována spisy velikánů jako Nagarjuna, Aryadeva, Asanga a Vasubandhu. Pozoruhodné jsou také záznamy čínských poutníků, kteří se podíleli na zachycení historie Mahajány v Indii, a archeologické nálezy z buddhistických monastických lokalit, které pomáhají osvětlit její vývoj.

Jedním z klíčových prvků Mahajány byla koncepce bodhisattvy, která byla v předchozím buddhismu známá, ale získala novou dimenzi. Gotama Buddha, jak je zmíněno v některých starších textech, byl ve své minulé inkarnaci znám jako asceta jménem Megha či Sumedha a podle některých tradic přijal slib stát se Buddhou za přítomnosti Buddhy Dipankary. Nicméně Mahayana přinesla hlubší vývoj této myšlenky a bodhisattva se stal klíčovou postavou. Na rozdíl od arahanta, který usiluje o dosažení nibbány a po dosažení tohoto cíle se ztrácí v cyklu samsáry, bodhisattva odkládá své vlastní osvícení a místo toho se rozhodne věnovat své energii pomoci ostatním bytostem. Klíčovým prvkem tohoto ideálu je veliká soucitnost (mahá-karuna).

Rozdíl mezi arahantem a bodhisattvou je zásadní. Arahant je jedinec, který dosáhl nibbány pro sebe a tím se stal vysoce pokročilým v duchovní praxi. Bodhisattva, na druhé straně, rozumí dosažení Buddhova vědomí, ale místo aby se sám osvítil, rozhodne se zůstat v samsáře a pomáhat všem ostatním bytostem. Tento proces neprobíhá rychle – bodhisattva po nesmírně dlouhou dobu pečlivě kultivuje své ctnosti.

Praktiky vedoucí k Buddhovo-vědomí se v Mahajaně neliší zásadně od starších tradic, ale přece jen zde existuje řada specifik. Bodhisattvovy ctnosti, nazývané paramity, byly původně sečítány na šest, později na deset. Mezi ně patří štědrost (dána), správné chování (šila), trpělivost (kšánti), síla mysli (vírya), meditace (dhyána), moudrost (prajňa), zručnost v metodách (upája-kaušalya), rozhodnutí (pranidhána), síla (bala) a poznání (džňána).

S Mahajanou také souvisí významné filozofické školy, jako je Mádjamáka a Jógáčára. Mádjamáka byla založena Nagarjunou ve 2. století našeho letopočtu. Jeho klíčové dílo, Múla-Mádjamáka-Kárika, přináší myšlenku šúňjatá, tedy prázdnoty. Tento koncept neznamená, že nic neexistuje, ale spíše že vše, co je vnímáno, je klamné a že neexistují žádné trvalé substance nebo Já. Pozdější myslitelé Mádjamáky, jako byli Aryadeva, Buddhápálita nebo Chandrakírtí, dále rozpracovávali tuto teorii, která ukazuje, že vší věci a bytosti jsou ve své podstatě prázdné a podmíněné.

V rámci školy Jógáčára se kladl důraz na meditaci a práci s vědomím. Texty jako Samdhinirmočana a Lankávátara podrobně popisují šest typů vědomí, z nichž každé reprezentuje různé aspekty vnímání a myšlení. Tato škola, kterou založil Maitrejanátha, také přináší ideu klishta-manas (znečištěné vědomí), které je naplněno iluzemi a bludy, a alája-vidžňána (skladové vědomí), v němž jsou uloženy všechny karmické stopy minulých činů a znečištění. Cílem je zbavit se těchto nečistot a dosáhnout osvícení.

Dalším praktickým projevem Mahajány bylo uctívání Buddhových a bodhisattvů prostřednictvím obrazů v chrámech. Zatímco starší buddhismus se soustředil na uctívání relikvií a stúp, Mahayana se zaměřila na zbožnost a oddanost těmto obrazům, které měly moc ochraňovat a inspirovat praktikující. Postupně došlo k přesunu z uctívání historického Buddhy Šákjamuniho k uctívání mnoha Buddhových a bodhisattvů, jako byli Maitreja, Avalókitéšvara nebo Maňdžušrí.

Také významný vliv Mahajány na společenskou praxi ukazuje archeologie. Výzkumy, jako studie Lars Fogelina (2006), zkoumaly architekturu a krajinné uspořádání monastických lokalit, jako je Thotlakonda v severní Andhře. Tato místa odhalují, jak byl buddhismus propojen se širšími sociálními a kulturními kontexty. Například zde byly nalezeny pamětní kameny, které pravděpodobně označovaly místa posledního odpočinku méně významných mnichů a oddaných laiků.

Vzhledem k tomu, jak Mahayana změnila strukturu a praxi buddhismu, je třeba pochopit, že tento směr přinesl nejen nové filozofické výzvy, ale i zásadní proměnu vztahu mezi jednotlivcem a buddhistickou komunitou. V kontextu širšího kulturního a filozofického vývoje Mahajány bylo důležité, jak tento směr ovlivnil chápání přítomnosti a přechodu mezi samsárou a nirvánou. Významné bylo i vytvoření nové spirituality, kde se zřetelně propojoval ideál osobního osvícení s altruistickým cílem osvobození všech bytostí.

Jak byla organizována správa a ekonomika starověké Indie?

V období starověké Indie byla správa a ekonomika státního aparátu komplexní a měla své kořeny v hluboké propojenosti s místními komunitami a tradicemi. Většina informací, které máme o správě a ekonomických vztazích z tohoto období, pochází z různých nápisů, které se zachovaly v chrámových a jiných kulturních lokalitách. Nápisy na kamenech a plechových deskách poskytují náhled do života tehdejších vládců a jejich poddaných.

Jeden z takových nápisů, nalezený v jeskyni Ghatotkacha v Guwadě, zachycuje dedikaci jeskyně osobou, jejíž jméno se ztratilo, ale na základě dalších údajů je pravděpodobně ztotožňováno s vládcem Varahadevou. Tento nápis hovoří o jeho rodině, která byla známá svou ctností, zejména velkorysostí a odpuštěním. Varahadeva vládl rozumně a podle všeho byl považován za vládce, který dbal na blaho svých poddaných.

Mezi administrativními termíny, které se objevují v nápisech, se nachází slova jako rahasika, gramakuta, nebo devavarika. Tyto termíny odkazují na různé administrativní a policejní funkce, které byly v té době důležité. Například gramakuta označuje vesnického starostu, zatímco devavarika mohl být vůdcem vesnické policie. Tyto funkce ukazují na složitost tehdejšího správního systému, kde každá obec měla své vlastní struktury a funkce, které byly napojeny na královskou administrativu.

Pokud se podíváme na oblast správy financí, mnoho textů, jako je Narada Smriti, ukazuje, jak král měl zajišťovat správu daní a bohatství státu. Kamandaka ve své Nitisáře radí vládci, aby s daněmi zacházel obezřetně, podobně jako květinář nebo dojič dobytek, tedy tak, aby to bylo pro poddané spravedlivé a rozumné. Nicméně, jak Nitisára, tak Arthashastra varují před zneužíváním moci a ukazují na důležitost spravedlivého vyžívání daní a příjmů státní pokladny.

Mezi zdroje státních příjmů patřily daně z půdy a různé cesty, jak financovat vojenské a administrativní operace. Zajímavým příkladem je termín "bhaga", který označuje podíl krále na zemědělské produkci, což v některých textech bývá vyjádřeno jako šestina úrody. Zdroje příjmů zahrnovaly také shulka, což byly poplatky z obchodních cest a tržišť. Tato forma zdanění zajišťovala stabilitu a příjmy pro vládce, kteří mohli investovat do armády a infrastruktury.

Zemědělské a obchodní daně, jako byly termíny kara, bali, a uparikara, ukazují na rozdílné formy zdanění, které se týkaly různých oblastí a funkčních rolí společnosti. Kara je obvykle označováno jako obecný termín pro daně, ale v některých případech může být specifickým poplatkem za majetek nebo obchod. Bali, což je známý termín z ranějších dob, je často spojováno s daní za půdu nebo náboženskými poplatky, zatímco uparikara se může vztahovat na další poplatky, jako například na daň pro držitele dočasných nájemních smluv.

Další důležitou oblastí, kterou je třeba pochopit, je vlastnictví země. Diskuze o vlastnictví půdy ve starověké Indii ukazuje na to, že existovaly různé formy vlastnictví, mezi nimiž dominovalo královské vlastnictví. Zatímco některé texty naznačují, že vesnice měly určitou roli při správě půdy, mnohé z nich tvrdí, že skutečné vlastnictví náleželo králi. Kautilya ve své Arthashastře také uvádí, že některé oblasti byly považovány za "královskou půdu". Tento koncept propojení krále s půdou odráží širší ideologii, podle které byl král považován za zástupce božství na zemi a správce jejího bohatství.

Pochopení těchto administrativních a ekonomických termínů a principů nám ukazuje, jak byla starověká indická společnost organizována a jakým způsobem byly propojeny ekonomické zájmy vládců s každodenním životem obyvatel. Přestože daně a správní funkce byly neoddělitelnou součástí života lidí, jejich existence v systému byla pečlivě vyvažována vůlí vládců a přítomností pečlivě navržených regulačních struktur.

Jak rozluštit starověké nápisy a jejich význam?

Dekódování textů a analýza informací, které obsahují, jsou klíčovými nástroji pro pochopení historie a kultury starověkých civilizací. Mezi oblasti, které se zabývají tímto tématem, patří epigrafika – věda o nápisech, a paleografie, která se soustředí na studium starověkých písem. Nejstarší nápisy na indickém subkontinentu pocházejí z období Harappské civilizace, ale písmo Harappan dosud nebylo rozluštěno. Nejstarší rozluštěné nápisy jsou datovány do konce 4. století př. n. l. a jsou psány v písmenech Brahmi a Kharoshthi. Patří sem nápisy Maurijského císaře Ašóky, které jsou napsány v několika jazycích a písmenech, ale především v prakritském jazyce a písmu Brahmi.

Problém spočívá v tom, že mezi Harappským písmem a Brahmi nebo Kharoshthi není žádná zřejmá souvislost, což znamená, že nevíme, co se stalo s písmem mezi těmito obdobími. Védské texty se o písmu přímo nezmiňují, ale zmínky o metrách, gramatických a fonetických termínech, o velmi velkých číslech a složitých aritmetických výpočtech v pozdějších védských textech naznačují, že písmo mohlo být známo v té době.

První zřetelné textové odkazy na písmo a psané dokumenty se objevují v buddhistických Pálijských textech, zejména v Jatacích a Vinaya Pitace. Paniniho dílo Aštádhjáji zmiňuje slovo „lipi“ (písmo). Písmo Brahmi Ašókových nápisů se zdá být poměrně vyspělým písmem, které muselo mít předcházející historii trvající nejméně několik století. Novější důkazy o existenci Brahmi v předmaurijských dobách pocházejí z Anuradhapury na Srí Lance, kde archeologové našli střepy s krátkými nápisy (pravděpodobně jména lidí), které lze datovat minimálně na počátek 4. století př. n. l. Krátké nápisy v tamilském Brahmi byly nalezeny také na střepinách v Porunthalu, Kodumanalu a Keezhadi v Tamilnádu.

Existují tři základní typy písem: logografická písma, kde symboly znamenají slovo; slabiková písma, kde symboly představují slabiku; a abecední písma, kde každý symbol označuje jednotlivý fonetický zvuk. Písma Brahmi a Kharoshthi leží někde mezi slabikově a abecedně psanými systémy, a lze je popsat jako semi-slabiková nebo semi-abecední. Písmo Kharoshthi bylo používáno především na severozápadě – v oblastech kolem Indu, Swatu a Kábulu, známých ve starověku jako Gandhára. Ašókovy nápisy v Shahbazgarhi a Mansehře jsou psány tímto písmem. Kharoshthi bylo později používáno i v severní Indii pod vládou Indo-Řeků, Indo-Partanů a Kušanů, a také v některých oblastech Střední Asie.

Písmo Kharoshthi bylo psáno zprava doleva a pravděpodobně vzniklo z semitského aramejského písma. Původ písma Brahmi, které se psalo zleva doprava, není zcela jasný. Někteří vědci se domnívají, že má původ v aramejštině, ale jiné názory tvrdí, že vzniklo původně na indickém subkontinentu. Tento názor je problematický, protože směry psaní a formy písmen v Brahmi a Kharoshthi jsou odlišné, což činí nepravděpodobné, že by pocházela z jednoho a téhož písma.

Kharoshthi zaniklo kolem 3. století n. l., zatímco Brahmi, na rozdíl od něj, se stalo základem pro všechna původní písma jižní Asie, a to i pro písma používaná v části Střední a Jižní Asie. Různé etapy vývoje písma Brahmi jsou často označovány podle dynastií, např. Ašókovské Brahmi, Kušánské Brahmi a Gupta Brahmi. Epigrafista D. C. Sircar identifikoval tři fáze vývoje tohoto písma v severní Indii: rané Brahmi (3. – 1. století př. n. l.), střední Brahmi (1. století př. n. l. – 3. století n. l.) a pozdní Brahmi (4. – 6. století n. l.).

V 6. století n. l. se z Gupta Brahmi vyvinulo písmo známé jako Siddhamatrika nebo Kutila, které mělo ostré úhly na pravém dolním rohu každého písmena. Regionální rozdíly v písmu se od tohoto období začaly vyostřovat. Moderní severoindická písma vznikala z Siddhamatriky. Nagari nebo Devanagari, standardizované kolem roku 1000 n. l., a východní písmo (známé jako proto-bengálština nebo Gaudi) se formovalo mezi 10. a 14. stoletím. Z tohoto období pocházejí i písma bengálské, assámštinské, odijské a maithílské z 14. až 15. století. Také v té době vzniklo písmo Sharada v Kašmíru a okolních oblastech.

Nejstarší nápisy v tamilštině (s prvky prakritu) byly nalezeny v jeskyních a skalních úkrytech, zejména v Tamilnádu, v okolí Madurai. Tyto nápisy jsou psány písmem Tamil-Brahmi, což je adaptace Brahmi pro zápis tamilštiny. Iravatham Mahadevan identifikoval dvě fáze vývoje písma Tamil-Brahmi – ranou Tamil-Brahmi (přibližně 2. století př. n. l. – 1. století n. l.) a pozdní Tamil-Brahmi (2. – 4. století n. l.).

Rozluštění starověkých písem je fascinujícím příběhem. Písmo Ašóky bylo rozluštěno díky pomalé a pečlivé práci několika administrativních vědců a epigrafistů v Britské Indii, včetně Charlese Wilkinse, kapitána A. Troyera, W. H. Milla, J. Stevensona a Jamese Prinsepa. Prinsep v roce 1837 konečně rozluštil Ašókovské Brahmi. I když Prinsep dokázal nápisy přečíst, neznal jméno krále Piyadasiho, o němž se v nich mluvilo. Odpovědí byla identifikace krále jako Ašóky na základě odkazů v Pálijském kronice Dipavamsa.

V současnosti existuje několik dalších nevyřešených písem, jako například ornamentální Brahmi a písmo zvané shankhalipi, jehož postavy připomínají lastury. Tato písma jsou známa z různých částí Indie, kromě dalekého jihu, a datují se do období mezi 4. a 8. stoletím n. l.

Jaké různé typy nápisů existují a jaký mají význam pro historický výzkum?

Nápisy, jako historické dokumenty, jsou cennými prameny pro studium minulosti, protože poskytují konkrétní a spolehlivé informace o různých aspektech života v minulosti. Lze je klasifikovat podle několika kritérií, včetně materiálu, jazyka, věku nebo geografické oblasti. Kromě toho je možné je rozdělit na oficiální a soukromé záznamy, podle toho, kdo je nechal vytvořit. Královské edikty, jako například edikty Ašóky, nebo královské dary půdy jsou příklady oficiálních nápisů. Na druhé straně nápisy zaznamenávající dary od jednotlivců nebo cechů pro chrámy či buddhistické nebo džinistické komunity představují příklady soukromých záznamů.

Klasifikace nápisů může jít ještě dál, když je rozdělíme podle jejich obsahu a účelu. Například nápisy donativní, zasvěcovací nebo pamětní. Jedním z příkladů pamětního nápisu je sloup Ašóky v Lumbiní, který zaznamenává královu návštěvu místa narození Buddhy. Tento nápis nám nejen poskytuje informace o události, ale také o náboženském a kulturním významu tohoto místa v té době.

Nápisy často sloužily k zaznamenávání památky na zemřelé, což bylo v mnoha oblastech Indie běžnou praxí. Takzvané "héroické kameny" jsou rozšířeny po celé zemi, přičemž některé z nich nesou pouze vytesané scény, jiné mají i nápisy. Nejčastěji se jednalo o kameny postavené na památku hrdinů nebo žen, které spáchaly satí. Jiné kameny byly věnovány vzpomínce na džinistické muže a ženy, kteří vykonali rituální smrt. Na západním pobřeží Indie se nachází mnoho kamenů na památku námořníků, kteří zahynuli v námořních bitvách. V některých případech byly pamětní kameny uctívány jako součást náboženského rituálu.

Donativní nápisy byly obvykle vytesávány na chrámech, svatyních, bránách nebo v jeskyních a zaznamenávaly dary, které lidé poskytli pro náboženské účely. Nápisy na bronzových deskách, které zaznamenávaly královské dary půdy nebo peněžní příspěvky pro chrámy, byly běžné v období středověku. Královské dary půdy byly vytesávány na kamenných nebo bronzových deskách a často byly doprovázeny podmínkami, jako jsou daňové úlevy. Nejstarší známý nápis týkající se darování půdy pochází z 1. století n.l. a je spojen s vládcem Satavahanyů v Nášiku.

Další významnou skupinou královských nápisů jsou takzvané prashasti, chvalozpěvy, které byly připojeny k některým královským ediktům nebo soukromým nápisům. Prashasti obvykle vychvalují vládu a činy daného krále. Příkladem je Hathigumpha, nápis krále Kharavely, který pochází z 1. století př.n.l. a je umístěn na jeskyni v Kalinge. Tento nápis nejen zmiňuje královu vojenskou slávu, ale také jeho náboženské zásluhy.

Memoriální kameny, nebo tzv. "hero stones," jsou důležitým důkazem kultury, která vzdávala hold nejen vojenským hrdinům, ale i každodenním postavám, jako byli umělci, ženy nebo dokonce domácí zvířata. V Karnatace, na jihu Indie, bylo nalezeno téměř 3 000 takových kamenů, které jsou datovány mezi 5. a 13. stoletím. Některé z těchto kamenů vyprávějí příběhy o hrdinské smrti mužů, jiní zmiňují hrdinskou smrt žen nebo dokonce královen, které se účastnily dobyvatelských nájezdů.

Důležitým aspektem některých nápisů je také jejich spojení s infrastrukturou a veřejnými díly. Některé z nich zaznamenávají stavbu vodních děl, studní nebo chrámů. Například na skalním nápise v Junagadhu v Gudžarátu je zaznamenána historie výstavby a oprav nádrže Sudarshana, která byla spojena s mnoha významnými událostmi od 4. století př.n.l. až do 5. století n.l.

Nápisy jsou neocenitelné také v oblasti jazykového výzkumu. Některé nápisy obsahují lingvistické detaily, které se vztahují k vývoji sanskrtu, a mohou poskytnout důležitý náhled na gramatické změny v průběhu času. Nápisy na pečetích nebo grafitti, které nechali poutníci a cestovatelé, jsou zase cenným důkazem o náboženských a kulturních praktikách té doby.

Pokud jde o význam nápisů pro historické bádání, jejich přednost spočívá v jejich trvanlivosti a schopnosti zachytit okamžiky historie, které jsou často těžko dostupné jinými prostředky. Na rozdíl od rukopisů, které mohly být ztraceny nebo zničeny, nápisy jsou zpravidla více stabilní a umožňují spojit konkrétní události s konkrétními místy a daty. Využití nápisů jako historického pramene je proto zásadní pro pochopení starověkých civilizací.

Jaké bylo využití písma v harappanské civilizaci a jaké to mělo důsledky pro její společenskou strukturu?

Harappanská kultura se vyznačovala rozmanitými a vysoce vyvinutými řemeslnými tradicemi, které umožnily většinu zboží, které obyvatelé této civilizace potřebovali, vyrábět uvnitř jejího kulturního prostoru. Některé suroviny a výrobky pocházely z jiných částí indického subkontinentu, stejně jako z oblastí jako Afghánistán a Střední Asie, ale většina nezbytných předmětů byla k dispozici přímo v tomto prostoru. Obchodní činnost harappanské civilizace tedy zahrnovala organizované obchodníky i kočovné prodavače, kteří se pohybovali v horských oblastech. Otázka, do jaké míry byla tato aktivita pod státní kontrolou, je stále předmětem debat.

Jedním z největších tajemství harappanské civilizace zůstává jazyk, kterým její obyvatelé mluvili, a její systém písma. Je pravděpodobné, že lidé v různých částech harappanské kulturní zóny hovořili různými jazyky a dialekty. Písmo na pečetích bylo pravděpodobně v jazyce vládnoucí elity. Někteří badatelé se domnívají, že tento jazyk patřil do indoevropské jazykové rodiny, avšak Iravatham Mahadevan a Asko Parpola prezentovali přesvědčivé důkazy o tom, že harappanský jazyk mohl patřit do drávidské jazykové rodiny. Někteří badatelé, jako Steve Farmer a Richard Sproat, argumentovali, že harappanské znaky nejsou jazykem, ale spíše ne-lingvistickými symboly. Tento názor byl však efektivně vyvrácen Parpolou, který uvedl, že se jedná o skutečný písemný systém.

Vykopávky přinesly více než 6 000 zapsaných objektů, přičemž většina písma se nachází na pečetích a pečetních otiscích, menším množství na měděných nebo bronzových předmětech, keramice a dalších předmětech. Pečetí bylo více než pečetních otisků a tyto pečetě byly často opotřebované na okrajích, což naznačuje, že mohly mít jiný význam než jen autentizace obchodního zboží. Některé pečetě měly díru pro provlečení šňůry, což naznačuje, že mohly být použity jako identifikační značky pro bohatší vrstvy společnosti, jako byli vlastníci půdy, obchodníci, kněží a vládci. Další objekty, jako malá steatitová nebo fajáncová tablety, nesly podobné nápisy, ale nepoužívaly se k otiskům. Výskyt psaní na keramice, nástrojích a špercích svědčí o širším využívání písma v řemeslné výrobě a ekonomických transakcích. Některé z těchto nápisů na osobních předmětech, jako jsou náramky, nástroje nebo korálky, mohly mít náboženský nebo rituální význam.

Písmo v harappanské civilizaci nebylo omezeno pouze na administrativní nebo obchodní účely. Zajímavé je, že existují příklady dlouhých nápisů, které naznačují možnou náboženskou nebo obřadní funkci písma. Objev nápisů na nádobách a nástrojích, včetně nápisů vyrytých do měděných nádob s motivy zvířat, ukazuje, že písmo bylo používáno i pro označení majetku a identifikaci vlastníků. Vzácný objev „tabule“ z Dholaviry naznačuje, že písmo mohlo být součástí městské správy, přičemž tento způsob psaní byl pravděpodobně spojen s určitým stupněm městské gramotnosti.

Písmo v harappanské civilizaci je dnes vnímáno jako složitý systém, který zůstává z velké části nepochopený. V porovnání s písmem v jiných starověkých civilizacích, jako byly Mezopotámie nebo Egypt, je psaní harappanské civilizace relativně stručné a málo rozvinuté. Přesto je možné, že pouze malá část písma se dochovala, a že lidé v této kultuře psali na materiály, které se nezachovaly. Podle archeologických nálezů je ale jasné, že písmo bylo součástí mnoha aspektů harappanské společnosti, od obchodu až po náboženské a kulturní praktiky.

Důležité je, že rozmanitost použití písma ukazuje na jeho široký společenský význam, od administrativních funkcí až po osobní a náboženské symboly. Harappanské písmo tak bylo součástí komplexní kultury, která vyžadovala vysoký stupeň organizace a vzdělání, což bylo spojeno s vysoce rozvinutou městskou společností. Zároveň je však možné, že písemná kultura v Harappě byla omezena na elitní vrstvy, přičemž většina obyvatel mohla mít přístup pouze k symbolům nebo značkám, které nebyly skutečným písmem v moderním slova smyslu.