O kozácích: Příběhy, poezie a paměť jednoho národa

O kozácích
Vitalij Dudin

O sobě
Ochutnal jsem zakázané ovoce,
A znamená to, že papír - drž se.
Jsem synem neobyčejného lidu,
List, odtržený od stromu.
Cáři mých předků mě cenili,
Považovali mě za štít pro zemi,
A kdyby zemi zachránili,
Stal bych se, jako oni, kozákem.
Ne stalo se, ne vyšlo to, ale v životě
Nic se neděje zbytečně,
Kozáci nejsou vlasti potřební,
A tak jsem si vybral moře.
Musím říct v tajnosti,
V sedle jsem nikdy neseděl,
A moře, tuto profesi,
Jsem si vybral a nikdy nelitoval.
Cestoval jsem do zajímavých zemí,
Napsal pár věcí pro duši,
Ale kořeny kozáků ve mně žijí,
Jak podivné to není.
Ne, ničeho nelituji,
Ať mi moře odpustí,
Že i v lodním signálu
Slyším cvakání kopyt.

Na řece Labe
Na řece Labe,
Ráno brzy,
Nad vodou se motal svítání
V mlze.
Pravý břeh - koukl k kozákům,
Levý břeh - do staré horské vesnice.
Mlha praskla, roztrhla se,
Kroužila v víru, zmizela.
Podél plotu roste tráva -
Kopřiva po pás.
Pod uzdou kozák vyvedl
Koně ze stáje.
Šikovně česal hřívu, pohladil,
A v klusu rovně ujel.
Podíval se na kuren zpod ruky -
Mladí zase rozmazlují koně.
Ráno rosí,
Zelený sad.
Vylezla dívka-krása
Za plot,
A když si nasadila koromyslo,
Po cestičce spustila k potoku.
Ve studánce se odráží svítání,
A kozák z dlaně pije koně.
V přítoku šumí voda
O kameny.
Na rysech pustil koně
Mladý džigit.
K potoku nenápadnou stezkou,
Sleduje kozáčka mladý.
Ostružiny, hrozny,
A u klidné zátoky - pelyněk.
Dvě vědra
Plné vody.
A na vrbách ráno
Zpívali slavíci.
Kůň se hravě rozběhl,
Nezjistí, co cizího je zlé.
Do dálky Labe, lámavý tok,
A kozákům zítra znovu do výpravy.

Smutek
Co se stalo v rodné zemi?
Kozácký rod ztratil klid.
Bylo to vždy od pradávna -
Císařská vůle je zákon.
Chraň klid na hranicích,
Zklidni lid při vzpourách,
S nepokojem - krátká řeč,
A do biče, pokud je podvodník a zloděj.
Skrývali vojsko - šli na výpravu,
Nebáli se žádných nezdarů,
Neremcalo se - vždycky byl kozák
K vojnám ochotný, a k ženám také.
A jak sladce, když se vrátil domů,
Projíždět rodnou stanicí,
Odpočinout si v rodinném kruhu,
Jakoby nikdy nebyla válka.
A se sousedem, když vznikl spor,
Za ženy, nebo jinou hloupost.
Na "pěstičky" - to je čestný boj,
Kurén by to nepoznal.
Rozdělili se bojem přátelé
Hráčskými špinavými hrami.
Není císaře, komu se přísahat?
Jak ovládat volnost?
A svou důstojnost a čest
Zaměnili za šílenou pomstu,
A šel s mečem bratr na bratra,
A stanice-hojdař hoří.
Není klid v rodné zemi,
Kozácký kraj ztratil klid.
Ale bylo to vždy od pradávna -
Císařská vůle je zákon.

Před bojem
Ticho jako hlídka nad lesem,
V bažinách ztracený kouř
Ohniště.
Kone se vzdychají, neteší se,
Zítra zase na boj, ráno.
Ošetřeny, prozkoumané až k podkovám,
Svítí na postrojích stříbro.
Na signál "na koně", všechno je připraveno,
Očekává kozáka šavle, očekává sedlo.
Očekává je na rozbřesku,
Boj je horký za řekou.
Musí porazit a jinak ne,
Klid na rodné zemi je nutný.
Sen tiše krade mezi kurény,
Skrývá se v čubánských hlavách.
Spí kozáci. Spí. Ještě není čas.
Pod pláštěm spí.

Boj
Proskákl kurýr
A zpět s hlášením,
Probíhl: boj, boj, boj...
Nejistý křik nebo šeptání.
Plášť rychle za rameno,
Koně bojového ztuhnul
A ruka na sedlo:

• Tak, staníčníci, boj!
  A - Po koňách!
  Šavle k boji! - No, chlapci, s Bohem,
  Nic nového, poprvé ne.
  Podpůrný tlak všichni dali
  A rozběhli se v klusu,
  Lava s lavou srazila do čela.
  Drobné klopání kopyt -
  Narůstající hřmění,
  Pouze šavle leskne,
  Pouze plášť pádí.
  A - dávej!
  A sekeeej!
  Tak, chlapci, co teď?
  Bůh nás teď posoudí.

Kozáky, kozáky...