Proč lidé stále věří astrologii, jasnovidectví a dalším formám pseudovědy?

Astrologie, starobylá praxe pozorování a výkladu pohybů nebeských těles, vznikla již před více než čtyřmi tisíci lety. Její kořeny sahají do doby druhého tisíciletí př. n. l., kdy Babylóňané jako první vyvinuli systematický způsob sledování hvězd a planet. V počátcích šlo především o snahu předpovídat roční období a počasí, později se z tohoto praktického pozorování vyvinula forma nebeské věštby. Již tehdy byla představa, že konstelace hvězd mohou sdělovat člověku jeho osud, úzce spjata s potřebou nalézt řád a smysl v nepředvídatelném světě. O několik století později se podobné astrologické systémy objevily i v Číně a postupně pronikly do dalších civilizací, kde byly začleněny do náboženských i společenských struktur.

Je však pozoruhodné, že astrologie nezůstává pouze v rovině osobních horoskopů či populárních časopisů. Existují doložené případy, kdy významné politické osobnosti — například prezident Ronald Reagan — konzultovaly své rozhodovací procesy s astrologem. To odhaluje hluboce zakořeněnou lidskou tendenci přikládat symbolickým systémům autoritu, která přesahuje jejich racionální opodstatnění. Astrologie tak funguje jako moderní forma mýtu, nástroj, skrze který lidé hledají orientaci v komplexním světě.

Další formou pseudovědeckého myšlení je jasnovidectví. Slovo pochází z francouzštiny — „clair“ znamená jasný a „voyance“ vidění. Tato představa, že je možné získávat informace mimo běžné smyslové vnímání, má v západním kulturním prostoru dlouhou historii. Jasnovidci tvrdí, že disponují zvláštní citlivostí umožňující vnímat skutečnosti skryté běžným smyslům — ať už jde o intuitivní vhled, komunikaci s duchy zemřelých nebo předvídání budoucnosti. Autoři jako Weschcke a Slate zdůrazňují, že jasnovidectví představuje jakýsi „hlavní systém“ stojící v pozadí všech forem věštění. Tato představa v sobě spojuje psychologickou potřebu kontroly a víru v nadpřirozené schopnosti jednotlivce.

Pseudovědecké systémy se rozvětvují do mnoha forem, mezi nimiž hraje významnou roli věštění osudu. Ať už jde o astrologii, čtení z ruky, věštění z čajových lístků, tarotové karty, numerologii či používání desky Ouija, všechny tyto praktiky sdílejí společný jmenovatel: vytvářejí iluzi uchopitelnosti budoucnosti. Již v předosvícenských dobách plnily podobné praktiky především sociální a psychologickou funkci. Lidé je využívali jako prostředek společného rituálu a zábavy, způsob, jak překonat nejistotu spojenou s nepochopitelnými událostmi a posílit kolektivní soudržnost.

Dnes je však vztah společnosti k věštění ambivalentní. V některých amerických státech je věštění zakázáno zákonem, pokud není výslovně uvedeno, že má výhradně zábavní charakter. Tato právní úprava vychází z předpokladu, že věštecké praktiky nelze vědecky ověřit. Přesto přetrvávají jako kulturní fenomén, který ukazuje

Proč se stát mění v byrokratické monstrum?

Veřejné vysoké školství se během posledních desetiletí proměnilo v prostor, kde rostoucí počet nevyučujících úředníků převyšuje tempo nárůstu jak studentů, tak profesorů. Tento neviditelný, avšak všudypřítomný růst administrativního aparátu se stal novým symbolem neefektivity – „bažinou“, jak ji trefně popisuje Krannawitter. Univerzity, které měly být centry poznání a svobody myšlení, se postupně proměnily ve spleť kanceláří, oddělení a pozic, jejichž skutečný přínos pro vzdělání je přinejmenším pochybný.

Zkušenost dlouholetých akademiků ukazuje, že čím více se najímá nepedagogických pracovníků, tím méně se investuje do lidí, kteří by studentům skutečně mohli rozšiřovat obzory. Mnoho univerzit dnes zaměstnává desítky, někdy stovky osob, jejichž činnost má jen volnou souvislost s hlavním posláním vzdělávací instituce. To vše se pak přirozeně promítá do růstu školného, neboť je třeba platit přebujelý aparát. Univerzitní kampusy se tak mění v odraz celé společnosti – v rozbředlou bažinu nepostradatelných a samozvaných administrátorů, kteří ve jménu pořádku a efektivity rozšiřují vlastní sféru vlivu.

Tento jev však přesahuje rámec vzdělávání. Spočítáme-li všechny úředníky, regulátory, inspektory a zaměstnance různých státních, krajských a obecních institucí, dostáváme čísla, která jsou sama o sobě alarmující. Dvacet až pětadvacet milionů Američanů pracuje pro vládu na nějaké úrovni – to znamená, že dvakrát více lidí je zaměstnáno jako nevolená státní byrokracie, než kolik jich pracuje ve všech výrobních odvětvích dohromady. Statistiky Bureau of Labor Statistics potvrzují tento nepoměr: téměř 22 milionů zaměstnanců ve veřejném sektoru oproti přibližně 12 milionům v průmyslu.

Navíc, velká část práce vlády není vykonávána přímo státními zaměstnanci, ale prostřednictvím kontraktorů a příjemců grantů – od vývojářů zbraní až po neziskové organizace, které žijí téměř výhradně z veřejných prostředků. Tyto struktury pak často fungují v symbióze s politiky, kteří rozhodují o rozpočtech. Peníze tak cirkulují v uzavřeném systému – od daňových poplatníků k dodavatelům, z nich k politickým kampaním a zpět do rukou těch, kdo tento systém udržují.

Podle dostupných dat tedy téměř pětina všech zaměstnaných Američanů pracuje přímo nebo nepřímo pro vládu. Krannawitter proto nazývá tuto strukturu „leviatanem“ – odkazem na Hobbesovo pojetí státu jako obrovského tvora, který v zájmu bezpečí a pořádku pohlcuje jednotlivce i jejich svobody. Hobbes věřil, že bez vládní moci by lidský život byl „ošklivý, brutální a krátký“, ale zároveň uznával, že absolutní moc státu se může snadno proměnit v monstrum, které reguluje každý aspekt existence. Dnešní leviatan je navíc

Proč některé průmyslové odvětví zabíjí a přesto zůstává legální?

Podobně znepokojivý je osud tabákového průmyslu, který způsobuje více úmrtí než mnohá jiná odvětví, včetně „Big Tobacco“. Přestože je tabák odpovědný za téměř půl milionu předčasných úmrtí ročně jen v USA a miliony dalších po celém světě, zůstává legální. V roce 2019 například americké úřady zaznamenaly desítky úmrtí spojených s elektronickými cigaretami (vapingem), přičemž více než 500 případů plicních onemocnění bylo potvrzeno jako spojeno s touto činností. Naprostá většina mladých lidí byla přitahována chuťovými variantami vapingových produktů, což vedlo k legislativním snahám o zákaz těchto produktů, a to jak na úrovni států, tak federálně, i když tlak průmyslu a konzervativních aktivistů zpomalil některé návrhy.

Podobně smrtící je i průmysl zbraní. V USA je vlastnictví zbraní garantováno Ústavou, konkrétně Druhým dodatkem, který zní: „Dobře regulovaná milice, nezbytná pro bezpečnost svobodného státu, právo lidu držet a nosit zbraně nesmí být porušeno.“ Diskuse se soustředí na slova „dobře regulovaná“ versus „nesmí být porušeno“, což odráží hluboké ideologické a politické rozdíly v otázce regulace zbraní. V zemi s vysokým počtem úmrtí způsobených střelnými zbraněmi je tento rozpor zcela zásadní, a debaty o legislativních omezeních vlastníků zbraní jsou nejen politickým, ale i společenským dilematem.

Je důležité si uvědomit, že za každým z těchto odvětví stojí obrovská politická a ekonomická moc, která často přebíjí veřejné zdraví a bezpečnost. Legálnost produktů, které zabíjejí miliony lidí ročně, není výsledkem náhody ani pouhého přehlédnutí, ale systematického ovlivňování politiky, manipulace veřejného mínění a odmítání přijmout vědecké důkazy. Čtenář by měl chápat nejen zřejmé zdravotní riziko, ale i struktury moci, které umožňují těmto odvětvím přežívat, a mechanizmy, jimiž jsou vědecké poznatky zpochybňovány a politické rozhodnutí manipulováno.