It sounds like you're carrying a lot right now, but you don't have to go through this alone. You can find supportive resources here

Může být láska zločinem?

Byly to dopisy, které psali o ní, kdykoli se stalo něco podobného. Byly to příběhy, obrazy, domněnky, které vytvářely jiní lidé, když už nemohla odpovědět. Vždycky se našel někdo, kdo věděl lépe než ona sama, kým byla, co cítila a čeho byla schopna. A v tom všem se zrcadlila zvláštní, těžká pravda: lidské city jsou nečitelné, a tím spíše lidské motivy. „Vidíš, proč jsem tě nepustil před velkou porotu?“ řekl muž, tvrdě a úmyslně. „Rozrušíš se, a pak to zní, jako bys někoho opravdu mohla zabít. V soudní síni bys tím udělala práci žalobci sama za něj. Nech ho aspoň trochu pracovat.“

Žena mlčela a pak tiše odpověděla, že Michael byl jejím mužem. Neznělo to jako obhajoba, spíše jako konstanta, která by měla stačit, aby byla uchráněna před podezřením. Ale muž pokračoval a vyslovil, co bylo nejtěžší slyšet: že si není ničím jistý, a právě proto přežil, nenechal se spoutat, nenechal se zabít ani zavléct do svazků, které by ho svázaly víc než jakýkoli soud. Nevěřit v jistotu – to byla jeho ochrana. Pro ni to však byla jen další rána. Chtěla věřit, že láska je opora, že je důkaz. On jí připomněl, že láska může být iluzí i pastí.

Její výbuch přišel jako okamžitý plamen. Kopla do jedné z růží a obvinila muže ze lži. Michael ji miloval, říkala. Miloval ji, i když si to nezasloužila, a jeho láska ji děsila. Její hlas se zvedl, tvář zbledla a ruce se stáhly v pěst. Potom se zase ovládla. To ovládnutí bylo téměř obřadní, stejně jako její pohyb, když se sklonila a narovnala růži. Byla to drobná, tichá gesta, která však říkala víc než slova – jako by upravovala svůj příběh stejně, jako narovnávala květiny.

Pozorovatelka, která na scénu hleděla, viděla v té ženě zároveň pokrytectví i přirozenou možnost viny. Viděla její tvář, její ruce, a cítila v sobě závist i podezření. Byla to směs pocitů, která se nedala rozlišit – obdiv, že někdo může být tak krásný i v neštěstí, a zároveň touha, aby byla vinna, aby se tato krása zaplatila. Kdyby byla porotkyní, bojovala by za její osvobození, ale v duchu věděla, že ji odsuzuje. Tak fungovala její mysl – nedokázala ji odsoudit pro ošklivost, a tak ji musela odsoudit pro vinu.

Když žena a muž odcházeli od hrobu, probleskla mezi nimi zvláštní směs ironie a zoufalství. On ji varoval, že trpký humor na popravišti časem chutná sladčeji. Ona mu vyčetla necitlivost. On jen krčil rameny: proč by měla být jiná než ostatní? Proč by neměla trpět za něco, co neudělala? Byla to hra s cynismem, hra s hranicí mezi viny a neviny, která se v příběhu od začátku do konce posouvá a nikdy nezůstává na jednom místě.

A zatímco jejich hlasy mizely, pozorovatelka cítila, že se vzdaluje životu. Cítila, že pokud bude dál sledovat živé, nikdy nezapomene na svět a nikdy neusne. Byla přitahována každým pohybem, každým detailem – dokonce i pampeliškou, kterou by chtěla sfouknout, aby si mohla přát. Ale mrtví si nic nepřejí. Mrtví nemají co do činění s pampeliškami. V tom tichu se objevila myšlenka, že hranice mezi životem a smrtí není ostrá, stejně jako není ostrá hranice mezi vinou a nevinností, mezi láskou a zločinem.

Je důležité, aby čtenář pochopil, že tato scéna není jen o vyšetřování nebo soudní síni, ale o hlubokém, někdy neviditelném vztahu mezi emocí a odpovědností. Láska, podezření, závist i obdiv mohou existovat současně a vytvářet spletitou síť motivů. Vina není vždy právním faktem, může být vnímáním, může být trestem uloženým svědomím, společností či samotným životem. Stejně tak nevinnost není čistota, ale jen absence důkazu. V tomto prostoru mezi jistotou a nejistotou vznikají nejintenzivnější příběhy – ty, které odhalují, že člověk je schopen milovat i nenávidět v jednom dechu, obhajovat i obviňovat ve stejné větě a být zároveň obětí i pachatelem.

Jak se chovají lidé, když neví, co s darem?

Paní Klapperová si sedla na schody mauzolea, jako to dělala vždy, a s úlevou si povzdechla. Jednu botu sundala a začala si masírovat prsty na nohou. Příležitostně je pohnula, jako by zkoušela, jestli na ně stále reagují. „Úplně znecitlivělé,“ řekla a podívala se na pana Rebecka. „Mám prsty stejně necitlivé jako solené sledě. A taky myslím, že jsem si zničila klenbu. Zavolejte sanitku, Rebecke, sežeňte nosítka, odneste mě отсud, co tam stojíte?“ Pevně sevřela své zmučené prsty a začala s nimi křupat, jako by to byly skořápky ořechů.

„Chcete vodu?“ zeptal se pan Rebeck a naklonil se k ní.

Paní Klapperová souhlasně přikývla. „Máte nějakou? Přineste to sem.“ Pak se zamračila. „Počkejte, musíte se vrátit až ke vchodu pro vodu, na to zapomeňte. Tak žízná zase nejsem. Zapomeňte na to.“

Pan Rebeck se usmál a jemně jí poklepal na rameno. „Nebojte se,“ řekl. „Hned jsem zpátky.“

S těmito slovy se otočil a běžel nahoru po schodech mauzolea. Po chvíli se objevil s malým plastovým pohárkem, který držel v rukou s jistým gestem, jako by šlo o něco výjimečného. Pak obešel budovu a šel asi dvacet metrů k rezavému kohoutku, který stál na trávníku u květin. Napustil pohár a vrátil se zpět k paní Klapperové, která už seděla na schodech a čekala. Podal jí pohár s vodou.

„Zapomněl jsem na kytici,“ oznámil. „Ale tohle si můžete vzít domů a zasadit si vlastní.“

Paní Klapperová neztrácela čas. Vypila pohár na jeden zátah, jedním hladovým lokem, a naklonila ho, aby se dostala ke zbylým kapkám. „Děkuju. Ani jsem nevěděla, jak jsem byla žíznivá.“

Pak se jí na tváři objevila mračená grimasa a pohled na prázdný pohár vyvolal v její tváři náhlou vinu. „Proboha, Rebecke, jsem jako prase,“ sténala. „Tak žíznivá jsem byla, že jsem ti nic nenechala. Fakt prase, Klapperová.“

„To je v pořádku,“ řekl pan Rebeck. Sedl si vedle ní. „Nechtěl jsem nic.“

„Hele,“ začala paní Klapperová, „řekni, kde je fontána, a já ti přinesu taky. Kde je, vzadu?“ Zvedla se, že půjde.

„Nepotřebuju to,“ řekl pan Rebeck. „Opravdu, nejsem žíznivý.“

„V takovém počasí nejsi žíznivý? Nenech se vysmát, takhle si prodloužíš život. Já měla žízeň, až jsem měla pusu jako dvojitou pánev. Nekecej, že nejsi žíznivý, řekni, kde je fontána.“

„Tak kdo běhal?“ zeptala se paní Klapperová, ale zase si sedla. A pak si povzdechla. „Rebecke, jsi fakt těžký člověk na obdarování. Pořád jsi o krok napřed. Takhle si přátelé neudržíš.“

Pan Rebeck se usmál a cítil se uvolněně a bezstarostně. „Naštěstí…“

Ale paní Klapperová ho přerušila výkřikem, jako by si na něco vzpomněla. „Blbče! Idiote! Věděla jsem, že jsem ti něco přinesla! Co za blbka jsem, tady, pro tebe, velký dar, od Salvation Army.“

Než stihl něco říct, hodila mu kabát přes klín. „Tady, teď chyť dvojitou pneumonii, pak mě neobviňuj. Snažila jsem se.“

Pan Rebeck zíral na kabát na svých stehnech. Dotkl se hladké šedé látky. „To je pro mě?“

„Ne, pro prezidenta Eisenhowera. Máš snad mozek?“ Když viděl, že se mračí, zasmála se. „Jasně, že pro tebe. Proč bych sem nosila kabát pro sebe? Je to pláštěnka, abys nezmokl někdy, nechytl rýmu.“

„Je to pěkný kabát,“ řekl pan Rebeck, zvedl kabát z klína, aby si ho prohlédl. „Ale nevím…“

„Nevíš? Co je na tom k neví? Jasně, že je to pěkný kabát. Udrží tě v suchu. Když prší, vezmeš si ho na sebe. Nepraší, dobrý, nemusíš ho nosit. Ale když začne pršet, tak se oblékneš, a je to.“

Pan Rebeck s kabátem dál manipuloval, ale vůbec se na ni nedíval. „Ano, rozumím, jak to funguje.“

Paní Klapperová zřejmě poprvé pocítila, že její nadšení nezasáhlo pana Rebecka tak, jak měla v plánu. V očích se jí objevilo překvapení. „Co je?“

Náhle zkrátila vzdálenost mezi nimi a dodala: „Myslíš, že je moc velký? Není! Podívej se!“ Rychle vzala kabát z jeho ruky. „Vstaň, obleč si ho a ukážu ti, že není moc velký.“

Pan Rebeck neudělal žádný pohyb. „Ne,“ řekl tiše. „Není to v tom.“

Podíval se na ni, a teprve teď, když ji oslovil jménem, použil po prvé její křestní jméno. „Gertrudo,“ řekl, „moc ti děkuju, ale ten kabát nemohu přijmout.“

Paní Klapperová zůstala bezmocně mlčet, na její tváři se objevilo zranění, které trvalo pouze chvíli. Za tu chvíli byla zcela zranitelná, a to pana Rebecka zcela zaskočilo. Nevěděl, jak zacházet s lidmi, kteří neměli žádnou obranu.

A pak přišel její návrat k žertům. „Nechceš ho? A proč ne? Co to s tebou je, Rebecke? Mám si snad koupit tvou duši? Já ti dávám kabát, něco ti dávám!“

„Nepotřebuju pláštěnku,“ odpověděl Rebeck.

„Co jsi, kachna?“ odpověděla ostře, ale v jejím tónu byla už jen legrace. „Máš plovací nohy? Co to je, ty nepotřebuješ pláštěnku? Každý potřebuje pláštěnku!“

„Byla by to škoda,“ řekl Rebeck, „za celou dobu, co tady žiju, jsem nikdy pláštěnku nepotřeboval.“

„Tak jsi cvok,“ řekla paní Klapperová, „

Co znamená milovat, když se blíží konec?

Všechny tyhle těsně naskládané city, jako kdyby je někdo pevně sevřel a položil pravítko přes ně, dávají najevo něco, co není vidět na první pohled – že každý, i já, má svou cenu. Že milovat ty, kdo jsou opuštění a na okraji světa, je mnohem jednodušší, pokud sám nikdy nepoznal opravdovou lásku. Jako by láska byla luxusem, který se dostává jen těm, kdo jí byli obdařeni. A přitom právě ti, kdo jsou milováni a zároveň milují, jsou ve skutečnosti výš než ti, kdo jen sní o tom, že by někdy mohli být milováni. Komplikované, neuchopitelné, a přece pravdivé.

Vidět někoho znamená víc než jen zahlédnout tvář nebo obrys postavy. Je to schopnost poznat nesoulad, který tvoří člověka, vidět jeho „chyby“, které ale právě tvoří jeho jedinečnost. Vidět šedý, nevábný šat, který někdo nosí, a přesto v něm vidět péči a vzpomínky, které jsou v těch nitkách a rozepnutém knoflíku ukryty. To vše bez soucitu, bez sentimentálního lkaní, ale s něhou, která se sotva dá vyjádřit slovy, aniž by se vše rozbilo na kusy.

Láska vyjádřená slovy „Miluji tě“ nemusí vždy znít přesvědčivě. Někdy je těžké najít ten správný tón, ten pravý význam. Ale je tu jiný druh lásky – láska, která není ochranitelská ani útočná, ale prostá a upřímná. Láska, která zní jako přiznání vlastního bytí: „Já, Michael Morgan, miluji tě, Lauro.“ A i když tato slova mohou znít prázdně nebo nepravděpodobně, mají sílu – jsou to slova, která chceme slyšet znovu a znovu, i když víme, že věřit jim není snadné.

Co znamená láska, když víme, že čas se krátí, že paměť je trhlinou, kterou stále unikají vzpomínky? Proč si uchovávat lásku, když nás stejně čeká zapomnění? Protože láska je tím, co nás drží při životě aspoň na chvíli déle, co nám dovoluje být „téměř lidmi“ v čase, kdy už není nic jisté. Milovat znamená prodloužit svůj pobyt v něčem, co přesahuje konec. A přestože je to jen malý okamžik, stojí to za to – i když je to „tak krátký čas“.

Je smysluplné milovat, když víme, jak to skončí? Život, naděje, touha i strach mizí, ale láska vydrží déle, i když jen o chloupek. Jsme jako zápalky, které hoří, dokud nepřestanou – a pak už je jen tma. Ta tma je konečná, nevyhnutelná, bez naděje na světlo nebo pohyb. Jen my sami, oddělení a nehybní.

Láska není vždy plná vášní nebo velkých gest. Někdy je to jen potřeba být potřebný, aby nebyla samota tak tíživá. To není sobeckost, je to základní rým života: já potřebuji tebe a ty potřebuješ mě. Láska je předání své potřeby a přijetí toho, co druhý může dát. Vše ostatní – dary, sliby, slova – jsou jen ozdoby, které zůstaly doma.

Mít někoho, kdo miluje a kdo je milován, je poslední a nejdůležitější věc, co může člověk uchopit, i když ví, že už není naděje na zázrak. Protože právě tato potřeba lásky je to, co nás činí lidskými, byť jen na krátký čas před tím, než zapomeneme vše.

Jak ztráta ovlivňuje naši schopnost zapomenout

Ztráta blízké osoby zanechává v duši člověka nevymazatelnou stopu. Často se setkáváme s tím, že po smrti někoho, koho jsme milovali, máme pocit, že se musíme stále vracet k momentům, které jsme s touto osobou prožili. Ať už je to zvyk, který máme, nebo přetrvávající nevyjasněný pocit, že ta osoba je stále „někde poblíž“, naše mysl hledá způsob, jak ztrátu vyrovnat.

„Jeden rok a dva měsíce, co je Morris mrtvý, a já se pořád nakláním, abych ho probudila ráno,“ řekla paní Klapperová. Tento citát odhaluje hluboký smutek, který přetrvává po smrti jejího manžela. Je to pro ni každodenní boj, jak se vyrovnat se ztrátou a zvyknout si na prázdné místo, které zůstavá v jejím životě. Mnozí lidé zažívají podobné pocity, a přestože se časem zhoršují, nemizí. Mnozí se ocitnou v situacích, kdy automaticky očekávají, že jejich blízký je stále přítomen, kdy je na okamžik jejich vědomí zpětně spojené s člověkem, který už je pryč.

To, že ztráta je hluboká a dlouhodobá, potvrzuje i Michaelova slova: „Některé věci trvají dlouho.“ Často jsou to maličkosti, které nás vracejí zpět, připomínky, které nás nenechají zapomenout. Paní Klapperová na chvíli vypráví o tom, jak její manžel Morris měl své vlastní zvyky, které nikdy nezměnil. Stejně jako jí připomíná svého manžela ve chvílích, kdy sedí u stolu a mluví o věcech, které dělali, i samotné zvyky mohou vytvářet pocit, že mrtvý člověk stále žije.

Ztráta je složitý proces. Po určité době si začínáme vědomě i nevědomě udržovat „přítomnost“ toho, kdo nám chybí, například skrze předměty, místa nebo opakující se situace, které nás k této osobě vrací. Jak ukazuje rozhovor mezi paní Klapperovou a panem Rebeckem, jakýsi „duch“ jejich milovaných lidí je v jejich životech stále přítomen, a to navzdory jejich fyzické nepřítomnosti. Ztráta tedy není něco, co se dá jednoduše uzavřít. Často to bývá spíše proces smíření se s realitou, který může trvat roky.

Často se tak stává, že lidé pokračují v prožívání svého života, jako by jejich milovaní byli stále s nimi. Ať už jde o snahu obnovit určité rutiny, které byly společné, nebo o to, že si lidé sami pro sebe nechávají určité rituály, které jim pomáhají pocítit, že není třeba zcela zapomenout. Paní Klapperová třeba vzpomíná na chvíle, kdy její manžel Morris trávil hodiny přemýšlením nad šachovnicí, aniž by si všiml ničeho kolem. „Morris to dělal pořád, vzal si šachovnici a šel někam do kouta, kde mohl v klidu přemýšlet.“

Ale jak je patrné z této ukázky, ztráta může mít i jiné aspekty. I když se člověk rozhodne, že je čas jít dál, zůstává ve své mysli jakási „dlužná“ věc, nevyřešená záležitost. Jak paní Klapperová řekla: „Možná, že Morris ještě pořád někde leží a volá mě, ‘Gertrude, Gertrude.’“ Tento typ prožívání ztráty – jako kdyby se neuzavřela kapitola života, ale zůstala otevřená – není vůbec vzácný. A přestože může být tato představa bolestivá, pro mnohé je právě tím způsobem, jakým se vyrovnávají se ztrátou.

Je nezbytné si uvědomit, že proces ztráty je velmi individuální. Každý prožívá smutek jinak, každý se vyrovnává se ztrátou vlastním způsobem. Někteří lidé se snaží přesvědčit sami sebe, že smrt znamená konec, jiní věří, že stále existuje nějaké pokračování. Každý, kdo prochází obdobím smutku, by měl být trpělivý a respektovat tempo své vlastní bolesti, nechat si čas na uzdravení a přitom se nevydávat cestou potlačení svých pocitů.

Ztráta je věcí, která není snadná na pochopení, ačkoliv se jí nelze vyhnout. Jak však ukazuje příběh paní Klapperové, někdy se z této ztráty zrodí nové způsoby, jak si uchovat vzpomínky a jak se s těmi vzpomínkami vyrovnat. K tomu, abychom pochopili, jak funguje vyrovnání se se smutkem a jak neustálé návraty k těmto vzpomínkám ovlivňují naše vnímání ztráty, je důležité vzít v úvahu, že každý prochází obdobím ztráty jiným způsobem a že to, co pro jednoho může být zdrojem bolesti, může být pro jiného způsobem, jak uchovat vzpomínky živé a trvalé.