F. I. Buslaev: Dějiny obléhání Azova donskými kozáky

Буслаев Ф И
Dějiny o azovském obležení Donských kozáků

V roce 1637, bez vědomí a souhlasu cara Michala Fjodoroviče, když byl v mírových stycích s tureckým sultánem Muradem, dobili Donští kozáci od onoho posledního město Azov. Aby kozáky odsud vyhnal, sultán Murad (v „Истор.“ Murat) zahájil přípravy na tažení k Azovu, ale zemřel v roce 1640, a teprve v květnu 1641 následník jeho Ibráhím I. (v „Истор.“ Obraġim, var. Abragim, Bragim, Braim) pohnul k Azovu se 240 000 vojskem se stovkou obléhacích děl; v městě bylo kozáků 5 367 mužů a 800 žen, které je třeba počítat, neboť i ony pilně pomáhaly svým mužům při obraně města. (Podle „Истор.“ také 5 367 osob, srov. pozn. 28.) Podle jiných zpráv obležených bylo 14 000 mužů a 800 žen: vzhledem k možnosti příchodu kozáků do Azova z různých stran, připomenutím zpráv z Polska, že Ostraňica a Gunja se také ukrývali v Azově, a jistě ne samy, nemůžeme popřít druhé svědectví. Každopádně obleženým se s odvážnou statečností odrazilo 24 útoků: žádný dezertér nepřišel do tureckého tábora, žádný zajatec, pod nejstrašnějšími mukami, neprozradil počet obránců Azova. Ztrávivše 20 000 lidí, Turci 26. září zvedli obléhání, vedoucí špatně při nedostatku zkušených inženýrů, při sváru velitelů, při chudobě zásob potravních a vojenských. Kozáci poslali do Moskvy zprávu o svém vítězství, ale současně žádali pomoc, prosili, aby panovník přijal od nich Azov: „Jsme nazí, bosí a hladoví — psali oni: zásob prachu a olova není, z toho mnozí kozáci chtějí jít rozděleni, a mnoho je raněných“. Car odpověděl: „My vás za tuto vaši službu, radost, prozřetelnost a vytrvalost milostivě chválíme. Píšete, že jste nyní nazí, bosí a hladoví, zásob není a mnozí kozáci chtějí se rozcházet, a mnoho je raněných: a my, veliký vladař, poslali jsme k vám 5 000 rublů peněz. A co psali k nám o městě Azově a prosili křičeti, to jsme přikázali dvorjaninu našemu a podjačímu města Azova prohlédnout, přepsat a na plán načrtnout. A vy byste, atamáni a kozáci, službu svou, udatnost, statečnost, vytrvalost nám prokazovali, své cti a slávy neztráceli, za pravou pravoslavnou křesťanskou víru a za nás, velikého vladaře, stáli dosavadně pevně a neochvějně, a na naši státní milost a žold ve všem byli byste spolehliví“ (Solovjov, Dějiny Ruska, IX, kap. 4).
Předkládaný text má formu relace, tj. oficiálního sdělení Donských kozáků caru Michalu Fjodoroviči, avšak svým obsahem nese poetický charakter a v mnohém připomíná bylinné písně a dokonce Slovo o pluku Igorově (srov. pozn. 9 a 24). Kozáci přirovnávají svůj hrdinský čin k trojské válce (srov. 4), a jako středověcí rytíři plánují nový křížový výpravu (srov. 9). Nazývají se nejen svato-ruskými bohatýři, ale i ušlechtilými rytíři slavného Donu (srov. 6). Krmí je a napájí tichý Don, kterého vzývají jako Ivanoviče a svého vladaře (srov. 10 a 24), a mezi světcem zvláštní ochranu jim poskytuje Jan Křtitel (srov. 18).