Povídka „Kšenj“. Autor S. A. Gončarov
KŠEŇ
Ataman sundal papachu, vzdychl a poklonil se v pase kruhu, obrátil se ke kozákům – Atamanové jste dobří muži! Císařská služba je ukončena a moskevský car nás propouští domů na Don. Za věrnou službu nám car Fjodor Ivanovič[1] rozdává stříbro i zlato. – Pak vzal od stání vedle něho bojaru a hodil do kruhu pytel s penězi. – Vyndejte bratři kozáci podle svědomí, a nezapomeňte na zemřelé a podíl na svatou církev. Po vyndaní bude rozprava, musíme připomenout zemřelé a oslavit dokončení služby. Kozáci společně zakřičeli – Lýbo! – a pustili se do vyndaní z carské pokladny, rozprostřeli koberec, na němž rozložili každému jeho přidělený díl, zvlášť rodinám padlých a zvlášť na svatou pravoslavnou církev. Bojarští služebníci vyvezli sud vodky – carský dar. Po modlitbě kozáci vyrazili víko sudu a pustili naběračku po kruhu – carskou čárkou. Poté ataman vyvezl dva sudy zeleného vína a začala hostina.

Ataman s jesaulem a několika starými a zkušenými kozáky drželi radu. Cesta byla daleká a nebezpečná. Čekalo je projít ze západní hranice Moskevského carství přes Kursko, Divo polje až k řece Voroněž, a teprve poté k sobě na Don. Slyšeli, že opět Nogajci s Krymčaky bojovali proti Rjazanovi knížectví, a potom nečekaně ohlásili se na Oke pod Kaširou. Srážek s Krymčaky se ataman nebál, neboť po skončení nájezdů a rozdělení zajatců se rozdělili do malých skupin, rozpustili se v stepích a nepředstavovali zvláštní nebezpečí pro pětistupňové vojsko kozáků. Ataman rovněž věděl, že po nájezdu na Rus, v polovecké stepi, Nogajská horda se rozdělila s Krymčaky a po rozdělení kořisti a zajatců šla zpět domů Divo poljem k řece Voroněž, potom přešla na levý břeh Donu a dále pokračovala do kubánských stepí. Právě ona představovala největší nebezpečí pro kozáky.
Následujícího rána kozáci vyrazili domů na Don. Ataman vedl kozáky přes Severštinu, do Kurska, a potom už Divo poljem. Když se přiblížili k opevněnému městečku Bardakovo[2] na západě Severštiny, kozáci spatřili kolem spálené vesnice. – Nemohla tu horda také být? – ptali se kozáci. Vojevoda, velitel obrany města, když uviděl kozáky, byl velmi rozradostněn. – Sláva Bohu! Nevíte, jak jsem šťasten. Naši severjky, spolu s kamarinci, vyrazili v pronásledování hordy. Pokusí se vzít zajatce zpět. Nemám žádné síly k obraně města, pokud horda přijde zpět. Pobytě u nás několik dnů, dokud se naši severjky – kozáci nevrátí.
– Dobře – řekl ataman a přikázal kozákům osedlat koně.
Na druhý den přijel kůň[3] kuruckého knížete a předal rozkaz knížete. Všem, kdo jsou schopní nést zbraň, aby šli na pomoc Kursku. Horda spálila klášter Korenné ikony a po vyplenění se pokusila dobýt Kurské město, ale útok byl odražen. Kníže se uzamkl s družinou v kremlu. Síly má málo.
– Na koně – přikázal ataman, a kozáci vyrazili na pomoc Kursanům. Do Kurska dorazili druhého dne. Horda už odešla, a jen spálené vesnice kolem Kurska, vypálené předměstí s mrtvými na hradbách pevnosti svědčily o nájezdu. Kurský kníže svolal atamana a slzavě prosil o pomoc při zisku zajatců od Tatarů. Ataman svolal kozáky na kruh, a kozáci začali radit, zda se zapojit do boje. Podle toho, co se podařilo zjistit, bylo Tatary nejméně dva tisíce. Podle počtu mrtvých, v nájezdu byli převážně Nogajci. – Slovo přebral ataman.
– Cesta na Don je pro nás, bratři kozáci, jediná přes Nogajce – řekl ataman.
– Pokud je zde s Kursany porazíme, naše cesta na Don se stane bezpečnější. Proto navrhuji, bratři kozáci, pomoci Kurskému knížeti a našim bratrům severjam s kamarinty. Kamarinci[4], drsní bojovníci. Na Rusi přišli ze Srbska a mečem prorazivši slovanské půdy, usadili se vedle severjů. Nazývají je kamarinci kvůli černému oděvu. Komar znamená černý. Nosí černé kožichy, černé kabáty na rubu, černé boty a zbraně též černí. Ženy nosí rovněž vše černé, od černých šátků s červenými květy až po černé botičky a šaty. Žijí na srázech roklí v menších lesících. Jejich osady jsou neuspořádané, ale mají strukturu podobnou ventěrám. Tataři neradi navštěvují jejich země. Jsou nesmírně krutí a bez slitování. Někteří tvrdí, že lidé jedí, čarodějové se proměňují ve vlky. Tak co, bratři kozáci, pomůžeme Kursanům? –
– Lýbo, atamane, – zazněly společné výkřiky kozáků.
– Pomožme Kursanům a severjanům odnést zajatce. Nogajci jsou naši krutí nepřátelé. –
– Buď po vašem – řekl ataman a uklonil se.
– Připravte se bratři kozáci, zítra ráno vyrážíme. –
Následujícího rána vystoupilo pět stovek kozáků z kremle. Průvodci byli severjové. Po dvaceti verstách dosáhli poslední ruské pevnosti na hranici Divého pole – Besedenskou pevnost. Stála na strmém břehu řeky. Ze zdí pevnosti byla step viditelná minimálně na 40 verst. Ataman věděl, že nejbližší řeka s čerstvou vodou, jak říkají kočovníci, bude až za 70 verst, a u pramene té řeky stála malá ruská pevnost – Tim, kterou často sužovaly úplné plenění. Za ní přímo na východ pokračovala krokem přes step asi 80 verst řeka směrem k řece Voroněž, pak prudce zatočila na sever a vlévala se do řeky Sosna ve třech verstách od městečka Livny. Od tohoto ohybu k Donu zbývalo 85 verst. Právě na této řece měli Krymští Tataři a Nogajci domluvené místo na Muravském šlachu[6], kde dělili kořist po nájezdech. Zřejmě tam je třeba hledat Nogajce.
Společné síly Kursanů a kozáků se shromáždily nedaleko Tima. Vyslané koňské průzkumné hlídky zjistily, že Nogajci jsou ve 20 verstách od Tima, u pramene řeky a zřejmě nečekají pronásledování. Na radě bylo rozhodnuto zaútočit na Nogajce podle kozáckého zvyku za soumraku. Kozáci, severjové a kamarinci měli udeřit na Nogajce šikem ze stepi, z polovského kurganu, kde je břeh řeky pozvolný. Kurský kníže s družinou měl udeřit na Nogajce z opačné strany, ze strmého břehu, a zatlačit Nogajce do řeky, společnými silami je sekat, řezat a hnát je po řece, nedopustit únik do stepi.
Odbrali stovku nejodvážnějších donců, kamarinců a severjů, poslali je do stepi, aby hlídali Nogajce i Krymčaky a likvidovali jejich průzkum. Večer spojené síly Kursanů, donců, severjů a kamarinců nepozorovaně přiblížily se ke stanovišti Nogajské hordy. Za soumraku byly vidět dýmy od ohňů, slyšet hřmění koní, řev velbloudů, skříp vozů a pláč lidí. Tábor Nogajců žil svým obvyklým životem. Bublaly kotle, ve kterých se vařilo jehněčí, ovce se pasly, koně řehtali, ženy vzlykaly. Podle svého zvyku rozdělili zajaté mužům, ženám a dětem. Nejkrásnější zajatkyně a děti oddělili k prodeji, zbývající mladé ženy začali znásilňovat, honíce je na koních po kruhu, jež je sráželi bokem jako mladé hříbata a znásilňovali zezadu. Těhotné ženy napínali na trávu a znásilňovali skupinově, potom jim rozřezávali břicha.
Ataman vytáhl meč ze závěsu a pozvedl ho.
– Pane Bože, požehnej! Do toho, bratři, s Bohem. –
Donci vykřikli svá meče a přešli do klusu. Ataman mávl sablí, a pět stovek kozáků spolu s pěti stovkami severjů a kamarinců zrychlilo, syčíc a řvouc, a začalo se formovat v ten zubec[7]. Zazněl rachot připomínající řev, a šik, před kterým na deset sáhů ležel kavyly, ztvrdl jako špičky, a zažehnaný sablemi, seskočil z polovského kurganu na nic netušící Nogajce.
Přestože Nogajci nečekali útok, přestože byli stateční válečníci, neváhali, popadli koně, křičeli a mávali zahnutými sablemi a rozjeli se proti kozákům. Narazili. Začala řežba, jejímž tempem určovali kozáci vedení šiku. Po nedopatření mohutného úderu kozáků, kamarinců a severjů, přeživší Nogajci obrátili koně a spěchali k řece. Z stanu velitele vyběhl murza se svými najony, kteří ho kruhově obklopili, a on se s částí vojska vydal ke strmému protějšímu břehu. V tu chvíli zazněl zvuk trubky, a z útesu se na ně snesla kurská družina vedená knížetem. Stísnění z obou stran sebou Nogajci byli sraženi do koryta řeky, kde byli sekáni, bodáni, řezáni a topeni.
Ataman s několika kozáky a kamarinci ocitl se uprostřed boje a byl oddělen od svých. Jesaul to spatřiv, vykřikl
– Bratři kozáci, ataman je v nebezpečí – a s půlstovkou kozáků, řezajíce a smetajíce vše i všechny na své cestě, spěchali zachránit atamana. Kamarinci padli, a zbývající kozáci, utvořiv kruh, kryli atamana. Ataman, houpaje se v sedle jako jitrnice, mečem odrážel na něj padající údery. A tehdy spatřil utíkajícího murzu. Vykřiknuv, vyhnal koně na zadní nohy a spěchal mu vstříc. Murza také spatřil atamana a vyrazil mu na setkání s kopím v ruce. Soupeři se srazili. Ataman se sklouzl pod kopí a, nechav jej projít kolem sebe, udeřil ho palcem po hlavě, a pak přidal mečem na krk. Murza, mávaje rukama, spadl z koně pod kopyta běsnících koní.
Zbytky Nogajské armády hnali ještě asi 10 verst podél řeky, dokud nezapadlo slunce. Porážka hordy byla totální. Všichni zajatci byli osvobozeni.
Při loučení s knížetem ataman mu řekl.
– Ta řeka byla na Muravském šlachu bezejmenná, ale nyní bude nazvána „Donci“ kvůli tomu, že jsme tu potrhali kořist hordy; a jak známo, kořist v tatarském se nazývá „kše“, a toto místo bude také nazýváno Kšenj. – Ať tak bude! – řekl Kurský kníže. Od té doby tomu tak je. Uplynula staletí, a potůček nazvaný podle donského atamana se nazývá Kšenj, a místo té bitvy se nazývá stejně Kšenjův[8].
Od této bitvy uplynulo více než sto třicet let. Když car Petr I státní u Poltavy, švédský král Karel XII poslal své muže do Nogajské hordy, aby mu horda přišla na pomoc u Poltavy s mnoha laskavostmi. Horda se dala svést. V červnu roku 1709 horda vydala se po stezce vyšlapané staletími. Dorazila k místu Kšeně a překročiv řeku v tomto místě, šla na Rus. Ve dvaceti verstách za Kšeně ji potkali donci, strelci, Kursané a rozdrtili ji naprosto. Na tom místě nyní stojí litinový kříž, postavený kozákem a ruským sochařem Viacceslavem Klykovem. To byl poslední velký nájezd Nogajské hordy na Rus.

[1] Syn cara Ivana IV (Hrozného)
[2] Hlavní město kamarinců
[3] Koňský bojovník (starorusky)

[4] Nejbojovnější ze slovanských kmenů ze Srbska, později než všechny slovanské kmeny přišel na Rus. Mečem překonali Slovany a zabydleli se na pomezí současných kurské, brjanské a orlovské oblasti. Kamarinci podporovali Lžedmitrije I, za což byli brutálně vyhlazeni ruským vojskem na rozkaz Borise Godunova.
[5] Severjové, též novgorod-severjové, též severjci – jedna ze větví donského kozáctva
[6] Nejznámější šlach, po němž Krymští Tataři a Nogajci prováděli nájezdy na Rus
[7] Šik budován ze zubců. Zubec se skládal buď ze trojek (trojitý zubec), nebo z pětek (pěťový zubec). Zubec vedl nejzkušenější kozák, obvykle znalý kozáckého spasení, který udával tempo boje. Jeho kryli kozáci v zubci.
[8] Současná vesnice Kšenj

Jak správně zalévat rostliny a starat se o ně v růstovém prostředí
Kdo nese vinu, když prásknou výstřely ve městě?
Jak prostředí ovlivňuje mikrobiom divokých včel?
Jak různé typy diabetu ovlivňují gynekologická a porodnická rizika
Jaké metody vyšetření jsou k dispozici pro diagnostiku problémů v gynekologii?
Jak vytvořit webové rozhraní s pomocí ASP.NET Core a Razor Views
Vzdělávání na Kadetském korpusu „Viktorie“ v rámci Městské střední školy č. 19: Úrovně, cíle a oblasti činnosti
Cyklus lekcí „Pedagogická místnost“: Komunity učitelů „Učíme se společně“
Oznámení o změně textu čtvrtletní zprávy