Horký vítr, nasáklý vlhkostí džungle, se plazil přes verandu jako živý tvor. Vzduch byl těžký, zatuchlý, a přesto nesl cosi neviditelného, šepot, který připomínal vzdálené vzdechy mrtvých duchů. Nad obzorem visel měsíc, zakrytý závojem mraků, bledý a chorobně žlutý, jako by i on sám byl svědkem něčeho, co mělo přijít. V té tiché chvíli se zdálo, že svět zadržel dech, čekaje, až se něco stane.

Teprve když jsem zahlédl obrys postavy u zdi, pochopil jsem, že na verandě nejsem sám. Seděla tam, zkroucená do sebe, hlavu v dlaních, a celé její tělo se chvělo tak, že židle pod ní tiše skřípala. Zavolal jsem její jméno – nejprve opatrně, pak s rostoucí úzkostí. Odpovědí mi byl jen tichý, zlomený vzlyk, který zněl, jako by se z ní zvedal strach, jenž neměl jméno.

Když jsem se sklonil k Pam, viděl jsem, že její tvář, osvětlená světlem měsíce, byla bledá, oči rozšířené a plné zmatku. „Není mi špatně,“ zašeptala. „Jen… něco cítím. Nevím, co to je. Něco je špatně.“ Její hlas byl rozechvělý, ale pod tím se skrývalo cosi hlubšího – ne obyčejný strach, spíše instinkt, pradávná ozvěna něčeho, co se zrodilo dřív, než se člověk naučil pojmenovávat své obavy.

Věděl jsem, že lže sama sobě, že to není jen „pocit“. Já sám jsem to cítil už dříve – tu jemnou, neviditelnou trhlinu v realitě, jakési varování, že jsme překročili hranici, kam lidská zvědavost neměla vstoupit. Jenže pravda bez důkazů je nebezpečná. A já si nemohl dovolit zasít v ní paniku, která by mohla zničit celou výpravu.

Pam se na mě podívala, jako by v mém pohledu hledala odpověď, kterou si nedokázala dát sama. „Ty víš, co se děje,“ řekla tiše. „Cítil jsi to už dřív. Co je to? Co se děje?“ Její slova mi připomněla, že někdy není těžké jen čelit strachu, ale nést odpovědnost za to, že druhým zatajujeme pravdu.

Nemohl jsem jí to říct. Nemohl jsem připustit, že i já mám stejný neklid, že i já slyším v nočním větru hlasy minulosti. Tak jsem se usmál, nuceně, a odpověděl, že si to jen namlouvá. Ale ona se nenechala uklidnit. „Cítím nutkání utéct,“ řekla. „Pryč odtud, kamkoli, jen ne k Ixiqutlu. Nevím proč. Možná je to kvůli tomu Codexu, možná kvůli tomu, co v něm je.“

A tehdy vyslovila to, co se mi od chvíle, kdy jsme ten prokletý artefakt objevili, honilo hlavou: „Co když ti staří Mayové neměli jen pověry? Co když démon Rahu skutečně existuje?“

Ta otázka se mi zabodla do mysli jako čepel. Nebylo možné na ni odpovědět bez posměchu, a přesto – v hloubi duše jsem cítil, že v jejím hlase zaznívá ozvěna pravdy. Není nic strašnějšího než okamžik, kdy rozum odmítá něco, co duše už dávno ví.

Od chvíle, kdy profesor Simon objevil, že jadeitový prsten, který jsme našli, je ve skutečnosti posvátný Codex, se všechno změnilo. Do hry vstoupil Marny Crews z Hudsonovy nadace, člověk, jehož hlad po moci a slávě byl maskován uhlazeným chováním. Nabídl jmění, aby Codex získal, a za ním stálo něco víc než jen touha po vědění – ambice, která páchla zkažeností.

Crews mi tehdy pošeptal, že úspěch expedice rozhodne o tom, kdo získá Hudsonovu cenu – odměnu, která v archeologii znamenala víc než Nobelova cena. Pokud výprava uspěje, profesor Simon bude zapsán do dějin. A já, hloupý a poctivý, jsem mu chtěl pomoci dosáhnout toho snu. Teprve později jsem pochopil, že cena za slávu bývá někdy vyšší, než kdo z nás dokáže zaplatit.

A tak jsem se rozhodl mlčet. Musel jsem ochránit Pam, jejího otce i ostatní, i když jsem sám věděl, že v džungli nás nečeká jen historie, ale cosi, co nikdy nemělo být probuzeno.

Noc kolem nás zhoustla. Měsíc se znovu skryl a vítr zesílil. V tom tichu se zdálo, že svět kolem nás slyší každý náš nádech. Pam se ke mně přitiskla, a já cítil, jak se její strach mění v něco, co jsme oba nedokázali pojmenovat – předtuchu konce.

Čtenář by měl pochopit, že děs, o kterém zde mluvíme, není děs z neznámého, ale z poznání samotného. Z okamžiku, kdy si člověk uvědomí, že svět není postaven jen na logice, ale i na temnotě, kterou jsme se naučili popírat. A že některé věci, jednou nalezené, už nikdy nelze vrátit zpět do zapomnění.

Jaký je skutečný význam Ixiqutlu pro vládu a místní obyvatele?

Zákaz, který byl vyřčen nad Citou, jehož výrazy nesly všechnu zátěž naděje a zklamání, vyvolal u mne pocit znepokojení, jenž se po chvíli změnil v hlubší pochopení toho, co vlastně znamená být vyhnán z komunity v této části světa. Banishment, tedy vyloučení z místní společnosti, není v Yucatánu jen symbolickým činem, ale velmi vážným a účinným nástrojem, který má svůj původ v mexickém režimu, kde je běžně používán pro vyřešení drobných zločinů. Pro obyvatele Yucatánu je tento trest dobře známý. Nejde o vězení, ale o radikální oddělení jedince od společnosti, což eliminuje náklady spojené s jeho dozorem, a zároveň zaručuje, že takto vyhoštěný člověk nemá žádný přístup k životu komunity.

Eduardo, jakožto místní autorita, tuto praxi s nemalým respektem a vážností předkládal, i když jeho samotného rozhodnutí učinit tento krok neprovázely žádné přílišné emoce. Bylo to rozhodnutí zcela v souladu s místními pravidly, ale zároveň velmi osobní, neboť obvinění City z krádeže bylo pro něj bolestivé. "Jsi zlodějka," řekl jí, "Jsi lhářka a špinavá zlodějka." Jakmile byla vyhnaná z města, těžko lze vyjádřit, jak hluboký šok a strach tato žena pocítila, když se její naděje zhroutily a ztratila poslední zbytky své důstojnosti.

V okamžiku, kdy Cita vyjádřila zoufalý odpor k tomu, co ji čeká, Eduardo na ni reagoval nejenom slovy, ale i gesty, která byla směsí hněvu a nezbytnosti – byl to zkrátka čin, který nešlo zvrátit. "Máš možnost, Cito, být připravena ráno s tvými věcmi," řekl, "Odletím tě tam, kam tě pošlu." A tím, že tento trest nevyžadoval věznění, ukázal také na pragmatismus systému, který ve své jednoduchosti nabízel funkční, i když nemilosrdné řešení.

Jednou z klíčových věcí, které je důležité chápat, je, že tento příběh a jeho související praktiky nejsou pouhým příběhem o výměně mezi "dobrým" a "zlým", ale o konkrétní praxi, která má hluboké historické kořeny. Banishment, jak je předkládán, není jen jakýmsi starým zvyklostním trestem, ale mechanismem, který byl schopen účinně, i když nevybíravě, usměrňovat jedince, kteří porušili pravidla společnosti.

Eduardo dále vysvětluje širší souvislosti, a to i v souvislosti s historickým dědictvím svého rodu. "Být Castellano," říká, "to není jen otázka rodného původu, ale také označení pro ty, kteří mají kořeny hluboko v historii, v časech dobyvatelů." Tento odkaz na staré kastilské kořeny není pouze otázkou kulturní identity, ale také způsobem, jakým se díváme na minulost a její vliv na současnost. Odkaz na Hernána Cortése, jehož přímým potomkem je Eduardo, není náhodný. Jde o to, že i když se Mexiko ve své současnosti vyrovnává s dědictvím španělské kolonizace, není možné přehlížet sílu rodinné historie, která ovlivňuje rozhodování a smýšlení jednotlivců i vládních autorit.

Všechny tyto souvislosti, které Eduardo sám zmiňuje, ukazují, jak složité a komplikované je chápat roli vyhnání a vyloučení ve společnosti, kde minulost a přítomnost neustále interagují. Zatímco některé praktiky mohou působit archaicky, ve skutečnosti se jedná o metody, které mají hluboký smysl a jasně definovaný účel. A v této kontextu vyhnání, ať už se jedná o takovou radikální formu trestu, jaká byla nařízena Citu, je důležitým nástrojem, který umožňuje vyčistit společenství, aniž by došlo k větším materiálním ztrátám nebo dlouhodobému narušení společenského řádu.

Ačkoliv Eduardo se nevyhnul tomu, aby nám vysvětlil politické pozadí a varování před Ixiqutlem, zůstává zde významný nástroj pro čtenáře, jak se zamyslet nad tím, co vlastně znamená "věrnost" a "právo" v historických a kulturních souvislostech, které určují osudy jednotlivců a celých komunit.

Co se stalo s plukovníkem Moralesem a jeho šedesáti muži?

Nikdo tehdy netušil, s jakým záměrem přijel plukovník Morales do Chetumalu. Mlčel o všem, co plánoval, a jeho mlčení obklopovalo celou akci podivnou těžkostí. Dva vojenské transporty přistály na přistávací dráze, vojáci se okamžitě seskupili do čet a po krátkém rozkazu se vydali směrem na západ – k vesnici Nohbec. Zdálo se, že Morales chce jejich přítomnost skrýt před očima místních. Jenže po několika kilometrech se pochod změnil – směr se stočil k severozápadu, a tím se vyhnuli Nohbecu. Netušil jsem proč.

Tehdy jsem ještě nezn

Jaké neznámé síly a tajemství se skrývají ve starobylých hrobkách?

V okamžiku, kdy jsem se rozhodl zůstat v Ixiqutlu, připustil jsem si, že odchod není jednoduchý. Pam, která už od začátku byla vtažena do tohoto podivného příběhu, mi dala najevo svou podporu. "Věřím ti," řekla, její slova zněla upřímně, ale na její tváři bylo možné spatřit znepokojení. "Všechno, co jsem se naučila, všechny pravdy, které jsem vždy považovala za neotřesitelné, mi teď připadají neskutečné. Jak můžeme vědět, že gigantické bytosti s nadpřirozenými schopnostmi skutečně neexistovaly?" To byla myšlenka, která převrátila vše, čemu jsme dosud věřili. A i když jsem vděčně přikývl, vzrušení z této konverzace bylo brzy zhasnuto slovy profesora Simona.

"Musíme opustit Ixiqutl," prohlásil rozhodně. "Jakmile otevřeme druhý sarkofág, musíme okamžitě vyrazit." Jeho klidná slova mě naplnila zmatkem. Jak je možné, že po všech těch událostech, po všech těch šílených objevech a útrapách, bylo stále něco důležitějšího než naše bezpečí?

Pam to vyjádřila zřetelněji: "Nemůžeme opustit Ixiqutl, dokud neotevřeme druhý sarkofág." A tak to bylo. Bez ohledu na nebezpečí, které nám hrozilo, jejich odhodlání bylo neotřesitelné. I když jsem se snažil přimět je k rychlému odchodu, nedokázal jsem je přesvědčit. Nakonec jsem se vzdal.

"Tak dobře," řekl jsem s nasazením. "Zůstaneme, ale otevřeme ten sarkofág ještě dnes večer.

Jak se vypořádat s manipulací myšlenek?

Cítil jsem to v žaludku, a právě když jsem se chystal poznamenat, jak jeho chování postrádá strach, zněl tlumený, burácející výkřik z Landrovera. Profesor Simon už tloukl na zamčené dveře vozidla, když jsem k němu dorazil. Uvnitř seděla Pam, zkrčená v těsném klubíčku, třásla se, ale byla sama. To jsem si všiml s velkým úlevou, když jsem popadl profesorovu ruku, abych zastavil jeho bušení.

„Princezno,“ křičel profesor. „Co se děje?“

Ona byla sama v Landroveru, což mi přineslo velkou úlevu, když jsem zachytil profesorovu ruku a zastavil ho. „Profesore, prosím,“ prosil jsem ho. „Vraťte se zpět a držte světlo pro Eduarda. Já se postarám o Pam. Možná viděla něco, co ji vyděsilo."

Nečekal jsem, že mě poslechne, a on to také neudělal, dokud Pam nebyla dost silná na to, aby odemkla dveře. S slzami v očích vysvětlila svému otci, co viděla - chodící mrtvolu a Chaveze, který na ni zaútočil. Jakmile skončila, tvář profesora Simona, která obvykle zrudla, byla najednou bledá jako plátno, ale okamžitě pochopil, že opravit letadlo je teď ještě naléhavější a vrátil se, aby pomohl Eduardovi.

„Bylo to zlé?“ zeptal jsem se, když jsem stál u otevřených dveří vozidla, blízko Pam. Měl jsem touhu ji obejmout a uklidnit.

„Dost špatné,“ odpověděla s křehkým úsměvem. „Nemám dost silných slov, abych to popsala správně. Nejprve jsem si neuvědomovala, co to je, až když to přistoupilo k Sampsonově drátu a zvedlo ruce směrem ke mně. To jsem to pocítila.“

„Co jsi pocítila, Pam?“

„To...to první jsem si nebyla jistá. Máš někdy pocit, že se snažíš něco si pamatovat, aniž bys věděla, co přesně to je?“

„Jako když se něco zapomenutého snaží dostat zpět na povrch tvé mysli?“

„Ano! To je přesně ono! Tak to na začátku vypadalo. A jak ta věc pokračovala a ukazovala na mě ruce, cítila jsem mentální zásah, jako by do mojí mysli někdo vysílal své myšlenky, a já jsem nebyla schopná se proti tomu bránit. Když však ta věc snížila ruce a začala se vracet zpět, mé myšlenky se ponořily do bažiny zla a špíny a já jsem dostala nezvladatelný pocit, že musím vyjít z Landrovera a vrátit se zpět do pyramidy. Matt, poslouchej mě.“

Chytila mou ruku a přitiskla ji na své srdce. „Byla bych to udělala, vím to. Věděla jsem, že bych to udělala. Jen jsem zapomněla, jak otevřít tyto dveře. Chápeš to? To, co mi vysílalo ty myšlenky, nevědělo, jak otevřít dveře a proto jsem na chvíli nevěděla ani já. Ale jak jsem se soustředila na to, jak je otevřít, mé myšlenky se vyjasnily.“

Začala plakat, schovala si tvář do dlaní. „Matt, jsem na pokraji šílenství?“

„Pam, pozor!“ Shodil jsem ji silně za rameno, protože jsem věděl, že pokud podlehne hysterii, nemáme šanci. „Dávej pozor!“

Znovu jsem ji škubnul, ještě silněji než předtím. „Všechno je v pořádku. Nejhorší už máme za sebou. Vysvětloval jsem ti to s tátou dříve večer - Rahu má schopnost manipulovat s myšlenkami druhých, ale není to silné a má to omezený dosah. Rahu se pokusil ovlivnit mé myšlenky čtyřikrát, od té doby, co jsme opustili Chetumal, poprvé na letu do Ixiqutlu. Každý pokus selhal, protože jsem se soustředil na něco jiného. Vždycky jsem měl pocit, že mě něco sleduje, a soustředil jsem se na to něco a soustředění překonalo jeho schopnost vstoupit a manipulovat mými myšlenkami.“

Teď, když jsem to říkal nahlas, náhle jsem si uvědomil, že to skutečně je pravda. Pokaždé, když jsem zažil ten zvláštní pocit, že se snažím něco si pamatovat, tento pocit zmizel, jakmile jsem své myšlenky zaměřil jinam.

Pam si utřela slzy a podívala se na mě. „Máš pravdu,“ řekla, její hlas se zase stabilizoval. „Když jsem se soustředila na to, jak otevřít dveře, mé myšlenky se okamžitě vyjasnily.“

„Pamatuj si to,“ řekl jsem jí. „Pokud se to stane znovu, soustřeď se na cokoli jiného a odraž to.“ Snažil jsem se usmát, i když to nebylo přirozené. „Po čtyřech neúspěšných pokusech Rahu vzdal Kukulkána. A já jsem zastavil manipulaci myšlenek Ixiqutlánců jednoduše tím, že jsem požádal Kequentla, aby vysvětlil Kukulkánovi, proč se vesničané nikdy neodstěhovali za Rahuův dosah. Když starý muž pochopil odpověď na mou otázku, omdlel.“

„Jaká byla odpověď, Matte? Nikdy jsi mi to neřekl.“

„Odpověď? Protože Rahu nikdy nepovolil Kequentlovi ani jeho lidem pomyslet na to, že by se přestěhovali z Ixiqutlu. Pro Maye myšlenka opustit Ixiqutl neexistovala, dokud jsem svou otázkou nevytrhl Rahuovu kontrolu nad Kequentlovou myslí. Ten šok z toho, že tato možnost existovala, že existovala po staletí, zasáhl Kequentla tak silně, že omdlel. Později řekl svému lidu, že tato možnost existuje, a odstranil Rahuovu kontrolu nad jejich myšlenkami – což je důvod, proč jsem si jistý, že Rahuova moc je slabá a omezená.“

Pam si povzdechla. „Matte, máme vůbec šanci se odsud dostat?“

Snažil jsem se, aby můj úsměv vypadal přirozeně. „Jakmile Eduardo opraví vrtulník, jsme pryč. Věř mi. Zůstaň tu v Landroveru, zamkni dveře, a pokud Rahu znovu zkusí na tebe zaútočit, soustřeď se.“

Zatřásla se, pevně se objala, a z úst jí unikl vzlyk plný odporné nenávisti. „Ten hnusný, degenerovaný chtíč, co jsem viděla v očích toho tvora...“

Zavřel jsem dveře, dokud je nezamkla, a šel k Chavezovi, který stále seděl u detonátoru.

Kdybychom se podívali na časy, zjistili bychom, že se blíží půlnoc.