Jak armáda a tajné služby vnímají demonstrace a agitátory?

Bylo to jedno z těch podivných večerů, kdy se zdálo, že se všechno potkalo na křižovatce napětí a nedorozumění. Předvojem se pomalu krčila skupina demonstrantů, zmateně postávajících s transparenty, které nebylo příliš snadné vzít vážně. Vzduch byl nasáklý otázkami o tom, jak si stát a armáda počínají, když jde o kontrolu takzvaných „neškodných“ hnutí, jako je Frazione, které se v současnosti stávalo terčem jejich pozornosti. V tomto chaosu a neklidu se pohyboval Sandro, který si nebyl jistý, co vlastně od armády nebo od jakéhokoli vládního orgánu může očekávat.

Armáda byla zvyklá na rutinu, přičemž jejich příprava na demonstrace a „poradní shromáždění“ byla čistě administrativní povinností. Zatímco pro běžného občana to mohl být výjev těžko pochopitelného represivního mechanismu, pro Sandra byla skutečnost jiná. Mnohem víc než armáda nebo státní zřízení, byli to lidé a jejich úvahy, kdo mu záleželi. A právě v okamžiku, kdy se postavil proti jednomu z vojáků, cítil jakýsi vnitřní rozpor mezi ním a tím, co představovali — autorita, síla, ale v zásadě i nuda. Takto fungoval systém: velká část jeho času byla věnována nicnedělání, maskovanému pod rouškou zodpovědnosti.

Sandro se dostal do rozhovoru s plukovníkem, jehož nabídka pomoci byla plná ironie. Mělo to být příjemné, možná dokonce uvolněné setkání, ale ve skutečnosti byl plukovník spíše vzdálený, ve své přívětivosti skrýval nedůvěru a povrchnost. To, že armáda monitorovala demonstranty z Frazione, nebylo žádným velkým překvapením — naopak, bylo to očekávané. Když armáda ví, že je to „ztracený čas“ na papírech a ne na hřišti, vše se stává banální hrou. Ale co když je ve hře něco víc? Co když to není jenom to, co se zdá být? Co když to je něco, co ovlivní nejen demonstranty, ale i lidi jako Sandro, kteří se nacházejí na okraji a pozorují hru?

Představa, že vojáci, kteří jsou běžně vnímaní jako symbol disciplíny, jsou také součástí jakéhosi „divadla“ sám pro sebe, byla pro Sandroa téměř skličující. A ještě znepokojivější bylo zjištění, že některé důležité informace jsou podávány s jakousi lehkostí, která maskuje skutečnou podstatu věci. Když armádní důstojník nabídne pomoc v takovýchto záležitostech, je třeba se ptát, co za tím ve skutečnosti stojí. Když armáda zůstává lhostejná vůči faktům, co zůstává? Je vůbec možné mít nějakou skutečnou kontrolu?

Jak se však ukáže, Sandroho přítelkyně Luisa má své vlastní starosti. Pietro, o kterém se zmínila, měl také své tajemství. A bylo zřejmé, že v tomto světě se kolem každého pohybu lidí skrývá něco víc, než na první pohled vidíme. Tajné operace, politické napětí a problémy, které nejsou vždy na povrchu. A právě v této atmosféře pochybností a tajemství začíná Sandro přehodnocovat, co by mohl od svého okolí očekávat. Otázka „kdo je skutečně v obraze?“ byla v tomto případě naprosto relevantní.

Když přišel do kuchyně, kde Enzo připravoval večeři, Giuli stále seděla a přemýšlela. Sandro věděl, že všechno, co se odehrává kolem Frazione a jejích spojení s politickými kruhy, má širší dopad. Flavia, žena jednoho z hlavních aktérů v tomto příběhu, byla rovněž součástí této spleti, a její návštěvy u veřejného doktora naznačovaly, že vše není tak, jak se zdá. Možná to nebyl jen politický boj, ale i osobní záležitosti, které rozdělují lidi mezi sebou. Mnoho otázek zůstávalo nezodpovězeno. Kdo vlastně řídí hru?

Jaké je skutečné zjištění v těžkých životních okamžicích?

Když se Giuli opět odmlčela, všimla si starého muže, který se pomalu blížil po štěrku na malé náměstí. Pohlédl na volné místo na konci lavičky, podíval se na obě ženy a pomalu prošel dál, jako by si to rozmyslel. Giuli počkala, až byl mimo doslech, protože tato situace se náhle zdála jako nejdelikátnější půda, na které se ocitla. I když byla žena mrtvá, Giuli nechtěla narušovat její soukromí víc, než bylo nutné.

„Nevím,“ řekla Clelia, zoufale se rozhlížejíc kolem. „Nemůžu říct.“

„Koronerové přijdou a budou se tě ptát,“ řekla Giuli, znovu jí vzala ruce do svých. „Víš to, že? A budeš muset odpovědět.“

„Opravdu?“ Clelia se podívala vyděšeně.

„No,“ řekla Giuli, „lidé občas lžou úředníkům, i v Německu. Ale nevím, jak je to rozumné.“

Clelia stáhla ruce a zabořila obličej do dlaní. „Chci jí pomoct,“ řekla Giuli naléhavě, aniž by si uvědomila, že to opravdu chce. „Je mrtvá, vím to, ale… pokud je něco, co mohu udělat, abych pomohla Flavii teď, tak to chci udělat. Rozumíš tomu?“

„Koronerové nechtějí pomáhat,“ řekla Clelia slabým hlasem. „Jen chtějí pravdu.“

Pravda, pomyslela si Giuli, a náhle k tomu celému pocítila odpor. Co dobrého přináší pravda? Je to jen slovo, které se opakuje v oficiálních kancelářích, bez skutečného zájmu o pomoc. Jen přináší další bolest a otázky, na které už není odpovědí.

Ve chvíli, kdy starý muž sedl na další lavičku, aby si vychutnal jídlo z plastového boxu, Giuli ucítila náhlý pocit, že i ona potřebuje něco – něco jednoduchého, co by jí pomohlo se vymanit z této pavučiny emocí a strachů. „Máš hlad,“ řekla náhle, ukazujíc na malou starou restauraci v rohu náměstí. „Pojďme si sednout a něco sníst. A nemusíš mluvit, pokud nechceš.“

Odešly tedy obě, směrem k malému restauraci, zatímco starý muž s úsměvem pokračoval v jídle, zapomněvši na okolní svět.

V jiném momentě, v obchodě, Luisa na chvíli zapomněla na svůj problém s prsy. Když přemýšlela nad tím, jak těžké to bylo v minulosti, vzpomněla si na Sandrovu trpělivost během let, kdy jejich jediný syn zemřel. Vztahy procházejí fázemi, kdy vnímáme pouze stabilitu, nikoli šťastné okamžiky. Ale teď byla Luisa konfrontována se zákaznicí, která vypadala vyčerpaně a nemocně. I když jí bylo kolem čtyřiceti, vypadala starší, téměř anorekticky. Proč ženy v jejím věku stále řeší své tělesné problémy tak, jak kdyby byly v pubertě?

Když Luisa pomáhala zákaznici vybírat správnou velikost oblečení, uvědomila si, jak je těžké najít rovnováhu mezi skutečnou pomocí a osobními pocity. Zákaznice, která měla problémy s vlastní tělesnou image, odcházela, ale Luisa cítila, že tato situace jí zůstane v mysli ještě dlouho.

Je to přesně tento konflikt mezi skutečnou pomocí a společenskými normami, který vytváří napětí ve vztazích a vnímaní sebe sama. Ať už jde o tělesné změny nebo o ztrátu blízkého, každý moment, kdy se snažíme porozumět sami sobě, nás nutí čelit našim vlastním předsudkům a strachům.

Jak daleko může dojít spontánní hnutí bez struktur?

„Propustili ho,“ řekla a prsty si svazovala na stole. „Nikdo si ale nemyslí, že je v pořádku.“ V jejím hlase se rýsovala úzkost; v jejích očích plamen, který ihned pohasl, když si uvědomila, komu mluví. „Je to - Enzo?“ snažil se znít rozumně. „Zapojuje tě do toho?“ „Ne!“ vypadlo z ní na obranu, hrdě. „Myslíš, že nemám vlastní hlavu?“ Její obrana nesla známky dospívání: byla teď o něco méně jeho dívkou a víc osobou. A když si sedla znovu, sklopená, začala mluvit o Frazione Verde, o tom podivném, organickém tělese, které rostlo bez kořenů, bez hierarchie, svázané pouze ideou účasti a místní správy.

„Je to demokratické,“ řekla, a slovo znělo s náznakem trapnosti, jako by teorie byla hezká věc, ale praxe měla jiné zuby. „Jsou tam schůzky, kdokoliv může mluvit, Rosselli poslouchá a snaží se dát našim myšlenkám nějaký řád.“ Sandro cítil, že jejich rozhovor klouže po povrchu: absence struktury znamenala nejen ideální svobodu, ale i bezbrannost. Když došlo na manifest, Giuli mluvila o odpadu, školství, místní zdravotní péči — banalita každodennosti, která však skrývala vážné spory: jak rozhodne město, když peníze odvedou od školky na průmyslovou zónu, jak se změní tvář sousedství, kdo získá slušná místa a kdo pouze špinavou práci. „Kdo tam vládne?“ zeptal se Sandro a klávesnice počítače ožila jeho prsty, když do vyhledávače zadal „Frazione Verde“. Výsledek byl ostře zelený a hrozně lajdácky upravený — Enzo prý dělal web. Demokracie v podobě amatérského designu.

Ve vzduchu zůstávala otázka, která nebyla vyjádřena nahlas: jak se promění ideál v efektivní politiku, aniž by ztratil svou duši? Frazione Verde byl krásným nápadem — místní dialog, odpor proti bezduché „výstavbě“, návrat k péči o komunitu — a přesto, bez rámce, bez odpovědnosti, byl jen křehkou sítí, kterou stačilo jedno zhroucení lídra roztrhat. A přitom ti, kdo přicházeli s výhrami, nebyli vždy jen oponenti; někdy zákony intrik, příbuzenské favory, ekonomické rytíře měly moc, kterou spontánnost sama o sobě nezastaví.

Jaké tajemství skrývá ztráta a bolest?

„Pokud můžete zvolit pornohvězdu, proč ne Rosselli?“ řekla Giuli divoce. „Měla nějaký manifest?“ „Myslím, že ano,“ odpověděl Sandro suchým tónem. Mluvili o La Cicciolině, zvolené v osmdesátých letech, ačkoli od té doby bylo zvoleno mnoho dalších vtipálků. „Její manifest zahrnoval něco o mazlení.“ Shrugnul. „To je demokracie v akci.“ Giuli nic neřekla, její výraz ztemněl. Když se podíval z okna, uviděl, že venku je vzduch jasný, jemný a modrý. Potřeboval další kávu, a aktovka na jeho stole ho viny napomínala: skutečná práce. „Giuli, nevím, co ode mě chceš,“ řekl. Seděla na okraji židle jako školák, ruce sevřené bílými prsty. Očividně ji to zasáhlo, ale on pořád nechápal proč.

A pak promluvila. „Nevíš, co to bylo jako,“ řekla, její hlas se zlomil, nadšení bylo pryč, a s úlevou, kterou se pokusil skrýt, Sandro věděl, že ji stále má. „Vidět ho padnout takhle. Padnout, jako by ho někdo střelil nebo otrávil. A já to viděla přicházet, víš? Měla jsem nějaký... nějaký pocit. Bylo to, jako všechny ty atentáty: opravdu jsme si mysleli, že to bylo ono. Něco to znamená, Sandro, jenom nevím co.“ A viděl, že drží ruce tak pevně, aby neviděl, že se třesou.

„Dobře,“ řekl. „Dobře. Podíváme se na to. Podíváme se, co můžeme udělat.“ A na chvíli byly všechno ostatní záležitosti, jako pojistná smlouva nebo druhý šálek kávy, mimo jakoukoliv naději. „Začneme s tím kolegou z koleje,“ řekl. „Tím právníkem.“

V kavárně naproti poště, kde právě odevzdala balíček, stála Luisa u červeného mramorového pultu a doufala, že to bude v pořádku. Tohle bylo to nechtěné, involuntární myšlení, které se snažila nemít: Luisa dávala přednost tomu, aby si myslela, že to bude v pořádku. Jeden pochybovač a trapič v rodině – pokud to vůbec byla rodina – stačil. Pomalu míchala kávu, která stála před ní na pultu, viděla, jak barman na ni pohlédl. A co vlastně doufala, že bude v pořádku? No, mnoho věcí, to byl problém. Jeden problém po druhém. Dobře. Sandro zapomene, že má příští týden její roční prohlídku, byla si tím celkem jistá. Nebála se toho. Nebylo to o prohlídce, ani o rakovině prsu, když to přišlo, co ji opravdu vyděsilo, byla ta reakce ostatních lidí. Ten pohled na jejich tvářích. Vyhýbavý, vinen, plachý. Když byla upřímná, Luisa vlastně doufala, že Sandro na prohlídku zapomněl, protože by radši šla tam sama, než se dívala do jeho úzkostného výrazu na čekání.

„Signora?“ Barman se na ni podíval s obavou: musela se ksichtit. Věděl snad, že jí chybí prso? Nemohla si vzpomenout, jestli to věděl tenhle mladý muž, který jí servíroval kávu několikrát týdně. Možná to věděl. Nějak se jí zdálo, že to ve Florencii ví každý a bylo to nepříjemné. Rychle zvedla kávu k ústům. Byla už studená, ale pořád dobrá. Podívala se na barmana, kterému dala povýšený pohled. Mléčné výrobky jsou špatné, káva je špatná, víno je špatné. Luisa nikdy nekouřila, přestože oba její rodiče ano. Musela jako dítě absorbovat víc nikotinu než mouchy na lep. Přečetla si všechna rizika a příčiny, ale po celé té době se necítila o nic moudřejší. Sandro se na ni rozčiloval, když ji viděl zneklidněnou, když odmítala sklenici vína: „Proč?“ říkal. „Stejně už to nejde změnit.“ A i kdyby to šlo, Luisa došla k závěru, že by to neudělala. Život je pro to, abychom v něm žili, ochutnávali to, co máme rádi. A pro Luisu to bylo tak, že i kdyby to znamenalo žít o pět nebo deset let déle, stálo by to za to. Ale ne za cenu ztráty toho, co přináší potěšení.

Endtext