Jaké jsou příčiny, typy a patologické změny diabetu mellitu?

Endokrinní systém představuje složitě propojenou síť orgánů a buněk, které společně zajišťují hormonální rovnováhu a metabolickou homeostázu v organismu. Mezi klíčové orgány patří hypofýza, štítná žláza, nadledviny, příštítná tělíska, pohlavní žlázy a pankreatické Langerhansovy ostrůvky. Tyto struktury jsou schopny reagovat na nejrůznější podněty a často se jejich poruchy projevují změnami jak v morfologii buněk, tak ve funkci celých orgánů. Endokrinní onemocnění často charakterizuje hyperplazie, hypertrofie či atrofie, které jsou důsledkem zvýšené nebo snížené hormonální stimulace.

Hypofýza, malý ale klíčový orgán umístěný v oblasti bází lebky, je rozčleněna na přední (adenohypofýza) a zadní (neurohypofýza) lalok. Adenohypofýza produkuje šest základních hormonů: TSH (stimulující štítnou žlázu), PRL (prolaktin), ACTH (stimulující nadledviny), GH (růstový hormon), FSH a LH (hormony pohlavních žláz). Tyto hormony ovlivňují činnost jiných endokrinních orgánů a řídí různé metabolické procesy. Zadní lalok uvolňuje hormony syntetizované v hypothalamu, zejména ADH a oxytocin, které regulují vodní hospodářství a porodní kontrakce.

Poruchy hypofýzy často vyplývají z hypersekrece hormonů, nejčastěji v důsledku adenomů. Například nadměrná produkce růstového hormonu vede u dětí k gigantismu, kdy dochází k nadměrnému prodlužování kostí, a u dospělých k akromegalii, která se projevuje zhrubnutím kostí a změnou vzhledu obličeje. Hyperprolaktinémie u žen mimo těhotenství může způsobit galaktoreu (nečekané mléčné sekrece) a amenoreu (zastavení menstruace) vlivem potlačení uvolňování gonadotropinů FSH a LH.

Diagnóza adenomů hypofýzy zahrnuje histologické a imunohistochemické vyšetření, které pomáhá určit typ hormonálně aktivních buněk a odlišit adenomy od jiných lézí. Histologicky jsou adenomy tvořeny monomorfními polygonálními buňkami bez výrazné retikulární sítě, což je zásadní morfologický znak. Prognóza a klinický obraz však nelze vždy odhadnout pouze z morfologie, protože i stejné typy buněk mohou produkovat různé hormony.

V širším kontextu endokrinních onemocnění je nezbytné pochopit, že poruchy hormonální rovnováhy často vedou k systémovým metabolickým změnám, které mají dalekosáhlý vliv na celkový zdravotní stav. Například hyperthyreóza způsobená Gravesovou nemocí představuje klinický obraz zvýšeného metabolismu spojený s difuzním zvětšením štítné žlázy a očními projevy. Naopak hypotyreóza se vyznačuje sníženým metabolismem, který vede k klinickým formám jako kreténismus u dětí nebo myxedém u dospělých. Zvýšení velikosti štítné žlázy – struma – je často kompenzační reakcí na nedostatek hormonů.

Kromě morfologických změn je třeba zdůraznit i důležitost regulačních mechanismů mezi hypothalamem, hypofýzou a periferními endokrinními žlázami, jejichž narušení může vyvolat rozmanité klinické syndromy, jako jsou Cushingův syndrom (nadbytek kortizolu), hyperaldosteronismus či Addisonova nemoc (postupné ničení kůry nadledvin). Tyto stavy reflektují nejen patologické změny na úrovni jednotlivých žláz, ale i celkovou dysregulaci hormonální osy a metabolických procesů.

Jaké jsou hlavní faktory a mechanismy vzniku žaludečních vředů?

Žaludeční vředy jsou jedním z nejběžnějších onemocnění trávicího systému, a jejich výskyt souvisí s mnoha faktory, které ovlivňují rovnováhu mezi agresivními a ochrannými mechanismy v žaludku. Tyto faktory zahrnují jak změny v kyselosti žaludeční šťávy, tak také vliv genetických predispozic, nervového systému a dlouhodobé užívání určitých léků.

Jedním z hlavních mechanismů vzniku žaludečních vředů je poškození žaludeční sliznice. Když je sekrece žaludeční šťávy nedostatečná nebo když je sliznice poškozena, bariérové funkce sliznice jsou oslabeny, což vede k větší citlivosti na trávení. Protony z žaludeční šťávy difundují do žaludeční sliznice, což způsobuje poškození kapilár a stimuluje žírné buňky k uvolňování histaminu. Tato reakce vede k poruchám místního prokrvení a dalšímu poškození sliznice. Zvýšená sekrece pepsinogenu zvyšuje trávící schopnost žaludeční šťávy a může vést k tvorbě vředů.

Největší kapacita difúze vodíkových iontů v žaludečním antru je až patnáctkrát vyšší než v fundu žaludku, a to vysvětluje vyšší výskyt vředů v oblasti žaludečního antru. V duodenu je difúzní kapacita vodíkových iontů 2–3krát vyšší než v žaludečním antru, což může vysvětlovat vyšší výskyt vředů právě v této oblasti. Dlouhodobé užívání nesteroidních protizánětlivých léků (NSAID), kouření a další faktory, které poškozují bariéru sliznice, mohou také vyvolat vznik peptických vředů.

Z hlediska trávení je známo, že žaludeční šťáva a pepsin tráví tkáň sliznice žaludku a duodena. U duodenálních vředů se výrazně zvyšuje počet parietálních buněk, což zvyšuje kyselost žaludeční šťávy, a tato šťáva může následně poškodit sliznici. Naopak, prostředí jejuna a ilea je alkalické, a proto se vředy v těchto oblastech objevují jen vzácně. Po gastrojejunostomii se však mohou objevit vředy na anastomóze, kde kyselina žaludeční šťávy tráví sliznici.

Dalším faktorem, který hraje roli při vzniku vředů, je neuroendokrinní dysfunkce. Mentální stimulace vede k funkčnímu poškození mozkové kůry, což má za následek dysfunkci autonomního nervového systému. U duodenálních vředů zvyšuje hyperfunkce vagového nervu sekreci žaludeční šťávy. Naproti tomu u žaludečních vředů je excitace vagového nervu snížena, což oslabuje peristaltiku žaludku a zvyšuje sekreci žaludeční kyseliny prostřednictvím gastrinu.

Genetické faktory rovněž hrají roli při vzniku vředů. Některé rodiny mají vyšší tendenci k výskytu tohoto onemocnění, což naznačuje, že vznik peptických vředů může mít i genetické pozadí.

Patologické změny spojené se žaludečními vředy se obvykle projevují na menším zakřivení žaludku poblíž pyloru, přičemž vřed je většinou jednotlivý, kulatý nebo eliptický, přibližně 2 cm v průměru. Vřed má čistý a plochý základ a často sahá hluboko do svalové vrstvy žaludku, někdy až k seróze. Ulcerace se často nachází hlouběji na straně kardia a je mělčí na okraji. Mucinózní záhyby žaludku se díky tvorbě jizevného tkáně vytahují a radiačně se rozšiřují od spodní části vředu.

Mikroskopicky lze žaludeční vřed rozdělit na čtyři vrstvy: zánětlivý exsudát (leukocyty a celulóza), nekrózu tkáně, granulaci a jizvu.

Mezi komplikace patří krvácení (10–35 % případů), perforace (5 %), pylorická stenóza (3 %) a v nejednom případě i cancerizace, zejména u dlouhodobě nehojících se žaludečních vředů. Krvácení může být způsobeno rupturou kapilár na dně vředu, což vede k hematochézii nebo hemateméze. Při perforaci, která je častější u duodenálních vředů kvůli tenčí stěně, dojde k úniku střevního obsahu do břišní dutiny, což může způsobit peritonitidu.

Pylorická stenóza je důsledkem tvorby jizevného tkáně, která zúží pylorus a ztíží přechod žaludečního obsahu. To může vést k častému zvracení a alkalóze. Cancerizace se obvykle vyskytuje u dlouhodobě přítomných žaludečních vředů, je však velmi vzácná u duodenálních vředů.

Klinicko-patologický vztah ukazuje, že žaludeční kyselina stimuluje místní nervová zakončení v oblasti žaludečních vředů, což způsobuje pravidelnou bolest v horní části břicha. Tato bolest je často spojena s křečemi hladké svaloviny žaludku. U duodenálních vředů vede zvýšená aktivace vagového nervu k vyšší sekreci žaludeční kyseliny, což způsobuje bolest zejména v noci. Říhání a regurgitace kyseliny mohou být důsledkem křečí pylorického svěrače nebo zpětného pohybu žaludečního obsahu, což vede k zánětům.