Jak média a politika strachu destabilizují demokracii?

Politika v Arizoně a její dopad na volební reformy v USA ukazují, jak rozdělená společnost může být manipulována prostřednictvím médií a dezinformací. Politici, kteří podporují omezení volebního práva, čelí silné kritice, a to nejen od občanské společnosti, ale i od velkých korporací, které se rozhodly proti těmto krokům vystoupit. Lídr menšiny ve Sněmovně reprezentantů Mitch McConnell varoval, že soukromý sektor by měl přestat reagovat na hysterii levicových skupin, které údajně chtějí podkopat americký ústavní pořádek. Ačkoliv se toto vyjádření může zdát jako součást politického boje, ukazuje také, jak silně může být mediální obraz politiky využíván k formování veřejného mínění.

Donald Trump, který získal post prezidenta v roce 2016, je příkladem toho, jak může populistický vůdce využívat digitální média k mobilizaci široké veřejnosti. Jeho styl politiky, postavený na vytváření strachu a nenávisti vůči menšinám, migraci a imigrantům, využíval zejména sociální média a televizní vysílání k šíření dezinformací. Trumpova kampaň ve své podstatě nejen že využívala politiku strachu, ale také se opírala o mediální narativy, které stály na půdě populismu a xenofobie. I po své porážce v roce 2020 se Trump odmítl vzdát a systematicky šířil tvrzení o volebním podvodu, čímž ještě více rozděloval společnost.

Tento jev má svou historickou kontinuitu. V Americe je strach klíčovým faktorem, který ovlivňuje politiku a veřejné mínění. Od problematiky imigrace až po otázky kriminality a zdravotní péče je strach často katalyzátorem pro populistické politiky. V tomto kontextu je důležité si uvědomit, že strach může být velmi účinným nástrojem k polarizaci společnosti a manipulaci veřejného mínění. K tomu přispívají i moderní technologické platformy, které umožňují šířit nepravdy a polarizovat diskusi do krajnosti.

Je třeba si také uvědomit, že výsledek politických voleb a volebních reformních opatření není pouze důsledkem rozhodnutí v politických kruzích, ale je rovněž výsledkem širšího mediálního narativu, který ovlivňuje veřejnou diskusi. Mediální platformy, jak tradiční, tak digitální, jsou místem, kde se formuje politická realita, a často se stávají nástroji pro šíření dezinformací, které následně vedou k erozí demokratických principů. V tomto smyslu je důležité nejen vnímat samotný politický proces, ale i související mediální dynamiku, která tento proces formuje.

Ve světle těchto skutečností je zřejmé, že krize demokracie v USA není pouze otázkou politických bojů mezi stranami, ale širším jevem, který zahrnuje i technologické, mediální a kulturní faktory. Demokratické procesy jsou dnes vystaveny bezprecedentnímu tlaku, který pochází nejen z domácí politiky, ale i z vlivů, které přicházejí ze strany digitálních platforem, které mohou sloužit jako nástroje pro šíření nenávisti a strachu. To vše podkopává základní principy, na kterých je demokracie postavena – pravdu, důvěru a transparentnost.

Je zásadní si uvědomit, že demokracie nemůže fungovat v prostředí, kde pravda je relativizována a informace jsou manipulovány. V tomto kontextu je nezbytné, aby jednotlivci, instituce i politici neustále bránili hodnoty, které demokracii činí životaschopnou. Je také důležité pochopit, jak mocná může být kombinace politiky strachu a digitálních médií ve formování veřejného mínění a jak zásadní je zajištění informační integrity v tomto novém mediálním prostředí.

Jak mediální logika formovala politiku a veřejné vnímání během Trumpovy éry?

Politika strachu, která dominovala v éře prezidenta Donalda Trumpa, není pouze výsledkem jeho osobní agendy, ale také důsledkem vlivu mediálních nástrojů, jež utvářejí veřejné mínění. V době, kdy se celosvětově zvyšovala dostupnost internetu a digitálních technologií, došlo k zásadní změně v způsobu, jakým lidé konzumují informace a jak jsou ovlivňováni politikou. Trumpovo použití těchto nástrojů k formování veřejného diskurzu je příkladem síly mediální logiky ve formování nejen politických rozhodnutí, ale i osobních přesvědčení milionů Američanů.

Mediální logika spočívá v předpokladu, že médiím není jedno, co je pravda, ale spíše, jakým způsobem je obsah přenášen, jak je přijat a jakou reakci vyvolá. V případě Trumpa byla tato logika zneužita k tomu, aby vyvolávala strach z imigrantů, terorismu, chudoby a menšin, přičemž se opíral o přetrvávající strach z kriminality. Média hrála klíčovou roli v posilování těchto strachů, ať už v podobě televizních zpravodajských pořadů zaměřených na násilí, nebo v rámci mediální kampaně zaměřené na terorismus po útocích z 11. září.

Významným faktorem v této změně byl vzestup sociálních médií a mobilních technologií, které umožnily jednotlivcům nejen konzumovat informace, ale také aktivně vytvářet obsah a sdílet své názory. Sociální sítě, jako je Facebook, přetvořily způsob, jakým lidé interagují s politikou, a umožnily jednotlivcům vybrat si informace, které odpovídají jejich názorům, bez ohledu na jejich pravdivost. To vedlo k vzniku uzavřených informačních bublin, které jen posílily rozdělení mezi různými částmi americké společnosti.

Tento proces se zintenzivnil během Trumpovy kampaně, kdy jeho stoupenci přijali konspirační teorie, jako je QAnon, a přesvědčení, že volby byly zmanipulovány. Média, která Trump často kritizoval jako "liberální" a "antiamerické", se stala terčem jeho útoků, což mu umožnilo oslabit tradiční autority v oblasti informací a vytvořit si vlastní kanály pro komunikaci s voliči. Tímto způsobem byl strach z imigrantů a menšin prezentován jako existenční hrozba pro americkou kulturu a pracovní místa.

Rovněž je důležité si uvědomit, jak digitální média změnila naše každodenní životy a vnímání reality. S nástupem internetového věku se změnil způsob, jakým lidé prožívají čas a prostor. Komunikace se stala rychlou, přímou a vizuální, což vedlo k tomu, že lidé začali více vnímat své životy prostřednictvím médií. Tento posun má zásadní dopad na jednotlivce, který se dnes vyrovnává s rychlými změnami a nejistotou, jaké symbolické hodnoty a normy jsou dnes relevantní. Každý okamžik našeho života se stává potenciálně prezentovatelným, což zvyšuje tlak na vytváření identity, která odpovídá rychlým změnám mediálního prostoru.

Pro pochopení tohoto jevu je nezbytné si uvědomit, že technologické změny v oblasti komunikace mají dalekosáhlý vliv na strukturu společnosti. Lidé dnes nejsou pouze pasivními příjemci informací, ale aktivními účastníky v procesu vytváření významů. Tento posun ve způsobu interakce se světem může vést k určité fragmentaci reality, kdy se individuální zkušenosti stávají více rozdělené a ne vždy propojené s objektivní realitou.

Tento komplexní proces ukazuje, jak moderní komunikace nejen mění politické chování, ale i samotné základy našich interakcí s ostatními. Tím, že jsme stále více zprostředkovaní médii, ztrácíme přímý kontakt s realitou a přizpůsobujeme své vnímání světa algoritmům, které určují, co se nám ukáže. To vytváří nejen nové politické dynamiky, ale i nové výzvy pro individuální existenci, kde se každý moment může stát příležitostí k redefinování toho, kým jsme a jak nás vnímají ostatní.

Jak politické divadlo a strach formují současnou politiku?

Donald Trump opakovaně vyprávěl dramatický, ale nepravdivý příběh o invazi imigrantů, kterou lze zastavit pouze novou několikamiliardovou zdí podél jižní hranice USA. Během své prezidentské kampaně sliboval, že Mexiko zaplatí za tuto zeď, která měla chránit Ameriku před kriminálními imigranty, kteří žádali o azyl. Když Kongres odmítl schválit financování ve výši téměř 6 miliard dolarů na tuto zeď, Trump na konci roku 2018 na více než měsíc uzavřel vládu. Tento krok měl podpořit jeho tvrzení, že zdi jsou nezbytné pro zajištění bezpečnosti, a zaséval do veřejnosti strach z "nelegálních" imigrantů.

Trumpova rétorika plná urážek a nadávek k jeho politickým protivníkům se stala běžnou součástí jeho vystoupení. Tato vulgarita byla pro mnohé lidi zábavná, pro jiné ale šokující. Nicméně spojil se s rozčarovanými republikány jako "outsider", který šel proti zavedeným pravidlům a tradičním politickým normám. Trump využíval jakýsi "Gonzo" přístup k politice, který dramatizoval nepřátelství vůči konvencím a politikům, čímž vytvářel svou vlastní komunikativní agresivní kulturu. Jeho vulgarismy, například označení senátora Teda Cruze za "pussy" nebo jeho výsměch vůči Marco Rubio, patřily k běžným součástem jeho politického vystupování. Tento způsob komunikace byl divadlem, které mělo vyvolat pozornost a zároveň potvrdit jeho identitu, přičemž všechny jeho akce byly součástí většího politického narativu, který dělal z jeho příznivců součást jeho "boje".

Když došlo k pandemii COVID-19, Trumpovy reakce ukázaly na zásadní rozpor v jeho přístupu ke strachu. Zatímco strach z imigrantů, terorismu a kriminality byl neustále posilován, strach z pandemie byl zpočátku zlehčován. V mnoha případech Trump veřejně zpochybňoval závažnost pandemie, čímž způsobil, že se mnozí občané necítili dostatečně motivováni k dodržování preventivních opatření, což podle odhadů vedlo k dalším 54 000 úmrtím. Tento rozpor mezi jeho politickým využíváním strachu a jeho reakcí na zdravotní krizi ukázal, jak selektivně může být strach zneužíván v politickém diskurzu.

K tomu připočtěme i rozhodnutí mnoha států, jako je Georgia, přijímat nové zákony o volebních právech, které omezovaly přístup k volebním urnám, zejména pro chudé a menšinové skupiny. Tento "strach z podvodu" byl základem pro legislativu, která bránila občanům, zejména Afroameričanům, v jejich právu volit. Byla to jen další ukázka, jak politika strachu ovlivňuje nejen samotnou politiku, ale i každodenní životy jednotlivců.

Rétorika strachu se neomezovala jen na domácí politiku, ale silně ovlivňovala i jeho zahraniční politiku. Například při jednáních s Ruskem a jeho prezidentem Vladimirem Putinem Trumpova administrativa vykazovala tendenci podceňovat bezpečnostní hrozby a více se soustředit na zajištění domácího pořádku. Tato selektivní interpretace hrozeb a problémů jenom podporovala kulturu strachu, která byla neustále přítomná, ale ve chvílích, kdy to bylo politicky výhodné, byla ignorována.

V této souvislosti je důležité zmínit, jak politické divadlo a manipulace s emocemi voličů ovlivnily veřejné mínění a rozhodovací procesy. Trumpova schopnost využívat masová média jako nástroj k šíření své rétoriky ukázala, jak silně mohou moderní technologie ovlivnit politickou realitu. Média a sociální sítě se staly klíčovými hráči v politickém diskurzu, kde byly každodenní politické zápasy součástí širší mediální strategie, která měla za cíl vyvolat emocionální reakce a potvrdit moc a dominanci nad veřejností.

Politika strachu, jak ji praktikuje Trump, ukazuje na to, jak může být společenská realita formována nejen skutečnými událostmi, ale i tím, jak jsou tyto události prezentovány veřejnosti. Manipulace s informacemi, volba slov a obrazů, stejně jako samotná politika, jsou dnes neoddělitelně spjaty. V kontextu dnešní politiky je zásadní pochopit, jak silně mediální logika ovlivňuje naše každodenní životy a rozhodování, stejně jako naše porozumění světu kolem nás.

Jak se "Gonzo Governance" projevuje v současné americké politice?

Gonzo Governance je termín, který popisuje destruktivní přístup k vládnutí, jenž ohrožuje základy demokratických institucí a procesů. Tento fenomén je výsledkem politického stylu, který upřednostňuje chaos před řádem, ničí respekt k faktům, odborníkům a právu a podkopává dlouhodobě uznávané hodnoty, jako je rozdělení církve a státu, nebo právo žen na rozhodování o vlastním těle. Příkladem Gonzo Governance může být rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu v roce 2022, které zpochybnilo desítky let právního konsensu v otázkách rozdělení moci mezi církev a stát a práv žen na interrupci.

V podstatě dochází k podkopání základních demokratických rituálů, jakými jsou svobodné volby, respekt k výsledkům voleb a předání moci mezi politickými stranami. Představitelé tohoto typu vlády, jako je bývalý prezident Donald Trump, v zásadě znevažují nejen vědecké poznatky a odborníky, ale i samotné volby. Podporovali pokusy o převrat, jakým bylo například 6. ledna 2021, kdy došlo k útoku na Kapitol, a vyzývali své stoupence k tomu, aby zpochybnili legitimitu voleb. To je jedním z největších projevů Gonzo Governance, kde je podkopáván samotný základ demokratické kultury.

S tímto trendem se objevují i zákony, které ztěžují hlasování pro chudé a menšiny, a to i prostřednictvím kontroly volebních komisí a volby státních úředníků, kteří mohou ovlivnit výsledky voleb. Často jde o změny volebních pravidel, které mohou omezit přístup k volbám pro určité skupiny, zejména pro minority a chudší obyvatelstvo. Tento proces je podporován nejen na federální úrovni, ale i na úrovni států, což vede k širší politické manipulaci a nespravedlnosti.

Zajímavým projevem Gonzo Governance byla i legislativa v Texasu týkající se interrupcí. Nový zákon umožňuje každému občanovi žalovat někoho, kdo by se podílel na výkonu interrupce, což vyústilo v situaci, kdy je ochrana práv žen na tělesnou autonomii ohrožena nejen politicky, ale i prostřednictvím soukromých žalob. Tento krok ilustruje, jak může být politika založena na osobních morálních názorech jednotlivců, kteří se rozhodují, jaké základní právo mají jiní.

Tento typ vlády vede k rozšiřování autoritářských tendencí. Příkladem je i příklad maďarského premiéra Viktora Orbána, jehož vláda se snaží omezit práva jednotlivců, zejména sexuálních menšin, a cenzurovat obsah v oblasti LGBTQ+ práv. Spojení politiky a morálních hodnot v takto extrémní podobě se stává standardem pro některé státy, což má za následek vznik nových pravidel a politik, které jsou v rozporu s demokracií a občanskými právy.

Pokud jde o vliv na demokratické procesy, Gonzo Governance se rozšířila z federální úrovně do politiky jednotlivých států a měst. Například snaha o ovládnutí volebních komisí a institucí certifikujících výsledky voleb je součástí širšího trendu, který změnil politiku z jednoduchého zajišťování volebních výsledků na cílenou manipulaci s těmito výsledky ve prospěch určité politické strany. Tento proces je bohužel přímo podporován rozhodnutími Nejvyššího soudu, jako bylo například rozhodnutí z roku 2013, které oslabilo zákon o ochraně volebních práv, a tím otevřelo cestu pro diskriminační volební praktiky v různých státech.

Tento trend je pokračováním snah o zajištění politické moci na úkor práv menšin a jednotlivců. Procesy, které byly kdysi považovány za neakceptovatelné, se dnes stávají běžnou součástí politických strategií. Tento přístup se stává stále více populárním, přičemž veřejnost si uvědomuje, že ztrácí kontrolu nad demokratickými procesy, které byly dříve považovány za samozřejmé a nezpochybnitelné.

S rozšířením Gonzo Governance je zde nebezpečí, že tento model řízení může být přijat i v dalších státech a že ohrozí základní principy demokracie, které byly dlouho považovány za nezbytné pro stabilitu a prosperitu každé demokratické společnosti.