Generál Dovator: Hrdinské činy sovětských jezdců pod Moskvou v roce 1941

Pavel Ilyich FEDOROV
GENERAL DOVATOR

Roman je věnován hrdinským činům sovětských jezdců v obranných a útočných bojích proti německo-fasistickým okupantům u Moskvy v roce 1941. V centru vyprávění je obraz legendárního velitele jezdecké skupiny, a poté jezdeckého sboru generála L. M. Dovatora.
Roman tvoří první svazek dvousvazkového výběru děl P. Fedorova, který vydává Vojenské nakladatelství. Druhý svazek bude obsahovat romány "Modrý Šikhan" a "Vitim Zlatý".

…Bude, bude bandurista se šedivou po prsa bradkou, a možná i zralý muž s bílou hlavou, moudrý duchem, a řekne o nich své hluboké, mocné slovo. A po celém světě se rozkřikne sláva o nich, a všechno, co se narodí poté, bude o nich mluvit…
N. V. Gogol. „Taras Bulba“

Kniha první. Hluboký výpad
Část první
Prolog

Alexej Gordienkov si svého otce nepamatoval. Od matky slyšel, že otec sloužil u Kotovského v roce 1920, ale z fronty se už nevrátil.
Po občanské válce se matka s Aljoškou usadila na Severním Kavkaze, v malém okresním městě, a začala pracovat v továrně.
Všechno šlo dobře, dokud se matka ve svých dvaceti šesti letech znovu nevdala.
Tento krok matky původně vyvolal v Aljoškově duši legální uspokojení a dokonce i pýchu. „Každý slušný chlapec by měl mít otce, a teď ho budu mít i já,“ pomyslel si Aljoška.
Jednoho dne přijela matka domů na bryčce, a s ní – vysoký muž s černým knírem a kožíškovým límcem na kabátě.
– No jak? – zeptal se černousý.
– Nic, – odpověděl neurčitě Aljoška.
– To, Aljoško, bude tvůj táta. Měj ho rád, je dobrý, – řekla matka.
Aljoška nic neřekl.
– Je to divoch, – poznamenal černousý matce, když přehazoval postel na vozík.
Na toto hodnocení svých kvalit Aljoška ani nehnul okem: bývaly i horší názory!
Po přestěhování na nové místo se Aljoškův život zásadně změnil.
Aljoška přišel o svou obvyklou svobodu a všechny své, už tak skrovné, dětské radosti, a hlavně o matčinu lásku. Nenáviděl svůj nový domov, otčíma. Začal zmizet neznámo kde, někdy i na několik dní se neukázal doma na noc.
Zkoušeli ho zavírat v pokoji. On, jako divoký vlče, se schovával do rohu, mlčel a jen zamračeně zíral na dveře.
Jakmile se mu podařilo utéct z domu, šel se toulat po zahradách, žil na zahrádkách u strážců, u rybářů, pomáhal ženám nosit košíky s nákupem, za což dostal pět kopejek, nebo i hrivnu, ale nikdy nekradl.
Večer jezdil s ostatními kluky pasit koně. A tehdy mu připadalo, že na světě není větší radosti než po horkém ježdění sedět v noci na okraji temného lesa, u hořícího ohně, a vytahovat klacíkem z praskajícího popela pečené brambory.
Ve dne, zanechav u keřů otrávené rybářské pruty, se svlékl a skočil z mostu do vody. Po koupeli v slasti vylezl na břeh a, pohřbený v rozpáleném písku, ležel nehnutě celé hodiny. Byl opálený jako semenný volocký okurek a jeho světlé kadeře zbělely na slunci.
Jednou přivedli vojáci jezdecké jednotky koně k řece, aby je vykoupali. Tento pohled se Aljoškovi zdál nádherný. Jezdecké koně rozhodně nebyli jako znavené mula, které naháněl v noci.
Byli vysocí, s hrdě vztyčenými hlavami, někteří s bílými hvězdičkami na čele a krásnými nohama „v punčochách“.
– Dědo, dej mi jednoho, koupám se, – požádal Aljoška, když přistoupil k jednomu z vojáků.
Červený voják se podíval jeho směrem, usmál se:
– Jaký dědo? Kdo je tady tvůj děda… Spadneš a utopíš se…
– Kdo? Já se utopím? Podívej se, jak plavu, podívej se! – Aljoška se zasmál a skočil do vody s rozběhem. Vynořil se daleko od břehu, otočil se na záda, pak lehl na bok a, vyhazujíc čokoládové ruce, plaval k prostředku řeky.
Když vylezl na břeh, znovu požádal:
– Dej mi sednout, půjdu hlouběji… Mrzí tě to?
– No dobře, pojď. Posadím tě… Za hřívu se drž! Ach, brácho, ani k hřbetu se nedostaneš! – Červený voják silnýma rukama zvedl Aljošku, ten se, jako klíč, zachytil v mokré hřívě a rychle vylezl na koně.
Aljoška, tleskající koni po boku patkami, napnul uzdu. Kůň poslušně vykročil, čím dál víc se nořil do vody.
– Otoč! – poručil červený voják z břehu.
Aljoška, srdce mu z radosti ztuhlo, tahal za uzdu. Kůň se postavil na zadní, kopal kopyty do vody – a všude kolem lítaly jiskřivé jantarové kapky.
– Přijdeš zítra zase? – zeptal se Aljoška, držící mokrého koně za uzdu.
– Teď každý den, dokud neodjedeme do tábora. – Červený voják si pečlivě navlékl bílou podkolenku, strčil nohu do boty a, táhnoucí holeně, se zeptal: – Líbilo se ti?
– Ach, kdybych měl koníka…
– Řekni tátovi, ať ti ho koupí.
– Nemám tátu… – Aljoška se zamračil a sklonil hlavu.
– Zemřel snad tvůj táta? – zeptal se.