Deutsch
Francais
Nederlands
Svenska
Norsk
Dansk
Suomi
Espanol
Italiano
Portugues
Magyar
Polski
Cestina
Русский
Úryvky z „ZÁPISKŮ KAVALERISTY“ Nikolaje Gumiljeva.
(Malé úryvky z poznámek N. Gumiljeva o bojových akcích během První světové války poskytují dobrý obraz toho, jak k Cossackům přistupovali jejich nepřátelé a jejich spolubojovníci, ruští ulanové. – Kozácká síť)
1
„Bylo rozhodnuto vyrovnat frontu tím, že ustoupíme asi o třicet verst, a kavalérie měla tento ústup pokrýt. Pozdě večer jsme se přiblížili k pozici a okamžitě na nás z nepřátelské strany spadl a pomalu zůstal svítit světelný kužel reflektoru, jako pohled povýšeného člověka. Odjeli jsme; on, klouzající po zemi a stromech, následoval nás. Tehdy jsme v galopu začali kroužit a zastavili se za vesnicí, a on ještě dlouho beznadějně hledal nás sem a tam.
Můj prapor byl poslán k štábu kozácké divize, aby sloužil jako spojka mezi ním a naší divizí. Lev Tolstoj v „Válce a míru“ si dělá legraci ze štábních důstojníků a dává přednost velitelským důstojníkům. Ale neviděl jsem žádný štáb, který by odešel dřív, než granáty začaly rachotit nad jeho budovou. Kozácký štáb byl umístěn ve velké osadě R. Obyvatelé utekli už předchozí den, konvoj odjel, pěchota také, ale my jsme seděli více než 24 hodin a poslouchali pomalu se blížící střelbu – to kozáci zdržovali nepřátelské linie. Vysoký a širokoplecý plukovník každou chvíli přibíhal k telefonu a veselým hlasem křičel do sluchátka: „Tak... výborně... zdržte se ještě chvíli... všechno jde dobře...“ A od těchto slov se po všech dvorech, příkopech a hájích, které byly obsazeny kozáky, šířila jistota a klid, které jsou v boji nepostradatelné. Mladý velitel divize, nositel jednoho z nejznámějších jmen Ruska, občas vyšel na verandu poslechnout si kulomety a usmíval se, že všechno jde, jak má.
My, ulanové, jsme si povídali se seriózními, vousatými kozáky a projevovali při tom tu vybranou zdvořilost, s jakou si vyměňují slova kavalérie různých oddílů.K obědu se k nám donesla zpráva, že pět mužů z našeho eskadronu padlo do zajetí. K večeru jsem už viděl jednoho z těchto zajatců, ostatní se vyvalili na seníku. Co se s nimi stalo? Bylo jich šest v hlídkovém zabezpečení. Dva stáli na stráži, čtyři seděli v chalupě. Noc byla temná a větrná, nepřátelé se přiblížili k hlídce a převrhli ji. Strážný vystřelil a běžel k koním, i toho převrhli. Okamžitě jich asi padesát vtrhlo do dvora a začali střílet do oken domu, kde byl náš hlídkující oddíl. Jeden z našich vyskočil, a pracujíc s bajonetem, prorazil k lesu, ostatní šli za ním, ale ten první spadl, zakopl o práh, a na něj spadli jeho kamarádi. Nepřátelé, byli to Rakušané, odzbrojili je a pod eskortou pěti lidí je poslali do štábu. Deset lidí se ocitlo samotných, bez mapy, ve úplné tmě, mezi zmatkem cest a stezek.
Po cestě se rakouský poddůstojník na špatné ruštině neustále ptal našich, kde jsou „kozi“, tedy kozáci. Naši se zklamaně odmlčeli a nakonec prohlásili, že „kozi“ jsou právě tam, kam je vedou, směrem k nepřátelským pozicím. To mělo obrovský efekt. Rakušané se zastavili a začali o něčem oživeně diskutovat. Bylo jasné, že neznali cestu. Tehdy náš poddůstojník zatáhl za rukáv rakouského a povzbuzujícím hlasem řekl: „Nic, půjdeme, vím, kam jít.“ Šli jsme, pomalu uhýbajíc směrem k ruským pozicím.
V bledých ranních šerách mezi stromy se mihli šedí koně – husarská hlídka. – „Tady jsou kozi!“ – vykřikl náš poddůstojník a vyrval rakouskému pušku. Jeho spolubojovníci odzbrojili ostatní. Husarové se hodně smáli, když ozbrojení rakouskými puškami ulanové přišli k nim, eskortujíc své právě zajaté vězně. Opět jsme šli k štábu, ale tentokrát ruskému. Po cestě jsme potkali kozáka. „No, ukaž se, strýčku,“ požádali naši. Ten si nasadil papachu na oči, rozcuchal si bradu, zařval a pustil koně do cvalu. Dlouho potom bylo potřeba povzbuzovat a uklidňovat Rakušany.
2
Druhý den štáb kozácké divize a my s ním ustoupili asi čtyři versty, takže jsme viděli pouze tovární komíny osady R. Poslali mě s hlášením do štábu naší divize. Cesta vedla přes R., ale už k ní přicházeli Němci. Přesto jsem to zkusil, třeba se mi podaří proklouznout. Oficíři posledních kozáckých oddílů, kteří jeli proti mně, mě zastavovali otázkou – volně se určující, kam? – a když zjistili, pochybně kroutili hlavou. Za zdí posledního domu stálo deset kozáků sesednutých s puškami připravenými k boji. – „Neprojedete,“ řekli, „už tam střílejí.“ Jak jsem vyjel, hned zasvištěly výstřely, kulky poskakovaly. Po hlavní ulici proti mně šly zástupy Němců, v uličkách byl slyšet hluk jiných. Zahnul jsem a za mnou, vystřelivši několik ran, následovali i kozáci.
Na cestě mě zastavil dělostřelecký plukovník, který mě už zastavil dříve, a zeptal se: „No, co, neprojeli jste?“ – „Ne, tam už jsou nepřátelé.“ – „Viděl jsi je?“ – „Ano, sám.“ Otočil se k svým ordonancům: – „Palba ze všech děl na osadu.“ Pokračoval jsem dál.Přesto jsem se musel dostat do štábu. Sledoval jsem starou mapu tohoto okresu, která se mi náhodou dostala do rukou, radil se s kamarádem – vždy posílají dva s hlášením – a ptal se místních obyvatel, jak jsem se dostával k určené vesnici. Musel jsem se pohybovat po frontě postupujících nepřátel, takže není divu, že při výjezdu z nějaké vesnice, kde jsme právě, aniž jsme slezli ze sedel, pili mléko, nám přes cestu přerušil nepřátelský hlídkující oddíl. Očividně nás vzali za hlídku, protože místo toho, aby nás napadli v jezdeckém formování, začali sesedat, aby stříleli. Bylo jich osm a my jsme se, zatočivši za domy, začali stahovat. Když střelba ustala, ohlédl jsem se a viděl za sebou na vrcholu kopce skákající jezdce – pronásledovali nás; pochopili, že nás je jenom dva.
V tu chvíli z boku znovu zazněly výstřely a přímo na nás, jako raketa, vyletěli tři kozáci – dva mladí, hranatí kluci a jeden vousáč. Srazili jsme se a zadrželi koně. – „Co tam máte?“ – zeptal jsem se vousáče. – „Pěší průzkumníci, asi padesát. A vy?“ – „Osm jezdců.“ Podíval se na mě, já na něj a porozuměli jsme si. Několik sekund jsme mlčeli. – „No, pojedeme, co?“ – řekl nakonec, jako by neochotně, a oči se mu rozzářily. Kluci, kteří na něj koukali s obavami, spokojně zatřásli hlavou a hned začali obracet koně. Sotva jsme vylezli na kopce, které jsme právě opustili, uviděli jsme nepřátele, jak sestupují z opačného kopce. Můj sluch spal, ne to, co bylo syčení, co, jako motorový zvuk a šumění velké hadí, před mně se mihli zadní jezdci a já sám uvolnil uzdu a zběsile jsem začal používat paty, jak si vyšší mysl vzpomněl, že je třeba sundat sablíky. Měli jsme opravdu velmi rozhodný vzhled, protože Němci bez jakékoliv váhání začali prchat. Hnali je zoufale, a vzdálenost mezi námi se téměř nezmenšovala. Tehdy vousatý kozák vložil šavli do pochvy, zvedl pušku, vystřelil, minul, vystřelil znovu, a jeden z Němců zvedl obě ruce, kymácel se a, jako vymrštěný, vypadl ze sedla. O minutu později jsme už letěli kolem něj.
Ale všechno má svůj konec! Němci ostře zahnuli vlevo a na nás začaly pršet kulky. Narazili jsme na nepřátelskou linii. Kozáci se však otočili, teprve když chytli bezvládného koně zabitého Němce. Honili ho bez ohledu na kulky, jako ve své rodné stepi. – „Baturnu se to bude hodit,“ říkali, „včera mu zabili dobrého koně.“ Rozloučili jsme se za hřebenem, přátelsky si potřásli rukama.Štáb jsem našel až po pěti hodinách a ne v vesnici, ale uprostřed lesní mýtiny na nízkých pařezech a spadlých stromech. Už byl také pod palbou nepřátel.“
„Obecně takové případy nejsou vzácné: jeden kozák mi přísahal, že hrál s Němci na dvacet jedna. Byl sám ve vesnici, když tam přišel silný nepřátelský hlídkující oddíl. Bylo už pozdě na útěk. Rychle sundal svého koně, schoval sedlo do slámy, sám na sebe vzal kabát, který si půjčil od hospodáře, a vstupující Němci ho našli pilně mlátícího obilí ve stodole. Na jeho dvoře byl ponechán hlídku tří lidí. Kozákovi se chtělo podívat se blíže na Němce. Vešel do chalupy a našel je, jak hrají karty. Připojil se k hráčům a za hodinu vyhrál asi deset rublů. Potom, když byla hlídka sundána a hlídka odešla, vrátil se ke svým. Zeptal jsem se ho, jak se mu líbili Němci. „Jo, nic, – řekl, – jen špatně hrají, křičí, nadávají, všichni se pořád hrají. Když jsem vyhrál, chtěli mě bít, ale já jsem se nedal.“ Jak to, že se nenechal, – to jsem se nedozvěděl: oba jsme spěchali.“