Jak se spořitelny a úvěrové asociace staly ohniskem jedné z nejdražších finančních krizí v dějinách USA?

Rychlý růst objemu úvěrů je téměř vždy předzvěstí nadcházejících problémů. V prostředí, kde si věřitelé konkurují o klienty, dochází k systematickému snižování úvěrových standardů – cílem se stává maximalizace objemu, nikoliv kvality půjček. V období, kdy se ekonomika zdála silná a rostoucí, panovalo přesvědčení, že případné chyby budou snadno absorbovány trhem. Realita však nekompromisně nastavuje zrcadlo. A právě tak se finanční katastrofa dočkala svého prostoru v americkém sektoru spořitelen a úvěrových asociací v 80. letech.

Prvotní rána přišla v podobě rostoucího počtu nesplácených úvěrů – důsledek špatného rozhodování a přehnaného rizika. Následoval kolaps cen ropy – z téměř 40 dolarů za barel v roce 1980 na méně než 10 dolarů v roce 1986. Téhož roku americký Kongres zrušil výjimečně štědré daňové úlevy pro investice do komerčních nemovitostí, které byly zavedeny pouhých pět let předtím. Tato kombinace makroekonomických a legislativních změn dramaticky zasáhla zranitelné finanční instituce.

Zásadní roli v krizi sehrál také pokles úrokových sazeb na běžnou úroveň, čímž se dostaly pod tlak především ty spořitelny, které během 70. let přežily jen díky vysokým sazbám. Paradoxně právě ty instituce, které se držely své tradiční role – tedy přijímání vkladů a poskytování hypotečních úvěrů – se do konce desetiletí většinou stabilizovaly. Zato největší ztráty zaznamenaly ty spořitelny, které začaly agresivně expandovat do oblastí, s nimiž neměly zkušenosti – půjčky komerčním subjektům, developerské projekty nebo spekulativní investice.

Tato nově nalezená „svoboda“ v poskytování úvěrů mimo tradiční segment byla zdánlivě výhodná, ale odhalila hlubší strukturální problém. Manažeři těchto rizikových spořitelen věděli, že vklady jejich klientů jsou pojištěny do výše 100 000 dolarů, což vytvořilo tzv. morální hazard. Zatímco běžný vkladatel byl chráněn, provozovatelé mohli riskovat bez osobních následků – pokud uspěli, sklidili zisky; pokud ne, ztráty nesl stát.

Ještě závažnějším faktorem se ale stalo tzv. řízené podvodné jednání (control fraud), jak ho označil bývalý federální regulátor William Black. V tomto modelu je samotné vedení firmy nositelem podvodu – ředitelé a manažeři manipulují s informacemi, vykazují falešné zisky a přitom inkasují vysoké bonusy, aniž by brali ohled na skutečný stav instituce. Ve více než tisícovce případů byli manažeři a členové vedení těchto institucí obviněni z trestné činnosti v oblasti financí. Tento druh podvodu, kdy je klamání veřejnosti nástrojem k osobnímu obohacení, byl podle Blacka klíčový pro pochopení rychlého rozšíření krize.

Navíc měly tyto instituce výraznou politickou podporu. Byly vnímány jako nástroje k naplnění amerického snu o vlastním bydlení, což jim zajišťovalo přízeň veřejnosti i vliv ve

Jak japonská bankovní krize ovlivnila ekonomiku a co se z ní můžeme naučit?

Japonská ekonomika prošla obdobím, které se stalo legendární součástí její moderní historie. Krize v 90. letech, známá jako "ztracené desetiletí", byla klíčovým momentem nejen pro samotné Japonsko, ale i pro globální ekonomii. Po přetrvávající recesi a stagnaci se ukázalo, že ekonomický růst neobnoví, dokud nebudou opraveny základy, na kterých je postavena – tedy banky.

Když japonská ekonomika zažila výrazný pokles, trhy nemovitostí a akcií se zhroutily. Japonské banky se ocitly v těžké situaci, protože se vystavily vysokému riziku v oblasti špatně řízených investic. Začaly vykazovat obrovské ztráty a jejich schopnost poskytovat úvěry byla omezena. To vedlo k dlouhodobé stagnaci ekonomiky a zpomalení hospodářského růstu. V období mezi lety 1995 a 2002 činil průměrný roční růst HDP, upravený o inflaci, pouze 1,2 %. Tento negativní trend trval více než dvě dekády, což vedlo k tomu, že Japonsko prožilo období označované jako "ztracené desetiletí".

Stejný problém nastal v USA během krize spojené s hospodářským poklesem v 80. letech, kdy byly problémy spojené s úvěrovými institucemi. Regulátoři v obou zemích měli motivaci chránit banky, ale ve skutečnosti neudělali dost pro včasné zamezení jejich problémů. Podobně jako v USA, i v Japonsku byly některé banky zachráněny vládními zásahy, ale problém neřešil příčinu, pouze následky. Regulace se tedy ukázala jako nedostatečná, což vedlo k opakování problémů.

Důležitým bodem pro pochopení následků japonské bankovní krize je také zohlednění roli, kterou sehrály cenové bubliny. Pokusy o jejich umělé prasknutí mohou mít vážné ekonomické důsledky. V případě Japonska, jakmile bublina na trhu nemovitostí a akcií praskla, země čelila hluboké recesi, která trvala mnoho let. V tomto kontextu je zásadní se ptát, zda by centrální banky a ekonomičtí činitelé měli zasahovat do cenových bublin a pokoušet se je udržet pod kontrolou, nebo zda by měli nechat trhy, aby se samy vyčistily.

Při pohledu na globální trhy v průběhu 90. let je třeba zmínit i vznik nových finančních nástrojů, jako jsou deriváty, konkrétně úrokové swapy. Tyto nástroje, které umožňují výměnu cash flow mezi dvěma stranami, se staly jedním z pilířů moderního finančního systému. I když swapy samotné nejsou inherently nebezpečné, jejich nesprávné používání nebo nedostatečné pochopení jejich mechanismů může vést k velkým finančním ztrátám, jak ukázal případ Bankers Trust, který se stal známý po skandálu spojeném s těmito deriváty.

Úrokové swapy, které slouží k výměně úrokových plateb mezi stranami, mohou pomoci firmám optimalizovat své financování. Například malé a střední podniky, které si nemohou dovolit fixní úrokové sazby, mohou prostřednictvím swapu získat lepší podmínky než při standardním bankovním úvěru. Na druhé straně velké firmy mohou díky swapům dosáhnout velmi nízkých úrokových sazeb, které jsou nižší než LIBOR, což jim dává výhodu na finančních trzích. Nicméně, stejně jako u jiných finančních nástrojů, jejich používání může přinést rizika, pokud se trhy chovají nepředvídatelně, což se ukázalo na příkladu Bankers Trust a jeho problémů s úrokovými swapy.

Důležitým faktorem při hodnocení těchto nástrojů je stabilita ekonomiky a finančních trhů. Bez stabilních trhů a regulovaných institucí mohou i dobře fungující finanční nástroje přispět k ekonomickým krizím, pokud se použijí špatně. Finanční inovace, jakými jsou úrokové swapy, přinášejí nejen nové možnosti, ale i nové výzvy. Aby byly efektivní a nevedly k nechtěným důsledkům, je nutné je používat s maximální opatrností a porozuměním.

Jak vznikají měnové krize a proč je nelze podceňovat

Když státní rezervy zahraniční měny klesnou pod určitou kritickou hranici, investoři to začnou vnímat jako varovný signál a předpokládají pokles hodnoty domácí měny. Tento prediktivní efekt vede k zastavení investic, což může vyvolat sebedestruktivní propad poptávky po měně. Spekulanti, kteří bedlivě sledují devizové trhy, pak mohou situaci zhoršit. Identifikují měny, jež jsou podle nich nadhodnocené, a státy, které vyčerpávají své rezervy, a spustí proti nim tlak – půjčují si a prodávají danou měnu na otevřeném trhu, aby vládu donutili utrácet rezervy rychleji. Jakmile se zdá, že rezervy dojdou, ztrácí se důvěra a hodnota měny prudce klesá. Spekulanti pak nakoupí měnu zpět za nízké ceny a realizují zisky. Tento mechanismus je typický pro většinu měnových krizí, například takto došlo k událostem v Thajsku.

Řecko však čelilo nerovnováze – hodnota eura byla příliš vysoká vůči řecké ekonomice, což vedlo k neudržitelné obchodní bilanci: nízkému exportu a vysokému importu. Aby si země udržela životní úroveň, musela si půjčovat ze zahraničí, což vyústilo v nadměrný dluh a problém s jeho udržitelností, který by mimo eurozónu pravděpodobně způsobil klasickou měnovou krizi. Ovšem v eurozóně taková možnost neexistovala. Řecká vláda se proto musela uchý

Proč modely Value at Risk selhaly a co nám ukázala aféra London Whale

Modely Value at Risk (VaR) byly po mnoho let považovány za klíčový nástroj moderního řízení finančních rizik. Pomáhaly bankám i fondům kvantifikovat možné ztráty v určitém časovém horizontu a s danou pravděpodobností. Jejich elegance spočívala v jednoduchém číslu, které mělo shrnovat složitost finančního světa. Avšak právě tato jednoduchost se ukázala být klamavá. Když přišla krize roku 2008, modely selhaly – nejen technicky, ale i filozoficky.

Základem modelu VaR je statistické rozložení výnosů finančních aktiv, které se odhaduje na základě historických dat. Běžně se používají denní data z posledních dvou let. Tato metoda však předpokládá, že minulost je přiměřeným obrazem budoucnosti. V době dlouhodobého růstu trhů, jako byly roky 2003 až 2007, se však historické výnosy vyznačovaly malou volatilitou a výjimečně příznivými výsledky. Distribuce výnosů se posunula doprava – a odhadované riziko, tedy VaR, se přiblížilo k nule. Modely začaly „věřit“, že ztráty budou stále menší.

Když se však trhy v roce 2008 zhroutily, rozložení výnosů se dramaticky posunulo doleva. Ztráty, které modely předvídaly jako nepravděpodobné, se najednou staly běžnou realitou. Odhady VaR přestaly odpovídat skutečnosti, protože modely nepočítaly s možností prudké změny chování trhů. Ještě horší bylo, že se změnila i korelace mezi jednotlivými aktivy. Modely VaR předpokládají, že korelace mezi výnosy zůstává stabilní – že pokud se jedna akcie propadne, jiná může růst. V krizi však všechny trhy padaly současně. Korelace se přiblížily k hodnotě 1, a diverzifikace, která měla snižovat riziko, se zcela rozplynula. VaR, který měl být záchrannou brzdou, se stal slepým ukazatelem.

Jen o několik let později přišla další lekce. V letech 2011–2012 se svět dozvěděl o případu, který vstoupil do historie pod jménem „London Whale“. Paradoxně šlo o obchodníka z JPMorgan Chase – banky, která stála u zrodu samotného konceptu VaR. Trader Bruno Iksil, působící v londýnské pobočce, spravoval rozsáhlé pozice v kreditních defaultních swapech (CDS) – kontraktech, které fungují jako pojištění proti nesplacení dluhů firem nebo států.

Iksil začal nak

Jak fungují Ponziho schémata a proč nakonec vždy selžou?

V květnu se objevila obrovská veřejná poptávka po investiční příležitosti: přiteklo 440 000 dolarů. V červnu to bylo ohromujících 2,5 milionu a v červenci už 6,5 milionu dolarů. Charles Ponzi využil tyto prostředky k nákupu honosného sídla v Lexingtonu v Massachusetts – s perskými koberci, ručně vyřezávaným mahagonovým nábytkem z Itálie a novým vozem Hudson pro dojíždění do Bostonu. Především však peníze ukládal do bank a investoval do dalších aktiv, zejména bankovních akcií. V žádném případě je však neinvestoval do ničeho, co by mohlo reálně přinést slíbený 50% výnos během 90 dnů.

Zásadní je si povšimnout, že objem přicházejících investic rostl mnohem rychleji než slíbené výnosy. Dokud tedy tempo přílivu nových peněz překračovalo tempo výplat investorům, mohl Ponzi bez problémů vyplácet splatné směnky. Toto je jedna z definujících charakteristik Ponziho schématu – a zároveň jeho klíčová slabina: jakmile se tempo nových investic zpomalí pod hranici výplat, celý systém přestává fungovat. Tento pokles může být způsoben mnoha faktory, například nedostatkem nových investorů. Ale často jde také o to, že schéma přitahuje negativní pozornost médií, regulačních orgánů či skeptických investorů. Jakmile jejich otázky zůstávají nezodpovězené, veřejné mínění se může rychle obrátit proti systému a vyvolat run, který způsobí jeho pád.

Přesně to se stalo i v případě Ponziho společnosti Securities Exchange Company. Proces ovšem trval déle, než by se dalo očekávat. Vyšetřovat začala státní bankovní komise v Massachusetts spolu s americkým státním zástupcem a okresním prokurátorem Suffolk County. Deník The Boston Post začal publikovat sérii skeptických investigativních článků. Na konci července 1920 se Ponzi rozhodl jednat – nabídl vládním právníkům možnost auditu účetnictví své firmy a přerušil přijímání nových investic. T