Co se stalo na kopci? Vyšetřování nehody a psychologické nástrahy

Alec Fairhead neodpověděl. Zíral do dálky, a Cate se podívala tam, kam upíral svůj pohled. Jeho oči byly fixovány na vzdálený kopec, kde se objevil další vůz, tentokrát malý a hnědý, skromný jako lesní zvíře v porovnání s Orfeovým velkým, hladkým a řvoucím strojem, a pohyboval se pomalu, jakoby něco hledal. Hledal je.

Tři postavy na vrcholu dalšího kopce, asi osm set metrů od Sandra, se nehýbaly; pozorovaly ho. Vysoký muž bez kabátu, žena s dlouhými černými vlasy, které vítr rozfoukával, a muž na invalidním vozíku. Silný, širokých ramen. Tři lidé, kteří nebyli nutně přátelé, ale spojenci. Byla to profesionální zvyklost; v policii i mimo ni je schopnost vyhodnotit lidi a dynamiku mezi nimi z dálky užitečná. Zjistit, zda se spojí, vytvoří skupinu a obrátí se proti vám, nebo se rozprchnou. V každém případě byste měli vědět, kdo se pohne nejrychleji; Sandro si myslel, že ten chlap na vozíku by mohl mít výhodu, i když byl znevýhodněný.

Chvíli stál, opřený o střechu auta, a pozoroval je. Museli pocházet z hradu; podle jeho analýzy životopisů hostů by ten na invalidním vozíku mohl být Tiziano Scarpa. Pianista? Skladatel a pianista. Sandro si ho představoval jako zkrvavenou, rozzlobenou postavu, paralizovanou od pasu dolů od věku dvaceti dvou let, po výbuchu bomby Rudé brigády, který zabil jeho otce. Z této perspektivy nevypadal znetvořeně. Tři postavy ho pozorovaly zpět, a nikdo se nepohnul, až Sandro pochopil, že i oni se sem vydali.

Čtyřicet pět minut nebylo pro Sandrovo vyšetřování dlouhá doba. Začal hned, vydal se do kopce naproti místu, kde postavy stály, a vystoupil až na místo, kde byli. Pak se vrátil zpátky. Led trochu roztál, ačkoliv nemohlo být více než nula stupňů. Většina ledu byla stále viditelná, černá, skleněná a rozprostírající se po asfaltu. Po chvíli pozorování si všiml podivných stop. Nešlo o běžné stopy po nehodě; něco bylo jinak. Sledoval podél okraje, opatrně prozkoumávat site.

Nehody v přírodě nebyly jeho silnou stránkou. I když v okolí Florencie byly venkovské cesty, které se o trochu lišily, led byl přece jen vzácností. Problém s ledem v těchto místech byl, že to bylo neviditelné, jak v některých oblastech zůstával nepostižený i při nízkých teplotách. Sandro se nakonec vzdal a rozhodl se prozkoumat stopy po brzdění. Odhadl, že ona musela prudce zabrzdit a přejít z ledu na suchý asfalt, ale ten přece jen neměl dostatečnou přilnavost, aby jí zajistil bezpečnost.

Na místě nehody byla tvrdá a zmrzlá půda. Byl tam viditelný otisk, který odpovídal jejímu tělu, které leželo ve zmrzlém terénu. Sandro analyzoval fotografie s krví a vlasy na sloupku dveří a skvrnami na okně. Lidé při nehodách vždy mají výraz naprostého nepochopení, že se něco stalo, jakoby se z jejich světa náhle stalo něco smrtelně nebezpečného. Tento okamžik, kdy ztrácejí kontrolu nad situací, je často zrcadlen v jejich vystrašených, rozšířených zornicích.

O pár minut později se vrátil na místo nehody. Když se otočil a podíval na chladnou, zmrzlou zemi, začal znovu uvažovat. Hlava na fotografii byla zakloněná, tělo se zřejmě nemohlo postavit a spadlo na stranu. V auto nehody je vždy přítomná určitá dávka zmatení a nesrozumitelnosti - lidé mají těžkou chvíli přijmout skutečnost, že smrt se může dostavit tak nečekaně. Pokud by na místě nehody byl někdo jiný, kdo by nehodu způsobil, bylo by nepravděpodobné, že by jí nechal pokusit se znovu dostat auto zpět na cestu. Ať už šlo o nějakou spontánní hádku nebo násilí na silnici, ve všech případech to mělo své nejasnosti.

Důležité je, že v případech nehod často není jasné, zda se jedná o nehody čistě náhodné, nebo zda existuje jiný motiv. Sandro si byl vědom toho, že i v těchto záhadných okolnostech se vždy objevují otázky, které zůstávají nezodpovězené. Každé vyšetřování přináší nové možnosti, které však často vedou k ještě většímu zmatení a nejistotě, než by si vyšetřovatel přál.

Jak se vyrovnat s nevyhnutelnými zklamáními: Mezi láskou a skutečností

Giuli se zhluboka nadechla, když se posadila na okraj květinového záhonu, těsně před pečlivě střiženým živým plotem, který jakoby chránil prostor před zvědavýma očima. Bylo to jako znovu prožít nějaký okamžik z minulosti – automatické pohyby, které dřív znamenaly úlevu, teď byly spíše pokusem o maskování, o ukrytí v přítomnosti, která ji vlastně vůbec nenaplňovala. Do ruky vzala levnou cigaretu a rozdělila ji na tabák, z něhož vytvořila joint. Ne pro sebe, spíše to byla kamufláž, možná návnada. Bylo zvláštní po tak dlouhé době znovu vykonávat něco, co už dávno ztratilo svůj smysl.

V tu chvíli se vedle ní objevil chlapec, ten, co ji pustil do domu. S klidem si zapálil, aniž by ji nějak víc registroval. "Znám tě?" zeptal se mírně zvědavě, když kouř vystoupil k nebi.

Giuli se na něj podívala zpoza svých dlouhých řas. "Ne," řekla laskavě.

"To jsem si myslel," odpověděl, zatímco potahoval z cigarety. Giuli, přestože tomu nechtěla věnovat pozornost, si povzdechla. Když už člověk prošel určitou částí života, neměl by se v ní ztrácet, přesto tu byla něco, co stále vřelo pod povrchem.

"Co?" zeptal se chlapec ospale.

"Řekla sis někdy, že to všechno zanecháš?" zeptala se.

Srdce jí začalo bušit rychleji, když zaslechla hovor, který zněl jako nesouvislá konverzace, ale i tak dostatečně srozumitelná pro někoho, kdo dobře věděl, co hledá. Ten rozhovor měl v sobě podivný tón, který byl směsí lítosti, vášnivých slibů a také nejistoty. „Co se stalo?“ zazněl v tichu večera hlas, který se nesl i s nádechem otázky, co skrývalo něco mnohem víc, než jen zvědavost.

Giuli se pokusila rozluštit tuhle směsici tichých rozhovorů a zmatených tónů. Všechno jí to přišlo trochu příliš těžké na pochopení, ale také až příliš známé. Pak ji však do očí udeřila skutečnost: najednou stála tváří v tvář Carlotte, dívce, která byla zjevně uprostřed své vlastní bouře. A to byl okamžik, kdy to všechno začalo být nejasné. Jak reagovat na situaci, kdy pravda, kterou si člověk nechtěl přiznat, byla již odhalena?

Když Carlotta nakonec odešla, těžce zklamaná a rozzlobená, Giuli se rozhodla jít za ní. Cítila potřebu se ujišťovat o tom, že se všechno nějakým způsobem vyřeší. A přestože se podivovala nad tím, proč se ještě pokouší najít nějaké rozuzlení, věděla, že někdy není v rukách člověka zcela ovládnout, co mu život přinese.

Ve chvíli, kdy obě dívky seděly v kavárně a vypíjely teplé mléko, jejich slova prýštila jako prameny. Carlotta, ztracená ve své bolesti, se rozpovídala o věcech, které pro ni byly těžké přijmout. Alberto, jeho otec, všechno, co se kolem toho točilo. A Giuli, která měla své vlastní cíle, si v tuto chvíli uvědomila, jak složité je pochopit, že ve chvílích, kdy je člověk ve skutečném zmatku, nemusí být vždy cesta správná nebo vůbec jasná.

Jak je možné, že minulost stále řídí přítomnost?

Sandro se díval z okna, když se do ticha v domě znovu rozléhal hluboký zvuk silného motoru. To byla ta chvíle, kdy se vše spojilo. Z okna měl výhled na širokou alej cypřišů, která se strmě spouštěla z kopce dolů k silnici. Stromy byly vysoké nejméně dvacet metrů, tmavé a hrozivé, jejich bílé vršky nesly váhu sněhu, který začínal měnit jejich tvar, ohýbat je. Sandro si pomyslel, že jeden faktotum nemůže mít na starosti takový velký pozemek; Luca Gallo měl na krku hodně. V té výšce nebylo možné jasně vidět silnici ani řeku, ale horizont s jeho vrchy se táhl v dálce, zatímco silnice a řeka se vlnily a ztrácely za křivkami krajiny. Místo, kde Loni Meadowsová zemřela, zůstavalo skryté, neviditelné.

Sandro nečekal dlouho. „Měl jste poměr s Loni Meadowsovou před téměř třiceti lety,“ pokračoval. „A skončilo to špatně. Napsal jste o tom knihu.“ Fairhead přikývl. „Ano, napsal,“ odpověděl potichu, jeho hlas byl téměř neznatelný, ale pevný. „A nikdy jste se z toho nevzpamatoval, že?“ zeptal se Sandro jemně. Fairhead potřásl hlavou. „Až teď,“ řekl tiše.

Fairhead vzdychl. „Seděl jsem v brasserie na Boulevardu Montparnasse. Byl jsem v pohodě, víte? Po přednášce na Sorbonně. Pivo bylo studené, bylo teplo, z květu na stromě vánul vítr. Po dlouhé době jsem se cítil uvolněně.“ Nechával si ten pocit, aby ho dovedl zpátky k něčemu, co by ho mohlo znovu postavit na nohy. „Ale když jsem četl o Loni, najednou jsem věděl, že je to ona, kdo mě dostal zpátky na správnou cestu. Ale rok po roce, to vypadalo méně a méně pravděpodobně.“

Sandro se podíval na Fairheada, jak mluví o svých touhách. „A pak jste napsal e-mail? Měli jste napsat knihu, že? Ale místo toho jste se rozhodl jít jinou cestou.“

Alec se podíval na Sandrovu otázku jako na další zklamání. „Chtěl jsem, aby to všechno vyšlo. Ale jak říkám, práce vždycky byla na prvním místě. Děti, rodina, vše ostatní, to mě nemotivovalo.“

Sandro se nezdržoval. „A co když byla Loni zražena tím, že jste se k ní vrátil? Zasáhla vás její jmenování tak silně, že to nakonec vedlo k tomu, co se stalo?“ Ale Fairhead se odmlčel. „Myslel jsem, že teď je to všechno jinak. Ne, není to tak, nešlo o smrt,“ odpověděl. Sandro si dal chvíli pauzu. I když v něm stále zůstávalo pochybnosti, věděl, že nejde o vraždu. Ale musel to vědět jistě.

Pochopení lidských motivací a emocí je klíčovým prvkem v každé situaci, která se opírá o minulé chyby nebo zranění. Čtenář by měl vědět, že i nejmenší gesto, zpráva či čin, i když se zdají být zdánlivě neškodné, mohou mít obrovský dopad na něčí život. Nejde jen o hledání viny nebo obviňování. Často se stává, že lidé nezvládnou těžkosti minulosti a místo toho, aby čelili následkům, spíše se vzdávají, čímž uzavírají kruh svých vlastních pocitů.

Mimo to by čtenář měl být obezřetný při vyhodnocování motivace lidí, která je málokdy jednoduše černá nebo bílá. Minulé zranění může být mnohdy příčinou současných neuvážených kroků. Někdy to, co se na první pohled může jevit jako neškodný impuls, je ve skutečnosti vyústěním dlouho potlačovaných pocitů. Klíčové je si uvědomit, že i ti, kteří ve svém životě páchají chyby, mají právo na odpuštění, pokud si uvědomí svou minulost a snaží se s ní vyrovnat.