Jaký je význam jazykové politiky v boji proti rasismu a sociální nerovnosti?

Ve Spojených státech se v posledních desetiletích objevily rostoucí projevy protiimigračního sentimentu a novodobého nativismu, což se odráží i v jazykové politice. Kalifornie například v roce 1986 přijala angličtinu jako oficiální jazyk státu. Tato legislativní změna vedla v roce 1987 na konferenci CCCC (Conference on College Composition and Communication) k podpoře stanoviska Národní rady pro výuku angličtiny (NCTE), která se postavila proti zákonům „English Only“. V tomto kontextu vznikla iniciace úkolové skupiny vedené Genevou Smithermanovou, která měla zkoumat naléhavost jazykových otázek v nové situaci.

Geneva Smithermanová označila tento posun za „nový paradigmatický zlom“ z úzce pojaté obhajoby práv studentů na jejich vlastní jazyk směrem k širší mezinárodní perspektivě. Tato perspektiva, ovlivněná neoliberální globalizací, klade důraz na kosmopolitní komunikativní kompetence, které umožňují účast na globálních aktivitách a propojují rozmanité komunity USA. Přesto z levicového pohledu NLP nedokáže spojit svou jazykovou toleranci a kompetenci s kritickým uvědoměním jazyka jako nástroje boje proti rasismu, kapitalismu a imperialismu.

Model NLP předpokládá pluralitu jazyků, ale přistupuje k nim jako k znakům identity, nikoli jako k místům sociálního boje a nerovnosti. Mary Louise Prattová popisuje tento přístup jako „lingvistiku komunity“, která nevidí jazyk jako prostor, kde se tvoří sociální vztahy a stratifikace. Místo toho by bylo třeba přistupovat k jazyku jako ke „lingvistice kontaktu“, která reflektuje, jak jazyk funguje přes sociální hranice a vytváří nerovný přístup k moci a zdrojům reprezentace.

Alternativou k NLP je snaha o revoluční vědomí, které by mohlo využít potenciál mnohoznačnosti jazyků a prolomit etnolingvistické bariéry. Tento přístup by zahrnoval nejen angličtinu jako prostředek širší komunikace, ale i legitimaci a podporu mateřských jazyků a dialektů – například afroamerické angličtiny, španělštiny, spanglish a dalších pracovními třídami užívaných variant. Taková jazyková politika by podpořila nové translingvální aliance založené na solidaritě utlačovaných a pracujících.

Podobnou vizi měla i pozdní postava Neville Alexandera v Jihoafrické republice, kde navrhoval národní jazykovou politiku se třemi pilíři: všichni studenti by se měli učit angličtinu jako širší komunikační jazyk, domácí jazyky by měly být legitimizovány jako intelektuální a kulturní zdroje, a studenti by se měli učit třetí regionálně významný jazyk. Jeho záměrem nebylo pouze bránit jazyková práva, ale rozbíjet jazykové hierarchie, které byly důsledkem koloniálního a apartheidního dědictví.

Alexander chtěl zrušit privilegovaný status angličtiny, který ji přisuzoval roli nerovnoměrně dostupného prestižního média, a podpořit její přetvoření tak, aby byla jedním z mnoha rovnoprávných jazyků. Zároveň chtěl odstranit pevné vazby mezi jazykem a rasovými, etnickými kategoriemi vytvořenými kolonialismem, a rozvinout africké jazyky jako nositele vědomostí a nástroj sociální solidarity. Jeho revoluční pohled šel nad rámec uchování jazykového dědictví k vytvoření nového demokratického tělesa, kde by jazykové rozdíly nebyly zdrojem rozdělení, ale prostředkem společného sdílení a politického propojení.

Zkušenosti z USA a Jihoafrické republiky ukazují, že je možné odmítnout ustálené rovnice jazyk–identita a současně rozložit existující jazykové hierarchie, aby se vytvořily nové formy přeshraniční solidarity pracujících a utlačovaných lidí. Důležitým poselstvím je, že jazyková politika musí být spojena s politickým bojem za spravedlnost a rovnost, nikoli jen s formalistickou pluralitou jazyků.

Jak rozumět spravedlnosti v kontextu zrušení vězení a feministických hnutí?

V diskusi o zrušení vězení, která je často součástí širších feministických a antirasistických hnutí, se často setkáváme s komplexními otázkami týkajícími se spravedlnosti, trestu a rehabilitace. V této souvislosti je kladeno důraz na tzv. intersekcionalitu – tedy vzájemnou propojenost různých forem útlaku a boje za rovnost. Mnozí aktivisté argumentují, že spravedlnost nelze chápat pouze v rámci jednotlivých incidentů či činů, ale že je třeba ji vnímat v širším sociálním a historickém kontextu.

Například v případě trestních případů, jako byly procesy George Zimmermana nebo Michaela Dunna, se znovu otevírá otázka, jaký význam má trestní systém v kontextu hlubokých rasových nerovností v americké společnosti. Případ Trayvona Martina, který vyvolal masivní protesty, není jen o smrti jednotlivce, ale o širší historii rasistického násilí, které sahá až do doby otroctví a segregace. To nás nutí zamyslet se nad tím, jak by zadržení jednoho jednotlivce mohlo řešit tento historický a systémový problém.

Mnozí, kdo bojují za zrušení vězení, tvrdí, že trestní systém, který se zaměřuje na individuální odpovědnost, neposkytuje skutečnou odpověď na hluboké sociální problémy. Cílem není jen pomstít jednotlivce, ale hledat způsoby, jak řešit příčiny násilí a útlaku, které jsou zakořeněny v širších historických a institucionálních strukturách. Příkladem může být otázka spravedlnosti pro osoby jako Marissa Alexander, která stála před soudem kvůli použití sebeobrany v situaci domácího násilí. Její případ ukazuje, jak se pojetí spravedlnosti může lišit podle toho, zda je obětí žena, černoška, nebo někdo z marginalizované skupiny.

Feministické pojetí spravedlnosti a abolice vězení je tak spojeno s rozpoznáním vztahů mezi státem, institucemi, a násilím, které se v těchto institucích často ukrývá. To, co se zdá být individuálními činy, má hluboké politické, historické a sociální kořeny, které je třeba brát v úvahu, pokud se opravdu chceme zabývat zlepšením spravedlnosti. K tomu je nutné vnímat všechny zúčastněné, nejen ty, jejichž příběhy se dostaly do veřejného povědomí, ale i ty, jejichž příběhy jsou neznámé nebo zapomenuté. Důležité je pochopit, že každý jednotlivý akt odporu a záchrany života přispívá k širší změně společnosti. Nejde jen o to, aby si jednotlivci získali uznání, ale o to, aby se rozpoznal význam kolektivních a často neviditelných činností, které pomáhají formovat historie hnutí.

Kromě toho je kladeno důraz na to, jak se můžeme učit z minulosti a jaké otázky bychom měli klást v rámci dnešních pohybů. Historie komunistických a sociálních hnutí, především během první poloviny 20. století, a jejich vliv na současné ideologické a politické bojové linie, nám ukazují, jak se různé formy odporu vyvíjely a jak se přetvářela představa o spravedlnosti. Významným prvkem je také důraz na vzdělávání a diskusi o kapitalismu, jeho destruktivních účincích a potřebě hledat alternativy, které by nevedly k ještě větší fragmentaci společnosti.

Jak může organizování a teorie změnit společenské hnutí?

Cílem není pouze demoralizovat nepřátele, například nacisty, ale především podpořit rozvoj odborů a organizovaných hnutí. Klíčové je učit se od obyčejných lidí, naslouchat jim a nebýt arogantní. Jen tak může nastat dialektický okamžik, kdy lidé v hnutí vezmou vytvořenou teorii, přemýšlí o ní a rozhodují, jak pokračovat dál. Tento dialogický moment je prostor, kde mohou intelektuálové a aktivisté působit jako prostředníci, ale pouze pokud jsou schopni se identifikovat s lidmi zdola. Organizační práce je proto nezbytná, ať už na univerzitě či mimo ni, a vyžaduje systematickou, dlouhodobou angažovanost.

Generování myšlenek, jejich testování v praxi a následné hodnocení společně s ostatními jsou metodou, která musí být neustále přítomná. Skromnost a schopnost sebekritiky jsou základem politického obratu, který není jednorázovým aktem, ale kontinuálním procesem. Zároveň je důležité angažovat se v principech sociální spravedlnosti, například v rámci socialistických organizací, které – i přes různé ideologické odchylky – představují platformu pro kolektivní boj za ekonomickou a sociální rovnost.

Tato perspektiva se střetává s akademickou teorií, která často opomíjí nebo zlehčuje explicitní emancipaci dělnické třídy. Teorie, které demoralizují a vyzývají k pasivitě, přestávají odpovídat realitě. Proto je nezbytné, aby vědci a učitelé nejen integrovali politiku sociální spravedlnosti do svého vzdělávání, ale také aktivně podporovali a zapojovali se do hnutí, která využívají ekonomickou sílu a početnost k dosažení materiálních a institucionálních změn. Takový přístup není pouze akademickou záležitostí, ale praktickou nutností v boji proti systémům, které produkují vykořisťování a útlak.

Organizování odborů a budování solidarity je proces, který vyžaduje víru a důvěru – ne jako abstraktní koncept, ale jako praktickou aktivitu solidarity mezi lidmi. Vztahy v rámci hnutí musí být založeny na vzájemném respektu a lidskosti, nikoli na pouhém přesvědčování nebo manipulaci. Důležitým momentem je, že organizování není jen o přesvědčování pasivních posluchačů, ale o zapojení a spoluvytváření strategie a cílů všemi zúčastněnými.

Kvalitní organizování vyžaduje dlouhodobou přípravu, porozumění konkrétním potřebám členů a schopnost komunikovat jako rovný s rovným. To znamená chápat publikum jako skutečné lidi s vlastními zkušenostmi, nejistotami a touhami, nikoli jako abstraktní objekty politického působení. Pouze tak lze vybudovat pevné a trvalé hnutí, které je schopné dosahovat skutečných změn.

Je zásadní, aby čtenář