Mr. Rebeck měl v očích jakýsi klid, který k němu přišel s věkem. To, co prožil, mu dalo schopnost nahlížet na svět z pohledu, který byl naprosto nezaujatý, a přece plný vnitřní hloubky. Vzpomínky na dny plné boje o přežití, když neměl ani na jízdenku, když spával na podlaze obchodu, se mu už nezdály tak bolestné. Bylo to, jako by se jedním krokem dostal zpět na prahu něčeho, co bylo jeho životem, ale přitom už ho nemohlo zranit.

Včera, jak se mu zjevil obraz čistého a moderního lékárenského obchodu, se mu všechno zdálo jako výsměch. Reklamní slogany vychvalující krásu, zdraví a psychickou pohodu mu připadaly stejně prázdné, jako byl kdysi jeho vlastní život, když se snažil lidem prodávat podobné iluze. "Přijďte k nám, budeme vás krásné, učiníme vás vůněmi svůdnými, odstraníme vaše kila jako byste je ani neměli," myslel si s cynismem, když viděl, jak snadno mohou lidé padnout na podobné sliby. Jejich vize "krásy a zdraví" mu připomněla to, co kdysi dělal i on: prodával, co neexistovalo. To byl jedním z jeho klíčových poznání – být součástí tohoto mechanismu byl jeho vlastní omyl.

Ale co je na tom nakonec tak zlé? Zůstalo mu dost energie, aby si prožil svou malou filozofickou chvilku, kterou vzal jako dar. Začal pochybovat o smyslu tohoto všeho – prodávat, žít, přežívat… Nebo se snad smrt všeho změní? Ne, smrt není o tom, co zažiješ, říká si. Je to o tom, jak to přijmeš. Smrt má své vlastní zákony, a pokud žiješ s přesvědčením, že se nic nezmění, nezmění se to ani s tebou. Mohl se klidně vrátit zpátky k tomu, co dělával, pokračovat ve svém životě znovu, ale s jiným přístupem. A přesto jeho pocit z toho všeho vyzařoval určitý klid. To byla síla přijetí.

Když k tomu všemu přidáme postavu Michaela, který se v příběhu objevuje, a jeho konfrontaci s tím, jak se mění, jak přechází od pasivního pozorovatele k tomu, že se ptá, jak vypadá žena, kterou nikdy neviděl, dostáváme klíčovou otázku. Je vůbec něco, co by bylo důležité vědět o těch, kdo jsou kolem nás? Když nic nevidíš, co je to, co nás stále spojuje, když všechno zůstává neviditelné? Mr. Rebeck odpovídá lakonicky, že by pro něj teď už nemělo vůbec smysl se zajímat o vzhled. Všechno, co je opravdu důležité, je to, jak přijímáme to, co máme, a co se s námi děje. A co je na tom podivné, je to, že v tom momentu žádná jiná odpověď už neexistuje.

Život a smrt, každodenní hledání smyslu, a v neposlední řadě to, jak se vztahujeme k ostatním lidem, to jsou motivy, které nás vždy vedou zpět k těm základním otázkám: co opravdu znamená žít a jak smrt mění naši vizi světa? Mr. Rebeck, aniž by si to uvědomoval, se stal nositelem toho klidu, který v sobě nosí všichni, kdo jsou vyčerpaní, kdo už mají dost těch falešných slibů a slibů, které slibují víc, než mohou skutečně dát.

Přemýšlejte tedy nad tím, co to znamená přijmout svůj život i smrt jako součást jednoho celku. Jak moc ovlivňuje náš pohled na svět fakt, že už víme, co všechno nám byl svět schopen slíbit, a co nám skutečně dal? A jaké je to vědět, že stejně jako Mr. Rebeck, jsme v určitém okamžiku všichni konfrontováni s tím, co je skutečně důležité. Možná to není jen o tom, co děláme, ale o tom, jak se vztahujeme k tomu, co děláme, a k těm, kteří jsou s námi. Někdy to může být i o tom, že budeme mít s někým společné iluze laskavosti, která nás spojuje, i když to všechno nakonec bude neviditelné.

Jak se vyrovnat s křižovatkami, které nám život přináší?

Rebeck si znovu promnul krk a podíval se na ni. Náhle se usmál. „Posuň se,“ řekl. Paní Klapperová na něj pohlédla s mírným zmatením, ale posunula se o kousek na schod mauzolea. „Musím chvíli přemýšlet.“ Posadil se vedle ní a podíval se na zem. Cítil, jak její oči spočívají na něm, ale neotočil hlavu. Rebeck, pomyslel si, dosáhl jeden z těch křižovatek, o kterých lidé píší. Protože je to tvoje první křižovatka po dlouhé době, měl bys ji pečlivě prozkoumat a věnovat jí dostatek času. Ale ne příliš dlouho. Křižovatky mají hypnotizující účinek. Můžeš u nich stát a dívat se na ně dlouhé minuty, jak Whitman tvrdil, a zapomenout na kříž.

Podíval se na svůj zápěstí a pomyslel si: Kdybych nosil hodinky už delší dobu, měl bych kolem zápěstí bílý pruh, kam se slunce nikdy nedostane. Hurá pro tebe, Jonathane. Ty a paní Klapperová byste měli založit detektivní společnost. Měl bych jí to říct teď? Proč ne? V poslední době to říkám všem. Nepřeháněj, Rebecke. Kdo je „všichni“? Michael a Laura. Michael a Laura skoro nepočítají. Jsou to duchové. Vědí, co je možné, a co není. Tahle žena je živá. Neudělej chybu. Ona je živá, a to znamená, že může slyšet pravdu. Neznamená to ale, že ji pozná, když ji uslyší. Budeš jí to muset říct dříve nebo později. Ať to bude kdykoli, stejně tomu neuvěří. Nejhorší, co se může stát, je, že uteče a začne křičet, což by mohlo být dost zajímavé, ale později osamělé. Nejlepší případ—co by udělala v nejlepším případě? Pravděpodobně řekne něco jako „No dobře, ale není to trochu hloupé?“ Co pak uděláš? Možná to je trochu hloupé, pomyslel si znovu. Ale to nic nemění na tom, že to není cesta ven. Podívej se na to z jiného úhlu. Pokud jí to neřekneš, ona se už nebude ptát, ale nebude tě mít moc ráda, protože ji necháš cítit se zvědavě. Oh, bude přátelská a veselá, to je pravda, protože taková je, ale jednoduše přestane přicházet. I když přijde, bude se vyhýbat tobě. Když se s ní potkáš, usměješ se a zamáváš si, přičemž mávání bude stále divočejší, čím dál od sebe budete. Tak vzniká jádro těch přátelství, která trvají padesát let. Je pro tebe tak důležitá? Soukromí je také důležité, a tohle už tu tolik není. Ne. Není pro mě tak důležitá. Zatím ne. Sotva ji znám. Není důležitá jako osoba. Je to Symbol. No, to je skvělé. Symbol čeho? Jak bych to mohl vědět? Ale jako Symbol je velmi příjemná.

Paní Klapperová se netrpělivě posunula vedle něj. „Rebecke, promin, ale snášíš vejce?“ Kdykoli o tom později přemýšlel, vždy si byl jistý, že se všechno změnilo, když ho poprvé oslovila jménem. Nikdy to předtím neudělala. Laura mu vždycky říkala „pane Rebecke“. Vstal a protáhl se, udeřil se do hrudníku, jako by se sprchoval. Pak se podíval dolů na paní Klapperovou. „Pojďme,“ řekl. „Pojďme se projít.“

Pro Lauru už kopce neměly žádný význam. Paměť ji zavedla zpět do hřbitova, kde byly cesty, které se náhle zvedaly, zakřivovaly se a spouštěly dolů, aby se zase vztyčily, svíjely se jako jazyky žab, a tyhle přijímala jako kopce. I teď, když se soustředila, si mohla vzpomenout, jaké to bylo, když stoupala na kopce. Ale skutečné stoupání a klesání země pod jejími nohama už necítila. Cesty a chůzi si pamatovala; pod jejími nohama existoval pouze asfalt, štěrk a žlutohnědá zem, kamínky, plevel, tráva, dokonce ten zakrnělý hvězdník, který ji prý čekal ve středu země. Kde Laura chodila, existovalo pouze to, co si pamatovala, a Laura zapomněla na nahoru a dolů. Takže teď už tu nebylo nic jako nahoru a dolů, stejně jako neexistuje žádný směr ve vesmíru, a Laura kráčela po ploché, poddajné cestě, kterou její nohy skoro vůbec nevyužívaly.

Ve skutečnosti šla malým kopcem, okamžitým výběžkem cesty, která se vinula chudší částí hřbitova. Nebyl to potter’s field; Yorkchester měl názor, že přílišná chudoba je stejně okázalá jako přílišné bohatství. Hroby byly dobře udržované a upravené, a břečťan, který většinu z nich pokrýval, byl pečlivě ořezán, ale bylo jich příliš mnoho. Náhrobky stály vzdálené jen šest palců od sebe a sochy si vrážely lokty. Bylo tu dost Kristů, Madon a andělů na to, aby obydlily tisíce nebes, a krátká tráva mezi nimi měla podivný, váhavý vzhled. Ten roztřepený pokrývky země byla natažená tak daleko, jak to šlo, pomyslela si Laura. Dříve nebo později se roztrhne uprostřed s praskotem jako oheň a mrtví budou odhaleni, mrkající na světlo, ležící nohy k hlavě a nohy k hlavě, kopající do sebe nohama, aby měli více místa na to, být mrtvými. Pusť mě z očí, příteli, a přestaň si mluvit do sebe. Nech mě být. Jsme mrtví. Už nemusím být tvým bratrem. Dnes bylo na hřbitově mnoho lidí. Bylo to o víkendu? Neměli nic jiného na práci během svých svátků, než sem přijít a stát u kousku kamene s klobouky v rukou?

Byla ráda, že její rodiče nejsou tady. Měli dost rozumu na to, aby si uvědomili, že smrt má svou důstojnost, ale žádnou v smutku. Všem těm lidem—muži, který kladl květiny k nohám dokonale upravené sochy; těhotné ženě, která si přinesla dřevěnou skládací židli; třem starým ženám, které vystoupily z velkého auta, pláčily, vrátily se do auta a odjely; žlutozlatému mladíkovi, který si sedl na trávu u rodinného hrobu a tiše mluvil italsky ke všem náhrobkům—všem jim říkala nahlas: „Myslíte si, že vaši mrtví vás slyší? Myslíte si, že vědí, že pláčete? Nejsou tu, ani jeden z nich, a kdyby tu byli, nepoznali by vás. Jsou dávno pryč a nevrátili by se, ani kdyby mohli. Jděte domů a mluvte spolu, pokud to umíte. Nechceme vás tu. Nechtěli jste nás, když jsme byli živí, a teď už nechceme vás. Jděte. Řekněte svým tělům, aby vás odvedla domů.“ A přestože ji nemohli slyšet, na moment se cítila víc než Laura, že její mrtví ji

Jaké to je, když člověk zemře?

„Člověk přichází na svět s maximem povyku. Nechť odejde s minimem,“ řekl Michael tiše, zatímco se snažil zachytit vlastní myšlenky, které mu utíkaly mezi prsty jako písek. Rebeck se usmál, ale Michael byl příliš znechucený na to, aby se smál. Připadal si stále živý – až příliš. Slova se mu vracela zpět do úst, metafory se rodily jako dřív. Tělo cítil na sobě jako kotvu, která jej drží u země. Jak by mohl být mrtvý, kdyby necítil, že by měl odplout do neznáma jako prádlo odfouknuté z prádelní šňůry?

Rebeck mu připomněl starý obraz – lidé, kteří přišli o ruku nebo nohu, ji prý cítí dál, jako by tam byla. Tak i duše, nebo spíše paměť, drží tělo ještě chvíli po smrti. Michael našel vlastní příměr: zabitý had, jehož ocas se vrtí až do západu slunce. Jak dlouho do západu zbývá jemu? Rebeck usedl vedle něj a řekl, že nikdo neumírá jen tak. Tělo je rychlé, ale to, co bylo životem, se nechce pustit. Vzpomínka, paměť, všechno to, co znamenalo být živý, se drží jako poslední dech.

Život je velká věc, těžko se na ni zapomíná. Mrtví se stávají chamtivými na drobnosti – jak někdo škrtnul sirkou, jak si někdo stříhal nehty. Pozorují návštěvníky hřbitova, každý jejich pohyb, jako by si tím mohli vzpomenout, jak se to dělalo. Sledují je až ke vchodu, dál nemohou. Staré pověsti měly všechno obráceně – nejsou to mrtví, kdo straší živé. Jsou to mrtví, kteří se dívají za živými a chtějí ještě chvíli cítit jejich svět.

„Zapomeneš,“ řekl Rebeck. „Za týden pár drobností, za dva týdny větší věci – kde jsi pracoval, co jsi studoval. Za tři týdny už si nevzpomeneš, že jsi někoho miloval nebo nenáviděl. A za čtyři… slova, myšlenky, všechno to přestane být potřeba.“ Není to zapomnění, je to spíš atrofie. Tak jako tělo ztrácí dýchání, tak ztrácí i touhu mluvit. Michael mluvil jen proto, že byl zvyklý mluvit. Nebyl tu hlas, nebyly tu hlasivky, nebyl tu dech – a přesto slova tekla, protože chtěl, aby tekla.

Michael řekl, že je to peklo. Rebeck se pousmál a odpověděl, že je to spíš jako být andělem. Nikdo už tě nemůže zranit ani dotknout se tě, všechna malá pokrytectví života odpadnou. Zůstane kruh bez začátku a konce. Čistý stav existence. Michael se zasmál přirovnání k amébě. Rebeck mu ukázal slunce. Michael jej pozoroval dlouho, jeho oči se nespálily, neosleply. Viděl jen seschlé pomeranče visící na pokrouceném stromě. Cítil lítost a jakýsi koutový úšklebek.

„Nikdo tě už neoslepí, Michaeli,“ řekl Rebeck. „Uvidíš jasněji než kdy předtím. Nikdo ti nebude lhát, protože tři čtvrtiny lži je chtít jí věřit – a to už se tě netýká.“ Rebeck vzal do ruky dva kamínky a pohrával si s nimi. Kdykoli si myslel, že je mrtvý i on, podíval se na slunce, aby věděl, že není.

Hřbitovy jsou městy mrtvých. Mají své ulice, bloky, adresy, ghetta a paláce. U vchodu rozdávají návštěvníkům karty s čísly hrobů, jinak by se v tom městě nenašli. Temné město, přeplněné, se svými vlastními společenstvími, chladnými kouty, spory a bez lásky. Mrtví bloudí nejprve zmatení, vyděšení, osamělí, dokud nenajdou klidné lůžko, kde se pokusí spát.

Rebeck chtěl být u toho, když přijdou. Uklidnit je, nabídnout jim slova, která by mohla zmírnit jejich strach. Proto tu byl. Proto naslouchal.

Jak se smích stává mostem mezi bolestí a vzpomínkou?

Její hlas ztichl, oči upřené před sebe, bez jediné slzy. Dva dny – tolik trvalo, než jehla uvízla. V domě žila sestra, která spala v obývacím pokoji. Nechtěl jsem nic říkat, ale pan Rebeck ano. Pak se otočila ke Rebeckovi a její rty se lehce pohnuly v koutcích úst. „Každý šabat říkají Kaddish za Morrise,“ prohlásila. „V Beth David. Po mé smrti za něj budou říkat Kaddish zase. Každý šabat, dokud nespadne nebe.“ Naklonila se k němu, její dech byl teplý, ale ne nepříjemně ostrý. „Myslíš, že na Morrise zapomenu? Myslíš, že zapomenu?“ „Ne,“ odpověděl pan Rebeck. „Nemyslím, že bys zapomněla.“ Odstoupila zpět a uhladila si černé šaty na kolenou.

Pan Rebeck upřeně sledoval nápis „Wilder“ nad vchodem do mausolea, až se mu písmena rozmazala a začala plynout před očima. „Líbíš se mi,“ chtěl říct, ale připadalo mu to směšné a nevhodné.

Pak se paní Klapper začala tiše smát. Její smích byl jako řeka, pomalý a valící se, jako když se voda přelévá přes kameny. Podívala se na Rebecka. „Sestra si nabarvila vlasy,“ řekla a její smích slova zvýraznil. „Nabarvila je tak příšerně. Černé, rudé a něco mezi blond a hnědou. Vypadala jako krabička pastelků.“ Smáli se všichni tři – Rebeckův smích byl vysoký a štěbetavý, paní Klapperin bohatý a Michaelův tichý, tmavý.

„Myslíš, že se směju příšerně?“ zeptala se paní Klapper nakonec. „Ne,“ odpověděl Rebeck. „Ne, to ne. Vypadáš teď mnohem lépe.“ Neřekl to přesně tak, jak to znělo, a začal to opravovat, ale paní Klapper se usmála. „Musíš se smát,“ řekla. „Dřív nebo později se musíš smát.“

Smích tu funguje jako lék i jako připomínka. V téhle melancholii, kde smutek a vzpomínky na mrtvé jsou věčnou součástí života, se smích stává zvláštním způsobem spojení s tím, co bylo i s tím, co je. Připomíná, že bolest a radost nejsou protiklady, ale dva aspekty téže zkušenosti.

Je důležité pochopit, že vzpomínky a smutek nejsou jen břemenem, ale i mostem. Kaddish, modlitba za zemřelé, není jen rituál; je to živé pouto, které propojuje minulost s přítomností, paměť s tím, co stále trvá. Smích, často podceňovaný v kontextu zármutku, otevírá prostor k přijetí, uvolnění a pokračování dál. Nejde o popření bolesti, ale o její integraci do života.

Paměť a smutek se stávají formou vyjádření lásky – nekonečnou, trvající „dokud nespadne nebe“. Čtenář by měl vnímat nejen povahu ztráty, ale také sílu a hloubku lidské schopnosti najít v nejtemnějších chvílích světlo, které nevyhasne, pokud ho dovolíme zazářit.

Jak byly objeveny subatomární částice a proč na tom záleží
Jaké jsou morfologické a klinické charakteristiky plicních onemocnění způsobených uhlím a azbestem?
Jak se vyrovnat s nevyřčenými pravdami a neuskutečněnými sny?
Jak fungují interferometry: od LIGO до optických gyroskopů
Jak se stát neviditelným? Využití všednosti jako krytí a dětská zvědavost jako zbraň