Hříbě u hnojiště

Žrebeček.
M. Šolochov
    Uprostřed dne u hromady hnoje, hustě obalené smaragdovými mouchami, hlavou vpřed, s vytaženýma předníma nožkama vylezl on z máminy lůna a přímo nad sebou spatřil něžný, modravý, tajeící chomáček šrapnelového výbuchu, zavíjející hukot vrhl jeho mokré tělíčko pod nohy matky. Hrůza byla prvním pocitem, jaký tu na světě okusil. Smradlavý déšť střepin s cinkáním zacinkal po tašové střeše stáje a, lehce pokropiv zemi, donutil matku žrebečka — ryzou kobylu Trofimovu — vyskočit na nohy a znovu se s krátkým řehtáním přitisknout zpoceným bokem ke spásné hromadě.      V následném horkém tichu mouchy bzučely zřetelněji, kohout, kvůli dělové palbě neriskujíc vyskákat na plůtek, někde pod stínem lopuchů dvakrát třikrát rozklepal křídly a bezstarostně, ale tlumeně zakikiríkal. Z chalupy se ozývalo kvílení zastřeleného kulometčíka. Občas vykřikl chraplavým hlasem, prokládaje výkřiky zuřivými nadávkami. V zákoutí zahrádky na hedvábném purpuru máku bzučely včely. Za stanicí na louce kulomet dovršoval pás, a pod jeho veselým šustivým tikotem, v pauze mezi prvním a druhým dělostřeleckým výstřelem, ryzá kobyla oddaně olízla prvorozeného, a ten, přisávaje se k oteklému vemeni matky, poprvé pocítil plnost života a nezapomenutelnou sladkost mateřské něhy.      Když druhý granát někde za statkem zmuchlal se, z chalupy, s prásknutím dveří, vyšel Trofim a zamířil ke stáji. Obcházeje hromadu hnoje, dlaní si zastínil oči před sluncem a uviděl, jak žrebeček, chvějící se napětím, saje jeho, Trofimovy, ryzou kobylu; zmateně prohrabal kapsy, chvějícími se prsty nahmatal tabatěrku a, sliníce cigaretu, našel řeč:      - Ta-a-k... Takže se rozhřebelila? Našla si čas, to se musí uznat.- V poslední větě znělo hořké uražení.      K hrubým od zaschlého potu bokům kobyly přilepily se suché stébelné trsy, suchý hnůj. Vypadala neslušně hubeně a mdlounce, ale oči vyzařovaly hrdou radost, okořeněnou únavou, a saténové horní rty se skrčily v úsměv. Tak tomu aspoň Trofim věřil. Poté, co kobyla, postavená ve stáji, zažvrkala a potřásla pytlem se zrnem, Trofim se opřel o rám dveří a, nelibě mrknuv na žrebečka, suše se zeptal:      - Už si to odbavila?      Nečekaje na odpověď, promluvil znovu:      - Kéž by přivedla hřebce od Ignatova, jinak čert ví, po kom to bude... No, kam s ním pak já?      V poněkud tmavém tichu stáje křupalo zrní, z mezery ve dveřích drtil zlatavý prach zakřivený paprsek slunce. Světlo dopadalo na levou tvář Trofima, jeho rezavý knír a štětiny brady vykreslovaly červánky, vrásky kolem úst tmavly do zaoblených rýh. Žrebeček na tenkých chlupatých nožkách stál jako dřevěný houpací koník.      - Zastřelit ho? - Velký, tabákem prošlý prst Trofima se kroutí směrem k žrebečkovi.      Kobyla vyškubuje krvavé oční bulvy, mžourá a posměšně pohlíží na pána. x x x      V světnici, kde sídlil velitel eskadrony, se toho večera odehrál následující rozhovor:      - Všiml jsem si, že mi má kobyla šetří, necouvne krokem, nejde přes záhyb — vypadá, že ji dusí březost. Dohlédl jsem, a ona se ukázala být začatá... Tak ji šetřili, tak ji šetřili... Žrebeček je hnědý... No... — vypráví Trofim.      Eskadronní tiskne do pěsti měděný hrnek s čajem, svírá ho jako jílce šavle před útokem, s ospalýma očima hledí na lampu. Nad žlutým světélkem se řádí načechrané motýlky, narážejí do okna, pálí se o sklo, přicházejí jedni za druhými.     - ...bez rozdílu. Hnědý nebo vránový — všechno jedno. Dohlásit zastřelit. S žrebečkem budeme jak cikáni.      - Cože? To říkám taky, jak cikáni. A co když přijede velitel, co pak? Přijede prohlédnout pluk a on bude před frontou předstírat a mávat ocasem takhle... Co? Pro celou Rudou armádu ostuda a hanba. Ani nechápu, Trofime, jak jsi to mohl dopustit? Uprostřed občanské války a najednou takové rozvracení... To je i stud. Koniřům přísný rozkaz: hřebce držet zvlášť.      Ráno Trofim vyšel z chalupy se samopalem. Slunce ještě nevycházelo. Na trávě růžověla rosa. Louka, prošlapaná vojenskými botičkami, rozryta zákopy, připomínala rozplakanou, promáčknutou tvář dívky. U polní kuchyně pobíhali kuchaři. Na prahu seděl eskadronní v propoceném spodním prádle. Prsty, zvyklé na povzbudivý chlad revolverové rukojeti, neohrabaně vzpomínaly zapomenuté, rodné — plétaly zdobný naběračkový držák na knedlíky. Trofim, procházeje kolem, se zajímal:      - Plétáte naběračku?      Eskadronní zauzlil rukojeť tenkým pramínkem proutí, procídil mezi zuby:      - No, žena — hospodyně — žádá... Upleť, upleť. Dřív byl mistr, a teď už nevychází.      - Ne, hodí se,- pochválil Trofim.      Eskadronní se z kol odtrhl kousek proutí, zeptal se:      - Půjdeš žrebečka zlikvidovat?      Trofim mlčky mávl rukou a šel do stáje.      Eskadronní, skloniv hlavu, čekal výstřel. Minula minuta, druhá — výstřelu nebylo. Trofim se vrátil zpoza rohu stáje, jaksi zřejmě rozrušený.      - No?      - Asi se spustil kohoutek... Píston netrhl.      - Dej mi pušku.      Trofim neochotně podal. Pohybem závěru eskadronní přimhouřil oči.      - Tady náboj není!..      - To nemůže bejt!..- žhavě vykřikl Trofim.      - Říkám ti, není.      - Ale já je tam házel... za stájí...      Eskadronní položil vedle pušky a dlouho točil v rukou novou naběračku. Čerstvé proutí vonělo medově a lepilo se, do nosu se naléval pach kvetoucího planého bezu, vonělo zemí, prací, zapomenutou v nepřekonatelném ohni války...      - Poslouchej!.. Sakra s tím! Ať žije u matky. Dočasně a tak dál. Válka skončí — ještě na něm.. orat. A velitel, pro jistotu, vstoupí do jeho situace, protože mléko pít musí... A velitel pít bradavku pil, a my pili, když to byl zvyk, tak pryč! A kohoutek u tvé zbraně je v pořádku. x x x      Jednou, asi za měsíc, pod stanicí Ust-Choperskou esca