„Nezdráháš se, synu?“ Odpověď je jednoduchá a účinná. Už jsi zabíjel. Zabití znovu by nemělo být tak těžké. Není nutné ani dělat to tak, aby to vypadalo jako nehoda. Poručík Hajjar to pochopí. Nepustí vyšetřování.“

„Hajjar je teď poručíkem,“ řekl jsem. Otec mávl netrpělivě. „Ano, samozřejmě.“

„Myslíš si, že Hajjar přehlédne vraždu?“ Hajjar byl podplacený, ale to neznamenalo, že by seděl a nechával mě, abych ho udělal za hlupáka. Mohl jsem si dovolit hodně, ale jen pokud jsem si dával pozor na veřejný obraz Hajjara. Otcovo čelo se zamračilo. „Můj synu,“ řekl pomalu, abych nepochopil špatně, „pokud poručík Hajjar nebude spolupracovat, i on může být odstraněn. Možná se ti podaří mít lepší štěstí u jeho nástupce. Můžeš pokračovat v tomto procesu, dokud nebude úřad naplněn policejním důstojníkem s dostatečnou představivostí a vtipem.“

„Večeře?“ zeptal se. Ztratil jsem chuť k jídlu.

„Modlím se, abys mi odpustil,“ řekl jsem. „Mám hodně plánování před sebou. Možná po tvém jídle odpovíš na pár otázek. Rád bych věděl, co víš o Reda Abu Adilovi.“

Friedlander Bey rozprostřel ruce. „Předpokládám, že vím asi stejně jako ty,“ řekl. Jak to? Otec se přece postaral o to, aby Hajjar začal oficiální vyšetřování, takže proč teď hraje hloupého? Nebo to byl jen další test? Kolik těch testů ještě budu muset projít? Nebo snad — a to bylo opravdu zajímavé — Hajjarova zvědavost ohledně Abu Adila nepřišla od otce? Možná, že si Hajjar koupil více než jednou: od Friedlandera Beye, od druhého nejvyššího, a možná i od třetího a čtvrtého…

Vzpomněl jsem si, jak jsem byl v pět­nácti plný horké krve. Sliboval jsem své přítelkyni Nafisse, že se už nebudu dívat na žádnou jinou holku. A totéž jsem slíbil Fayze, která měla větší prsa. A Hanuně, jejíž otec pracoval v pivovaru. Všechno bylo v pořádku, dokud se Nafissa nedozvěděla o Hanuně a Fayzův otec se nezjistil o obou ostatních. Holky by mi uřízly koule a vyklepaly oči. Nakonec jsem ale utekl z Alžíru, když nepřítel spal, a začala moje odysea, která mě přivedla do tohoto města.

To je mrtvý, suchý příběh, který nemá v této situaci žádnou váhu. Jen naznačuji, jaké problémy by Hajjar měl, pokud by Friedlander Bey a Reda Abu Adil přišli na to, že ho dvakrát podvedl.

„Není Abu Adil tvůj hlavní konkurent?“ zeptal jsem se.

„Ten pán si může myslet, že jsme konkurenti. Já si nemyslím, že bychom byli v nějakém konfliktu. Allah dává Abu Adilovi právo prodávat svůj poškozený měď, zatímco já prodávám svou poškozenou měď. Pokud si někdo vybere nákup od Abu Adila místo ode mě, pak jak zákazník, tak obchodník mají mé požehnání. Můj chléb dostávám od Allaha a nic, co může Abu Adil udělat, mě nezastaví.“

Přemýšlel jsem o obrovských částkách, které procházely Friedlanderovým domem, a některé z nich končily ve velkých obálkách na mém stole. Bylo mi jasné, že to všechno nepocházelo z prodeje poškozené mědi. Ale to byl příjemný eufemismus, a nechal jsem to být.

„Podle poručíka Hajjara,“ řekl jsem, „si myslíš, že Abu Adil tě chce vytlačit z obchodu úplně.“

„Pouze Shromážďovatel národů to udělá, synu,“ otec se na mě podíval s náklonností. „Ale jsem potěšen tvým znepokojením. Nemusíš si dělat starosti s Abu Adilem.“

„Můžu využít své pozice na policejní stanici, abych zjistil, co chystá.“

Postavil se a prohrábl si své bílé vlasy. „Pokud chceš. Pokud ti to uklidní mysl.“

Kmuzu mi posunul židli a já se postavil taky. „Můj strýčku,“ řekl jsem, „prosím tě, omluv mě. Ať máš příjemnou večeři.“ Friedlander Bey přišel, políbil mě na obě tváře. „Jdi v bezpečí, má drahá,“ řekl. „Jsem s tebou velmi spokojen.“

Když jsem vycházel z jídelny, otočil jsem se a viděl, jak otec sedí zpět v křesle. Na jeho tváři byl vážný výraz, a „Kámen, který mluví“ se nakláněl, aby slyšel něco, co otec říkal. Zajímalo mě, co všechno otec sdílí se svou otrokyní, ale ne se mnou.

„Musíš dokončit stěhování, že?“ řekl jsem Kmuzovi, když jsme se vraceli do mého bytu.

„Přinesu matraci, yaa Sidi. To bude stačit na dnešek.“

„Dobře. Mám nějakou práci na datovém decku.“

„Zprávu o Reda Abu Adilovi?“ Podíval jsem se na něj ostře.

„Ano,“ řekl, „to je správně.“

„Jak to, že o něm víš tolik, Kmuzo?“ zeptal jsem se.

„Když jsem byl poprvé přiveden do města, pracoval jsem jako tělesný strážce jedné z Abu Adilových žen.“

Pokračování bude zřejmě nevyhnutelné, protože situace se začíná propojit a já jsem se rozhodl vyšetřit Abu Adila do posledního detailu.

Jakou realitu může vytvořit naše mysl a jak ji prožíváme?

Ve hře Transpex se hráči navzájem propojují pomocí čipů zasazených do jejich mozků, čímž vytvářejí zcela realistické, i když naprosto imaginární prostředí. Jeden hráč si představuje složitý scénář, který se pak pro druhého stává fyzickou realitou v rámci simulace. Hodnotí se podle toho, jak dobře se druhý hráč dokáže přizpůsobit, jak dokáže přežít či uspět v této vymyšlené realitě. Hra působí nejen jako virtuální zážitek, ale téměř jako nová dimenze vnímání, protože hráči ztrácejí pocit, že je to pouze hra. V okamžiku propojení s Transpexem mají téměř božskou moc nad vnímáním a prožíváním druhého.

Bezpečnostní prvky modelu Transpexu, který se používal, byly starší a mohly být obejity zkušenými mechaniky, což zvyšovalo rizika. Byly známé případy, kdy lidé při hraní utrpěli vážné zdravotní komplikace, jako například mrtvici či infarkt, což jen potvrzuje, jak intenzivní a reálné jsou zážitky v této simulaci.

Vstoupit do této hry znamená vstoupit do iluzorního světa, kde můžete být čímkoliv – například rybou plující v teplém moři, obklopenou barevným korálovým útesem a nebezpečím číhajícím ve stínu. V tomto prostředí nejsou žádné časové ani prostorové limity, vše je podřízeno představivosti a schopnosti hráče vytvořit a zvládnout daný svět. V takovémto stavu vědomí může člověk pocítit sílu, svobodu i hlad, a zároveň strach a nutnost přežít v závislosti na vytvořeném scénáři. Jakmile hrozba přijde, instinktivně hledáme úkryt a únik, což je v simulaci stejně intenzivní jako ve skutečném životě.

Důležitá je i psychologická stránka této zkušenosti. Hráči mohou být ohromeni, zmatení, nebo dokonce vystrašení, když jejich mysl přijímá neuvěřitelně intenzivní vjemy. Jejich schopnost zůstat klidní a logicky reagovat se tak stává zásadní pro úspěch. Hráč, který se nechá ovládnout strachem, se může stát snadnou obětí v této virtuální realitě.

Přestože se může zdát, že jde pouze o hru, Transpex ukazuje, jak křehké je naše vnímání reality a jak snadno může být manipulováno. Přináší to s sebou zásadní otázky týkající se hranic mezi skutečností a iluzí, ale i nebezpečí, která s tím mohou být spojena.

V konečném důsledku Transpex představuje fascinující průnik do možností lidského vnímání, ukazuje, jak daleko může dojít propojení technologie a lidské mysli, a zároveň upozorňuje na křehkost a zranitelnost, která s tím souvisí.

Jak pochopit složitost každodenního života skrze jednoduché příběhy

Příběh o Fuadovi a jeho maminčině nedostatku peněz představuje mnohovrstevnatý obraz boje o přežití, kde se jednoduché každodenní události stávají metaforou pro větší životní problémy. Fuadovy opakované pokusy prodat kuře, doprovázené neustálými ztrátami peněz a zboží, nejsou jen humorným anekdotálním vyprávěním – jsou odrazem frustrace a neustálých překážek, které se v životě mnohých lidí objevují bez ohledu na snahu a úsilí.

Tato narativní struktura odhaluje hlubokou pravdu o lidské existenci v podmínkách chudoby a sociální nejistoty. Fuadova neschopnost udržet si peníze, ačkoli jde o pouhou drobnost, symbolizuje ztráty, které mnozí lidé v nouzi trpí – neviditelné i hmatatelné, materiální i psychické. Jeho opakované selhání, které vyústí v matčino podráždění a fyzickou reakci, ukazuje na napětí mezi touhou pomoci rodině a tíhou reality, která neustále klade nové překážky.

Dialog mezi Fuadem a jeho matkou pak zrcadlí i hlubší vztahové dynamiky v rámci rodiny žijící na hranici existenčních možností. Matčin hlas, který se střídá mezi výtkami a instrukcemi, vyjadřuje nejen frustraci, ale i lásku a snahu udržet rodinu pohromadě navzdory všem nesnázím. Fuadovo opakované „měl jsem na to přijít“ naznačuje proces učení se a přizpůsobování, které je neoddělitelnou součástí života v nejistotě.

Pro čtenáře je důležité vnímat, že podobné příběhy jsou mnohem víc než jen pouhé vyprávění – jsou cenným klíčem k porozumění komplexnosti lidského života pod tlakem sociálních a ekonomických těžkostí. Vnímat, jak i malé každodenní nepříjemnosti odrážejí širší sociální struktury, které mohou být neviditelné na první pohled, ale výrazně ovlivňují osudy jednotlivců.

Jak daleko zajde spravedlnost v městě, které prodává vlastní děti?

Matka byla donucena prodat mého malého bratra, říkali to jinak — „přenechat“, „umístit“, „zaopatřit“ — ale rozdíl byl jen v názvu. Mahmoud cukal rameny jako obchodník, pro něj to byla transakce, a jména jako On Cheung padala do rozhovoru s chladem kanceláře: částky, procenta, bonusy za více dětí. Mluvil o tom s profesionální něhou, o taktice, o tom, jak se přirozenému rodiči předkládá hotovost tak, aby nezbylo místo pro výčitky. Bylo v tom něco děsivě racionálního; člověk by čekal, že soucit potopí obchod, místo toho obchodok potopil soucit.

Když Mahmoud ukázal kovovou krabičku plnou bankovek, všechno se to zhroutilo do jedné jedné hrubé, ošklivé pravdy. On Cheung seděl jako drobný kantor s drsným úsměvem, a ten balík papíru mohl koupit celé dětské ulice. Nepotřeboval slova, jen kus kovu a účet. Vzpomněl jsem si na slova o „správném umístění“ a věděl, že spravedlnost tu není abstrakce, ale volba: nebo se podřídíš systému, nebo ho zkusíš rozbít.

Měl jsem pistoli, protože v Budaeenu slova někdy nestačí. Pistolí jsem přerušil obchod jako by se dala přetnout nit, která sžila všechny ty kompromisy. Mahmoud křičel, hájil peníze, hrozil. Já jsem zůstal jen s faktem, že jsem stále policista — a že i policista může jednou provést opravdové zatčení. Zavřel jsem krabičku, předal ji Hajjarovi a cítil, že se mi něco rozpadá i s tím výdělkem morálky; vědomí, že důkaz, který jsme právě zajistili, bude snad zmizet do policejních kapsářů stejně rychle jako sliby.

Výstup do kanceláře byl divadlo. Hajjar, cynický jako vždy, přijal muže a peníze a pak nám nabídl výměnu — pár prázdných gest za staré známosti. Už jsem neměl co ztratit. Sklopil jsem se k němu a udeřil, ne proto, abych zranil, ale aby se zasmál jeho vlastní překvapení a viděl v něm odraz toho, co se ztratilo. Odejít nebylo hrdinstvím; bylo to odmítnutí dál se podílet na hře. „Už ve službě nejsem,“ řekl jsem a znamenalo to víc než rezignaci na uniformu. Znamenalo to, že jsem si vzal zpět kousek svobody rozhodnout, komu budu sloužit.

Cesta domů byla tichá. Připravoval jsem se na schůzku s Umm Saad; věděl jsem, že s námi usedne k jídlu a že na stole nebudou jen talíře. Byl jsem obezřetný a vědomý si limitů svého vlastního rozumu. Mohl jsem si představit hry, které může panna moci hrát, její tiché intriky, a věděl jsem, že kontrola je relativní pojem; držíš ji jen dokud někdo nezmění pravidla. Dával jsem si bílou róbu, schoval pistoli, vzal malou zásobu léku proti bolesti — rituály muže, který se snaží zůstat sám sebou v městě, kde lidé prodávají děti a obchodníci mají lepší oči než policie.

Jak zlomit falešný mír?

Nešel jsem do Abu Adilova paláce sám. Vzal jsem jednoho z Kamenů, kteřé mluví, Kmuzu a Saieda. Oba dva jim dlužili víc než slovo — pocit zrady, dluh za uplynlé intriky — a ochotně přijali mou lest; odplata je lákala stejně jako mně. Kontroloval jsem zbraně, Kmuzu ani mžik. Saied mluvil bez přestání, v roztržitě rozzuřeném tempu, které mu vyneslo přezdívku; Half‑Hajj byl tichý, ale oči měl ostré, jako kdyby stále vyrovnával staré účty.

Cesta byla podivně příjemná. Smáli jsme se, žertovali, jako by to byl výlet. Já bez moddy ani daddies — přesto bez strachu. Když nás stráže pustily bránou, prošli jsme upravenými zahradami, reliéfní dveře se otevřely, a já si vybral kostým: bílá gallabeya, pletená alžírská čepička, jednoduchost přetvářky. Rex na zádech, daddies v kapse — bolest a strach zablokovány, ale ne moje úmysly.

Uvnitř mě vítali s širokými úsměvy; hostitelé kladli polštáře, předkládali misky s jídlem, kávu, čaj. Všechno obřadné, zdvořilost předehrou k obchodu. Umar po mě chtěl to, co jsme si vyměnili — osobnostní modul v měkkém vinylu, plátky čerstvých ten‑kiam bankovek. Vzpomněl jsem si, jak ten samý modul jednou vytvořil jeho moddy, jak mi vnikl do hlavy; a teď jsem požadoval něco, co nestálo v obchodní knize: zničení Phoenix File.

Vyšlo to na to, že jsme uvízli v patu. Můj plán na fyzické získání a zničení nosiče selhal; realita byla tvrdší — boj o kontrolu nad identitou, pamětí a budoucností se nevedl pouze pistolemi a moddy, ale jazykem smluv, strachem a touhou po přežití. Kmuzu sklouzl blíž a řekl: „Musíš ho přimět, aby se vzdal.“ „Jak?“ zeptal jsem se tiše. „Bohužel nevím,“ odpověděl, a v tom přiznání ležela trpká pravda: některé války se nevyhrávají rozkazy ani přímou silou; vyhrává se tím, že se změní podmínky, na nichž je smlouva založena.

Zůstali jsme tedy, pistole v rukou, a kolem voněla káva. Úsměvy zůstaly ochrannou maskou. A já věděl, že především musím pochopit: nemohu zbavit svět jedné jediné iluze násilím — musí přijít změna struktury, nabídka, která promění kalkul zájmů natolik, že vzdát se Phoenix File bude pro něj racionální volba, ne nucená kapitula.