Řeka Nara

Řeka Nara

…v bitvě u Moskvy byl nepřítel zastaven na hranici řeky Nary…Z „Dějin Velké vlastenecké války“
Řeka Nara, řeka Nara,
Krátká, neširoká,
Ale když je třeba –
Nepřístupná řeka.
Právě u této řeky Nary
Do země, do nebe, do plamenů, do ledu
Vrostl internacionální
Nevycvíčený lid.
A, jakoby vedle,
Bráníce rod lidu,
Přijímali svůj poslední
A rozhodný boj.
Bajonet se zlomil úderem…
Zakrvácená pěst…
On Naru nenechá urazit,
Tento chlap – sibiřan.
Tady lezgin plazí se s granátem,
Černý sníh chytaje ústy:
Zde, u této řeky Nary,
Brání on svůj dům.
A válka – to není pohádka
S dobrým cukrovým koncem!
Tady baskir – gymnazista
Do ruského sněhu padl tváří.
Na knírech se leskne námraza,
Ztvrdla bolest v očích:
To u řeky Nary padl zaporozský kozák.
My víme, ne marně
Pádla hrstka chlapců,
Že nyní v hromadném hrobě
HROMADNÉM – slyšíte?! – leží.
Pro zemi u řeky Nary
Svoje hlavy položivší,
Všichni odevzdali, vše, co bylo třeba…
A přitom bylo třeba – život.
(E. Grinberg)
Básně o kozácích
Strana 1 z 2

Anatolij Vladimirovič Sofronov se narodil 6 (19) ledna 1911 v Minsku. V roce 1937 absolvoval literární fakultu Rostovského pedagogického institutu. V letech Velké vlastenecké války pracoval jako zvláštní zpravodaj „Izvestij“. V letech 1953—1986 byl šéfredaktorem časopisu „Ogonjok“. Začal publikovat od roku 1929.

KAŽAKI ZA BUKREM
Z lesa do pole divokým klusáním
Kozácký pluk letí na skocích;
Ještě čepele v krvi ne zčervenaly,
Ale kozáci stojí ve třmenech.
A těsné dupání přes pole běží,
Jako z nebe padlý přerážející hrom,
Z kraje do kraje nad stepí se nese!
– Egej! Gej-gej! Kozáci za bukrem
Blesknou v poli rudé lampasy,
Šňůrky od buraků se vlní na hrudi,
A přeržený s letu násyp
„Už šustí stuhami za sebou.
Hoří, jako dům, německý obrněný vlak,
„Dotýkajíc se nebe dýmovým jazykem,
Hřmí ve stepi, v vysoké trávě se skrývá!
– Egej! Gej-gej! Kozáci za bukrem!“
U přepravy na říčním zlomu
Železný sténání a výkřiky vojáků;
Německý divizion na přívozu,
Zvoní strunou napjaté lano.
Ale kde jsi, levý, kde jsi, pravý břeh,
„Lano přestřihnuto, klesá přívoz.
A nad řekou se zvedá u přepravy
– Egej! Gej-gej! Kozáci za bukrem!
Stojí smutný přícestný topol,
Vede s cestou dlouhý rozhovor...
Ale teď slyší za kopci dupot,
Hřebecův krok, třmenový přehrab.
A on šumí větvemi radostí,
Zvoní nad stepí tichým stříbrem,
Hučí kůrou a tmavými kořeny -
Egej! Gej-gej! Kozáci za bukrem!
Egej! Gej-gej! Neposečené, nezmačkané,
Hřmí sesutím hrozné roty.
Vycházejí úsvity, padají západy, –
V sedle, v sedle donští kozáci.
Pole, pole, široké kotliny –
Vše projdeme, ale ze sedel nesesedneme,
Dokud nezahřmíme hromem pod Berlínem:
– Egej! Gej-gej! Kozáci za bukrem 1941
Viktor Michajlovič Gusev (1909—1944) — ruský sovětský básník, dramatik. Nositel dvou Stalinských cen druhého stupně (1942, 1946 — posmrtně).

KOZÁK ŠEL DO VÁLKY
Na svobodném, na modrém, na tichém Donu
Zněla pochodová píseň.
Kozák odcházel na velkou válku,
Nevěsta ho vyprovázela.
– Přeji ti štěstí, milá, na cestu,
Vrátím se domů – neznámo,-
Kozák říkal, řekl jí: – Sbohem!
– Sbohem! – odpovídala nevěsta.
Nad stepí zapálil se smutný úsvit,
Donova vlna se zazářila.
Dávám ti na rozloučenou tabatěrku,
Sama jsem ji vyšívala.
Buď statečný, buď odvážný v krutém boji,
Bojuj za ruskou zemi.
A nezapomeň na Don, na svou nevěstu,
S vítězstvím k nim se vrať. 1942-1943
Dmitrij Borisovič Kedrin                        
  
Dívčinu táže kozák u plotu:
Kdy mě, Oksano, budeš milovat?
Já sablí obstarám pro mou milou
A jasné cechiny a znějící rublí…
Dívka na to, plétaje cop:
Včera mi cikánka věštila v lese.
Řekla mi, že mi se zamiluje ten,
Kdo srdce mé matky jako dar přinese.
Nechci cechiny, nechci rublí…
Dej mi srdce mé staré tvé matky,
Já spálím její popel na chmel,
Naložím lihovinou a vypiju – a budu tě milovat.
Kozák od té doby zmlkl, zchmourněl.
Polévku nejedl, salamatu nejedl.
Dýkou rozřízl matce hruď
A s chvějícím se nákladem vyrazil na cestu.
Hle, srdce její na barevném ručníku
Nese milovaný v třesoucí se ruce.
Na cestě mu zatemnělo v očích,
Vstoupiv na práh, zakopl kozák,
A matčina srdce, spadlé na práh,
Zeptalo se ho: „Neublížil sis, synku?“

Iraida Andreevna Mordovina — donská kozáčka
Plastuni
Kozácký speciál, odvážní – plastuni.
Jsou elitou pro každou válku.
Dlouho mohou plavat pod vodou,
Umějí bojovat vším, co je po ruce.

Nebojí se meče ani bułavy.
Na píkách je boj pro ně jen hra.
Jednou rákoskou plastun nepřítele zdrží
A uměl mnoho verst běžet bez odpočinku.

Pro plastuny je úspěch – kozácké vědění o úchopu*,
Vždyť v něm plastun úderem předběhl chvat.
Pro plastuny v boji první je reflex.
Během boje je vzduch utkan z kruhů.

Letí údery – vše je vyznačeno kolem.
Nad plastunem se sevřel jako žhavý kruh.
Být plastunem – umět zvláštně bojovat,
V průzkumu vše o nepřátelském vojsku zjistit.

Učili od dětství kozáka být plastunem.
Potomci musí dnes pamatovat na dávno minulé.

Lampasy
Car odměnou obdaroval
Donské kozáky.
Vlně modrou rozmazloval
Hrdé bojovníky.

Dal navíc špetku rudé
Tkaniny.
Nedostalo se maličko...
Pokulhala pokladna.

Jak dělit, rozdělovat
Rovnoměrně tkaninu?
Smysl není počítat,
I tak je málo...

Atamanovi dali
Rudé tkaniny,
Aby kozáci viděli
Čekmen z dálky.

Ušili modrou uniformu
Donští kozáci.
Z rudé látky udělali
Lampasy na kalhotách.

Zbytkem v čepicích
Obšití obvedli
A skrz věky legendu
O tom přenesli.

Dělili vše svědomitě,
Aby nebylo křivd.
Kozácká moudrost stará
O tom věky praví...

Není náhoda, že trhali
Lampasy z kozáků.
Až na kořen vyhlazovali
Sověti doněcké.

Báli se jejich svobody,
Umění bojovat.
Proto rozhodli
„Lampasy“ vyhladit.

Kozácký kruh
Koho čest neopětuje, toho holí pochopí
Kozácký kruh – vrchol volné moci.
Hřměl naplněný majdan,
Kozáci sundávali čepice:
Co dnes řekne ataman?

Prapor v kruh vnášeli,
Z chrámu přišel otče,
Lavice tahali pro starce...
Vinen esaulec* vedl.

Před zprávou atamana
Vše esaul varoval:
– Mlč, stanice, na majdanu,
Jakmile ataman vzal slovo.

Dvakrát se naseka zabodla:
– Zrada v rodinách, kozáci.
Stepan Anisimov s žalmerkou
Nedaleko** tahal, dončaki.

Jávo žena na kruhu nyní,
Dáme jí slovo mluvit.
Ona, holubička, sotva chodí –
Brzy povede kozáka na svět.

Manželka volala k atamanovi:
– S žalmerkou muž v stepi bloumal.
Když jsem mu to připomínala,
Tvrdě mě bil.

Prosím ochranu na kruhu,
Nemám už sílu s ním žít.
Zahynu brzy od námahy:
Hospodářství těžko unesu.

S tchyní a tchánem s ním to nejde.
Jávo v péči upadl v hřích.
Žalmerky k nám na bázi přicházejí:
Ne život, ale hořký, smutný smích...

Staří na kruhu hřměli:
– Ženu není třeba bít!
– Jak potomstvo na ni vychovat,
Kdo den noc na ní pracovat?

– Je-li žení užitečný – nenechávejte ho,
Dejte svobodným pobývat.
Lépe se o hospodářství starej,
Tvá žena brzy porodí.

– Žalmerky potřebno nestydaté
Biť nebo do jámy posadit,
Aby čest svou uměli
Bez muže v svatosti uchovat...

Vše poslouchal ataman přísně:
Ženám k újmě dávat nelze.
Stál, zamračiv čelo:
– Poslouchejte mě, přátelé!

Není vhodné bít děti a ženy,
Musíme bojovat s nepřítelem.
Zdravých dětí dát nebude
Žena-dochrlenec... Vězte to!

Když strach vlezl ženě do duše,
Nezrodí hrdiny.
Nelze svaté přikázání zbořit.
Neunikneš prutům...

Když žádá rozvod kozáčka,
Jávo musíme ženě dát.
A kozáka – do čertů psích,
Takového do stepí hodit.

Když je žena ochotna odpustit
A vzít muže za záruku,
Pak je třeba pruty přísně
Nad ním na kruhu vynést.

A žalmerok... Kul – a do vody
Nebo bičovat, jako kozáka,
Nebo do země po krk zahrabat
A nedát pít vodou...

Papachu před starci
Sňal s úctou ataman:
– Rozhodnutí kdo mé odsoudí?
Jak potrestat nám dnes ten hanebný čin?

– Je, samozřejmě, kul – do vody...
O čem o tom mluvit.
– Kdež jsou manželé na pochodu?
Jak bez nich nám ženy soudit?

– Po krk je do jámy zahrabat!
Ať tam dva dny sedí...
– Aby se dost napapali hanby,
Ať stanici pohledí...

– Nu a Stepanovi dejte rákoskou...
Jak následit, ať hloupost přejde!
– Sundej kalhoty své! Dej sem!
Ať zadek rákoska tvá najde!

Žalmerok do sklepa posadili:
– Ať tam počká na svou řadu...
A kozáka před všemi bili:
– Ať se naučí napřed...

Krve stopy se táhly,
Na oteklém, modrankém hřbetu.
Vstoupil, hluboce se uklonil
Starcům, své ženě:

– Děkuji Vám za poučení,
Odpusťte mi, staří.
Najdu, čím zabavit svou nudu,
Nebudu občas ženě obtěžovat.

A ty, manželko drahá,
Odpusť mi, že jsem zhýral.
A že ze zloby své vášnivé
Tě, milá, jsem bít...

Na kruhu kozáci hřměli:
– Vše rozhodl náš ataman.
Žalmerky jen kvílely:
Čekal je veřejný dnes ostud...

Volby atamana
Čest kozáka neopustí,
dokud jeho hlava nezhyne
Ráno spěchá na kruh stanice,
Aby atamana volit.
– Stará ataman odejít má.
– Soud skončil – čas měnit.

Na kruh prapory* vynášejí,
Z kostela otče jde.
Pořádek esaulové žádají,
Hřmí seskupený lid.

Hle, ataman všem se uklonil
A slovo kozákům pronesl:
– Odpusťte mi, atamanci,
Když jsem občas špatně rozhodl.

– Za vše ti děkujeme.
– Byl jsi hoden ataman.
– Přišla doba – odcházíš,
Takový je řád zákonem dán.

Sundává ataman papachu,
Složenou, na stůl nese.
Čekmenem shora přikrývá
A vedle bulavu** klade.

Jde k prostým atamancům.
Oni ho vpřed vedou...
A s úctou lavici
Jemu pochodní nesou.

Hle, esaul na kruh vychází,
Čte kozákům zprávu,
Co učiněno bylo při staré moci,
Všichni to rádi uslyší.

Dokončil řeč svoji ukloněním
Šedý a přísný esaul.
Na kozáky pohlédnuv přísně,
Naseku* do země zapíchl.

– Komu naseku vydat rozkážete?
Držte odpověď, dončaki!
Hlasujte, neváhejte!
Koho jmenovat, kozáci?

Z křiků kruh čestný vybuchl:
– Matvej! Jakov! Petr!
– Jerjoma... Jde! Jmenujte!
Jemu rozkázat čas je.

Rukama esaul roztahuje:
– Koho budem volit?
Hodny jsou všechny kandidatury,
Přátelé, čas hlasovat.

Konečně Petra zvolili.
– Služ stanici, atamane.
– Ty dnes zvolen jsi lidem,
Věz naseku moci přejmi.

Trnitý žezlo, vrch olověný,
Nes poctivě, nespust!
A kozáckou čest podle zákona
Před lidem zachovej.

Čepice sklady na atamana,
On vzal naseku, bulavu.
Vše dobrovolně, bez podvodu
Lid si služebníka zvolil.

Ataman stanici poslouží,
Ukáže, jak lid má žít.
A v těžkou chvíli ať nezoufá:
Všemu hotovi sloužit...

Nikolaj Nikolajevič Turoverov (18 (30) března 1899, Staročerkasskaja, Ruské impérium — 23. září 1972, Paříž, Francie) — donský kozák, kozácký básník „první vlny“ emigrace.
KRYM
Odstupovali jsme z Krymu
Mezi dýmem a ohněm,
Já z zádi pořád vedle
Ke svému střelil koně.
A on plaval, vyčerpán,
Za vysokou zádi,
Všechno nevěříce, nic netuše,
Že se se mnou loučí.
Kolikrát u jedné hrobu
Čekali jsme v boji.
Kůň stále plaval, síly ztrácel,
Věříc mé věrnosti.
Můj čatář střílel ne vedle,
Voda lehce zčervenala…
Odcházející břeh Krymu
Zapamatoval jsem si navždy.
Prapor
Snil se mi kozácký prapor,
Snil se mi – stal jsem se mladým.
Plály za námi ohně,
Vzduch byl kouřem a popelem plný.
Poslední střecha se pálila,
A vítr víc svobodně vanul,
Stejný — od časů Tochtamyše,
A možná i starší.
A prapor uprostřed černého dýmu
Září svou brokátovou tkaninou,
Jediný, neopařený,
Nesmrtelný v ohni.
Zvonila nová sláva,
Ještě neslýchaný zvuk...
A zdál se mi převoz
S koňmi, plachtou, přes Don.
A vody odcházejícího Donu
Nás nesly po proudu,
Nad námi na stuze ikony,
Ikony — ikonostas;
A hořký vítr roztržek,
Od žáru se stával horký,
Obrazy všech Bohorodiček
Kolébaly se na kozácké brokáti. 1949

Evgenija Archangelskaja m. Kerč
Věnováno ruskému kozáctvu
Roztrhali Otčeství na věnná knížectví...Nuť satanova vojska se dobře pobaví...Kde jsi ruské vojestvo?!Kde jsi statečný rod,Neumějící od pradávna před hordou ustupovat?!
A ne v chanské zajetí, ne v německé krutosti,
Ale v rodné zemi
Nám válčit—ach, trápení,
Jako Kainem vychováni jsme ruskou zmatkou,
Naše prokletá část nikomu není známa...
Do šumě bílých oblaků křičím až se roztrhám
Bílý - bílý koně se trhá pod tebou, svatý Jiří.
Vidíš kolik v chrámu svíček?!Kde tvůj štít a tvůj meč?
Z posledních sil se modlím,Navracej se, bojuje Rus!
V tom strašném masakruBratr na bratra, jak zvykem...
Nosíme kámen za průsvitem a meč za zády.Co tedy, za duši rozkolnickouV chrámu se pomodlíme,Je-li víra zhanobena na Rusi satanským.
Není čas, bratři, před Bohem se kát,
A vzájemně si srdcem odpouštět.
Aby nad nečistou silou s Boží pomocí zvítězit,
Aby ruskému vojsku i Otčeství být!!!
Petr Petrovič Kotelnikov
Kozákům
Lid zvláštní li, stav?Uteklo mnoho, mnoho let,
Ale na povrchu historie
Zanechali jste jasnou stopu.
Předání ještě čerstvá jsou,
Je čím se kozáctvo pyšnit,
Jižní hranice jsou spolehlivé,Neprotne nepřítel hranice.
Přežili mnoho trápení,
I v letech rudého teroru,
Ale v zmatku těch krvavých let, kozáci nepoznali ostudu.
A nehledat slova potřeba,
Hledat v historii příklady, -
Bezpočet slávy kozáků -
Nositelů Svatováclavských kavalírov.
Přeji vám žít důstojně,
Utvrzujte odvahu a sílu,
A vírou a pravdou sloužit
K užitku Matky Rusy.