Poslední hranice: Cesty, lidé a zánik života v donských stepích

Boris Ekimov Poslední hranice

Kazackou donskou píseň, jak se u nás říká, lze hrát s určitou zručností až do nekonečna. Existuje pohádka o tom, jak kozák jede z jarmarku na volských povozech zpět na svůj dvůr. Aby se nenudil na cestě, začal na okraji stanice zpívat jednoduchou píseň:
Gvo-oo-oo... Gvo-oo-oo...
Oj-dy gvo-oo...
Táhne se za verstou verst.
Jedna hodina ubíhá, druhá. Píseň nekončí. Občas kozák mručí, usínaje: "O-oo-oy... Oj-dy... gvo-oo..." A až když vjede na svůj dvůr, písni je konec:
Oj-dy gvo-o-zdik!
Když jsem psal své poznámky "Na cestě", zdálo se mi, že před námi je ještě dlouhá cesta, a opakování monotónního: "Oj-dy gvo-oo..." mě už unavovalo. Dal jsem tečku. Ale po podzimních cestách, když jsem procházel známými místy, jsem si, ne hned, ale jakoby zjevením, uvědomil, že konec cesty je blízko. Ale nejprve - cesta.

Dole, v ranním spánku, ležela utopená ve sadech Vikhlyajevka, na jezeře plavala dvojice oslnivě bílých labutí. Daleko a daleko se táhla země se svými poli, loukami, lesy. Vikhlyajevská louka, Jaryženská louka, Durnovská louka, Martynovská louka, Martynovský les, jezera, rychlý Buzuluk, jeho jasné vody. A nade mnou - prostorné čisté nebe, svěží vítr, kroužení jeřábů.

Druhý den, ve stanici Durnovské, mi někdo z učitelů řekl: "Děkujeme, že přicházíte do našeho Bohem zapomenutého kraje..." - "Není zapomenutý, ale políbený," odpověděl jsem. "Bohyní, přírodou, ale políbený..." A včera ve stanici Martynovské, také ve škole, jsem říkal dětem, aniž bych lhal: "Jste šťastní, protože jste se narodili a žijete v jednom z nejkrásnějších míst na zemi. Věřte mi, že je to tak. Byl jsem v dalekých krajích. A v Evropě, a v Asii, a v Africe, a v Americe. Mnoho si toho pamatuji. Ale jedna z nejsvětlejších stránek mé paměti jsou tyto kraje: oblasti Martynovská, Vikhlyajevská, jejich země a vody."

Tak jsem to řekl, a teď přidám, že tyto kraje nejsou zapomenuté Bohem, přírodou, ale vysokými úřady.

Každý rok tu bývám. Stojím na Vikhlyajevské hoře. Sestupuji do vesnice, toulám se po jejích uličkách. A pamatuji si ještě živou vesnici: kulturní dům s kinem, knihovnu, školu, poštu, zdravotní stanici, tři obchody. A nyní všechno houstne zeleň zahrad, vesnice se pomalu uzavírá. Zralé hrušky visí a padají, pokrývají zemi. A lidí není. Potkáš jednoho, druhého starce, popovídáš si - a to je všechno. Obchody se zavřely, škola je opuštěná, kulturní dům je zničený. A ani asfaltová silnice nepomohla. V celé Vikhlyajevce zůstali tři pracovníci. Zelená poušť.

Starý učitel Pavel Michajlovič Sosnin mi už rok stěžuje:

• Saunu nechtějí otevřít. Kolik let se snažím, píšu, mluvím... Musíme se přece aspoň na konci života umýt v sauně...
  Milý Pavle Michajloviči, saunu nebudete mít. V okresním centru ji nemohou spravit, a u vás už opravdu nebude.

Ve stanici Martynovské tamní škola minulý rok oslavila své devadesáté výročí. Mnozí a mnozí ji učili a vyučili. A nyní ráno chodí děti do té samé dřevěné budovy, která byla postavena před devadesáti lety.

• Místo pro novou školu už jsme vybrali, - říkali mi učitelé. - Projekt byl, kolíky jsme zabili. A teď...
  Nová škola v Martynovské nebude. Století oslaví v té samé budově, pokud se nesesype.

O jakých nových saunách či školách snít, když nad tímto zeleným světem víří tornádo zkázy.

V Klejmenovské vesnici byly zbořeny kulturní dům a bývalá škola; zdravotní středisko, ještě včera živé, už zírá prázdnými očnicemi, rozbitá pec - konec zdravotnímu středisku.

V této vesnici jsem přespal, vedl hořké rozhovory.

• Lidem neplatí za práci. Nechtějí vůbec pracovat. Dřív jsme na ně nějak působili, - říká brigádník Vitalij Ivanovič. - A teď... Říkají, jdi a dělej to sám. To je vše.

• Všechno je drahé. Ale peníze nejsou, - vysvětlil mi někdo. - Lidé nemají nic: ani šindele, ani sklo. A tak se snaží krást.

• Seno letos nezajistili. Krávy budeme krmit slámou.
  Neplatí platy. A dítě je třeba připravit na školu. Prodali šátek, koupili boty. Prodali ještě dva šátky, koupili bundu.

A dlouhý monolog mého starého známého Ivana Bočkova:

• Kam jdeme? Kam nás vedou? Dostávám padesát tisíc a ani je nevidím. A uhlí pro topení stojí sto padesát tisíc za tunu. Potřebuji tři tuny. Kde to vzít? Zase, jako ve starých časech, kácet pařezy v lese? Bylo to tak.
  A jak to nepochopí, že i když je to těžké, bez uhlí přežijeme. Ale bez chleba? V třicátých letech a po válce, když nebyl chléb, začali najednou tloustnout a umírat. A teď říkají: chléb nic nestojí, nejdražší je palivo a plyn. Není to pravda.

"Nechápu... Nevím... Kam nás vedou?" - to jsou hlavní otázky nejen Ivana Bočkova, ale všech, s nimiž jsem se setkal.

Po Klejmenovském a Vikhlyajevském jsem šel přes louky a lesy k Durnovské stanici, a odtud se dostal k Pavlovské. A život, rozhovory, otázky - stejné. Název kolchozů je pěkný - "Obnova" a "Východ", ale vše rychle spěchá k západu.

U Pavlovské stanice si pamatuji pole: zde byl esparcet, zde slunečnice, zde pšenice. Teď je prázdno. Není čím orat, není čím sít. Není pluhů, není paliva, není oleje.