Vladimir Ivanovič Dal

Uralští kozáci

Přišlo horké, žhavé léto, které trvá v poledních stepích našich přesně čtyři měsíce: květen, červen, červenec a srpen – přišlo a položilo se dusivým vzduchem na uralskou step, aby vyrovnalo účet za přísnou pěti měsíční zimu. Uralské vojsko, natažené stanice jako pás po proudu řeky Ural na vzdálenost osm set verst, ožilo po krátkém odpočinku; po městech, předzvěstích a pevnostech začali pobíhat a hemžit se, jako by se země pod lidmi rozpálila a nedala nikomu stát ani sedět. Brzy se celé vojsko shromáždilo nad Budarinskem; asi tři tisíce služebného lidu – a šest tisíc bylo již ve službě: tři po linii a tři na vnější hranici – tři tisíce, nepočítaje pracovníků, se shromáždily na holé, neplodné stepi, na suchém moři, přivezli na vozech každý svou budarku, járygy nebo sítě, přivezli kirgizského pracovníka v chlupaté liščí čepici – zřejmě se chystali strašit léto – postavili se na první rozehřáté hranici a čekají na děla. A kde je Proklyatij, lysý gurjevský kozák, který je celý život ve službě, ale utíká od úřadu, protože je chudý a má velkou rodinu? Tady je, podívejte se, stojí v davu pod járou, bez čepice; lysina od obočí k týlu, skousl si ret, upírá bystrý pohled na rybářského atamana, který sám jezdí po řece jako kníže; Proklyatov na něj zírá jako lovecký pes na keř, pod kterým sedí koroptev; v pravé ruce drží krátké pádlo, levou se chytil tenkého, opracovaného a oplechovaného nosu budarky, čeká na atamanův signál k dělu, aby nezmeškal ani sekundu, shodil škuner do vody, hodil járygu a vytáhl jesetera. Z Proklyatova už teče pot proudem jen v očekávání budoucích úspěchů; a co teprve, až začne práce? Proklyatov je ve službě celý život, málokdy doma, a od úřednického hodnosti se třikrát vykoupil: chce být řadovým kozákem. Úředník jde, kam ho pošlou, střídavě, najatce nebere ani halíř, a kozák si vezme ze světa, kolik chce, a sám je nasycený a obutý a i domácí mají; proto utíká od úřadu, ale od zvěře, jak rybu nazývá, neuteče, jen aby mu neutekla. Jen ty vodní cvrčky, co u nás říkají rakům, nemá rád: ty hnusné si ani nevzít do ruky za nic nenechá.

Proklyatov je gurjevský kozák staré školy: není vysoký, je silný, široký v ramenou, i při třicetistupňovém mrazu navléká na nohy pro lehkost jednu podvlékačku, v zimních stepi nosí kožené nebo plátěné kalhoty na gashniku, a když je bouře velmi ostrá, sedíc na koni, zakrývá stehno z větrné strany polovinou kožichu. Mrazu se nebojí, protože mráz posiluje; a také ovád, moucha a komár jeho koně neobtěžují; horka se nebojí, protože mu to kosti nelámou; vody, vlhkosti a deště se nebojí, protože říká, že od dětství v mokré práci, rybolovu, že Ural je zlaté dno, stříbrná pokrývka, živí a obléká ho, takže se na vodu hněvat hříchem je: je to Boží dar, stejně jako chleba. Proklyatov tak miluje vodu – když není víno – že na mořském rybolovu a v mořské službě na Kaspickém moři pije bez váhání mořskou vodu a na otázku: „Je dobrá?“ odpovídá: „Trochu pálí!“ Vous mu je dražší než hlava; v tom je Proklyatov pravý Turek; ale když posílal syna na vnější službu do Moskvy, oholil mu vousy, přikázal je nechat růst, až se vrátí domů, a utěšoval sebe i syna v této neštěstí tím, že prý matky otce za modlitby odčiní hřích. Doma Proklyatov nikdy nezpíval písně, nevyprávěl pohádky, nezpíval, netancoval, nikdy nezpůsobil bláznovství; o dýmce nemluvě: doma ji nenáviděl víc než vodního cvrčka, a navíc ji nikdo ve vojsku neměl. Vyprávělo se, že jsou vojenské úředníci, kteří si potají před svými nosili tabatěrku; ale to možná byla pomluva, jak jich je mnoho na světě. Na pochodu je Proklyatov prvním zpěvákem, i když trochu falešně, na starobylý církevní způsob; prvním tanečníkem, a balalajka se objeví na třetí cestě, jako by vyrostla ze země – a objeví se dýmka a tabák; a matky doma v klidu odříkávají modlitby. Matkami nazývá nejen starou matku, ale i tetu, sestru, hospodyni a dceru: celý ženský rod. Všechny znají církevní gramotnost, slouží podle starotiskových knih, hospodaří z kupovaného zboží – protože vlastního, kromě ryb a dobytka, nemají nic pod chlebem – tkají hedvábné pásky, šijí si sarafány s výběrovým devátým knoflíkem, a košile – s hedvábnými rukávy; pomalu pletou punčochy – jinou práci nemají. Hlavním jejich úkolem je vychovávat děti v stálých pravidlech a obyčejích domácího krutovlády, která, jak vidíme, se doma dodržuje s nedotknutelnou svatostí, ale ve službě a mimo vojenské hranice se bezostyšně porušuje. Při popisu, jaké počasí starý Proklyatov má rád a nemá rád, zapomněli jsme zmínit vlastně o bouři, zimní vánici, při které každý rok zahyne mnoho lidí a dobytka. Té se Proklyatov nezdráhá; to je dílo satana, vzdoruje svaté moci, a proto je bouře neobyčejné počasí a nikam se nehodí. „Tady i dobytek zblázní, – říká Proklyatov, – ne jen člověk.“
Přišla podzim – starý muž znovu jde s celým vojskem, přesně jako na válku, na rybolov. Na úzké a rychlé řece se shlukují od hranice k hranici tisíce budarek – není ani místa, kde by spadla spona, ani aby se sítě hodily; a Proklyatov, jako všichni ostatní, pluje ve svazcích, po dvojicích, vytahuje ryby, čistí je a skládá do budarky; saratovští a moskevští podnikatelé sledují pobřežní plovoucí dav rybářů a drží peníze připravené; k večeru se děje porcování. Zdá se, že se všichni navzájem pozabijí, přemáčknou a večera se ani nedožijí: křik, hluk, nadávky, tlukot, tlačenice na vodě jako v nejžhavější rvačce; tlačí a dusí jeden druhého, budarky praskají, kozáci v nich stojící a řídící je kývají do obou stran, téměř nosy se dotýkají vody – všichni se potopí, všichni se navzájem přemáčknou a utopí – a nic se nestalo: