Vladimír Ivanovič Dal – Uralští kozáci a život na rybářské službě

Proklyatov je gurjevský kozák staré školy: není vysoký, je silný, široký v ramenou, i při třicetistupňovém mrazu navléká na nohy pro lehkost jednu podvlékačku, v zimních stepi nosí kožené nebo plátěné kalhoty na gashniku, a když je bouře velmi ostrá, sedíc na koni, zakrývá stehno z větrné strany polovinou kožichu. Mrazu se nebojí, protože mráz posiluje; a také ovád, moucha a komár jeho koně neobtěžují; horka se nebojí, protože mu to kosti nelámou; vody, vlhkosti a deště se nebojí, protože říká, že od dětství v mokré práci, rybolovu, že Ural je zlaté dno, stříbrná pokrývka, živí a obléká ho, takže se na vodu hněvat hříchem je: je to Boží dar, stejně jako chleba. Proklyatov tak miluje vodu – když není víno – že na mořském rybolovu a v mořské službě na Kaspickém moři pije bez váhání mořskou vodu a na otázku: „Je dobrá?“ odpovídá: „Trochu pálí!“ Vous mu je dražší než hlava; v tom je Proklyatov pravý Turek; ale když posílal syna na vnější službu do Moskvy, oholil mu vousy, přikázal je nechat růst, až se vrátí domů, a utěšoval sebe i syna v této neštěstí tím, že prý matky otce za modlitby odčiní hřích. Doma Proklyatov nikdy nezpíval písně, nevyprávěl pohádky, nezpíval, netancoval, nikdy nezpůsobil bláznovství; o dýmce nemluvě: doma ji nenáviděl víc než vodního cvrčka, a navíc ji nikdo ve vojsku neměl. Vyprávělo se, že jsou vojenské úředníci, kteří si potají před svými nosili tabatěrku; ale to možná byla pomluva, jak jich je mnoho na světě. Na pochodu je Proklyatov prvním zpěvákem, i když trochu falešně, na starobylý církevní způsob; prvním tanečníkem, a balalajka se objeví na třetí cestě, jako by vyrostla ze země – a objeví se dýmka a tabák; a matky doma v klidu odříkávají modlitby. Matkami nazývá nejen starou matku, ale i tetu, sestru, hospodyni a dceru: celý ženský rod. Všechny znají církevní gramotnost, slouží podle starotiskových knih, hospodaří z kupovaného zboží – protože vlastního, kromě ryb a dobytka, nemají nic pod chlebem – tkají hedvábné pásky, šijí si sarafány s výběrovým devátým knoflíkem, a košile – s hedvábnými rukávy; pomalu pletou punčochy – jinou práci nemají. Hlavním jejich úkolem je vychovávat děti v stálých pravidlech a obyčejích domácího krutovlády, která, jak vidíme, se doma dodržuje s nedotknutelnou svatostí, ale ve službě a mimo vojenské hranice se bezostyšně porušuje. Při popisu, jaké počasí starý Proklyatov má rád a nemá rád, zapomněli jsme zmínit vlastně o bouři, zimní vánici, při které každý rok zahyne mnoho lidí a dobytka. Té se Proklyatov nezdráhá; to je dílo satana, vzdoruje svaté moci, a proto je bouře neobyčejné počasí a nikam se nehodí. „Tady i dobytek zblázní, – říká Proklyatov, – ne jen člověk.“