Klienti trpící úzkostí často vykazují nízkou psychologickou flexibilitu. Při pocitu úzkosti mají tendenci se situacím, které ji vyvolávají, vyhýbat nebo se rozptylovat jinými aktivitami. Psychologická flexibilita však umožňuje, aby člověk i přes přítomnost úzkosti mohl volit, zda se těmto pocitům poddá, nebo je přijme a přesto vykoná činnosti, které dávají jeho životu smysl a hodnotu. Tato schopnost není o bezprostředním odstranění nepříjemných pocitů, ale o vědomém rozhodnutí pokračovat v důležitých aktivitách, i když pociťujeme nepohodlí.

Pro terapeuty je klíčové nejprve rozvíjet vlastní psychologickou flexibilitu. Je nezbytné vnímat vlastní rigiditu v interakcích s klienty a být ochoten cítit i vlastní nejasnosti či rozpolcenost, protože tento proces vyzýváme i u klienta. Psychologická flexibilita není rigidní strategie, ale schopnost adaptace – někdy je vhodné vydržet, jindy změnit přístup podle situace a aktuálního kontextu. Tato schopnost zároveň koreluje s duševním zdravím a odolností vůči životním nástrahám.

Rozlišovat, kdy je vhodné setrvat v určitém jednání, a kdy je naopak třeba změnit své chování, vyžaduje schopnost reflexe a sledování důsledků svých činů. Vhodnou otázkou je, zda naše jednání vede k žádoucím výsledkům, a pokud ne, zda jsme schopni své jednání změnit, nebo naopak zbytečně setrváváme na způsobech, které nefungují. Tento proces je základem osobní transformace a rozvoje.

Neschopnost vzdát se neúčinných návyků často vyplývá z psychologické investice do minulých zkušeností a představ, že „to vždy tak dělám“. Tento přístup však brání osobnímu růstu a vede k neefektivnímu utrácení životní energie a času. Lidé s úzkostí často zůstávají v „bezpečné zóně“ a zvyšují úsilí ve známých, avšak nefunkčních strategiích místo toho, aby zkoušeli nové cesty.

Metafory, které ACT (Acceptance and Commitment Therapy) využívá, pomáhají porozumět tomuto mechanismu. Například obraz člověka uváznutého v bahnitém bahně – čím více se snaží bojem uniknout, tím více se propadá. Pokud však „roztáhne tělo“ a uvolní boj, může se „plavat“ na povrchu a využít energii k plavání směrem k tomu, co je pro něj důležité. Podobně může být boj s vlastními úzkostmi vyčerpávající a kontraproduktivní.

Další metaforou je hluboká díra, do které člověk spadne a snaží se vyhrabat lopatou, ale čím víc lopatu používá, tím se díra prohlubuje. V tomto případě je třeba lopatu odložit a přijmout pomoc, případně změnit přístup. Přestože je to často obtížné, protože se jedná o odvykání starých způsobů a přijetí nejistoty, je to nezbytný krok ke změně.

Je důležité si uvědomit, že psychologická flexibilita není o zbavení se nepříjemných emocí, ale o schopnosti jednat v souladu se svými hodnotami i přes jejich přítomnost. Tato flexibilita je podmínkou, aby člověk mohl přestat „kopat do stejného míče“ a začal aktivně měnit své vzorce chování, což vede k větší životní spokojenosti a psychické pohodě.

V kontextu terapeutické práce je nezbytné klienty vést k uvědomění si momentálního stavu, což je základní krok ke změně. Mnozí lidé podceňují, jak moc mohou právě uvědomění a ochota změnit zavedené vzorce ovlivnit kvalitu jejich života. Je proto vhodné, aby se klienti zamysleli nad konkrétními situacemi, kdy setrvání v určitém jednání pomohlo, kdy naopak ne, a co by mohli udělat jinak.

Dále je nezbytné chápat, že rezignace na to, co nefunguje, není projevem slabosti, ale moudrým krokem směrem ke zdravějším a účinnějším strategiím. V psychologii úzkosti je tento krok často velmi obtížný, protože znamená přiznání, že minulá snaha byla neúčinná a často i bolestná. Přesto je právě toto přijetí klíčové pro otevření prostoru novým možnostem a dosažení vnitřního klidu.

Jak přestat bojovat se svými myšlenkami a začít je pozorovat?

Zkuste si všimnout, kdy se vaše mysl nechá unést – i když už jste dávno „sjetí“ pár kilometrů po kolejích myšlenkového vlaku. V okamžiku, kdy si uvědomíte, že jste byli uneseni proudem myšlenek, představte si, že se dokážete zvednout nad ty vlaky, jako byste stoupali do oblak. Sledujete vlaky z výšky, jak si jedou dál po svých kolejích. Vaším úkolem není je zastavit ani přesměrovat – jen si jich všímat jako něčeho odděleného od vás. Nejsou vámi. Jsou jen tím, čím jsou – myšlenkami.

Postupem času si možná začnete všímat, že těch vlaků je víc. Jezdí současně, někdy se dokonce kříží. V některých chvílích si možná všimnete, že vás automaticky přitahuje chuť s některými myšlenkami bojovat – vyvracet je, odhánět je, vymazat je z mysli. Ale snaha zastavit nákladní vlak je vyčerpávající, a hlavně marná. Jednodušší je z něj prostě vystoupit a chvíli ho pozorovat, jak jede dál.

S praxí se možná časem obejdete i bez metafory vlaku. Myšlenky zkrátka budou tím, čím jsou – proudy vědomí, které můžete nechat plynout. Někdy se rozhodnete s nimi jít, jindy ne. A právě tato schopnost volby je klíčová – nikoliv řízením myšlenek, ale změnou postoje k nim.

Stačí několik minut denně, abyste si postupně začali všímat, jak vaše mysl funguje. A čím méně jste její pasivní obětí, tím efektivněji dokážete řešit skutečné životní problémy, protože už nebudete roztahováni do desítek směrů najednou.

Každý z nás má úzkostné myšlenky. Je to přirozená součást života. Někdy nám pomáhají – upozorňují na nebezpečí, nutí nás plánovat, chrání nás. Ale většinou jsou nepříjemné, a tak se je snažíme zahnat. Ignorujeme je, vytěsňujeme je, utíkáme před nimi. Ale čím víc se snažíme je vytlačit, tím víc se vracejí – silnější, hlasitější, naléhavější. A když nás začnou řídit, ztrácíme svobodu rozhodovat o vlastním životě.

Zásadní změna přichází ve chvíli, kdy se místo boje s myšlenkami začneme dívat na to, jak s nimi zacházíme. Ne co si myslíme, ale jakým způsobem se k těmto myšlenkám vztahujeme. A jedním z nejúčinnějších cvičení je tzv. "fyzikalizace".

Vyberte si jednu z myšlenek, která vás nejvíce trápí – třeba „Co když udělám chybu?“ nebo „Nikdo mě nemá rád.“ Představte si, že tato myšlenka je před vámi – deset kroků ve vzduchu. Má tvar, barvu, pohyb, vůni, váhu. Možná je jako černý kouř, který se vznáší a pomalu se točí. Nebo jako kovová koule, těžká a statická. Vnímejte ji jako objekt. Není součástí vás. Je jen „něco“, co můžete pozorovat.

Zeptejte se sami sebe: Kolik energie, času a moci jsem té

Proč se úzkost vrací, i když se snažíme ji potlačit?

Když se člověk soustředí na své myšlenky, zdá se, že jeho úzkost ustupuje – ve skutečnosti však dochází pouze k přesměrování pozornosti. Mozek vyhodnocuje, že přemýšlení je méně bolestivé než vnímání tělesných pocitů spojených s úzkostí, a začne tento vzorec preferovat. To vede k tomu, že člověk se zabývá ruminací – neustálým přemíláním myšlenek – aby se vyhnul vnímání tělesné bolesti. Čím více se člověk ponoří do svých myšlenek, tím méně si všímá těla, ale úzkost tím nezmizí – jen se přesune do pozadí. Jakmile se pokusí „přestat myslet“ a ztišit se, vynoří se tělesné projevy naplno. Tento jev se nazývá „extinction burst“ – mozek jako by vykřikl: „Zase to cítím!“ A tak se člověk znovu vrací do hlavy, čímž vzniká začarovaný kruh.

Snaha vyhnout se úzkosti je logická, ale z dlouhodobého hlediska škodlivá. Vyhýbání se je návykové – může začít nevinně, například odmítáním řídit auto v hustém provozu nebo omezováním kontaktů s cizími lidmi. Člověk si říká, že je jednodušší zůstat doma, a tak se jeho svět pomalu zmenšuje. Možná ještě zvládá nějaké činnosti, ale dělá je se sevřeným žaludkem a zadrženým dechem. Všechno je to jen snaha nevnímat nepříjemné pocity. A právě to dává úzkosti moc.

Mozek, zvláště ten inteligentní, je velmi dobrý v hledání strategií, jak se nepříjemnému vyhnout. Jenže úzkost není problém, který lze „vymyslet pryč“. Ve snaze vyřešit vnitřní bolest pomocí racionálního uvažování, člověk aktivuje další vlny myšlenek – ty však často bolest zhoršují. Přemýšlení se tak stává nejen útěkem, ale i zdrojem úzkosti samotné. Ironie spočívá v tom, že čím víc se snažíme úzkosti uniknout, tím silnější se zdá být.

Využívání krátkodobých řešení – alkoholu, benzodiazepinů, úniku do myšlenek – může přinést úlevu, ale často za cenu dlouhodobého zhoršení. Mozek si na medikaci zvyká, přestává si sám produkovat potřebné chemikálie, a když je lék vysazen, dostaví se tzv. rebound efekt – návrat potíží ve zhoršené podobě. To neznamená, že medikace je špatná. Znamená to, že není všeřešící. S úzkostí se nelze vypořádat pouze chemicky. Je třeba pochopit, jak pracuje, co udržuje její sílu, a proč snaha „nemyslet na to“ nefunguje.

Zkušenost traumatu často vede ke stej

Jak správně analyzovat pohyby trupu a napětí v kotevním systému větrné turbíny na moři?
Jaký je rozdíl mezi Lichen Sclerosus et Atrophicus a sklerodermou?
Jak voda formuje život v maršových oblastech: Příběh z Hawizeh
Jak struktura a jevy molekulárních orbitalů ovlivňují elektronické vlastnosti dvourozměrných polovodičů?
Co nám říká příběh o Šťastném princi a vděčnosti?