Jak voda formuje život v maršových oblastech: Příběh z Hawizeh

Hawizeh, maršová oblast na východě Iráku, byla pro mě místem, kde se svět jako by zastavil. Ta podivná a vzdálená krajina, zamlžená mlhou nad bažinami a pohnutá jen mírným pohybem vlny, zanechávala pocit, jako by člověk vkročil do prostoru, kde je čas odlišný, možná zmražený v minulosti. Takové prostředí bylo těžké vnímat a ještě těžší pochopit. Jak tohle místo – plné mlhy, vody a rákosí – může být domovem pro tisíce lidí, kteří se v něm každodenně pohybují? Všechno zde, od malých lodí až po dům postavený z rákosu, vypadalo jako živý fragment jakéhosi pradávného světa, stále naživu, a přece už dávno ztracené.

Loď, na níž jsme se plavili po rákosových kanálech, byla tak úzká, že každý pohyb mohl znamenat pád do temné vody. Cítil jsem hladký povrch lodě pokrytý bitumenem, který se třpytil v odlescích slunce. Tato plavidla se stala nástrojem pro prozkoumání tohoto světa, jakési přechodné místo mezi starodávným a novým světem. Otevřené okolí bylo nehybné, bez větru, jakoby veškerý pohyb v přírodě byl zde potlačen. A přesto bylo v tomto prostoru něco nezvyklého – jakési tajemství, které člověk cítil spíše intuitivně než jasně. Bylo to jako setkání s minulostí, která se nechce vzdát přítomnosti.

Když jsme se dostali na okraj vesnice, rozléhala se přede mnou prostá, ale silná struktura z rákosu a bláta – typická vesnická sídla v této oblasti. Zdejší lidé žijí v neustálé interakci s vodou a přírodou kolem sebe, a to ovlivňuje nejen jejich způsob obživy, ale i jejich kulturu a každodenní rituály. Každý domov zde, každá malá stavba je nejen útočištěm, ale i projevem umění a zručnosti, které byly předávány po generace. Tato řemeslná tradice, včetně stavby architektonických prvků, jako jsou rákosové oblouky a archy, je důkazem toho, jak se lidé přizpůsobují a vyjadřují svou identitu v souladu s prostředím, ve kterém žijí.

Architektura zde není jen utilitární, ale má svou poetiku. Rákosové stěny a střechy těchto "mudhif" – tradičních návštěvnických domů – nejsou jen praktické; jsou to složité a propracované struktury, které poskytují útočiště pro hosty a symbolizují prestiž a pohostinnost. Ve vesnicích, kde jsou domy a mosty postaveny pouze z přírodních materiálů, je každá stavba svědectvím o tom, jak příroda sama formuje a ovlivňuje způsob života.

Ale jak jsem se dozvěděl, žít v této oblasti není pouze výzvou pro fyzickou existenci, ale i pro osobní filozofii. Jeden z našich společníků, Ambrosio Bembo, měl naprosto jiný pohled na tento způsob života. Byl to mladý muž z Benátek, který se, na rozdíl od nás, nemusel vypořádávat s každodenními těžkostmi spojenými s bažinatým terénem. Jeho přístup k místním obyvatelům, jejich schopnosti a dovednosti byl plný údivu a obdivu. "Myslím, že zdejší lidé jsou mistři přežití," řekl, "mají schopnost využívat všechno, co jim poskytuje příroda, a z těchto prostých materiálů vytvářejí něco neuvěřitelně funkčního i krásného."

Když jsme se ocitli v "mudhifu" – hlavním společenském místě vesnice, hostitel nás přivítal s nebývalou pohostinností. S ohledem na různé kultury a národy, které se zde setkávaly, byl tento dům nejen místem schůzek, ale i prostorem pro výměnu myšlenek, zkušeností a někdy i konfliktů. Tato jednoduchá, ale prostorná struktura nám připomínala, jak odlišné jsou naše pohledy na svět. Zatímco pro místní byla tato stavba pouze funkčním prostorem pro každodenní činnosti, pro nás, cizince, byla symbolem pohostinnosti a možnosti sdílet své příběhy v neznámém světě.

Pochopení těchto struktur a způsobů života zde v maršových oblastech nám ukazuje, jak málo skutečně víme o životě v jiných částech světa. Ačkoli máme techniku, moderní vybavení a městské struktury, stále nám může chybět něco podstatného, co nám lidé zde v těchto izolovaných oblastech mohou nabídnout: schopnost přežít v harmonii s přírodou, přizpůsobit se jejím rytmům a hodnotit ji nejen z hlediska materiálního, ale i duchovního.

Jaký význam měla islámština ve středověkém světě?

Islámština, a zejména její materiální a kulturní projevy, hrála klíčovou roli v utváření středověkého světa. Prvky, které byly produkovány v raných islámských dynastiích a obcích, jako například mince, rukopisy a umělecké předměty, jsou dnes cenným svědectvím o obchodních a kulturních výměnách, které formovaly nejen samotný islámský svět, ale i oblasti daleko za jeho hranicemi. Předměty, jako jsou kovové keramické dlaždice ze Samarry, vysoce ceněné stříbrné mince nebo jemně vyřezávané kameny z křišťálu, jsou příklady krásy a sofistikovanosti islámské materiální kultury, která měla dalekosáhlý vliv na okolní regiony.

V roce 930 n. l. bylo v oblasti Střední Asie nalezeno velké množství stříbrných dirhamů, ražených ve městech, jako byly Buchara, Samarkand, Níšapur a Bagdád. Tyto mince, často datované do období mezi osmým a desátým stoletím, poskytují důkazy o aktivním obchodu podél obchodních tras známých jako „Koňská stezka“. Kromě toho vykopávky odhalily příklady islámských mincí, na jejichž povrchu bylo vyryto runické písmo. Nejkomplexnější z těchto artefaktů je známý jako Bornholmský amulet, což je mince Samanidů (819–999), která byla později přepsána runickým latinským písmem s křesťanskou formulí.

Vzhledem k tomu, že mnoho těchto mincí a dalších předmětů bylo nalezeno mimo tradiční islámské teritorium, například na území dnešního Ruska, Ukrajiny, Skandinávie a Pobaltí, můžeme usuzovat, že kultura islámského světa byla hluboce propojena s evropskými a severskými oblastmi, a to i v raném středověku. Islámská kultura se stala mostem mezi různými národy a náboženstvími, což svědčí o vysoké úrovni kulturní výměny a intelektuálního dialogu.

Cestopis Ibn Fadlána, napsaný ve 10. století, poskytuje fascinující pohled na vztahy mezi islámskými zeměmi a jejich severskými sousedy. Ibn Fadlán, který cestoval z Bagdádu na Volhu jako diplomat k bulharskému králi, popisuje v několika podrobnostech pohřby Vikingů a jejich pohřební rituály, včetně slavného pohřebního obřadu na lodi. Jeho zprávy jsou pozoruhodné nejen kvůli kulturním rozdílům, které popisuje, ale také díky přímým důkazům o vzájemných kontaktech mezi islámskými a severskými národy.

Ve 10. století se na Předním východě stále více začaly objevovat složité rukopisné práce, přičemž calligrafie hrála zásadní roli v přenosu a uchovávání islámských textů. Kufská kaligrafie, která byla dominantním písmem pro psaní Koránu, začala podstupovat významné změny. Vznikla nová formy písma, jako naskh a thuluth, které měly za cíl usnadnit čtení a zápis. Tyto změny byly nejen technickými inovacemi, ale také projevem touhy po větší přístupnosti a estetiky textu. Jedním z nejvýznamnějších kaligrafů té doby byl Ibn al-Bawwab, který ve svých rukopisech spojil preciznost a uměleckou hodnotu, čímž navždy ovlivnil vývoj islámské kaligrafie.

Kromě textů a mincí, islámský svět v této době produkoval také nádherné umělecké předměty, které byly považovány za symboly prestiže a moci. Jedním z příkladů je pyxis (slavná slonovinová krabička), která byla vyráběna za vlády Umájovců v Al-Andalus, konkrétně v Córdoba, kde se vyráběly cenné předměty pro členy vládnoucí elity. Tyto předměty byly vyřezávány z nejsilnějších částí slonovinových klů a zdobeny složitými malbami a zlatými prvky, které svědčily o vysoké kulturní a umělecké úrovni.

Tyto artefakty, ať už to byly mince, rukopisy nebo umělecké předměty, neodrážely pouze praktické aspekty života v islámském světě, ale staly se i prostředkem pro vyjadřování kulturní identity a moci. Z hlediska obchodní a kulturní výměny je zřejmé, že islám byl spojovacím článkem mezi východem a západem, mezi Evropou a Asii, což vedlo k obohacení jak islámského, tak evropského kulturního dědictví.