Jesse Lee Peterson (JLP), afroamerický konzervativní komentátor, v rámci své rétoriky opakovaně tvrdí, že jedinou cestou k „záchraně Ameriky“ je biologická reprodukce bílé rasy. Co je na tom pozoruhodné, je jeho mlčení ohledně přínosu černošské populace k americkému pokroku. Namísto kritiky systému, který historicky marginalizoval černochy, JLP přebírá roli „černého alter ega bělošství“ a aktivně legitimizuje narativ bílé nadřazenosti. Jeho souhlas s ideologií alt-right je vědomý a strategický, čímž se dobrovolně staví na stranu těch, kteří tradičně utlačovali jeho vlastní rasovou skupinu.

Podobnou roli sehrávají ženy jako Lana Lokteff a Lauren Southern (Stewart), které se samy označují za „trad wives“ – tradiční manželky. Tyto ženy se stylizují do role ideální domácí ženy: oddané, cudné, plodné a spokojené ve stínu svých mužů. Jejich blogy a sociální sítě zobrazují romantizovaný obraz domácnosti – pečení koláčů, upravené interiéry, květinové šaty – a to vše jako manifestace odporu vůči feminismu. Feminismus v jejich podání není vnímán jako boj za rovnost, ale jako hrozba přirozenému řádu světa.

V jejich interpretaci je feminismus ideologií založenou na emocích, nikoliv logice. Stewart tvrdí, že právě díky feminismu je Západ oslabený: hranice jsou propustné, migrace vítaná, environmentalismus a boj proti klimatické změně se stávají prioritami – a to vše prý kvůli „ženské emocionalitě“, která převzala geopolitické směřování. Společnosti, které staví na těchto hodnotách, jsou podle ní „feminizované“ a iracionální. Feminismus zbavuje muže jejich mužnosti, činí je citlivými, zženštilými a neschopnými čelit realitě. Stewart tento model zesměšňuje obrazy „hipsterů s culíky, kteří mluví o svých pocitech“, zatímco společnost potřebuje „opravdové muže“.

Za viníka migrace do Evropy označuje Stewart výhradně feminismus. Ten je prý důvodem, proč Němci vítají uprchlíky – ne z logiky, ale z emocí, především z „bílé viny“ za koloniální minulost. Podle Stewart je feminismus viníkem nejen migrační politiky, ale i obecné slabosti Západu, protože emoce jako soucit a péče, které jsou užitečné v domácnosti nebo v ošetřovatelství, nelze aplikovat na globální politiku. Feminismus je tak interpretován jako deformace přirozených rolí: muži mají stavět, vést, dobývat a chránit, ženy mají pečovat, podporovat a rodit. A právě bílý křesťanský muž je podle Stewart v této roli nejúspěšnější.

Zásadní myšlenkový posun, který se v rétorice alt-right žen odehrává, spočívá v záměně pojmů. Femininita je ztotožňována s přirozeností a emocí, zatímco feminismus je vnímán jako její opak – jako narušení božího a biologického pořádku. Feministická kritika, která poukazuje na to, že připisování emocí ženám a racionality mužům je sociálně konstruovaná norma, je ignorována nebo překrucována. Feministky netvrdí, že ženy jsou emocionálnější než muži – tvrdí, že společnost je tak naučila chápat. Stewart naopak tvrdí, že feminismus učí muže být emocionálními, a tím je oslabuje.

V tomto světě jsou genderové role dichotomicky rozdělené: muž má být silný, racionální a dominantní, žena má být citlivá, pasivní a poddajná. Feminismus narušuje tento binární rámec, což alt-right ženy chápou jako hrozbu – nejen rodině, ale i národu, Západu a „přirozenému“ řádu věcí. Pro Stewart a jí podobné je ideální žena taková, která „vládne“ svou ženskostí v soukromé sféře, ne veřejně – jako pečující, krásná, ale tichá. Jejich vize ženy je opakem feministické emancipace: žena má být silná, ale pouze ve své odevzdanosti, ne v nezávislosti.

Do této estetiky zapadá i hnutí Proud Boys, jehož mužští členové hlásají nadřazenost Západu, biologického muže a tradičního rodinného modelu. Ve videích rekrutují nové členy, kteří přísahají věrnost západní civilizaci a odmítají se omlouvat za „stvoření moderního světa“. Ženy mají v tomto modelu zvláštní místo – nejsou nenáviděny, ale mají být uctívány pouze tehdy, pokud přijmou postavení na podstavci, který jim byl vymezen mužem. Feministky a liberálky jsou infantilizovány a karikovány jako děti, které si ubližují tím, že vzdorují vlastní přirozenosti.

Je důležité rozpoznat strategii, se kterou alt-right ženy operují: využívají femininní obrazy k propagaci antifeministických hodnot. Zatímco feminismus se snaží odstranit strukturální stereotypy, které ženy a muže uzavírají do úzkých společenských rolí, alt-right ženy tyto role znovu přetvářejí jako ideál. Jejich sdělení je jednoznačné: ženy mají zůstat ženami, muži muži, a svět bude zase v rovnováze. Odmítají možnost, že by žena mohla být zároveň pečující i racionální, milující i politicky aktivní, mateřská i geopoliticky kompetentní.

Tento návrat k „přirozenému řádu“ však není návratem k přírodě, ale k sociální konstrukci patriarchátu, který byl feministy systematicky dekódován. Emoce, péče

Jak islamofobie formuje pojem „imigranta“ a „osadníka“ v západní společnosti?

Islamofobie v současném západním diskurzu často pracuje s konceptem „disembodiment“ – tedy s odtělesněním muslimského imigranta jako něčeho zcela odlišného, než je tzv. „západní“ identita. Tento proces vytváří umělý rozdíl mezi „původním“ osadníkem a „nově příchozím“ imigrantem, přičemž muslim je zobrazován jako jakýsi „nečlověk“, hrozba, která ohrožuje „čistotu“ a „přirozenost“ evropsko-americko-britských společenství. Muslimský migrant se stává ztělesněním všeho, co má údajně narušovat stabilitu a hodnoty Západu – od kulturních zvyklostí přes náboženské praktiky až po způsob života, který je často zjednodušeně považován za neslučitelný s „naší“ kulturou.

Tato dynamika je podpořena narativem, který odděluje „osadníka“ od „imigranta“. Podle Samuela Huntingtona, jehož myšlenky ovlivnily řadu antimuslimských a antiimigračních hnutí, není Amerika národem imigrantů, ale společenstvím osadníků. Ti přišli do „prázdné země“ (tabula rasa), kde nebylo žádné civilizované společenství, a založili společnost na základě své judeo-křesťanské a anglo-protestantské identity. Imigranti, přicházející později, jsou proto vnímáni jako ti, kdo „narušují“ tuto zakládající kulturu a destabilizují její podstatu. Huntingtonův koncept osadníka jako tvůrce společnosti tak slouží jako ideologický nástroj k vyloučení těch, kteří nejsou považováni za součást „původního“ jádra.

Klíčovým prvkem tohoto vyloučení je etno-racistické spojení bílé protestantské identity s jazykem a kulturními praktikami, které jsou vnímány jako měřítko „správné“ západní kultury. Muslim jako „imigrant“ není jen někým, kdo přišel později, ale jako někdo, kdo svými odlišnostmi (náboženskými rituály, jídlem, oblečením, akcentem) narušuje a znečišťuje ideální obraz osadnické společnosti. Tento proces „disembodimentu“ zároveň znamená dehumanizaci – muslim není chápán jako plnohodnotný člen společnosti, ale jako cizorodý prvek, který je třeba buď odmítnout, nebo „usměrnit“.

Součástí této ideologie je také představa, že multikulturalismus a diverzita nejsou hodnoty, které by obohacovaly společnost, ale kódová slova pro „proti-bílé“ a „bílou genocidu“. Tato narativní konstrukce podněcuje nenávist a strach, které se promítají do politických a společenských opatření – od odmítání uprchlíků přes omezování občanských práv až po přímé projevy násilí a nenávisti.

Důležité je pochopit, že tato ideologie nefunguje pouze na úrovni otevřené nenávisti, ale také skrze kulturní apropriaci, kde jsou některé prvky muslimské kultury povrchně přijímány jako exotické a „bezpečné“, zatímco muslim jako člověk je stále odmítán. Tento paradox ukazuje, že islamofobie je nejen o odmítnutí jinakosti, ale také o udržení a posilování mocenských hierarchií a kulturní nadvlády.

Když čteme o těchto mechanismech, je nezbytné si uvědomit, že „kultura“ není neměnný a homogenní celek, který lze jednoduše rozdělit do „našeho“ a „jejich“. Kultury jsou dynamické, proměnlivé a vzájemně se ovlivňují. Přijímání a integrace migrantů znamená složitý proces vzájemného obohacení a redefinice identity. Tvrzení, že kultura může být „zakonzervována“ v nějakém historickém momentu, je ideologickým mýtem, který slouží k udržení vylučujících a rasistických postojů.

V západních společnostech je třeba porozumět také tomu, jak imigrace a migranti přispěli k rozvoji těchto společností, jak jejich přítomnost a kulturní praktiky nejsou hrozbou, ale přínosem. Důležitá je reflexe vlastních dějin a otevřenost vůči pluralitě, která je nezbytná pro skutečnou demokracii a sociální soudržnost.

Co je ethno-stát a proč ho Richard Spencer považuje za věčný ideál?

Richard Spencer, prominentní představitel alt-right hnutí, chápe ethno-stát nejen jako politický projekt, ale jako hluboce filozofický a kulturní ideál, který přesahuje běžné úvahy o nacionalismu nebo politických strategiích. Podle něj ethno-stát nelze považovat za něco, co by vzniklo pouhou politickou iniciativou Republikánské nebo Demokratické strany ve Spojených státech. Jde spíše o trvalý koncept, který představuje úsilí o zachování a rozvoj bílé rasy, kterou Spencer vnímá jako entitu s vlastním dědictvím, kulturou a historií, jež nelze oddělit od její rasové identity. Toto úsilí přirovnává k ochraně živých organismů s dlouhou historií, například sekvojí nebo plemen zvířat, která je třeba chránit před zánikem.

Spencer usiluje o to, aby bílí lidé mohli vzkvétat a dominovat, protože podle něj mají unikátní historii, kterou nesdílejí s jinými etnickými skupinami. Přiznává existenci tzv. „bílé výsady“ a věří, že je třeba ji nejen zachovat, ale i prohlubovat, protože výsada znamená privilegia, která mají být prioritně přiznávána právě bílé populaci. Toto myšlení vychází z přesvědčení, že privilegia jsou dobrá, pokud pomáhají „našemu lidu“ zvítězit.

Spencerův přístup je ovlivněn filozofiemi Friedricha Nietzscheho, Juliuse Evoly a francouzských identitářů, jako je Alain de Benoist. Inspiruje se myšlenkou vytvoření „nového bílého muže“, který by překonal současnou společenskou apatii a konzumní pohodlnost, jež podle něj způsobil moderní životní styl, symbolizovaný například Netflixem. Spencer považuje štěstí založené na pohodlí a konzumaci za povrchní, nic neříkající stav, který připomíná život „žen a dobytka“. Skutečná hodnota spočívá v neustálém boji, budování a dobývání – v neustálém úsilí, které překračuje obyčejné touhy po materiálním blahobytu.

Podle Nietzscheho je totiž štěstí spíše výsledkem akumulace moci než prostého maximalizování potěšení. Tato moc je spojena s konfliktem, dobýváním a ovládáním. Spencer si přeje, aby bílý člověk opět získal tuto vášeň pro moc a dominanci, která podle něj dříve vedla k rozpínání západní civilizace, průmyslové revoluci a kapitalismu. Považuje za možné, že ještě existují „místa k dobytí“, například vesmír, kde by mohl nový bílý duch vzkvétat.

Spencer kritizuje liberální hodnoty tolerance a empatie vůči menšinám a migrantům jako slabost. Věří, že je nutné probudit duchovní obrodu Západu, která by byla postavena na hluboké identitě a výsadách bílých lidí, které podle něj představují jedinečný národ s vlastním osudem a kulturou, nerozlučně spojenou s rasou.

Prakticky si představuje ethno-stát jako území, které by zahrnovalo Evropu od Portugalska až po Vladivostok, tedy „starý svět“, kde je podle něj historie a architektura pravé bílé civilizace zachována a oživena. Zdůrazňuje, že tento stát nemůže vzniknout na území současných Spojených států, ale musí přijít až v post-americké éře. Zajímavé je, že alt-right často ztotožňuje bílost výhradně s evropskostí, ačkoliv Evropa sama o sobě není kulturně jednotná. Jako model zmiňuje i Izrael, jehož vznik považuje za inspiraci pro zřízení bezpečného útočiště pro bílou identitu.

Spencerovy představy také zahrnují kulturní nostalgii po autentické bílé křesťanské předměstské Americe s typickými symboly, jako jsou bílé ploty, grilování na zahradě nebo nedělní školy. Podle něj asimilace migrantů do bílosti nastává pouze tehdy, pokud jde o vyšší příjmové skupiny, které přijmou a vzdají se své původní identity ve prospěch „bílé imaginace“. Naproti tomu současné migrantké čtvrti, například v texaských městech, podle něj svědčí o neúspěchu této asimilace.

Je třeba rozumět, že Spencerův ideál není reálným plánem na rychlou změnu, ale spíše filozofickým konceptem „nekonečného boje“ za moc a identitu, který není možné nikdy plně dosáhnout, ale který udržuje bílý člověk ve stavu permanentní aktivity a smyslu. Tento ideál tak může být vnímán jako odpověď na pocit stagnace, beznaděje a úpadku západní civilizace v době konzumismu a pohodlí.

Pro lepší pochopení je důležité si uvědomit, že Spencerův přístup není pouze o politické strategii, ale o hlubokém kulturním a duchovním hledání, které se snaží znovu definovat identitu a roli bílé rasy v globalizovaném světě. Tento ideál zároveň ukazuje, jak lze filozofické myšlenky jako Nietzscheho vůle k moci nebo Evolova koncept nového ducha zneužít k ospravedlnění rasové nadřazenosti a etnické segregace. Proto je nezbytné sledovat nejen povrchové argumenty o zachování kultury, ale i vnitřní motivace a důsledky, které takové ideologie přinášejí do společnosti a mezinárodních vztahů.

Jaké jsou hlavní strategie a myšlenky alt-right a jejich vliv na současnou politiku?

Alt-right (alternativní pravice) je politická a ideologická skupina, která se od svého vzniku na počátku 21. století stala silným hráčem na poli pravicové politiky v západních zemích. Tento termín se obvykle používá k označení radikální pravicové ideologie, která zahrnuje široké spektrum názorů, od nacionalistických a nacionálních socialistických myšlenek až po otevřený rasismus a xenofobii. Základním kamenem alt-rightu je odpor k multikulturalismu, feminismu, LGBT právům a všem formám sociálních změn, které jsou považovány za hrozbu pro tradiční hodnoty. Zároveň alt-right často využívá internet a sociální média k šíření své ideologie, což má významný dopad na politickou scénu.

Jedním z klíčových rysů alt-right je schopnost přetvářet a využívat jazyk. Někteří z jejích lídrů, jako Richard Spencer, se zaměřují na adaptaci levicového diskurzu a tím přitahují bývalé levicové aktivisty, kteří jsou zklamáni tradičními politickými strukturami. Tato strategická změna jazyka a rétoriky umožňuje alt-right oslovit širší spektrum lidí, kteří se mohou cítit zklamáni politikou, která, jak tvrdí, opomíjí jejich potřeby.

Významnou roli v šíření ideologie alt-right hraje i její schopnost reagovat na aktuální společenské problémy a využívat je k mobilizaci svých příznivců. Například při debatách o imigraci a islamofobii se často objevují silné narativy o ochraně západní civilizace před „barbarskými“ kulturami. Tento narativ bývá silně spojen s obrazem islámu jako hrozby pro západní hodnoty, což má vliv na vnímání muslimů v západních společnostech.

Důležitým aspektem alt-rightu je jeho vztah k patriarchálním hodnotám a znevážení feministických a progresivních tendencí. Tento postoj se projevuje v kritikách feminismu, které často zdůrazňují, že rovnost mezi pohlavími je spíše výsledkem ideologických nátlaků než přirozeného vývoje společnosti. V tomto ohledu alt-right přitahuje muže, kteří se cítí ohroženi změnami v genderových rolích a kteří vnímají feminismus jako hrozbu pro tradiční rodinné hodnoty.

Tento ideologický směr není bez své kontroverze. Kritici alt-rightu upozorňují na jeho propojení s extremismem, rasismem a nenávistnými projevy. V politických diskusích a na sociálních médiích je často označována za hrozbu pro demokracii a pro hodnoty, které vycházejí z rovnosti a respektu k lidským právům.

Při zkoumání vzorců radikalizace a příčin přechodu lidí k alt-rightu je kladeno důraz na frustrace, které jednotlivci zažívají v důsledku ekonomických a sociálních změn. Zvláště ve státech s vysokou nezaměstnaností a rostoucími sociálními rozdíly je alt-right schopna nabídnout jednoduché vysvětlení komplexních problémů – vše je výsledkem „nepřátelských“ elementů v společnosti, které ohrožují tradiční hodnoty.

S rostoucí polarizací společnosti a důrazem na identitární politiku v současné době není překvapením, že alt-right dokáže oslovit různé skupiny obyvatelstva. Zejména mladí muži, kteří hledají nové způsoby, jak se vyjádřit proti zřejmým sociálním změnám, mohou být snadno přitahováni radikálními idejemi, které tento směr nabízí. Alt-right tedy není pouze ideologií, ale i silným nástrojem pro politickou mobilizaci a získávání příznivců.

V kontextu tohoto fenoménu je třeba vzít v úvahu, že alt-right není monolitický. I v rámci tohoto hnutí existují různé frakce a názory, ale společným jmenovatelem je silný odpor vůči liberalismu a demokratickým hodnotám, které považují za zkažené a nefunkční. Na druhé straně se tato ideologie často kritizuje za přehnaný individualismus, který zcela přehlíží důsledky pro společenskou soudržnost a vzájemné porozumění.

Vliv alt-right se neomezuje pouze na USA; tento ideologický směr se rozšířil do dalších západních zemí, včetně Evropy. V některých případech se alt-right pokusila využít populistických tendencí v různých politických stranách k dosažení svých cílů. Tento vzorec je známý například u některých evropských extremistických skupin, které se snaží posílit svůj vliv na základě podobných témat, jako jsou migrace, národní identita a ochrana tradičních hodnot.

Pokud má být boj proti alt-right efektivní, je nutné nejen porozumět její ideologii, ale také identifikovat její metody a strategie, jakým způsobem získává podporu. Rétorika tohoto hnutí využívá nejednoznačného jazyka, který se může jevit jako legitimní kritika, zatímco ve skutečnosti skrývá nenávistné a exkluzivní postoje. Ve společnosti, která stále čelí výzvám spojeným s globalizací, ekonomickými nerovnostmi a kulturními změnami, je důležité sledovat, jak alt-right a podobné radikální směry mohou ovlivnit veřejnou diskusi a politiku.

Jak naučit psa přinášet pivo: Zábavné triky pro domácí mazlíčky
Jak správně pozorovat a zachytit přírodu ve výtvarné tvorbě
Jak pracovat s řetězci v Pythonu: Základy a příklady
Jak přidat elektroniku do 3D tištěného projektu