Jaké tajemství skrývá smrt Loni Meadows?

Malé černé oči se zaleskly. "Řekl to komisaři?" zeptala se Cate. Ginevra odpověděla tím, že se otočila zády. U stolu Anna-Maria a Nicki stále brblaly, ale Cate si všimla, jak začaly dávat pozor, a Ginevra je pohledy zaháněla. "A co vy tady čumíte?" zavrčela. "Řekl, že mám přestat uklízet pokoje," pokračovala Anna-Maria. "Prý aby nic nezmizelo omylem? Celý příběh mi připadá podivný. Nikdo si na mě ne stěžoval, že ne?"

Existovala jedna historka, kterou Cate vždy považovala za mýtus, že Anna-Maria omylem spálila nedokončené umělecké dílo, které jeden z hostů zanechal na stole. Byla to kompozice ze klíčících brambor a bělených kostí z kuřat, nebo snad ztuhlá krev? Příběh se měnil. Anna-Maria stále pokračovala v sarkastickém mumlání: "Tady bude po mým návratu prasečinec. Ta holka z Floridy už je na nervy. Angličan se neumí starat o nic – ale oni nikdy ne, Angličani. Neví, co to je hadr na nádobí."

Cate ji ztišila pohledem. Kdyby ji někdo uslyšel, že si takhle stěžuje na hosty, letěla by na hodinu. "A ten severan – Švéd, že?" "Nor," odpověděla Cate. "No, jedno je to, jestli Švéd nebo Nor. Po celém týdnu mě ani nepustil do pokoje, pořád jen na mě zíral." S těmi slovy Anna-Maria těžce usedla k stolu a plná rozhořčení si posadila zadek. Nicki, zatímco věšela kabát, se v tu chvíli přidala. "Pan Gallo řekl, že můžeš začít v knihovně," řekla s úsměvem. "A neřekl, že ti sníží plat, tak se uklidni. Nic se nestalo. Mmm," pokračovala a pohledem sjela porci pandory, kterou si Cate právě nakrájela. "Můžu si dát kousek?"

Nicki byla nenasytná, ačkoliv byla drobná jako malá holčička. Cate nakrájela další kousek sladkého žlutého kynutého koláče a podala jí talíř. Nicki si okamžitě sedla a začala koláč hltat. A mezi tím, jak Mauro vypadal jako bouře u dřezu, Nicki si dopřávala sladké a Anna-Maria, oblečená ve vrstvách kabátů, zabírala místo jako hroch u stolu, kuchyň náhle působila velmi přeplněně. Cate se postavila. "Zkontroluju jídelnu, než půjdu, co?" "Radši to udělej," řekla Ginevra se zuřivým pohledem. "Myslím, že jsme tam včera pořádně neuklidili."

Vzpomínky na předešlou noc byly stále silné. Dottoressa v zeleném hedvábí vyprávěla o Fellinim; "Znala jsem ho," řekla, její pohled flirtoval a zaměřil se na každého z nich, aniž by bylo jasné, na koho to bylo určeno. Měla své oblíbence; kdo to říkal? Možná Tiziano. Per a Tina; to byli její favorité. Minulý večer si nestěžovali ani na baccala, tradiční jídlo pátků, solený treskový rybý pokrm v omáčce. Nepili hlučně, nehádkali se, ani se neúčastnili improvizovaných básní, ačkoliv Per vypil dvě láhve červeného vína, aniž by to mělo na něj výraznější efekt, a Michelle byla z prosecca opilá ještě předtím, než usedla ke stolu. Tina pila sklenici za sklenicí vody, jakoby něco ze sebe potřebovala vymýt. A všichni, kromě Tiziana, zůstali ticho.

Cate si všimla, že většina hostů vůbec nejedla, když se postavila, aby pomohla Nicki uklidit. Veškeré talíře byly sotva dotčené. Tiziano, milý Tiziano, snědl všechno, ale i on byl daleko od svého obvyklého veselého já. Každý z nich měl pocit, že se musí soustředit na své vlastní myšlenky. Proč? Cate měla náhle dojem, že se bojí říct něco špatného. Bojí se obvinit se z něčeho. Cate položila na stůl tác s brandy a likéry, Per a Alec si nalili velké dávky v tichosti. Až po několika sklenkách se Per konečně ozval. "Kam šla? Ví někdo, kam šla?"

Za smrtí Loni Meadows nestála jen zrada jednoho jednotlivce. Každý z hostů v té místnosti měl svůj vlastní podíl na tom, co se stalo, byť to mohlo být neúmyslné. Ale to, co je pro všechny důležité, je přiznání, jak se naše činy, naše tiché myšlenky, naše skrývané emoce mohou nakonec stát nebezpečím nejen pro nás, ale i pro ostatní. Smrt Loni Meadows není jen příběhem o ztrátě, ale i o tom, co všechno bylo před tím, co bylo nevyřčeno.

Jak porozumět složitým vztahům a motivacím postav ve fikci?

Kate si prohlížela Tiziana, nedokázala úplně uvěřit, že by všichni kolem sebe skutečně tolik věděli o kariérách ostatních, jak se to zdálo jemu. Dělal si domácí úkoly, to bylo jasné. A Michelle? Tiziano se na ni podíval, oči plné zájmu, a řekl: „Hlavní emoce Michelle je hněv, co říkáte?“ Kate přikývla, zvažujíc, co právě slyšela, a společně se podívali na ženy, které stály kousek dál. „Myslím, že by měla nějaký vztah k Tině,“ řekla. „Je tu nějaké pouto,“ souhlasil Tiziano, „ale možná je to jen nevyslyšená mateřská láska. Možná by měla Michelle jít jinou cestou, odjet někam na farmu a mít děti. K čemu je vlastně umění? Všechno to sedění u stolu, přemýšlení o slovech.“ Tizianova slova zazněla s nádechem frustrace, kterou snad ani nechtěl skrývat. „Kdo čte její básně? Řekla mi, že její poslední kniha se prodala pouze tisíci kusy po celém světě. A co ti lidé, co přijdou na moje koncerty? Ti snobští, vzdělaní, přezíraví lidé? Měli by pro nás nějaký význam?“

„To přece nemyslíš vážně,“ řekla Kate.

„Možná ne,“ odpověděl Tiziano s lehkým úsměvem, ale jeho oči zůstaly vážné.

Zatímco se venku na trávníku Tina rychle vzdálila směrem ke studiu, Michelle stála se zkříženýma rukama, její postoj vyzařoval neuvěřitelnou napjatost. „Proč je tak naštvaná?“ zeptala se Kate.

„Není to přesně tak,“ dodal Tiziano, „ale je to částečně pravda. Michelle byla vdaná pozdě a ovdověla brzo. Její muž, skladatel, zemřel před rokem. A přitom plánovali, že se sem přistěhují oba.“

Tiziano mluvil o Michelle, ale zároveň, jako by se dotýkal jakéhosi skrytého zranění. A zatímco Michelle vešla do místnosti, její tvář se okamžitě změnila. Ztuhla a napětí, které bylo ve vzduchu, se na okamžik vytratilo. „Ahoj, lásko,“ řekla gruffně Tizianovi. Ten se jen usmál a pokýval hlavou.

Jako detektivové v příběhu, i postavy této fikce musí čelit nejednoznačným emocím a motivacím, které tvoří základ jejich chování. Vztahy mezi nimi se nevyvíjejí přímočaře, což ukazuje, jak komplikované a vzájemně propojené jsou jejich životy. Co to pro čtenáře znamená? Čtenář by měl pochopit, že lidské chování je výsledkem mnoha neviditelných sil – ztrát, touhy po uznání, nezrealizovaných přáních, které se formují do různých podob hněvu, lítosti či sebelítosti. Postavy se často rozhodují na základě emocí, které by mohly být na první pohled skryté, a tento složitý psychologický základ je základem mnoha výborných příběhů.

Endtext

Jaké tajemství skrývá ženský instinkt a jak může pomoci v neřešitelných případech?

Luisa byla ve svém živlu, když něco nebylo v pořádku. V takových chvílích neznala klid. Místo toho zkoušela uklidnit svůj vnitřní neklid vyklízením skříní, nebo si našla jiný způsob, jak si ulevit. Včera večer, jak si připravovala kávu a rozbalovala balíček s dortíky, to bylo jiné. To, co na první pohled vypadalo jako jen obyčejná návštěva u přítelkyně, mělo hlubší podtext. Giuli, která vstoupila do místnosti s šálkem kávy v ruce, to věděla. Něco na Luise bylo podivně vázané, něco, co se nedalo snadno pojmenovat.

Luisa, se svým zvykem hodnotit situace, jí ale nevyčítala nic. Ocenila gesto a s tichým povzdechem připustila, že její pomoc bude potřebná. Životní zkušenosti ji naučily být opatrnou, ale i vytrvalou, pokud to bylo třeba. Proto, když Giuli začala mluvit o Sandrových problémech v Maremma a potřeby ženské intuice, Luisa věděla, že půjde o něco víc než jen o pomoc s nějakým případem.

Giuli, v rozhovoru, naznačila, že Sandro, její manžel, se ocitl v těžké situaci. Měl se vypořádat s podivnou smrtí americké ženy v jejím autě, a potřeboval pomoc, která byla mimo jeho schopnosti. Potřeboval někoho, kdo by se podíval na případy z jiného úhlu pohledu, někdo s "ženským okem". Luisa byla tím, kdo měl tento pohled. Ačkoliv to Giuli neřekla přímo, bylo jasné, že jí nebylo jedno, jestli Luisa souhlasí. Nešlo totiž jen o jednoduchou analýzu – byla to příležitost získat odpovědi, které by jinak unikly.

Luisa byla vnímavá nejen k detailům, které prozrazovaly pocity ostatních, ale i k tomu, co bylo skryté pod povrchem. Když Giuli zmínila, že by měla zkontrolovat dokumenty a profilovat podezřelé, Luisa neotálela. Její instinkt ji nikdy nezklamal. Upozornila na detaily, které by jiní přehlédli, například na letmý pohled na fotografie nebo na slovní nuance v popisech lidí. Byla to právě její schopnost "vidět" věci, které jiní neviděli, co ji činilo v této roli neocenitelnou. Když přišla na řadu její reakce na Orfea, tajného milence, sarkastické slovo o "lecherous old bastard" prozrazovalo, že Luisa byla ochotná otevřeně mluvit o minulosti, a přitom zůstávat objektivní v hodnocení situace.

A pak přišla otázka. Něco, co Giuli asi neplánovala. Bylo to něco, co viselo ve vzduchu. Něco, co si Giuli nedokázala vysvětlit. Když se Luisa ptala, zda je Giuli opravdu připravena na to, co se skrývá v tajemstvích vztahů, a co si vlastně o Sandrově oddanosti myslet, Giuli pochopila, že některé otázky nemohou mít jednoduché odpovědi. Luisa, s jejím věkem a zkušenostmi, se nevyhýbala těžkým tématům. Věděla, že nic v životě není černobílé. Tak jako smrt a nemoc dokážou změnit pohled na všechno, tak i láska, v jejím pravém smyslu, má své limity.

Tato scéna ukazuje, jak jsou intuice a zkušenosti žen klíčové k rozluštění komplexních situací. Není to o analyzování faktů, ale o vnímání podstaty. Co pro nás znamená být součástí něčeho většího, co nám dává smysl? Jak moc je naše vnímání světa ovlivněno tím, co jsme zažili? A jak daleko jsme ochotni zajít v hledání pravdy, která nás může změnit?