Vazektomie je metodou trvalé antikoncepce u mužů, která je považována za bezpečnou a vysoce účinnou. Některé studie naznačují zvýšené riziko vzniku rakoviny prostaty po tomto zákroku, ale vědecké důkazy tyto obavy neospravedlňují. V zemích s vysokými počty provedených vazektomií nebyl zaznamenán nárůst výskytu rakoviny prostaty. Riziko těhotenství po vazektomii je také minimální, přičemž se vyskytuje v přibližně 1 % případů. Většina těchto těhotenství vzniká v důsledku pohlavního styku příliš brzy po zákroku, a nikoli kvůli recanalizaci vas deferens. Vazektomie totiž není okamžitě účinná a je nutné několik ejakulací k vyprázdnění proximální části sběrného systému od spermií. Proto je doporučeno používat alternativní metody antikoncepce až do doby, kdy je mužská sterilita zajištěna a azoospermie potvrzena analýzou spermií (což nastává přibližně po šesti měsících).

Na rozdíl od uzávěru vejcovodů u žen, který je okamžitý, uzávěr vas deferens při vazektomii není ihned účinný. Plná azoospermie je dosažena obvykle až po deseti týdnech od zákroku.

Sterilizace žen může být provedena různými metodami, jako je laparoskopie, minilaparotomie nebo hysteroskopie. Tento zákrok může být proveden v různých obdobích života ženy – jako intervalní procedura, po spontánním nebo plánovaném potratu, nebo jako poporodní sterilizace při císařském řezu nebo po vaginálním porodu. V současnosti jsou vyvíjeny i nesterilizační metody na bázi imunizace nebo sklerotizačních látek, avšak tyto metody jsou stále ve fázi výzkumu.

Při výběru vhodné metody sterilizace by měla být žena informována o účinnosti procedury, možných komplikacích a všech aspektech zákroku. Sterilizace je trvalý krok, a i když je někdy možné zákrok reverzovat, náklady na tento proces jsou vysoké a úspěšnost nízká. Neúspěšnost tubární sterilizace je přibližně srovnatelná s neúspěšností intrauterinní antikoncepce. Důležité je před zákrokem vyloučit těhotenství.

Laparoskopie je nejběžnější metodou sterilizace, a to zejména díky malým incizím a relativně nízké míře komplikací. Během tohoto zákroku může být uzávěr vejcovodů proveden pomocí elektrokauterizace, plastového klipu nebo silikonového pásku. Volba metody závisí především na zkušenostech chirurga, technických preferencích a zdravotním stavu pacientky. Elektrokauterizace je rychlá, ale nese riziko poškození okolních tkání a vyšší míru mimoděložních těhotenství v případě selhání. Bipolární elektrokauterizace je bezpečnější než unipolární, ale unipolární metoda má nižší míru selhání.

Použití jařeového klipu (Hulka) představuje metodu s relativně snadnou reverzibilitou, ale její selhání je častější, což je důsledkem minimálního poškození tkání. Naopak silikonový pás (Falope ring) má střední úroveň reverzibility a vyšší míru pooperační bolesti. K tomu je třeba přistupovat s opatrností, aby se pás aplikoval správně a nezpůsobil přílišný tlak na tkáně. Titanová uzávěrná zařízení (Filshie klipy) jsou vysoce účinná, s nižší mírou selhání než jařeové klipy a jsou častější volbou u zkušenějších chirurgů.

Minilaparotomie je další běžně používanou metodou, zejména v rozvojových zemích. Tato technika využívá malý řez v oblasti podbřišku, který umožňuje přístup k vejcovodům. Metoda Pomeroy je jednou z nejběžnějších, při níž je část vejcovodu sešita a následně excidována. Tato metoda vede k vytvoření 1–2 cm široké mezery mezi uzavřenými konci vejcovodů, což brání následnému oplodnění.

V některých případech se jako alternativa používá hysteroskopie, která zahrnuje přístup k vejcovodům skrz děložní čípek. Tento přístup byl v minulosti součástí systému Essure, který byl vysoce efektivní, ale byl v roce 2018 stažen z trhu kvůli nežádoucím účinkům. U pacientek, které podstoupily tento zákrok, byla doporučena další metoda antikoncepce po dobu tří měsíců, než se účinnost metody potvrdí.

Výběr vhodné metody sterilizace závisí nejen na technických aspektech, ale také na zdravotním stavu pacientky, jejích preferencích a ochotě podstoupit případné komplikace. Sterilizace je trvalá metoda a měla by být pečlivě zvážena. Po zákroku je nezbytné, aby pacientka byla pravidelně sledována a informována o možných komplikacích.

Jak správně poskytnout péči obětem sexuálního násilí: Vyšetření, dokumentace a následná péče

Péče o oběti sexuálního násilí vyžaduje zvláštní pozornost, soustředěnost a odborné znalosti. Lékařské vyšetření v těchto případech nejen pomáhá při léčbě, ale je také klíčové pro zajištění důkazů, které mohou být později použity v právním procesu. Proces začíná okamžitě po přijetí pacientky do zdravotnického zařízení a zahrnuje nejen klinické vyšetření, ale i sběr vzorků a podrobnou dokumentaci. Důraz je kladen na ochranu práv oběti a na zajištění její psychické pohody.

Lékař by měl při přijetí oběti sexuálního násilí vždy dbát na její souhlas s vyšetřením. Tento souhlas je nejen právní povinností, ale také klíčovým krokem k obnovení kontroly nad tělem a situací pacienta. I když je oběť obvykle zdrženlivá, je důležité ji povzbudit k spolupráci s policií, protože to může mít pozitivní dopad na její psychický stav a budoucí léčbu. Vyšetření by mělo probíhat v bezpečném, podporujícím a nehodnotícím prostředí, což pomáhá oběti začít zpracovávat traumata a obnovit pocit kontroly nad svým životem.

V některých případech, kdy má lékař omezené zkušenosti s vyšetřením sexuálního násilí, je rozumné požádat o pomoc specialisty nebo koordinátory krizových center. V mnoha zdravotnických zařízeních jsou dostupné speciálně vyškolené sestry, které se specializují na shromažďování vzorků a dokumentaci potřebnou pro forenzní účely. Taková spolupráce může zajistit nejen lepší kvalitu vyšetření, ale také snížit riziko pochybení při sběru důkazů, které by mohlo ovlivnit výsledky vyšetřování.

Když pacientka přichází na pohotovost nebo do ambulance, měla by být informována, že je nezbytné co nejdříve vyhledat lékařskou péči a vyhnout se změně oblečení, koupání, douchování, močení nebo jiným činnostem, které by mohly narušit shromažďování důkazů. Pokud to situace umožňuje, ideální je, když pacientka může být vyšetřena v zařízení, kde je k dispozici multidisciplinární tým odborníků, který jí poskytne nejen fyzickou péči, ale i psychologickou podporu. Každý člen týmu by měl zajistit pacientce pocit bezpečí a podpory, což je klíčové pro její emocionální zotavení.

Při vyšetření oběti je nutné provést důkladnou anamnézu, která zahrnuje informace o gynekologických a porodnických záležitostech, přítomnosti infekcí a ostatních okolnostech, které mohou mít vliv na výsledek forenzního vyšetření. Důležitou součástí je i shromažďování údajů o samotném incidentu – tedy čas, místo a povaha násilí, použití násilí, zbraní nebo látek ovlivňujících psychiku, a podrobnosti o pachateli.

Fyzické vyšetření musí být komplexní, zahrnující nejen běžné vyšetření, ale i pánevní vyšetření. Důležité je shromáždit forenzní vzorky podle předepsaných pravidel, protože jakékoli pochybení při sběru důkazů může vést k jejich znehodnocení a ztrátě právní hodnoty. Výsledky testů na pohlavně přenosné choroby, kultury a testy na přítomnost HIV, syfilis, hepatitidy a dalších nemocí jsou nezbytné pro včasné zajištění odpovídající léčby. Dále je nutné provést těhotenský test u žen v reprodukčním věku, nezávisle na jejich stavu antikoncepce.

Pokud je to indikováno, pacientce by měla být nabídnuta antibiotická profylaxe a postexpoziční antikoncepce. Lékařský tým by měl také zvážit potřebu dalších testů a léčby v závislosti na výsledcích vyšetření a osobních potřebách pacientky. V každém případě by měla být oběť důkladně informována o všech možných následcích a možnostech léčby, které jí mohou pomoci se psychicky i fyzicky zotavit.

Pro čtenáře, kteří se s touto problematikou setkávají v praxi, je klíčové nejen se soustředit na správnou techniku vyšetření a sběr důkazů, ale i na to, jak důležitá je podpora oběti po celou dobu procesu. Pomoc oběti sexuálního násilí totiž nespočívá jen v odborné péči o tělo, ale i v zajištění jejího psychického zotavení a emocionálního uzdravení. Různé krizové centra a poradenské služby mohou sehrát nezastupitelnou roli v tomto procesu a výrazně pomoci při zajištění nejen právní, ale i sociální podpory pro oběť.

Jak léčit dermatologické poruchy vulvy a vagíny: Lichen sclerosus, lichen simplex chronikus, lichen planus a psoriáza

Lichen sclerosus je chronická dermatologická porucha, která postihuje především genitální oblast, přičemž se vyznačuje výraznými anatomickými změnami, které mohou vést k fúzi normálních pysků nebo k těžké stenóze vaginálního vchodu. U některých pacientek se objevují praskliny v kůži, které jsou náchylné k krvácení i při minimálním traumatu. Tyto závažné změny v anatomii vulvy vedou k potížím při pohlavním styku, který bývá pro postižené ženy často bolestivý a nepohodlný. Etiologie lichen sclerosus není zcela objasněna, ale byly zaznamenány souvislosti s poruchami imunitního systému, včetně onemocnění štítné žlázy a přítomnosti antigenů třídy II lidských leukocytů. Reakce na topické steroidy podporují teorii zánětlivého původu tohoto onemocnění, stejně jako roli prostaglandinů a leukotrienů v charakteristickém symptomatickém svědění.

Histologické vyšetření je často nezbytné pro potvrzení diagnózy a umožňuje specifickou terapii. Mikroskopicky je přítomen lichenoidní vzorec, který se projevuje pásmem chronických zánětlivých buněk, převážně lymfocytů, v horní dermis a homogenní, růžově zbarvenou kolagenózní substancí pod epidermis, způsobenou buněčnou nekrózou. Rete peg, které normálně vystupují, jsou zde zploštělé. Tento typ homogenizace dermis je prakticky patognomonický. U 27 % až 35 % pacientek je také přítomná akantóza, charakterizovaná hyperkeratózou, což znamená zvýšení počtu epiteliálních buněk (keratinocytů). Pokud tento složitý obraz přetrvává, je nutné zahájit léčbu dobře pronikajícími kortikosteroidními krémy a po zlepšení přistoupit k terapii lichenózní složky.

Léčba lichen sclerosus spočívá v aplikaci topických steroidů, obvykle preparátu s vysokou dávkou, jako je clobetasol. Ačkoliv je nepravděpodobné, že dojde k úplnému vymizení léze, intervalová léčba nebo udržovací terapie může být potřebná i dlouhodobě. Tento stav je spojen s vyšším rizikem vzniku dlaždicových buněčných karcinomů vulvy, přičemž toto riziko se odhaduje na přibližně 4 %. Vzhledem k častému výskytu akantózy je třeba tento stav pravidelně monitorovat a v případě rezistence léze na terapii provést opakovanou biopsii.

Lichen simplex chronikus je stav, který je často sekundární k dráždivé dermatitidě. Tento stav vzniká vlivem chronického mechanického podráždění, například neustálým škrábáním postižené oblasti. Důsledkem je ztluštění epidermis (hyperplazie) a infiltrace zánětlivými buňkami, což vede k zesílené citlivosti pleti a dalšímu poškozování pokožky. Tento cyklus je třeba přerušit odstraněním potenciálních dráždivých faktorů, jako jsou určité prací prášky, parfémované hygienické přípravky nebo příliš těsné oblečení. Klinické vyšetření obvykle ukáže zarudlé oblasti na velkých a malých pyscích a perineu, které mohou být občas pokryté hyperkeratotickými plaky. Většina pacientek má výrazné zlepšení po aplikaci antipruritických léků, jako je difenhydramin, nebo po použití topických steroidů, jako je hydrokortizon nebo triamcinolon.

Lichen planus je vzácná zánětlivá kožní porucha, která může postihnout vulvu a vagínu. Klinicky se projevuje jako šupinaté, bílé pruhy (Wickhamovy strie) na červených ulcerovaných lézích. Tento stav je spojen s chronickým pálením a svěděním v oblasti vulvy a vagíny, což může vést k bolestivým pohlavním stykům a častému vaginálnímu výtoku. Histologické vyšetření ukazuje zeslabení epitelu a infiltrace lymfocyty pod bazální vrstvou. U některých pacientek je nezbytné provést biopsii pro potvrzení diagnózy. Léčba zahrnuje používání topických steroidů a dalších imunosupresivních léků, jako je takrolimus nebo metotrexát, a je zaměřena na zvládání příznaků, protože lichen planus je chronické onemocnění.

Psoriáza může postihnout i vulvu jako součást širší dermatologické poruchy. Léze jsou obvykle kulaté nebo oválné, s povrchem pokrytým stříbrnou šupinkou, a bývají obvykle relativně malé. Pruritus bývá mírný, ale tyto šupiny mohou při odstranění vykazovat punkční krvácení (Auspitzův signál). U většiny pacientek je diagnóza již jasná díky psoriáze na jiných částech těla, což činí biopsii vulvy zbytečnou. Léčba zahrnuje použití topických steroidů a další možnosti, jako je fototerapie nebo systémové léky, které jsou často spojeny s konzultací dermatologa.

U všech těchto onemocnění je klíčové zaměřit se na správnou diagnózu a včasné zahájení terapie, aby se předešlo dalším komplikacím a zlepšila kvalita života pacientek. Léčba by měla být individualizována na základě konkrétních potřeb pacienta a druhu kožní poruchy, přičemž je důležité zohlednit jak symptomatické zmírnění, tak dlouhodobou kontrolu nemocí.

Jaké faktory ovlivňují dystokii a jak ji diagnostikovat a léčit během porodu?

Dystokie, nebo poruchy porodu, se mohou objevit z několika důvodů, které jsou často spojeny s nepředvídanými komplikacemi během procesu porodu. Pokud se během porodu vyskytují problémy s dilatací děložního čípku nebo sestupem plodu, může to vést k tomu, že porod nebude probíhat hladce, a v některých případech bude nutné přistoupit k císařskému řezu.

Dystokie může být způsobena řadou faktorů, jak u matky, tak u plodu. U plodu jsou to například abnormality, jako je hydrocefalus nebo měkké tkáňové nádory, které mohou zkomplikovat průběh porodu. V současnosti rutinní použití ultrazvuku během těhotenství umožňuje včasnou identifikaci těchto problémů, což výrazně zredukovalo výskyt neočekávaných komplikací během porodu.

U matky mohou být příčinou dystokie anomálie skeletu nebo měkkých tkání, které blokují porodní kanál. Příkladem je disproporce mezi velikostí pánve matky a velikostí plodu, což může bránit jeho sestupu do porodního kanálu. Klinické vyšetření pánve a radiologické metody, jako je pelvimetrií (měření pánve), mají omezenou prediktivní hodnotu, protože nezohledňují variabilitu mezi jednotlivými případy a schopnost přizpůsobení plodu. V některých případech je však pelvimetrií užitečná, například u extrémně zúžené pánve. Měření pánve, ať už radiologické nebo manuální, nemusí vždy přesně odhadnout schopnost pánve pro úspěšný vaginální porod.

Dalšími faktory, které mohou způsobit dystokii, jsou abnormality děložního čípku, nádory nebo jiné léze tlustého střeva nebo adnex, distendovaný močový měchýř, děložní fibroidy, přídavný děložní roh nebo morbidní obezita. Epidurální anestézie, která zmírňuje bolest během porodu, může také přispět k dystokii tím, že snižuje tonus svalstva pánevního dna.

Rizika spojená s dystokií zahrnují vážné komplikace jak pro matku, tak pro plod. Prodloužený porod, zejména pokud je spojen s prasknutím plodových obalů, může vést k infekcím, jako je chorioamnionitida. Fetalní infekce a bakterémie, včetně pneumonie způsobené aspirací infikovaného plodového moku, jsou spojeny s prodlouženým porodem. Dále je zde riziko operačního porodu, který může způsobit poranění měkkých tkání matky nebo trauma plodu.

Pro diagnostiku a sledování abnormálních porodních vzorců je klíčová grafická dokumentace dilatace děložního čípku a zkracování. Tento postup pomáhá lékařům sledovat pokrok při porodu a identifikovat abnormality v průběhu porodu. Historicky se k těmto účelům používaly tzv. Friedmanovy křivky, nicméně novější data z Konsorcia pro bezpečný porod definují pokrok v porodu podrobněji. Porodní abnormality lze rozdělit do dvou hlavních kategorií: prodloužené porody (protrakce), kdy porod postupuje pomalu, a porody, které se úplně zastaví (arrest), kdy porod přestane pokročovat. Protrakce může nastat v latentní i aktivní fázi porodu, zatímco arrest je definován pouze v aktivní fázi.

V řízení abnormalit porodu se uplatňuje široká škála možností, od pozorování až po operační nebo císařský řez. Výběr metody závisí na několika faktorech, jako je adekvátnost kontrakcí dělohy, malpozice plodu nebo disproporce mezi velikostí plodu a pánví matky, a na dalších klinických faktorech, jako je nepříznivý stav plodu nebo chorioamnionitida.

Pokud se u matky vyskytne prodloužená latentní fáze porodu, je důležité nezapomínat, že to neznamená automaticky problém v aktivní fázi porodu. V některých případech mohou být pacientky, které jsou diagnostikovány s prodlouženou latentní fází, nakonec považovány za ty, které měly falešné kontrakce. Pokud k prodloužené latentní fázi dojde, obvykle neexistují rizika pro matku nebo plod. Pro řešení této fáze je možné zvážit sledování a sedaci. V případě, že se objeví další prodloužení do aktivní fáze porodu, mohou být použity různé intervence na podporu kontrakcí dělohy.

Pokud je porod v aktivní fázi prodloužený, když dilatace děložního čípku probíhá pomalu (méně než 1 cm za 2 hodiny u prvorodiček, nebo 1 až 2 cm za 2 hodiny u žen, které již rodily), mohou být zvažovány možnosti, jako je amniotomie (umělé prasknutí plodového vaku), oxytocinová stimulace nebo kontinuální podpora. Císařský řez je obvykle doporučen, pokud stav matky nebo plodu přestává být uspokojivý.

Amniotomie a oxytocinová stimulace jsou běžné způsoby augmentace porodu. Amniotomie zlepšuje progrese porodu tím, že umožní hlavičce plodu, aby se lépe dostala do porodního kanálu, místo aby ji brzdil neporušený plodový vak. Tento postup může také stimulovat uvolnění prostaglandinů, což zintenzivňuje kontrakce. Ačkoli amniotomie není bez rizik, včetně poklesu srdeční frekvence plodu, je efektivní metodou při neprogresivním porodu.

Jak se vyrovnat s předčasným prasknutím plodových obalů (PROM) a jeho komplikacemi?

Předčasné prasknutí plodových obalů (PROM) je složitý jev, který se může objevit v různých fázích těhotenství, a jeho důsledky mohou být velmi závažné, zejména v případě, že k němu dojde v raném stádiu gravidity. V této fázi těhotenství jsou plodové obaly ještě křehké, a když dojde k jejich prasknutí, ztrácí plod tekutinu, která ho chrání a podporuje jeho správný vývoj. V případě, že se PROM objeví v průběhu druhého trimestru těhotenství, je velmi pravděpodobné, že se opětovně nahromadí plodová tekutina, ale to neznamená, že se situace zcela stabilizuje. Problémy, které vznikají při této komplikaci, se mohou lišit v závislosti na týdnu těhotenství, ve kterém k ní dojde.

Pokud k předčasnému prasknutí plodových obalů dojde před 22. týdnem těhotenství, může to mít závažné důsledky, jako je rozvoj plicní hypoplazie, tedy nezralosti plic. Takový stav je pro novorozence život ohrožující, protože jejich plíce nejsou schopny vykonávat základní funkce, jako je dostatečná ventilace. Bez adekvátní ventilace v takových případech dochází k hypoxii a barotraumatům v důsledku vysokotlaké ventilace. V takových případech je přežití možné jen v omezeném okruhu případů, obvykle v období mezi 24. až 26. týdnem těhotenství, ale i zde je riziko morbidit vysoké.

Příčina předčasného prasknutí plodových obalů (PROM) není zcela objasněna. Některé studie ukazují, že pohlavně přenosné infekce (STI) a infekce dolních částí genitálního traktu, například bakteriální vaginóza (BV), mohou mít na vznik PROM vliv, neboť ženy s těmito infekcemi mají vyšší riziko než ženy bez nich. Nicméně, plodové obaly zůstávají i při přítomnosti těchto infekcí obvykle neporušené. Přítomnost subklinické intraamniotické infekce může přispět k prasknutí obalů, kdy produkované metabolity a zánětlivé mediátory mohou buď oslabit plodové obaly, nebo vyvolat kontrakce dělohy stimulující syntézu prostaglandinů.

Rizikové faktory pro vznik PROM zahrnují předchozí historii PROM, krátkou délku děložního čípku, krvácení v druhém a třetím trimestru těhotenství, nízký index tělesné hmotnosti, nízký socioekonomický status, kouření cigaret a zneužívání návykových látek. Tyto faktory mohou výrazně zvýšit pravděpodobnost předčasného prasknutí plodových obalů i v případě, že neexistuje přímý prokázaný důvod. Předčasné prasknutí obalů se někdy objeví zcela bez zjevného důvodu, což činí tento jev ještě složitější pro diagnostiku a prevenci.

Chorioamnionitida, tedy intraamniotická infekce plodových obalů a plodové tekutiny, je dalším nebezpečím spojeným s PROM. Tato infekce může způsobit závažné komplikace pro matku i plod. U plodu může dojít k sepsi a rozvoji neurologických abnormalit, jako je periventrikulární leukomalacie nebo dětská mozková obrna, způsobené zvýšenými zánětlivými mediátory v prostředí plodu. Mezi příznaky chorioamnionitidy patří horečka (≥ 38 °C), tachykardie matky i plodu a citlivost dělohy. Ve většině případů se infekce projevuje až později purulentním výtokem z děložního hrdla, což je ale příznak, který se objevuje až v pokročilém stádiu. Diagnóza této infekce vyžaduje okamžité zahájení antibiotické terapie a porod.

V diagnostice PROM je kladeno důraz na pečlivé vyšetření pacientky. Pokud dojde k odtoku tekutiny z pochvy, musí být tento stav považován za možný únik plodové vody, dokud nebude prokázáno opak. V některých případech pacientky popisují prudký odtok tekutiny, jindy si všimnou postupného úniku menších množství. Rozlišení mezi únikem moči a plodové vody není snadné, zejména v těhotenství, kdy se výtoky z pochvy a perineální vlhkost mohou zaměnit za plodovou tekutinu. Pomocí několika testů lze diagnostikovat PROM.

Nitrazinový test je používán k určení pH tekutiny. Amniotická tekutina je alkalická, s pH nad 7,1, zatímco vaginální sekret a moč mají pH nižší. Pro tento test se používá speciální papír, který se zbarví na tmavě modro, pokud je přítomna plodová voda. Další test, známý jako test kapradiny (fern test), ukazuje charakteristický vzor, který připomíná listy kapradiny a je způsobený obsahem chloridu sodného v amniotické tekutině. Tento test je považován za spolehlivější než nitrazinový test, ale ani on není stoprocentně přesný.

V některých případech, kdy diagnostika není jednoznačná, je možné provést ultrazvukové vyšetření, které pomůže posoudit množství plodové vody a ověřit stav plodu. Pokud je k dispozici dostatek plodové tekutiny, je diagnóza předčasného prasknutí plodových obalů spíše nepravděpodobná. Avšak pokud množství vody není normální, musíme se zaměřit na diferenciální diagnostiku oligohydramniózy, tedy nízké hladiny plodové tekutiny.

V léčbě PROM je nezbytné zvážit několik faktorů. Mezi ně patří gestační věk při prasknutí plodových obalů, stav plodu, přítomnost kontrakcí, riziko vzniku chorioamnionitidy a množství amniotické tekutiny. Každý z těchto aspektů by měl být pečlivě vyhodnocen pro určení nejlepšího postupu. Při stanovení diagnózy je rovněž důležité věnovat pozornost fyzickému vyšetření, jako je měření fundální výšky, vyšetření čípku a provedení testů na přítomnost infekce.

Jak přežít den bez Morriho?
Jak navrhnout a implementovat API pomocí ASP.NET Core 9
Jak americké prezidentské kampaně oslovují rasovou zášť – a proč to funguje?
Jaký je skutečný charakter dekadentního umění?