Jaký je skutečný charakter dekadentního umění?

Dekadentní umění často čelí výtkám, že se staví proti jakékoli formě angažovanosti a zodpovědnosti a je zaměřeno proti státu jako takovému, ať už se jedná o buržoazní nebo socialistický stát. I když takový nekompromisní umělec vychází z subjektivních antiburžoazních záměrů, to vůbec neznamená, že podkopává základy buržoazní společnosti nebo že ti, kdo ji ovládají, se před ním třesou v hrůze. A. V. Kukarkin, přední odborník na současné západní umění, rozebírá podstatu tohoto fenoménu následujícím způsobem: „Odmítnutí kognitivních-analytických možností uměleckého obrazu je v celkovém pojetí mnohem důležitější než jakýkoli kritický podtext, pokud vůbec nějaký existuje v daném díle, zvláště když si uvědomíme, že taková ‚kritika‘ je společensky abstraktní a často prostoupena dekadentním pocitem marnosti existence a nepochopitelnosti skutečného světa.“

Existují však i tací, kteří stále podporují mýtus o antiburžoazní povaze dekadence, téměř revolučním principu, který podle nich leží v základě jejího odmítnutí alienace a destruktivního ducha. „Pro nás je důležité podporovat a využívat každý akt odporu vůči buržoaznímu světu a každý umělecký jev, který odhaluje jeho nedostatky,“ píše bulharský kritik Ch. Dobrev ve své eseji Revoluce, třídní vědomí a stranictví v literatuře, zveřejněné v časopise Septemvri (ročníky 2 a 3) v roce 1970. Tento postoj sám o sobě není nijak sporný, nicméně autor ho vnímá způsobem, který zahrnuje široké spektrum modernistických jevů jako naše „současné nebo potenciální spojence“. Hlavním kritériem je faktor „odhalení“, tedy to, že dílo je v opozici vůči jakékoliv manifestaci regresu, ať už je vyvolána mezinárodní reakcí, maloburžoazním prostředím nebo byrokratickou tupostí. Účastníci následující diskuse, která se objevila na stránkách bulharských novin Narodna kultura a Rabotnichesko delo (A. Atanasov a B. Tsenkov), si povšimli proměnlivosti a nejasnosti kritérií používaných při výběru spojenců. Považovali pozici Dobreva za zranitelnou především proto, že v touze „rozšířit zónu realismu“ na úkor modernistického umění zredukoval podstatu modernismu na jediný faktor - jeho antiburžoazní charakter.

V eseji Myšlenky o přístupu k modernismu Atanasov správně tvrdí, že ne všechny kritiky modernismu jsou dogmatické, a zdůrazňuje nutnost rozlišovat tři různé přístupy k modernismu: „Přístup … skutečného dogmatického sektáře, pro kterého je modernismus (včetně děl talentovaných a čestných umělců) ekvivalentem úpadku, antihumanismu nebo prostě hlouposti; přístup eklektického objektivisty, který formálně uznává reakční charakter modernismu, ale snaží se o tak přesné pochopení fenoménu, že jej nekritizuje; a nakonec skutečný leninistický přístup k modernismu.“

Co se týče otázky, zda modernistické umění skrývá „spontánní“ revoluční tendenci, měli bychom vzít v úvahu názory V. Khristova, jak jsou vyjádřeny v jeho eseji Modernismus: Jeho rozpory a naše pozice. „Elementární pravda marxismu-leninismu je, že jakýkoli ‚revoluční duch‘, který nevyjadřuje sociální potřeby pracující třídy a nezohledňuje zákony historického vývoje, je dnes nejen odsouzen k neúspěchu, ale může se obrátit proti skutečným motivačním silám revoluce v současné společnosti.“

Zmiňování deklinujícího modernismu jako projev anarchistického povstání na maloburžoazním pozadí je tudíž ve své podstatě vysoce relevantní a dává nám nahlédnout do nebezpečí, které modernismus představuje nejen pro společnost, ale i pro samotnou uměleckou sféru.

Jaký je vztah mezi uměním a lidmi v bourgeoazní a socialistické ideologii?

Jeden z hlavních rozdílů mezi buržoazní a socialistickou ideologií spočívá v přístupu k lidem, konkrétně k tomu, co znamená pojem „lid“ v kontextu těchto ideologií. Jak si všiml i některý z kritiků, například Laszlo Revesz, autor antikomunistické brožury „Ideologie a praxe v zahraniční a domácí politice Sovětského svazu“, pojem „lid“ v komunistické ideologii, teorii a praxi má jiný význam než v bourgeoazní praxi. Zatímco pro bourgeoazní ideologii je pojem „lid“ často vykreslován jako bez třídního podtextu, pro marxismus-leninismus je tento pojem neoddělitelně spojen s třídním charakterem společnosti. Tento rozdíl je jedním z mnoha příkladů, jak buržoazní myšlení usiluje o oddělení svého pojetí „beztřídní společnosti“ od teorie třídního boje, která je základem marxismu.

Na druhé straně, existují i různé dekadentní trendy a elitistické směry, které se ve svém umění odpoutávají od potřeb masy a sociálních potřeb širšího okruhu lidí. Tato umění postrádají historickou perspektivu a často ignorují objektivní zákony společenského vývoje, jakož i roli lidu jako hybatele historie. Takové umění, často charakterizované experimentálním a asocialním obsahem, odcizuje umění široké veřejnosti a zdůrazňuje nepochopení skutečných potřeb lidí. Dekadentní umění, jak je definováno ve vztahu k lidu, je v zásadě v rozporu s těmi hodnotami, které jsou podstatné pro socialistickou realitu a její ideologii.

Lenin, rozvíjející myšlenky Marxe a Engelse o stranickém charakteru literatury, spojil otázku duchovního života společnosti a vývoje umění a literatury s dělnickým hnutím. Podle něj byla literatura, která byla propojena s revolučním bojem proletariátu, tou, která skutečně vyjadřovala zájmy mas. Umění a literatura, která podporovala revoluční hnutí a byla součástí proletářské revoluce, byla svobodná a autentická, nesvázaná ideologickými omezeními. Tato „stranická“ literatura v Leninově pojetí neznamenala přikázaný diktát shora, ale spíše svobodné a vědomé spojení s hnutím, které mělo historickou úlohu osvobodit miliony pracujících.

Lenin také zdůraznil, že v každé buržoazní společnosti existují dvě národy: jeden reakční, spojený s církví a buržoazií, a druhý, demokratický a progresivní, spojený s životem lidu a jejich revolučními aspiracemi. Tento dialektický a třídně orientovaný přístup dává možnost nejen definovat vztah mezi uměním a lidmi, ale i řešit kulturní dědictví minulosti. To, co v minulosti bylo součástí progresivního vývoje, co mělo demokratické prvky a odráželo duch lidu, je ve správném historickém kontextu hodno zachování.

Když umění a literatura nejsou spojeny s revolučním hnutím, ztrácejí svou relevanci pro skutečné zájmy lidí a stávají se nástrojem bourgeoazní ideologie, která se snaží přetvořit umění do nástroje pro udržení stávajícího sociálního a politického řádu. Každý pokus o oddělení zájmů lidu od zájmů pracující třídy je tak podvratný a škodlivý, protože podkopává základy, na kterých spočívá skutečná „affinity“ (blízkost) umění k lidu, což je základní princip socialistického realismu. Umění, které je ideologicky propojeno s revolučními zájmy pracujícího lidu, je tím jediným, co může autenticky vyjadřovat touhy a hodnoty širokých mas.