Bylo to už nějaký čas, co byla paní Klapperová zvyklá na tichý, neměnný rytmus svého života bez Morriho. Jeho kancelář, která se zaměřovala na podivíny a lidi s prapodivnými zvyky, nebyla nikdy tím, co ji přitahovalo. Morris byl jiný. Ale teď, když ho tu nebylo, i ty drobnosti, které dřív považovala za samozřejmé, jako například jeho přítomnost, začínaly získávat jiný význam.

Ráno začínalo jako vždy. Budík zazvonil jako zubařský vrták, což paní Klapperovou rozzlobilo do té míry, že ho okamžitě vypnula. Sedla si na kraj postele a na chvíli se zahleděla do prázdna, než se vydala po své ranní rutině. Sluneční paprsky již prosvítaly skrz záclony a ona, jak je jejím zvykem, otevřela okna, aby do místnosti pustila trochu tepla a světla. Zastavila se před zrcadlem a podívala se na sebe – pocity přítomnosti a absence se střetávaly. „Vey Gott, Klapperová, vypadáš jak hromada banánů," pomyslela si s lehkým smíchem, když si sundávala pyžamo.

Ranní přípravy na jídlo se vždy odehrávaly podle stejného vzorce. Dvě vejce na tvrdo, pečivo, trochu marmelády – rituál, který jí dával jistotu a jistý pocit struktury. Jídlo, stejně jako její každodenní pohyb po domě, bylo způsobem, jak si udržet kontrolu nad chaosem, který přinášel čas po Morrisově smrti. Ještě nedávno by k večeři připravovala pro oba a teď zůstávala sama.

Po ranní kávě, když si klidně sedla k stolu v jídelně, její myšlenky zůstávaly u muže, kterého potkala na hřbitově. Předchozí rozhovor s ním zanechal v její mysli zmatek. Kde ztratil hodinky? A proč se rozhodl vrátit zpět a hledat je? Bylo to podivné a nejasné. Když však začala přemýšlet o jeho vzhledu, něco v něm jí připomnělo Morriho. Podobné oči, podobné pohyby. Vzpomněla si, jak ji Morris někdy přezdíval „otázka", kvůli způsobu, jakým se zkrucoval, když pracoval.

Ale život šel dál. Měla své zvyky, rutiny, které ji udržovaly v jakémsi přijatelném rytmu. Zatímco si připravovala snídani, vzpomněla si na slova své sestry: „Musíš zůstat zaneprázdněná, jinak zblázníš." A tak, s vědomím, že ještě nic není ztraceno, se rozhodla, že si zajde na návštěvu. Ida ji měla vždycky rozveselit, byť jen na chvíli.

Není to tak, že by její život postrádal jakýsi smysl, spíše byl nyní vyplněn prázdnotou. Všechny kroky byly známé, ale bez Morriho to bylo jaksi jinak. Teď, v nové místnosti, s novým nábytkem, který nikdy neseděl tak pohodlně, jak si přála, se stále cítí, jako by tu něco chybělo. Něco nehmotného, co jí Morrisův pokoj a jeho knihy zanechávaly. Knihy, které nečetla, ale které byly součástí jejich života.

Není to jen o zvyku. Není to jen o tom, jak si paní Klapperová připravovala své každodenní rituály. Je to o tom, jak se s těmito rituály vypořádává, když se jí najednou dostává čas, který nikdy předtím neměla. A tak se, bez ohledu na všechny změny kolem, pohybovala dál. Pomalu, s respektem k minulosti, ale i s vědomím, že musí pokračovat, i když to neznamená, že to vždy bude snadné.

Když se podívala na hodiny, zjistila, že už je skoro půl jedenácté. „Vidíš," řekla si. „To utíká rychleji, než si myslíš." Před sebou měla celý den, který si možná ani neuvědomovala, jak moc potřebuje.

V takových chvílích si člověk uvědomí, že život je o malých věcech – o každodenní rutině, o drobných, ale významných momentech, které ho drží pohromadě, když vše ostatní je rozbité. Každý malý krok a každé malé rozhodnutí se sčítají a vytvářejí cestu, která i přes všechny těžkosti, které přináší ztráta blízké osoby, přináší určitou jistotu. Paní Klapperová to věděla. Ať už byl den jakkoli náročný, mohla se alespoň spolehnout na to, že ráno začne stejně jako to předešlé.

Proč je život sám o sobě dostatečně naplňující?

Dvě ženy se na sebe podívaly. Poté přišel Wireman s chlebem, mlékem, práškem do pečiva a dal to všechno na pult, počítaje si účty, mumlaje součet do sebe, když psal celkovou částku. "Chceš, abych ti to účtoval?" "Ano," odpověděla paní Klapperová. Wireman vložil zboží do hnědého papírového sáčku a strčil účtenku dovnitř. Vzala sáček a zamířila k dveřím. "Pozdravuj ženu," řekl Wireman, ale paní Klapperová již zavírala dveře, přerušujíc jeho krátkou odpověď.

Rozhodla se navštívit Idu, zavěsila si tašku do levé paže a vydala se po chodníku. Slunce jí vrátilo dobrou náladu, a během dvou bloků už skoro zapomněla na unavenou zdvořilost v hlase Sarah Wiremanové. Když se objevil nějaký člověk přicházející směrem k ní, chvíli jí trvalo, než ho identifikovala, protože se dívala přímo do slunce. Když konečně poznala Lenu Wiremanovou, zachvěla se. "Ach ne," pomyslela si, "teď přichází těžká artilerie." Možná by si mohla tašku před obličejem zakrýt, aby ji Lena nepoznala, ale žádnou naději na to neměla. Byla jednou z mála žen v sousedství, které se s paní Wiremanovou bavily.

Lena byla hubená žena, která kdysi bývala silná. Kůže jí volně visela na předloktích, mezi klouby a kolem loktů. Byla bledá, téměř průhledná. Vždy nosila ploché bílé boty, které obdivovala na sestrách, a nosila vlasy svázané do uzlu na vrchu hlavy, jehož tvar připomínal sušenou švestku. Po mnoho let pracovala ve obchodě se svým manželem, ale posledních deset nebo dvanáct let seděla na kovové a látkové židli před obchodem, když bylo teplo, nebo na bedně od mléka uvnitř, když pršelo. Nikdy nechodila na druhou stranu ulice, kde se scházely starší ženy, a vždy si uspořádala svou židli tak, aby seděla s opěradlem k nim.

"Zdravím," zavolala na paní Klapperovou, když byly asi dvacet kroků od sebe. Paní Klapperová spustila tašku. "Bože, jaké má oči," pomyslela si, připravujíc se na alespoň desetiminutovou kázání. "Buď zdvořilá, Klapperová," řekla si v duchu. "Někdo je zdvořilý k tobě, tak ty buď zdvořilá k někomu jinému, a tak se svět točí." Urovnala tvář do širokého úsměvu vítání. "Leno! Jak se máš? Vypadáš úžasně!"

Paní Wiremanová pokrčila rameny a řekla: "Ach," což znamenalo, že se smířila s chaosem. "Dobře. A ty?"

"Ach, tak nějak," odpověděla paní Klapperová. "Právě jsem šla kolem tvého manžela."

Paní Wiremanová se podívala na paní Klapperovou s očima, které měly velmi bledou šedou barvu, jako staré vejce. Byly to velké oči s širokými bílými prstenci, a teď je zúžila, aby se podívala na paní Klapperovou. "Proč už nechodíš tak často?"

"Co to říkáš? Já přece chodím." Paní Klapperová ukázala na tašku v ruce. "Musím taky něco sníst, jako všichni ostatní."

Žena za pultem kroutila hlavou. "Pamatuju si každé dva dny, pravidelně, říkám Avromovi: 'Připrav mléko a vejce, přichází Gertruda Klapperová, aby ji nezdržoval.' A teď najednou, dva dny, tři dny, čtyři dny, žádná Gertruda Klapperová. Co jsi, cizinka? Šetříš peníze?" Podívala se na mladší ženu obvinujícím pohledem. "Chodíš někam jinam?"

"Pořád k vám nakupuju, Lena," pomyslela si paní Klapperová trochu ironicky. "Dvacet let nakupuju u vás, změním to teď? Co se ti děje? Mám doma jídlo, pár dní jsem k vám nešla, a hned je to, jak kdybych vám vykradla banku." Trochu se postavila pevněji. "Pamatuj, kupuju jen pro sebe, už nežiju pro dva."

Paní Wiremanová sklopila oči. "Dobře, odpust mi, zapomněla jsem na Morrise. Promiň."

"To je v pořádku," odpověděla paní Klapperová. "To je už víc než rok." Pomyslela si: Morris, odpust mi, že tě vůbec mám zapomenout, ale o tobě teď s ní mluvit nebudu.

"A kdy teda odjíždíš, Gertrudo?" zeptala se paní Wiremanová, znovu se na ni podívajíc.

"Kam bych měla odjíždět?" Paní Klapperová se zmatena podívala na Lenu.

"Každý den říkám Avromovi: 'Gertruda je teď úplně sama, proč si nevezme peníze z banky a neodjede někam na výlet? Třeba na Floridu. Má trochu peněz, měla by je využít, jet někam.' "

"Len, já nikam nejedu, do Floridy ani nikam jinam," odpověděla paní Klapperová, zhluboka si povzdechla.

"Proč šetříš na velký dům, když v něm nebudeš sama?" paní Wiremanová neustupovala. "Měla bys jet, zábava tě tam čeká."

"Len, já nechci nikam jet. Tady žiju, vařím, udržuji dům v pořádku, chodím na procházky, mám tebe na pokec," pomyslela si, "bože, Klapperová!" "Proč bych měla jet někam, kde nikoho neznám? Mějte to s tou Floridou trpělivě."

"Podívej se, jak se hněvá!" Paní Wiremanová se zasmála, ukazujíc dlouhé, široké zuby. "Kdo tě nutí? Jen pozdrav staré přátele občas."

"Říkám ti, zastavím se, za dva dny, a sedneme si a pokecáme," odpověděla paní Klapperová a rychle změnila téma. "Můžeš mi říct, jak se má Sam?"

Tvář ženy se změnila v zamračený výraz. "O Samovi a té děvce, co si vzal, ti nic neřeknu. O něčem jiném si povídáme, ale o Samovi nic."

"Vypadala jako slušná holka, Eleanor." Paměť paní Klapperové se vrátila k Samově ženě, vysoké, příjemné ženě, která se snažila pomáhat v obchodě ještě předtím, než si Sam a Eleanor vzali.

"Ta děvka," odpověděla paní Wiremanová rezolutně. "Zcela na nic, věř mi." Podívala se na paní Klapperovou, jako by ji vyzývala, aby něco řekla na obranu Eleanor.

"Musím už jít, Len," řekla nakonec paní Klapperová. "Musím ještě udělat pár nákupů." Pomalu se snažila obejít paní Wiremanovou, ale ta neudělala žádný pohyb, aby jí to umožnila.

"Uvidíš, že přemýšlíš o tom, co jsem ti říkala o Miami Beach," dodala ještě paní Wiremanová.

"Podívám se, Len," řekla paní Klapperová, a pak se začala pomalu vracet zpět.

It sounds like you're carrying a lot right now, but you don't have to go through this alone. You can find supportive resources here

Jak přijmout vlastní temnotu a neuniknout před sebou

Michael seděl tiše, zlomený tíhou poznání, že všechno, co celý život považoval za své ušlechtilé vlastnosti, bylo ve skutečnosti maskou. Přiznával si, že nikdy Sandru nemiloval, že se ji pokusil zničit jen proto, že jeho city nebyly opětovány, a že celý plán, dětinský a vratký, vyrostl z jeho vlastní nenávisti a byl později zapomenut jen proto, že se nehodil k obrazu, který měl o sobě. V tom okamžiku se mu rozpadl vlastní mýtus – obraz laskavého, citlivého muže, který odmítá krutost a bezcitnost. Uvědomil si, že nenáviděl bolest a brutalitu ne proto, že by byly zlé samy o sobě, ale protože se v nich poznával. Všechny ty velké gesta proti zlu byla gesta proti němu samotnému.

Laura, plná zoufalé něhy, mu říkala, že je přece laskavý, že v něm není víc zla než ve snídani či západu slunce, ale Michael už nechtěl hledat útěchu ve staré představě své dobroty. Jeho hlas byl tichý, smířený: věděl, že už se nemůže schovat za svou představivost, za své „dobré důvody“. Vše, co nenáviděl, v sobě musel nést jako kosti a kůži. Už nikdy se před tím neschová.

Rebeck, který celou scénu sledoval, cítil, že se něco nenapravitelného naplnilo. V duchu si přál, aby se vrátilo jaro, aby se čas obrátil zpět, dřív než přišlo tohle dusivé léto, dřív než se to všechno stalo. Viděl mezi Michaelem a Laurou cosi tichého a krásného, cosi, co ho nezaskočilo, ale co už nedokázal přijmout s mladickou radostí. Bylo to jako krása, která se narodí bez poupěte a umírá bez plodu – náhlá, ostrá a prchavá.

Když se v dálce objevil náklaďák se čtyřmi muži a s rezavým navijákem, Laura zoufale žádala, aby někdo něco udělal. Michael jen tiše opakoval, že čas pro činy už minul, stejně jako čas doteků a laskavosti. Zbylo jen pozorování, přijímání, vědomí. A přesto se v Rebeckovi rodila myšlenka: že snad právě křik, protest a vztek jsou tím, co nám potvrzuje naši živost. Že mlčet znamená přijmout nejen situaci, ale i vlastní bezmoc.

Muži začali odhrnovat zem z Michaelova hrobu. Ivy, které mělo hrob chránit, se snad ještě ani nezakořenilo. Všechno to, co vypadalo hustě a ochranitelsky, bylo ve skutečnosti povrchní, nezakořeněné, stejně jako Michaelova představa o sobě. Hrob se před nimi otevřel jako temný obdélník v trávě, zem byla měkká a poddajná. Během několika minut se setřela hranice mezi tím, co je živé, a tím, co je mrtvé.

Michael se otočil k Lauře a s trpkou jemností ji požádal, aby ho ještě chvíli milovala, aspoň na těch zbývajících třicet minut. Byla to prosba člověka, který konečně pochopil, kým je, a který už nehledá vykoupení, jen lidskou blízkost.

Jak analyzovat optické systémy pomocí metody maticy paprsků?
Jak správně nainstalovat Arduino a začít s programováním
Jak se ptáci orientují na dlouhé расстояния?