Jak Nixon využil „Silent Majority“ pro získání podpory a podporu rasových a ekonomických rozdílů

V roce 1969, při řeči o situaci ve Vietnamu, Richard Nixon předložil dvě možnosti, jak by měl postupovat v této oblasti: buď se stáhnout, nebo zůstat. Tvrdil, že „Tichá většina“ (Silent Majority) chce, aby Spojené státy zůstaly ve Vietnamu až do dosažení míru, který by neudělal USA slabými. V této řeči byl pojem „Tichá většina“ v podstatě synonymem pro ty, kteří neprotestovali proti válce, přičemž Nixon již tehdy začal tento termín používat k odlišení svého publika od skupiny, která byla v opozici k americkým hodnotám. Později tento pojem spojil s celou řadou otázek spojených s rasou, včetně sociální pomoci, kriminality a segregace.

Nixon začal vnímat „Tichou většinu“ jako bílou před rokem 1972. Jak poznamenává Joseph Lowndes, řeč o „Tiché většině“ umožnila Nixonově administrativě začít tvrdit, že mezi prezidentem a lidmi existuje přímá identifikace. Původně byl termín zaměřen na protiválečné demonstranty, ale Nixon brzy přetvořil jeho význam. Použil jej k označení „morálně správných, soběstačných a zákonných Američanů“, čímž se vymezil vůči těm, které označoval za zrádce, příjemce sociálních dávek, zločince, výtržníky, dealery drog a pornografy. Toto kontrastování vedlo Nixona k tomu, že začal definovat „Tichou většinu“ jako „bílé pracovníky a střední třídu“.

„Rasifikace Tiché většiny“ se začala rozvíjet během voleb v roce 1970, ale skutečně se stala klíčovým prvkem voleb v roce 1972, kdy Nixon přijal nový termín pro tuto skupinu, „Nová většina“. Lowndes poznamenává, že „Nová většina“ měla zahrnovat širší spektrum bílých a bílých etnických Američanů a neměla být zatížena minulými předsudky vůči voličům z nižší třídy nebo jihoamerickým voličům, kteří ještě nebyli připraveni se plně identifikovat jako republikáni. Tento termín měl pomoci Nixonovi a Republikánské straně rozšířit její podporu mezi různými vrstvami bílých Američanů.

Síla této strategie spočívala v její široké přitažlivosti a jemně podaných rasových poselstvích, které Nixon začal konstruovat prostřednictvím své politiky v oblasti sociální pomoci. Výrazné rasové podtexty byly nejlépe vyjádřeny ve vztahu k systému sociální pomoci. Když Nixon v roce 1969 představil svůj návrh reformy sociálních dávek, Plán rodinné pomoci (Family Assistance Plan, FAP), označil předešlý systém „Pomoc rodinám s nezaopatřenými dětmi“ (Aid to Families with Dependent Children, AFDC) za „kolosální neúspěch“, který byl „nespravedlivý jak vůči daňovým poplatníkům, tak vůči příjemcům sociálních dávek“. Tento systém podle něj zbytečně zatěžoval daňové poplatníky, „brzdil podnikání“, „rozbíjel rodiny“ a „podněcoval muže, aby opustil rodinu, místo aby s ní zůstal“.

Nixon tímto způsobem definoval systém sociální pomoci jako přímo protichůdný americkým hodnotám, jak je sám vnímal. Hodnoty „Tiché většiny“ byly implicitně definovány jako hodnoty těch, kteří platí daně, jsou pracovně aktivní a mají stabilní rodinné zázemí. Jeho návrh reformy FAP však neprošel snadno. Ačkoliv Nixon v roce 1972 neuspěl s prosazením této reformy, téma sociální pomoci se ukázalo jako nástroj pro jeho opětovné získání podpory během jeho druhého volebního období.

V roce 1970 Nixonův tým začal formovat svou volební strategii zaměřenou na „sociální otázky“, přičemž patřily mezi ně problémy jako kriminalita, rasa a pornografie. Nixonův mluvčí Pat Buchanan připravil návrh, který doporučoval Republikánům zaměřit se na tyto sociální otázky a odsunout Demokraty na obranu. Tento krok byl součástí širší snahy o zajištění podpory mezi bílými, pracovními Američany a etnickými skupinami, které byly dříve více náchylné k podpoře Demokratů.

Pokud jde o samotnou kampaň, Nixon se obával přehnané agresivity vůči svým politickým oponentům. V roce 1970 se ukázalo, že jeho kritika „vietnamových protestujících“ jako nositelů nenávisti a násilí mohla podněcovat obavy z rasového násilí. V tomto kontextu Nixon zdůrazňoval, že „zákon a pořádek“ nejsou kódem pro rasismus nebo represivní politiku, ale spíše pro „svobodu od strachu“.

Jak Ronald Reagan vytvářel novou politickou koalici?

Ronald Reagan ve své kampani na prezidenta v roce 1984 často zdůrazňoval, že jeho vize a hodnoty představují začátek nové éry pro Spojené státy. V jeho slavném volebním sloganu "Morning in America" (Ráno v Americe) se objevovala myšlenka, že jeho prezidentství by mělo znamenat nový začátek pro celou zemi. Ačkoli tento slogan naznačoval, že Reaganova kampaň představuje něco nového, většina jeho poselství byla ve skutečnosti pokračováním předchozích politických formulací. V podstatě však došlo k drobnému, ale důležitému posunu v jeho vnímání různých etnických skupin, zejména Latinos a Asiatů, a jeho politika začala být více inkluzivní.

Důležitým momentem Reaganovy politiky vůči Latinos byla jeho víra, že tito lidé by měli přirozeně tíhnout k republikánské straně, protože jejich hodnoty se shodují s těmi, které prezentovala tato strana. Reagan, ve spolupráci s politickým stratégem Lionelem Sosou, věřil, že Latinos byli vlastně republikáni, jen o tom nevěděli. Tento názor vycházel z přesvědčení, že Latinos byli blíže konzervativním hodnotám, například v otázkách potratů nebo ochrany tradičních rodinných hodnot. Reagan proto při své kampani poprvé použil televizní reklamy zaměřené přímo na latinskoamerickou komunitu. Tyto reklamy ukazovaly středostavovské Latinos, kteří vysvětlovali, proč se rozhodli odklonit od tradičního demokratického hlasování a připojit se k republikánské straně. Zajímavé je, že tyto reklamy neadresovaly konkrétní politická témata, ale spíše zdůrazňovaly význam latino voličů v americké politice a jejich příspěvek k národnímu dědictví.

Kromě Latinos, Reagan ve svých projevech zmínil i Asiaty jako další skupinu, která by měla podporovat republikánské hodnoty. Ačkoli se jeho řeč často soustředila na tradiční témata jako tvrdá práce a náboženská víra, Reagan připojil k těmto hodnotám i Asiaty, kteří podle něj přispěli k uchování amerického snu. V jednom z rozhovorů pro Pacific Magazine v roce 1984 Reagan řekl, že Asiaté „pomohli zachovat“ americký sen tím, že žili podle základních hodnot, které činí americký národ silným a cenným.

Reaganovo politické vidění zahrnovalo jak pozitivní, tak negativní definice. Když se například vyjadřoval k problémům sociálního zabezpečení a welfare, použil tuto otázku k obhajobě svého pojetí „společnosti příležitostí“ a k ostře formulovanému útoku na demokratické politiky, které považoval za neúčinné a zaměřené na zvyšování státních výdajů bez reálných zlepšení. Tato politika, jak tvrdil, vedla k větší závislosti na státní pomoci a zhoršovala problém kriminality a drogové závislosti, což byly hlavní problémy, na které reagoval jeho politický program.

Je třeba zdůraznit, že Reaganovo pojetí etnických menšin a jejich příspěvku k americké společnosti bylo součástí širšího politického narativu, který se snažil přetvořit identitu Američanů v čele s myšlenkou, že všechny etnické skupiny sdílejí společné hodnoty. Tento politický směr měl za cíl nejen zlepšit vnímání etnických menšin ve společnosti, ale také je přitáhnout na stranu republikánské politiky, která se vymezovala vůči přístupu demokratů k otázkám rovnosti a sociálních programů.

Jaký byl vliv rétoriky na politickou transformaci v USA v 90. letech?

V 90. letech 20. století se americká politika dostala do období výrazné transformace, kterou ovlivnily různé strategické přístupy a rétorické manévry, zejména ze strany Republikánů. V tomto období se výrazně změnila dynamika politických stran a způsob, jakým se definovaly vztahy mezi etnickými a rasovými skupinami. Všechny tyto změny byly součástí širšího procesu realignmentu, tedy politického přeuspořádání, který, jak ukazují někteří teoretici, nemusel být vyvolán žádnou katastrofickou událostí, ale spíše souběhem různých dlouhodobých trendů.

Jedním z klíčových momentů v této změně bylo přijetí "Smlouvy s Amerikou" (Contract with America) Republikánské strany, která se stala základním dokumentem pro politickou rétoriku během 90. let. Tento dokument, inspirovaný Frankem Luntzem a jeho knihou Words that Work, zahrnoval konkrétní pravidla pro komunikaci a formulování politických idejí. Luntz ve své práci stanovil deset pravidel, jak efektivně komunikovat s veřejností, včetně doporučení pro jasnou, jednoduchou řeč a propojení sdělení s jádrem hodnot, které strana reprezentovala. Tyto techniky výrazně ovlivnily způsob, jakým republikáni během této doby formovali svou politickou rétoriku, což mělo dalekosáhlý dopad nejen na vnitropolitické debaty, ale i na samotnou orientaci politických stran v USA.

Důležitým prvkem tohoto politického posunu bylo, jak Clinton, stejně jako jeho republikánští předchůdci, pracoval s etnickou a rasovou diverzitou. V 90. letech se výrazně změnil způsob, jakým se v USA vnímala etnická příslušnost. Zatímco Nixon a Reagan se zaměřovali především na italské a latinskoamerické etnické skupiny, Clinton tuto definici rozšířil a zahrnul širší spektrum etnických a rasových identit. V jeho rétorice se objevoval důraz na to, že Američané, bez ohledu na svou etnickou příslušnost, sdílejí společné hodnoty a ideály, což byl přístup, který měl svou politickou váhu.

Zajímavé je, že přestože Clinton rozšířil definici americké etnické diverzity, ve své rétorice se stále udržel řadu technik a hodnot, které byly historicky spojeny s republikánskými politiky. Například, když Clinton v roce 1996 ve svém projevu na večeři pro asijské Američany zmínil "rodinné hodnoty" a "těžkou práci", odkazoval se tak na diskurz, který byl dříve používán republikány k vymezení se vůči welfare státům a k prezentaci imigrantů jako hodnotných členů společnosti, kteří dokázali "uspět" díky těmto hodnotám.

Tento přístup měl zásadní důsledky pro politické strategie v 90. letech. Clinton se snažil nalézt rovnováhu mezi podporou etnické rozmanitosti a zachováním tradičních hodnot, které byly v americké politice dlouho považovány za fundamentální. Tento balancování mezi různými identitami a hodnotami bylo nevyhnutelným výsledkem rostoucí polarizace mezi jednotlivými politickými skupinami. Bylo to zároveň součástí širšího trendu, kdy se i některé tradičně marginalizované etnické skupiny začaly přibližovat dominantní bílou populaci, což vedlo k větší flexibilitě v politické rétorice a strategiích.

Dalším klíčovým momentem tohoto politického období byla reforma welfare systému, kterou Clinton v 90. letech prosadil. V této době byly stále silněji kritizovány tradiční modely sociálních podpor, které byly vnímány jako neefektivní. Clinton, i když byl původně spojen s novou dealovou politikou a podporou welfare, se začal veřejně distancovat od některých svých původních postojů a souhlasil s omezením sociálních dávek, což bylo v souladu s republikánskými názory na redukci státní pomoci. Tento přechod byl důležitý nejen z hlediska politiky welfare, ale i jako příklad adaptace na měnící se politické klima.

Všechny tyto změny ukazují na zásadní proměnu americké politiky v 90. letech, která byla charakterizována zvýšenou polarizací, změnami v etnickém a rasovém složení voličů a novým způsobem, jakým politické strany komunikovaly s veřejností. Ačkoliv Clintonova rétorika ve svých projevech často vystupovala jako nová a moderní, v podstatě vycházela z rétorických technik a strategií, které byly dlouhodobě v rukou republikánské strany, čímž ukazuje na složitost politických výzev, které Amerika čelila na konci 20. století.

Jak Barack Obama navigoval rasovou politiku během své prezidentské kampaně

Barack Obama čelil během své politické kariéry složité situaci, která byla utvářena nejen jeho osobními charakteristikami, ale i historickým kontextem americké rasové politiky. Jeho vzestup do národní politiky byl v mnoha ohledech fenoménem – nejen pro svou rychlost, ale také pro způsob, jakým se popral s rasovými otázkami, které byly ve Spojených státech vždy citlivým tématem. Obama byl zároveň černoch, což ho vystavilo rasovým stereotypům, a zároveň kandidátem na prezidenta, kde bylo potřeba oslovit širokou veřejnost, včetně bílých voličů. Tento paradox vyžadoval od něj velmi citlivou a promyšlenou retoriku.

Při prvním nástupu na scénu v roce 2004, kdy měl Obama projev na Demokratickém národním kongresu, se ukázal jeho přístup k rasovým otázkám. Jeho styl byl výrazně odlišný od tradičních projevů černošských vůdců jako Jesse Jackson nebo Al Sharpton, kteří se nevyhýbali přímé konfrontaci s rasismem. Obama, naopak, využil širší a inkluzivní pojetí rasy, kde imigranti a Afroameričané byli viděni spíše jako spojenci než konkurenti. Tento styl „rétoriky konvergence“ měl za cíl oslovit jak bílé voliče, tak i menšiny, a vyhnout se tím polarizaci, která často charakterizovala americkou politiku.

Obama, ačkoli se v roce 2008 soustředil na postrasovou kampaň, nakonec čelil vyhrocené rasové nenávisti. Byl terčem rasově kódovaných útoků, které se objevovaly v médiích a v politických debatách. Jedním z nejvíce diskutovaných témat byla otázka jeho „černosti“. Kritici zpochybňovali jeho skutečnou identitu – byl prý příliš „bílý“ nebo naopak ne „dost černý“. Tato nejednoznačnost v očích veřejnosti ho postavila do pozice, kde bylo nutné si vybrat, jakým způsobem přistupovat k rasovým otázkám a zároveň udržet podporu jak bílých voličů, tak menšin.

V roce 2008 se Obama rozhodl odpovědět na otázky týkající se rasy až poté, co byl zasažen ostrými útoky na jeho spojení s pastorom Jeremiasem Wrightem. Videozáznamy s Wrightem, kde tento prohlásil kontroverzní výroky, které byly vnímány jako protistátní a rasově vyhrocené, donutily Obamu vyjádřit se k těmto otázkám. V tomto okamžiku se objevil jeho vysoce diskutovaný projev o rasových problémech, který se stal klíčovým bodem v jeho kampani. Obama v něm prokázal, jak složité je vyjádřit se k těmto tématům v kontextu prezidentských voleb. Musel se vyrovnat s historickým dědictvím rasismu v Americe, ale zároveň se snažil o to, aby jeho slova neodradila bílou část voličů, kteří se obávali, že bude preferovat zájmy černochů na úkor jejich vlastních.

Je důležité si uvědomit, že Obama nebyl prvním černochem v politice, který čelil rasovým útokům, ale byl první, kdo se dostal do pozice, kdy musel svou rasovou identitu vybalancovat s politickými ambicemi. Jeho úspěch ve volbách byl výsledkem schopnosti oslovit jak černé, tak i bílé voliče, a zároveň si zachovat svoji autentickou identitu. Tento jev ukazuje, jak hluboce rasová otázka ovlivňuje politiku v USA, a jak obtížné je pro jednotlivce v takové situaci najít rovnováhu mezi identitou a politickými požadavky.

Obama, na rozdíl od svých předchůdců, nevytvářel polarizující rasovou politiku. Místo toho použil taktiku, která zahrnovala uznání historických bolestí a problémů spojených s rasismem, ale zároveň se soustředil na univerzální témata, která měla oslovit široké spektrum voličů. Tento přístup vyžadoval nejen hluboké porozumění politické dynamice v USA, ale i schopnost naslouchat různým hlasům, které tvoří americkou společnost.

Jak prezidentní rétorika ovlivňuje americkou rasovou politiku?

Přetrvávající otázka, která se vznáší nad politickým diskurzem ve Spojených státech, je, zda je možné, aby země byla skutečně sjednocena, pokud jazyk, jímž je tato jednota podporována, je zakořeněn v resentimentu jedné skupiny vůči druhé. Tento rozpor spočívá v tom, že využívání rétoriky, která zdůrazňuje rasové napětí, může paradoxně přispět k rozdělení místo ke sjednocení. V této knize se zaměřuji na vývoj prezidentské rétoriky během volebních let od kampaně Lyndona Johnsona v roce 1964, kdy začal vznikat trend rasových témat v politických debatách, až po rok 2012. Během této doby se objevily některé opakující se vzorce, které nám mohou pomoci pochopit, jaké strategie byly použity a jaký mají dopad na americkou politiku a společnost.

Tato rétorika ovlivnila nejen volby, ale i samotné uchopení a definici americké identity. Využívání kódovaných rasových termínů, jako je „vnitřní město“ nebo „městské oblasti“, se stalo běžným nástrojem k propojení diskurzu o sociálních problémech s rasovými stereotypy. Mnoho těchto termínů bylo vytvořeno k označení chudých, zejména černých Američanů, a vytváření obrazů „nezasloužené chudoby“ tak, že byla demonizována na základě etnických a rasových rozdílů. To nejen ovlivnilo politické diskuse, ale rovněž vytvářelo narativy, které se staly součástí širšího veřejného diskurzu o tom, co to znamená být „Američan“.

V tomto ohledu lze pozorovat, že rétorika, která se v průběhu desetiletí vyvinula, má stále více trvalý charakter. Od 80. let až do dneška se americká politická rétorika nadále opírá o konstrukce, které jsou silně provázané s rasovými a etnickými předsudky. Tyto narativy nejen vymezují americkou identitu, ale také určují politické strategie jednotlivých stran. Prezident Bill Clinton, přestože patřil k Demokratům, nakonec přijal mnoho z těchto rétorických technik, které byly původně spojeny s republikánským diskurzem, aby získal podporu bílých voličů a dostal se zpět do Bílého domu. Tento přístup vedl k větší institucionalizaci republikánských hodnot, jako je silnější právní systém a odmítání státního zásahu do školství a welfare, což mělo vliv na směřování politických debat v dalších letech.

Rétorika a její vztah k veřejnému mínění ukazují na to, jak složitý je proces změny politického diskurzu v Americe. I když změny ve společnosti, jako například větší diverzita a rostoucí počet etnických menšin, mohou naznačovat změnu v politickém jazyce, skutečný dopad na prezidentskou rétoriku je často pomalý a postupný. Změny v americké politice se neodehrávají přes noc a jejich výsledek je často závislý na dlouhodobé strategii. Je tedy třeba si uvědomit, že rétorika není pouze nástrojem pro mobilizaci voličů, ale také mechanismem, kterým se formují hodnoty a normy ve společnosti.

Důležitým momentem v politické rétorice je schopnost propojit tradiční americké hodnoty s novými výzvami, jako jsou otázky rasové spravedlnosti a rovnosti. V současnosti se diskutuje o otázkách jako reforma trestního soudnictví, které mohou přinést nové způsoby, jakým se politika vyrovnává s historickými a současnými rasovými nerovnostmi. K tomu je nezbytné, aby politici nejen reagovali na změny v veřejném mínění, ale aby aktivně formovali nové narativy, které budou odrážet skutečné hodnoty spravedlnosti a rovnosti pro všechny občany, bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ.