Proč se vojáci vzdávali? Příběh o Masakru v Malmedy a válce, kterou nikdo nechtěl

Byl to jeden z těch okamžiků, kdy jste si říkali, že snad nikdy nepochopíte, co všechno se děje kolem vás. Všechno se to dělo tak rychle, že se zdálo, že nic nezůstane v paměti. Přesto právě v těchto okamžicích, kdy se válka stává absurdní a nelogická, kdy lidské životy neznamenají nic víc než další ztracené figury na šachovnici, člověk začíná přemýšlet. Ale co víme o válce, když ji zažíváme z druhé ruky, z pozice, která není na frontě, ale je jen součástí většího obrazu chaosu?

Když jsme se dostali k místu, kde měl být náš tábor, děti začaly vydávat zvuky, které ve chvíli napětí zněly jako smích. Pohlédl jsem na ně a snažil se je ztišit. Tato chvíle, kdy jsem se na ně podíval a najednou si uvědomil, jak málo o nich vlastně vím, mi připomněla všechno, co ve válce není na první pohled vidět. Bylo to, jako by vše kolem mě mělo zastavit čas, a přesto žádný čas v tomto světě nikdy nezastaví.

Ve chvíli, kdy jsem rozsvítil zapalovač Zippo, abych si zapálil cigaretu, zaznělo něco z temnoty. Slabý hlas, který nepatřil nikomu, koho bych očekával. "Uebergabe," řekl ten hlas, což znamená "vzdání se". Jak jsem zvedl zapalovač, uvědomil jsem si, že k mému překvapení tam byl muž. Stál asi deset metrů od nás a měl ruce nad hlavou, jako by se už dávno vzdal. Byl to voják v americkém uniformě.

Co mě překvapilo ještě víc, byla jeho reakce na to, co jsem mu řekl: "Proč se mi, do prdele, vzdáváš? Jsem Američan stejně jako ty." V jeho očích bylo něco zklamaného. Spadl na kolena do sněhu a zašeptal: "Do prdele s touhle válkou." Poté se podíval nahoru a otázal se: "Máš nějaký koňak v tom zasraném voze?" Z toho okamžiku se stal jiný svět. Válečný voják, který byl stejně unavený jako každý jiný, se postavil před mě a opustil hranice, které mu byly předchozími dny diktovány. Odtud se rozvinul příběh, který měl pro mě zůstat nezapomenutelný.

Voják, kterého jsem začal poznávat jako Chica, vyprávěl příběh o hrůzách, které zažil. O neštěstí, které zažil na vlastní kůži, o masakru, který později získal jméno Masakr v Malmedy. Bylo to něco, co nikdy nemělo být zapomenuto. Byla to situace, která se stala ve chvíli, kdy někteří vojáci na frontě začali chápat, že válka nikdy nehraje podle pravidel. "Byl to kurevský masakr," řekl mi. Když jsem se ho zeptal, co vlastně viděl, znovu jsem si připomněl ty hrůzy: německý tankový útok, jenž zničil pozice amerických dělostřelců. Všichni se vzdali, ale nečekali to, co následovalo. Němečtí vojáci začali pálit. Zastřelili všechny, kdo se hýbali. Bylo to jako smrt v přímém přenosu.

Chick pokračoval v příběhu, který měl zůstat mrazivým varováním pro každého, kdo si myslel, že válka má nějaké jasné hranice. Všichni, kteří se v té chvíli vzdali, se stali obětmi systematického zločinu, který neměl žádný smysl. "Viděl jsem, že tanky měly na boku blesky a nápis 'Peiper'," řekl Chick. Když jsem o tom přemýšlel, připomnělo mi to okamžitě jméno Joachima Peipera, vojenského velitele, který byl známý svou brutalitou na východní frontě. V tomto okamžiku se válka na západní frontě stala ještě horší, než kdy byla.

Válka je plná zbytečných tragédií, ztrát a bolestí, které často zůstávají nevysvětlitelné. A to nejen z hlediska politického, ale především z lidského. V příběhu, který mi Chick vyprávěl, bylo jasně vidět, že realita války je mnohem složitější, než se běžně uvádí. Vojáci, kteří se vzdali, nevěděli, co mají dělat, ani co čekat. Zůstali pouze naživu v naději, že přežijí to, co ostatní nezažili.

Je důležité si uvědomit, že válka není jen o bitvách a vítězstvích. Válka je i o těch, kteří přežili, a o těch, kteří se z ní nikdy nevrátili. O těch, kteří se rozhodli vzdat, aniž by věděli, co to pro ně znamená. A o těch, kteří byli nuceni se vzdát jen proto, že se ocitli ve špatnou chvíli na špatném místě. Válka nás všechny nějakým způsobem zanechává poznamenané. Někteří to prožijí, jiní ne.

Jak se dostat k "naší straně", když всё kolem je v chaosu?

Když jsem poprvé vyrazil na cestu, myslel jsem si, že už vím, co mám dělat. Schoval jsem se v ohnisku lesa, čekal na stejný nevyhnutelný moment, kdy dojde k přerušení silničního provozu. Tentokrát jsem ale čekal – a potil se – více než hodinu. Ale nakonec to přišlo. Opět jsem to dokázal.

Až mnohem později jsem zjistil, že první konvoj, který jsem přejel, byl americký, zbytky zničené 106. divize, která se stahovala zpět ze svých prolomených pozic ve Schnee Eifel. Kdybych se k nim jen připojil, byl bych bezpečně za americkými liniemi do rána. Ale v té chvíli jsem to nevěděl. Také jsem nevěděl, že druhý, obrněný kolona, kterou jsem přejel, byla temná a obávaná nacistická divize Panzer Lehr.

Když už na východ-západních silnicích nebylo žádného rozumného pokračování, dostal jsem se kolem čtvrté ráno na místo, které se mi zdálo dost jižní, abych se ocitl za liniemi naší Čtvrté divize. Rozhodl jsem se použít baterku, abych rychle zahlédl telefonní dráty podél silnice. Neviděl jsem nic. Ale pak se objevila farma, okna byly osvětlená a nezakrytá. Jen Američané by nechali okna takto otevřená, pomyslel jsem si. Vjel jsem do dvora pokrytého slámou a, jak jsem předpokládal, stál tam obrovský voják s puškou a přikázal mi zastavit. Sotva jsem zadržel slzy úlevy. V odrazu světla baterky jsem uviděl znak čtyřlístku na jeho rameni.

Zeptal se mě na heslo, ale na takové nesmysly jsem nikdy nedbal. "Která část Čtvrté divize to je?" zeptal jsem se. Zamrkal a pak se rozesmál. Měl jsem dojem, že byl opilý. "Vítejte na Schlossu Hemingstein," řekl.

Cítil jsem, jak mi vpadá celá energie. Schloss znamená hrad v němčině, a „Hemingstein“ bylo jméno, kterým se Ernest Hemingway sám zesměšňoval, když se podepisoval jako "E. Cantwrite Hemingstein". Pár měsíců předtím se hodně v tiskových táborech smáli tomu, že tento velký spisovatel, který se stále snažil oživit své zážitky z bojů ve španělské občanské válce, se usadil na farmě v tehdy klidné oblasti Arden. Příběhy tvrdily, že mnoho literárně zaměřených vojáků z jeho jednotky dezertovalo, aby usedli k nohám mistra a připojili se k němu na různých hlídkách, jako by byli jeho guerrillovými vojáky.

Předtím, po průlomu u St.-Lo, se Hemingway dostal do potíží, když se sám prohlásil za plukovníka ve Francouzských silách vnitřního odboje (FFI) a vedl skupinu odbojářů v reálných bojích s ustupujícími Němci u Rambouillet. Podle Ženevské konvence však váleční korespondenti, a Hemingway byl akreditován pro časopis Collier's, nemohou nosit zbraně nebo se podílet na vojenských akcích.

Byl to Hemingway, kdo po své podivné kariéře zůstal v klidné fázi války, sám zoufale čekající na inspiraci. Bylo známo, že někdy v říjnu byl nucen opustit Schloss Hemingstein kvůli nařízením k vyšetření před inspektorem Pattonovy Třetí armády. Obviněn byl z odstranění novinářské nášivky a účasti na vojenských akcích.

Hemingway sám byl už unavený a přetížený, a tak jsem se při našem setkání snažil potlačit pocit znechucení, který mě provázel. Představa, že jeho zástupci, „Hemingwayho neoficiální“, se stali terčem kritiky, mě posílila v pochybnostech, zda opravdu věděl, co dělá. Na jednu stranu jsem byl na něj pyšný, ale na druhou jsem se začal cítit stále více podrážděný jeho výstřednostmi.

Přesto to byl muž, jehož spisovatelský odkaz byl nedotčen, dokonce i když se začal uchylovat k dramatickým činům a pominutí vlastní inteligence v boji. Bylo bolestivé sledovat, jak se z něj stal karikatura člověka, který měl být ztělesněním nějakého hrdinského ideálu, ale ztrácel svou sílu. Tato směsice genia a ztracené autority byla bolestně zjevná.

V této situaci jsem se však nehodlal zaměřovat na jeho chyby, ale spíše na to, jak nepravděpodobné bylo vůbec dostat se k někomu, kdo měl v tuto chvíli mocně otevřený přístup k nějakému vývoji v té neuvěřitelné situaci války.

Hemingway nebyl ten, koho jsem si v minulosti představoval, ale byla to velmi složitá doba, ve které byla jeho osobnost stejně těžce zasažena jako válečné deníky, které se mu stávaly čím dál tím více neúplnými a křečovitými. Ale jedno je jisté – měl svou sílu, kterou v tuto chvíli bylo možné vidět, když se odvažoval čelit sám sobě.