V. Pikul „Volný kozák Ašinov (historické miniatury)

„Apčchi, apčchi, Ašinov…“ — takový byl hravý refrén šansonetky, kterou kdysi zpívali na bulvárech Paříže.
O charakteru tohoto člověka nejlépe svědčí jeden příběh. Mladou dívku ženili se starcem, který skrýval pleš pod parukou. Nevěsta, celá rozplakaná, obhlédla hosty a náhle spatřila vysokého muže v kozáckém čekmenu bez hodností.
— Zachraňte mě alespoň vy… — vytrhlo se jí s bolestným sténáním.
Kozák strhl paruku ze ženicha a plivl mu na pleš.
— Zahanbi se, starče, — zamručel basem. — Tobě už brzy na hřbitov spěchat, a ty se pouštíš do nevinnosti…
Poté se slovy „Ach, pojďme se pobavit na svatbě!“ kozák popadl roh ubrusu, přes který se rozkládala slavnostní hostina, a trhl s ním takovou silou, že všechno bohatství stolu s hřmotem a cinkotem spadlo na zem. Tehdy samozřejmě přišel úředník pro zápis „činou rouhačství“.
— Vaše jméno a postavení? — zeptal se viníka.
— Piš… spisovatel! Já jsem Ašinov Nikolaj, po otci Ivanovič, a mé postavení nejpříjemnější — jsem volný kozák…
„Volný kozák Ašinov“! Kdo ho dnes zná?
Snad všichni zapomněli. Mezitím tento člověk rozházel veliké mocnosti, diplomaté psali o něm nóty, kvůli němu hřměly salvami křižníky, přes pekla afrických pouští kráčely celé armády. „Jen prach, prach, prach — od našlapujících bot…“ Ašinov — drzý a otevřený — pronikl do Afriky, aby jí pomáhal v boji s kolonizátory. Hned upozorňuji, že Etiopie tehdy neexistovala — země, nyní známá tímto jménem, se tenkrát nazývala Abesínie, a já, když vám vyprávím o minulosti, musím používat toto staré pojmenování.

Volný! A svoboda ho vedla daleko: pobyl v Persii a v horách Afghánistánu; prý došel i do Indie, navštívil možná i Arábii. Na březích Marmarského moře Ašinov objevil potomky kozáků bulavinského hnutí, kteří prchli z Kubaně a Dony, přemlouval je, aby se vrátili do vlasti. Jaké příčiny ho rozmístily po světě — sám satan ví.

— To je ale zajímavé! — vysvětloval Ašinov.
Gleb Uspenskij při svých toulkách potkal Ašinova v tureckém hlavním městě, a Nikolaj Ivanovič sdělil spisovateli svůj tajný sen — proniknout do afrických hvozdů.
— A jak to chodí teď? — uvažoval prostě. — Všichni tam lezou, všechny potlačují, a nám, volným kozákům, Pán Bůh poručil — abychom se postavili za utlačované…
Ašinov udělal na Gleba Uspenského velmi silný dojem, podle jeho vlastních slov napsal skicu, vyprávějící čtenářům o „volných kozácích“, pro něž je svoboda nade vše. To je pravda. Ašinov nesnesl nadřízenost: hlavu měl svou, a práce se mu vždy našla. Ještě během války za osvobození Bulharska, když nepřátelská flotila křižovala u Sukhumi a Poti, Turci potají vyzbrojovali Čerkesy, aby s jejich pomocí připojili Kavkaz k velebným državám svého sultána. Ašinov rychle shromáždil skupinu bezdomovců, volných jako ptáci, s níž hlídal pobřeží. Když kozáci za statečnost nedostali peníze, ani řády, nevadilo jim to! Po válce zrádní Čerkesové najednou odpluli za hranice a jejich země zůstaly pusté. Černomořská volnost zvolila Ašinova svým atamanem.
„My sami udržujeme pořádek, — vyprávěl, — a na kruhu spravedlnost krátká: když něco není v pořádku, šachou za týl — a konec věci!“ Ašinov měl oporu v lidech, které dříve nazývali „saryňa“ (chudina), a později jeden z takových typů mladý Maxim Gorkij vypátral do velké literatury pod jménem Chelkaša…

Ivan Sergejevič Aksakov, vášnivý vlastenec a spisovatel, krátce po válce přijal u sebe v Moskvě atamana Ašinova:
— Jak jste mě našel? A kdo vás ke mně poslal?
— Poslal inženýr Valerjan Panajev, neboť vy jste spisovatel a znáte všelijaké cesty a východy… Pomozte volným kozákům usadit se na čerkeských zemích. Nemáme ani kůl, ani dvůr!

V roce 1883 se o Ašinovovi mluvilo v novinách. Valerjan Panajev psal, že u atamana objevil „neobyčejnou smělost, jasný pohled na věci, nevysvětlitelné úsilí hledat boj s překážkami, což, zdá se, spočívá v celém smyslu života podobných lidí…“. Aksakov seznámil Ašinova s vlivnými lidmi, vláda poskytla kozákům půjčku.
— Na dluhy pak podáte účty, — řekli atamanovi.
— No dobře… neprohospodaříme, — slíbil ten na to.

U Sukhumi kozákům přidělili pozemky pro setbu.
Nestihli se rozhlédnout, když přišli úředníci — vybírat daně; volnost rozbila všechno nadřízené; poslali k nim i účetního, aby se založila kancelář, kozáci i účetního vyhnali.
— Provazkové knihy, — smrt naše! — prohlásil Ašinov. — Nech se věci dělat ne podle dekretů, ale jen podle svědomí…

Právě tehdy ruská armáda stoupala k orelím výšinám Khuški, a průzračný vzduch afghánských hor byl napjat téměř hranicí — očekávání války s Anglií. A když někde bitva — tam se kozáků nezbavíš! Ašinov se znovu objevil ve městě, přes čekmen si přehodil hadřík — otrhaný kabát s ošuntělým bobrovím límcem, plánoval velkolepé projekty.

— Já jen zapískám, — slíbil ministru války, — a hned se sjedou čtvrt milionu „nelegálních“. Nech armáda ležet u kamen — my, volní, si s Angličankou poradíme. Jen kápnout trochu peněz a zbraní s dobrým cílitelem…

Při tomto rozhovoru v ministerské kanceláři byl přítomen nějaký pěkný generál v šedé mundúře. Zeptal se stroze:
— Co to znamená — zapískáš na „nelegální“?
Ašinov vysvětlil, že atamanuje nad těmi, kdo nemají pasy, nikde nejsou zapsáni, žijí kde se dá, spí pod loděmi, pracují na molu — ti jsou ti „nelegální“.
— A víš, kdo jsem? — zeptal se generální v šedém.
— Nepamatuji, že bychom se setkali.
— No to by sis pamatoval! Jsem — vlastní bratr cara, velkokníže Vladimir… A já teď také zapískám, a přiběhnou sem mí „legální“, kteří tě za drzost vtlučou do vězení, a budeš odtud vykukovat. Jaké máš právo chlubit se, že řídíš čtvrt milionu lidí, když moc musí příslušet všem národům impéria mému bratru?

Na tyto hrozby Ašinov odpověděl hádankovitě:
— Kdo u nás píská, a kdo v Rusku jen píská…

V hotelu jej našel britský vojenský atašé:
— Buďme upřímní. Vlast k vám náleží jako macecha. Žijete ve stavu ptáků… Chcete peníze? Chcete zbraně?

Ukázalo se, že peníze lze získat v Konstantinopoli, a zbraně… zbraně potom! Ale atašé nevyzradil hlavní důvod — za čím kozáky verboval? Ašinov hned navštívil inženýra Panajeva, vyprávěl mu o návštěvě atašé, Panajev oznámil to Aksakovovi, Aksakov informoval Hitrovo (ruského konzula v Káhiře, pobývajícího na dovolené v Petrohradě); z kozáckých kasáren Leib-kozáků byl svolán pro radu chytrý plukovník Dukmasov. Společně rozhodli: vláda se do toho neplést, ale podléhat nátlaku atašé, aby odhalili záludné plány Anglie!

Ataman dal Panajevu přečíst dopis od svého „kruhu“: chudina mu psala, aby opustil Petrohrad do pekla, neboť pro ně bylo nalezeno veselé zaměstnání — přeskočit do Abesínie k négusovi Ioannu, a tam budeme ničit arabské nepřátele. Panajev těm kozáckým fantaziím moc nevěřil:
— Teď, bratře, pojedeš s britským atašé do Turecka!

Ašinov jel. Ale v sousedním kupé — pod pláštíkem poutníka — ho doprovázel plukovník Dukmasov, který ani jednou neprozradil své známství s atamanem; pak cestovali mořem do tureckého hlavního města. V Konstantinopoli se Dukmasov potkával s kozákem tajně — nejčastěji v kavárnách; jednou mu Ašinov řekl:
— Peníze mi dali. Hodně. Ještě slibují každýmu obličeji deset jejich liber, ale vyrovnání bude až v Kábulu; tam připraví zbraně na válku u Khúšky. A taky Angličané posílají velkou loď se zbraněmi na Kavkaz a chtějí přes své tajné agenty všechno tam převléct, jako u Šamila bylo… Cítíš, plukovníku?

S touto zprávou Dukmasov přispěchal k ruskému vyslanci v Konstantinopoli, oznámil připravovanou provokaci Angličanů.
— Nevěřím, — odpovídal vyslanec. — Angličané jsou gentlemani.
— Co byste potřeboval, abyste uvěřil? — zeptal se Dukmasov.
— Pytel peněz od Ašinova…

Ašinov v noci pronikl na vyslanectví a předložil vyslanci peníze, získané od britského vyslance — sira Drummonda:
— Tohle jsou těch třicet stříbrných. Ale nejsme přece Judovi synové!
— Jestli tak, — reagoval vyslanec, — odevzdejte je do pokladny.
— A za jaké peníze se dostanu k négusovi Ioannu?..

Za anglické peníze, vydané pro konflikt v Afghánistánu, ataman přijel do Afriky, a Dukmasov našel na Athonské filiálce volné kozáky (všichni byli u koní, zbraně měli v pouzdrech). Dozvěděv se od plukovníka, že jejich ataman už pluje Rudým mořem přes Suez, rychle sedlali koně.

— Tady není daleko, — říkali kozáci. — Přes Sýrii, přes Palestinu… Jazyk, co ti byl dán? On tě dovede až do Addis Abeby!
Neobávajíc se dalekých cest přes rozpálené slunce pouště, kozáci dvojicemi vyjížděli za Athonské brány.
— Chlapi, vám přece po cestě i moře potkáte.
— To víme… a co nám moře! — odpovídali kozáci.

Náboženství tehdy hrálo v životě národů nemalou roli. Ruští poutníci skupinami odplouvali z Oděsy do Jeruzaléma, a tam, v hostincích křesťanských klášterů, často bydleli společně s Etiopany. Odrážení Evropany jako „nečistí“, synové starověké Abesínie nacházeli útočiště mezi ruskými lidmi. Tak Abesínie věděla, že daleko na severu žije dobrý národ — Rusové, a v hloubce ruského venkova prostý lid tušil, že za moři a horami biblíjskými žijí „pravoslavní“ Arabové. Abesínie přijala křesťanství dřív, než se proniklo do vědomí Evropanů. Země měla velmi bohatou a, řekl bych, přehnaně „nápadnou“ historii. Nejsou barvité epithety, které by se nehledaly pro „Zem královny Šeby“ — té, která uchvátila moudrého krále Šalamouna! Zpozdila-li se v civilizaci oproti národům Evropy, Abesínie mnohdy předběhla jiné africké národy. Kdysi byla země tak mocná, že staletí neměla nepřátele, a velký négus-negesti (král králů) David II rozkázal vojákům při nedostatku nepřátel stepovat pod nohama; Etiopané beze slitování pálili klidně deset vozů chrámového kadidla najednou, a vonný dým sloupem stoupal k nebesům… Vše to je minulost. Ale i nyní je Abesínie — jednotná v Africe země! — dokázala odolávat tlaku evropských kolonizátorů. Dvacet milionů obyvatel. „Pokladnice“ požehnaných pokladů země, kde je všechno — od pižma až po zlato. Jaký lahodný sousto pro dobyvatele! Kolonizátoři už jsou dávno připraveni vrhnout se…

Ašinov s kozáky dorazil do Addis Abeby, když négus Ioannu odrážel útoky sousedních kmenů, které proti němu podněcovali Italové a Angličané. Volní kozáci se hned zapojili do bojů, jejich pušky často vyslaly přesné rány. Je tu na místě říci, že v Africe nebylo statečnějších bojovníků než Etiopané. Zprávy jejich vojenských vůdců o porážkách nepřítele končily většinou stejnou frází: „Kdo padl — padl, kdo utekl — utekl“. Vítězní vojáci házeli trofeje k nohám rasa-maršála, přiváděli zajatce, ukazovali své rány, chlubíce se trpělivostí k bolesti, na což vždy následovala tradiční odpověď rasa líčně každému bojovníkovi:
— Ékúan kaných (což znamená: „Konečně i tobě se podařilo“)!..

Négus se choval k Ašinovovi jako k vyslanci velké mocnosti. Požádal, aby ministři v Petrohradu ujišťovali, že jeho lid bude šťasten v přátelství s Rusy. Kozáci zůstali navždy žít v Abesínii, a Nikolaj Ivanovič se chystal na odjezd. Ioannu předal dary pro cara Alexandra III — lva v kleci a chovný výtah pštrosů; négus svěřil péči o svou neteř, dívku, aby dokončila ruské gymnázium. S tím se Ašinov vydal domů, a v Káhiře na parník nastoupila pasažérka — Olga Chaněnko, která se léčila v egyptském letovisku v Geluáne. Byla to kulturní dívka z bohaté rodiny, vzdělaná, hovořící třemi jazyky. Kozák se lvem a pštrosy se tísnil v dusivých prostorách kajut, a slečna cestovala v luxusním salonu. A stane se div — ona se vášnivě zamilovala do tuláka-kozáka, jako Desdemona do Otella, a kdyby Ašinov znal Shakespeara, mohl by použít na sebe jeho slova:
Ona mě milovala pro muka,
A já ji — pro soucit k nim.
Ale, věrný sám sobě, Ašinov dívku varoval:
— Vezmu tě za ženu! Ale víš — ať není žádného míchání z tebe. Jsem volný kozák: co chci, to dělám. Jsem — dobře, a když někam odjedu — nepočítej…

V Oděse na něj čekala telegram od Dukmasova, který varoval: stojí mu objevit se v Petrohradu, ten bude zatčen a v okovech odvezen po etapách do Sukhumi — před soud!
— Co jsi provedl v Sukhumi? — zeptala se Olga.
— Nechal jsem, víš, lidi vyzvedávat daně od lidu. A ještě mi účetní v brýlích padl do rukou, hrozně gramotný — lopatou jsem ho pohladil… Cítím, — rozhodl Ašinov, — že to není hlavní důvod!

Měl pravdu. Zatčení mu hrozilo kvůli svévoli, neboť Ašinov si dovolil dělat to, co je povoleno výhradně ministrovi zahraničí. V podstatě nastolil kozáckou diplomatickou reprezentaci Ruska s africkou zemí, kterou hrozilo kolonizovat. Navíc négus Ioannu přijal ho jako oficiálního zástupce Petrohradu, a výstřely z kozáckých pušek blízko hranic Egypta hrozily Rusku novými komplikacemi s britskou vládou. Teď Nikolaj Ivanovič veze dary od „krále králů“ císaři Alexandru III, a ten dary odmítá, neboť výměna dárků mezi monarchy přináší navázání diplomatických vztahů. Ano, dobrý uzel svázal Ašinov v Africe…

— Víš co, Olenko, — řekl své ženě, — jeď k otci a k matce, potěš je, že sis vzala za manžela velmi dobrého člověka. Ale ukázat ho zatím nemůžeš, protože jej dávno vězení volá. Sbohem! Dej Bůh, že se ještě zpovídáme…

Přijel do metropole všemi spřeženími (se lvem, pštrosy a négusovou neteří), Ašinov se skrýval před policií v kozáckých kasárnách na Obvodním kanále. Tam ho našel M. N. Katkov, vlivný reakční novinář, snadno vítaný u cara. Pravda, Katkov měl osobitné názory na rozvoj ruské politiky, odlišné od názorů cara, a proto Ašinova v ničem neobviňoval — naopak, rozhodl se mu poskytnout svou podporu.
— Co se stalo, Nikolaj Ivanovič? — zeptal se.
— Ničeho zlého, jen dobrého. Négus je chlap s rozumem, říkal, že k němu má jezdit víc kozáků, že všechny pojmenuje po etiopkách, souhlasí dát kozákům volné oblasti — Oingit a Bogos, a místo pro otevření ruského přístavu u Rudého moře jsme už našli, jmenuje se — Zuma.
— Řeknu ti to takhle, — odpověděl Katkov, — buď vstoupíš do historie jako nový Ermak Timofejevič, nebo tě pověsí! Pokud ne naši blázni, tak angličtí, ale stejně… pověsí!

Taková perspektiva Ašinova nevyděsila:
— Bylo by za co viset, ne jen za krk! Věř Bůh, snažím se ze všech sil, aby ve světě byla spravedlnost. Aby silný neponižoval slabého…

Katkov si nasadil vysoký cylindr, natáhl rukavice:
— Sedni si tu potichu! A já vyjdu navrch tě vysvobodit…

Lev brzy zemřel, se slzami pohřben na břehu Obvodního kanálu. Litující pštrosy, Ašinov je nočním vlakem odvezl do Gatčiny a odložil je do carských ptačích chovů. A négusova neteř si život v kasárnách zcela osvojila; díky i kozákům — každý hostí „arapku“: kdo bonbonem, kdo buchtičkou, kdo preclíkem s rozinkami. Opět přišel neomylný gentleman Katkov:

— Vyčílil jsem s ministrem spravedlnosti. Ale vše urovnal. Můžeš počítat, že náš státník dary od néguse přijal, a co z toho bude — nevím. Dívku budou učit na náklady státní. Ale Girs, ministr zahraničí, je ochoten tě utopit v kalamuši!

Je pravda, že Girs nesnášel Ašinova, který mu jako ministrovi přivodil zbytečné starosti, ale v té době ataman už docela ovládal etiopský jazyk, a kdyby se jednalo, neobešli by se bez něj. Brzy Ašinov navštívil ministra války, vylovil před ním 10 000 rublů. Volní kozáci (na to jsou volní!) nechtěli být závislí na vládě, vraceli půjčku, kterou dostali na založení stanic okolo Sukhumi.
— Co jsi mi tu celý pytel rublů vypustil! — rozčílil se ministr. — Já přece ještě nejsem pokladník, sakra.
— A já také nejsem pokladník. Jednou jsem se spojil s vaším bratrem-ministrem, ale víckrát nebudu. Najdu si jiné přátele…

Po tomto Ašinov zmizel, a o něm se začalo zapomínat. Brzy v kruté bitvě padl négus Ioannu — trůn v Addis Abebě obsadil négus Menelik, statečný voják a bystrý politik, jemuž Abesínie vděčí za mnohé ve své bouřlivé historii.

Skromná polostanice Charkovské železnice.
U nástupiště u přejezdu zůstala stát dvouspřežní kočár. Úhledná slečna držela otěže v rukou obtažených stříbrnými rukavicemi. Vedle ní seděl solidní pán v česuchovém obleku. Slečna mu řekla, ukazujíc na Ašinova:
— Tatínku, a tady přijel můj manžel… Kolja, pojď sem!
Chaněnko zvedl nad hlavou slámový kanotier:
— Vy, pane, jste dokázal, že vaše láska k mé dceři byla nezištná. Z vaší strany — to čin neobyčejný nepřijít pro věno, které, mimochodem, není vůbec malé.
— Děkuji, že jste připomněl, — odvětil Ašinov, nastupujíc do kočáru. — Peníze jsou naléhavě potřeba. Bez nich jak bojovat?..
Olga, šťastná, s výkřikem řídila koně:
— Atamane, snad už ti stačí bojovat?..
Ašinov řekl, že teď, pokud věřit novinám, je francouzská armáda přezbrojována, v Paříži jsou staré pušky levnější než vařená řepa. Kozák dostal jako věno Olgy (převedeno na francouzské peníze — 100 000 franků).
— Nuže, drahý, jak je budeš utrácet? — zeptala se manželka.
— Na pušky! Hele, připrav se.
— A kam, Koljo?
— To se dozvíš…

Valerjan Panajev dostal od něj telegram: „Gratuluj — žiju dobře. Dostali jsme do věna 20 000 pušek systému Chassepot. Spolu s manželkou jedeme do Addis Abeby.“ Noviny znovu vyplnilo jméno atamana, a tu se stalo něco, co Girs vůbec nečekal! Ruská společnost — jako naschvál Girsa — jednohlasně podporovala Abesínii v jejím zápase za svobodu. Ašinov vyvolal výzvu k lidu, a „sbírka přinesla více než 40 000 kapitálu, — psal Panajev. — Dobrovolníků se sbíralo asi 200 lidí, spolu s kozáky. Většinou řemeslníci, zedníci a truhláři. Lidé se shromáždili v Oděse, vzali prkna, stavební materiál pro stavby — a Ašinov vyrazil…“

Nechtěl bych, napodobujíc cara, nazývat Ašinova „velkým drzounem“, nechtěl bych, opakovavši Pobedonostceva, nazývat jej také „aventuristou“. Volného kozáka jsem nečekaně potkal v pamětech Michaila Čechova, mladšího bratra spisovatele. Ukazuje se, že na atamanovu výzvu nevznikla odezva jen u „shmol-gol převalující“, uvěřilo mu mnoho inteligentů, lékaři z okolí A. P. Čechova. Ale v Evropě Ašinovova expedice porodila spoustu neuvěřitelných fám. Od té doby se uchovala i rezoluce Alexandra III: „Přesto si myslím, že ten podvodník Ašinov všechny oklame… Francouzi, my to víme, nechtějí je pustit do Oboku“ (Obok byl jejich kolonií).

Vysedly na pobřeží Rudého moře, ruští dobrovolníci obsadili trosky starobylé pevnosti Sagallo a téměř okamžitě přijali boj. Kdo zaútočil — nebylo jasné, ale protivník střílel z anglických pušek. Vedle Ašinova vedla palbu jeho mladá manželka. Nikolaj Ivanovič pozoroval ze strany — zda se nelekne? Ne, Olga se chovala hrdinsky, mířila jistě.

Ale náhle zasténala a odkulhala stranou.
— Už dál nevydržím… odpusť mi!
— Ej, kozáci! — zahučel Ašinov, vzpřímen pod střelami. — Nedívejte se tím směrem: moje žena se chystá rodit…

Sagallo leželo v zálivu Tadžura, vedle přístavu Džibuti, — odsud, podle atamana, bude Rusku nejpohodlněji natahovat ruku pomoci k Addis Abeby. Ašinov byl naivní v politice a zdálo se, že ignoroval skutečnost, že všechna tato místa patří Francii, a dokonce přejmenoval Obok na „Novou Moskvu“. Přitom říkal:
— Nevadí, kdyby trochu zatlačíme Francouze…

Brzy ráno se před jejich tábor položila na kotvy francouzská eskadra, a z křižníku „Surcouf“ požádali, aby nad táborem spustili ruskou vlajku. Ašinov to považoval za urážku Ruska a vlajku nesundal. V stanu Olga kojila novorozené dítě, manželky řemeslníků, koukajíce na francouzské lodě, klidně louskaly slunečnicová semínka, zakoupená ještě na tržnici v Oděse. První bomba, poslaná „Surcoufem“, rozryla písek, opaštila lidi hrozbami rozpálených střepů. Ašinov zakryl Olgu a dítě svým tělem. „Při bombardování bylo zabito pět lidí, včetně tří žen, jedna z nich těhotná v posledním stádiu“. Po ostřelování byli dobrovolníci napadeni výsadkem námořní pěchoty. Francouzi rozbili truhly, vyrabovali věci řemeslníků. Všichni Rusové byli zatčeni…

Alexander III povolal ministra Girsa:
— To je svinstvo! Kdo vydal Ašinovovi zahraniční pas?
— Ne my! Nižněnovgorodský generál-guvernér Baranov.
— A odkud má zbraně, aby mohl bojovat?
— O to se zeptejte námořního ministra Šestakova.
— Zbezvládnost! Moji blízcí ministři podléhají vlivu podvodníka. Jakmile Ašinov přejde hranici, doporučuji ho vzít za cugunder a poslat do Jakutska…

Ale před carem vztekem Ašinov se ženou se ukrývali v Paříži. Bombardování ruského tábora rozzuřilo Francouze — zejména „revanchisty“, kteří usilovali o přátelství s Ruskem, aby společně čelili hrozbám od Bismarcka a císaře. Teď, kde se Ašinov objevil, pořádali mu bouřlivé ovace. Spisovatelka Juliette Adam, blízká socialistům, převzala atamana pod své patronát. „Liga patriotů“ ve Francii, zaujímající se o bojový spojenectví s Ruskem, byla rozpuštěna po demonstraci na Ašinovovu ochranu. Francie stála na prahu ministerské krize. Kabinetu hrozila demise. Bulvární zpěvačky, zoufale kankánující, zpívaly významně: „Apčchi, apčchi, Ašinov…“ Všemu je konec, a Ašinov byl rychle odveden domů, kde ho chtěli chytit za „cugunder“. Rozruch evropského klidu se ukryl v panství manželky. Olgu povolali do četnického ředitelství Charkovské gubernie:
— Paní Ašinová, dle výnosu jeho veličenstva je váš manžel vystaven přísnému policejnímu dozoru na deset LET. Prosíme vás, jako manželku a matku, abyste vynaložila veškeré úsilí, aby připoutala svého neklidného manžela k rodinnému krbu…

Olga darovala Ašinovovi pět dětí, a tím připoutala volného kozáka ke své sukni. Ašinov orboval půdu a přestal číst noviny. Jen občas vyšel na veranda, dlouho hleděl do dálky. Tam, za melounovými poli, za řádky okurek, za Černým mořem a Rudým mořem, za zahradami královny Šeby ležela ta země, kde zanechal své srdce…

Ruský tisk si Ašinova občas připomněl, ale s nádechem patrného pohrdání. Prohlížejíc časopis „Šut“ za ty roky, nalezl jsem tuto poznámku: „Příliš mnoho řečí o zástupci papeže Římského Lva XIII. Dostali jsme dopis od kozáka Ašinova, v němž prohlašuje, že by se s potěšením stal papežem, kdyby byl zvolen. Dopis poslán nám ředitelem domu bláznů…“ Ale to už je z oblasti humoru!

Ašinov jen proťal cestičku k Addis Abebě, a šli po ní jiní… Menelik slíbil stát se vůdcem silné africké mocnosti. Anglie pobízela Itálii k válce proti němu; blízko etiopských hranic (na místě budoucí Eritreje) Italové zřídili svůj výchozí bod pro útok. Francie s Ruskem naopak podporovaly Menelika; v přístavu Džibuti se vykládaly lodě se zbraněmi pro bosé bojovníky Etiopie. Brzy Italové zahájili vojenskou invazi do Abesínie. Menelik, s pevným nervem, poslal jim svého posla se slovy:
— Váš dům je daleko, ale můj je stále blízko. Zvažte to!

V bitvě u Adua Etiopané nejen zničili, ale rozprášili italskou armádu smísenou s pískem a prachem, vybavenou nejnovější vojenskou technikou. Evropa, otřesená, zalapala: objevil se pomstitel za celou zotročenou Afriku! Négus-negesti, stojící na vysokém kopci, přijal zprávu od svých rasa-maršálů: „Kdo padl — padl, kdo utekl — utekl“. Horký pouštní vítr rozfoukal bílý burnus Menelika, vyšívaný zlatem. Udeřil mečem o štít:

— Když se na rovinách naší země vejdou deset Itálií, pak Řím nemá mít oči širší než svůj žaludek…

Aby pomohla raněným v bitvě u Adua etiopským vojákům, Rusko rychle přepravilo do Abesínie oddíl ruských lékařů s dopravou léků a chirurgických nástrojů. To se stalo v roce 1896. A o rok později Menelik požádal Petrohrad o zřízení trvalé ruské nemocnice v Addis Abebě, která existuje dodnes; nejlepší ulice v etiopské metropoli se nyní nazývá — Ulice ruských lékařů.

Menelik přijal v své rezidenci ruské vyslanectví.
— Vy, — řekl vyslanci Vlasovovi, — projevili jste k nám takovou srdečnou lásku, kterou Etiopané nikdy nezapomenou…

Husarský důstojník A. K. Bulatovič, sloužící v Menelikově armádě jako vojenský poradce, psal v těch dnech: „Jakkoliv bychom se k Abesínii měli, nelze jí upřít obrovskou sílu mocné mocnosti, jež kdykoli může volně postavit v poli dvěstětisícovou armádu…“

Itálie nezapomněla potupu u Adua, a v roce 1935 Benito Mussolini seslal na Etiopii své fašistické legie, jeho letadla stříkala obyvatelstvo země ipritem. Na zasedání Společnosti národů pronesl abessinský ministr zahraničí Teklé Kavaryát oslňující projev na obranu vlastního lidu. Sovětský zástupce M. M. Litvinov mu potřásl rukou.

— Můžete mi říkat… Petrem Sergejevičem, — řekl Kavaryát. — Vzdělání jsem získal v Rusku, které považuji za svou druhou vlast. Rusko — náš dávný přítel!
— Studoval jste v Moskvě nebo v Petrohradu?
— Ne, dokončil jsem Kyjevský kadetní sbor. Mám čest: Petr Sergejevič Kavaryát — důstojník velké ruské armády…

Doma vytvořil partyzánské hnutí, osobně sestřelil tři italská letadla. Mussolini nabízel za hlavu Kavaryáta milion lir… Jako hluboký stařec se setkal s našimi zpravodaji, kteří ho navštívili v odlehlé vesnici.
— Já jen napodoboval vaše partyzány, — řekl Kavaryát. — Činy ruských lidí ve dvou Vlasteneckých válkách se pro nás všechny staly dobrým příkladem. Rusko bylo od nás vždy velmi daleko. Ale Rusko bylo pro nás vždy velmi blízko.

Nevím, jak skončil život volného kozáka Ašinova!

Jak přežít v nehostinném prostředí: Příběh agenta v sibiřských mrazech
Jaké jsou výhody a aplikace biopolymerů na bázi proteinů a sacharidů?
Co je to za situaci? A jakou roli hraje druhý idiot?
Jak simulovat reverzibilní Turingovy stroje pomocí regulárních výrazů
Doporučený formulář žádosti pro právnické osoby a veřejnoprávní subjekty zaregistrované v registru akcionářů PJSC „Aeroflot“
Seznam materiálních a technických prostředků pro výuku fyziky
Široká Maslenica
Pracovní program volitelného kurzu chemie pro žáky 9.B třídy "Chemický praktikum"
Oznámení o významné události „O úpravě informací ve Výroční zprávě za rok 2019“