Jaký byl význam Védských rituálů a jejich přechod k Puranickému hinduismu?

Na základě vykopávek z různých oblastí indického subkontinentu lze rekonstruovat obraz dlouhotrvajících rituálních praktik, které se týkaly především uctívání bohyní, hadů a vodních božstev, jak je naznačeno nálezy terakotových nádrží a svatyň. Tato artefakta, nacházená od Taxily na severozápadě až po Kolhapur na jihu, svědčí o pokračujícím důrazu na rituály od 3. století př. n. l. do 3. století n. l. V Sonkhu u Mathury byly tyto předměty nalezeny i ve středověkých vrstvách, což ukazuje, že tyto praktiky souvisely s domácími rituály více než tisíc let. Nalezených 266 fragmentů ukazuje širokou škálu tvarů a velikostí, což ukazuje na bohatou různorodost náboženských praktik v této oblasti.

Většina těchto nálezů pochází z období III (pozdní 2. – pozdní 1. století př. n. l.), přičemž se zde objevují prvky, jako jsou lampa-kupky, ptáci a lampy na okrajích, struktury domů kolem nádvoří a vyvýšené svatyně na plošinách, jak by bylo typické pro malé miniatury božských chrámů. Většina těchto nádob a svatyň byla zřejmě určena k napuštění vodou, což napovídá jejich použití v rituálech zasvěcení božstvům, včetně uctívání hadů (nágů) a bohyní.

V období přibližně mezi 200 př. n. l. a 300 n. l. se stále více projevovala důležitost védských rituálů, jak ukazují známky provádění védských obětí, a to nejen v praxi králů, jako byli Pušjamitra Šunga a další vládci dynastií Satavahanů a Ikšvaků, ale i v populárním náboženském životě. Na mincích z tohoto období se objevují motivy obětních sloupů (yupas), které byly nepostradatelným symbolem védských obětování. Vykopávky v Mathuře a dalších lokalitách ukazují stopy po vykonávání různých obětí včetně uctívání na obětních oltářích, ať už ve formě ohniště nebo speciálních svatyň.

Ačkoliv védské rituály měly velký politický a kulturní význam, zejména pro legitimaci moci vládců, od 3. století n. l. se začaly objevovat nové náboženské trendy, které začaly přecházet od rituálních obětí k modlitbám a oddanosti. Tento posun je zřetelný v rozvoji Puranického hinduismu, který vděčí za své základy právě védské tradici. Puranická hinduistická praxe byla znatelně ovlivněna božským uctíváním, chrámovými oběťmi a novými formami božského zasvěcení, což bylo zdokumentováno ve spisech jako Mahábhárata, Rámájana a Bhagavadgíta.

Hinduismus, jak jej známe dnes, není jednotný systém víry, nýbrž soubor různorodých praxí a tradic, které se během staletí vyvinuly. Puranická tradice, která se postupně stala dominantní, představuje vrchol této náboženské evoluce. Během této doby se stalo kladeno větší důraz na oddanost a uctívání konkrétních božstev, což vedlo k rychlému vzestupu chrámového kultu a nových formách náboženských rituálů.

Jaké byly stúpy v jižní Indii a na Srí Lance?

V jižní Indii, zejména v oblasti Andhra Pradesh, se nachází celá řada významných buddhistických klášterních komplexů, jako jsou Amaravati, Jaggayyapeta a Nagarjunakonda. I když dva z těchto areálů dnes leží v ruinách a třetí byl zaplaven vodami přehrady Nagarjunasagar, z dochovaných pozůstatků lze získat představu o jejich základní struktuře a charakteristických rysech. Amaravati byla největší stúpa v této oblasti a byla nazývána maháčajtou, což znamená „velká svatyně“. Předpokládá se, že její vznik sahá až do Maurijské éry, jak naznačuje nález inskripce, která by mohla pocházet od Ašoiky. V důsledku neuvážených vykopávek a odstraňování sochařských kamenů od 18. století zůstaly na místě pouze fragmenty – konkrétně horní část sloupoví a několik vztyčených podpěr ohradní zdi.

Stúpa v Amaravati byla zhotovena převážně z cihel a její základna byla vyzdobena jemně řezanými kamennými deskami, jež pokrývaly nejen kopuli, ale i okolní ohradní zeď a brány. Různé reliefy, které pokrývaly povrchy, byly jedním z hlavních rysů této stúpy. Naopak na Nagarjunakondě, ačkoliv sochařské reliéfy zobrazují stúpy s ohradami, byly nalezeny jen velmi vzácné fragmenty skutečných ohrad, které byly bez výzdoby a neobsahovaly inskripce.

Zajímavým znakem, který je charakteristický pro některé z těchto stúp, je plán rozdělený na několik částí připomínající kolo, symbolizující základní buddhistický prvek - čakru. Tento design se vyskytoval nejen na stúpách v oblasti Andhra, ale i na dalších místech, jako například ve stúpě Dharmarajika v Taxile nebo v Shah-ji-ki-Dheri. Některé stúpy měly solidní jádro z cihel, jiné měly dřevěné nebo kamenné pozůstatky, ale všechny byly spojeny s typickým tvarem kola.

V oblasti Nagarjunakonda bylo více než 30 buddhistických komplexů, které patřily do období 3. a 4. století n. l. Podle vyrytých inskripcí zde působilo několik buddhistických sekt, mezi nimi Mahaviharavasin, Mahishasaka, Bahushrutiya a Aparamahavinaseliya. Tyto různé sektářské skupiny měly rozdílné zvyky a chápání buddhistické filozofie, což se projevovalo i v architektonických stylech, jež se na jednotlivých místech lišily. Některé komplexy byly tvořeny pouze stúpou a klášterem, jiné kombinovaly stúpu, klášter a čajtju, což byl chrámový prostor určený k meditaci a uctívání.

Jedním z pozoruhodných rysů některých z těchto stúp v Andhra byla přítomnost pěti volně stojících sloupů, které byly umístěny na vyvýšených platformách a směřovaly na čtyři světové strany. Tyto sloupy, nazývané ajaka pilíře, byly interpretovány jako zobrazení pěti klíčových okamžiků v životě Buddhy: jeho narození, vzdání se světského života, osvícení, první kázání a smrt. Zatímco platformy ajaka byly běžně přítomny na některých místech v Andhře, na jiných jako v Salihundamu a Ramatirthamu, nebo v některých komplexech na Nagarjunakondě, nebyly nalezeny.

Zajímavým příkladem je také stúpa v Phanigiri v Telangáně, která se nachází na vrcholu granitového kopce a datuje se mezi 1. století př. n. l. až 3. století n. l. Tato stúpa měla jedinečnou tvarovanou bránu (toranu) s třemi oblouky a byla obklopena řadou východních sloupů, které pravděpodobně nesly ajaka pilíře. Uvnitř stúpy byly nalezeny pozůstatky relikvií, včetně stříbrné schránky a zlatých a stříbrných fólií, které byly uloženy v hliněné urně.

Obdobně i na lokalitě Kanaganahalli v Karnátace byly nalezeny pozůstatky stúpy s čtyřmi platformami v rozích, přičemž každá z nich nesla pilíře. Na těchto platformách byly umístěny sochy Buddhy a další sakrální předměty, včetně soch bohů a donorů. Tento komplex byl významný nejen svými vysoce propracovanými reliéfy, ale i velkým počtem inskripcí, které dokumentovaly dary věnované různými lidmi, včetně mnichů, obchodníků a dalších členů společnosti.

Všechny tyto stúpy, ať už se jedná o rozsáhlé komplexní stavby nebo menší votivní stúpy, ukazují na důležitou roli, kterou buddhismus hrál v rozvoji kulturního a náboženského života jižní Indie a Srí Lanky. Architektonické inovace, jako je použití kola v plánu stúpy nebo sochařské reliéfy, které vyprávějí příběhy o životě Buddhy, jsou klíčovými prvky, které odlišují buddhistické stavby této oblasti od jiných kulturních tradic.

Jaké tajemství skrývají popelové mohyly? Neolitické osady a nástroje v jižní Indii

Období neolitu v jižní Indii, datované přibližně mezi roky 2900 a 1000 př. n. l., je spojeno s rozvojem specifických kulturních a technologických projevů. Nejstarší známé neolitické lokality, jako jsou Utnur, Pallavoy, Kodekal a Watgal, vykazují stopy primitivní keramické výroby, která zahrnovala jak pálené, tak nepálené červené nádoby a nádoby s vyraženými vzory. Tento materiál, včetně ručně vyráběných šedých keramiky, často zdobených post-páleným žluto-červeným malováním, reflektuje charakteristické rysy neolitické výroby.

Z archeologických nálezů z tohoto období vynikají různé typy nástrojů, mezi které patří neolitické sekery, mikrolity a nástroje z kostí. Dochovaly se rovněž pozůstatky obydlí, která byla stavěna z pletených větví a hlíny, s ohništi, jež sloužila pro každodenní potřeby osadníků. Kromě domestikovaných zvířat, jako jsou skot, kozy, prasata a ovce, byly nalezeny i kosti divoké zvěře, ptáků, ryb a hlemýžďů, což naznačuje pestrou stravu a rozmanité hospodářské praktiky tehdejších obyvatel. Rostlinné pozůstatky, jako zrna rýže, pšenice a ječmene, ukazují na rozvíjející se zemědělství, které se v tomto regionu stále více etablovalo.

Na některých lokalitách v západním Bengálsku byly nalezeny různorodé neolitické nástroje, včetně sekerek, trojúhelníkových a obdélníkových seker a vřeten, ale datování těchto nálezů zůstává nejasné. Zvláštní místo zaujímá lokalita Kuchai v Orisse, kde byla nalezena celá řada facetonovaných nástrojů, včetně sekerek, brusek, palic a mlecích kamenů. Tento region také poskytl důkazy o neolitických keramických výrobcích, které byly zdobeny rytými vzory a povrchovými nátěry.

V jižní Indii byly objeveny další důležité neolitické lokality, které se vyznačují výraznou chronologickou a geografickou rozmanitostí. Ačkoliv byla tato oblast v minulosti spíše spojována s paleolitickými a mezolitickými nálezy, některé lokality na jihovýchodním pobřeží, jako je Puducherry na pobřeží Tamil Nadu, představují významná svědectví o neolitických osadách. Přesto stále chybí podrobnější průzkum deltařních oblastí řek Pennar, Krishna a Godavari, což může být důsledkem zaplavení lokalit sedimenty nebo nedostatečného výzkumu.

Zajímavý a záhadný je fenomén popelových mohyly, které byly poprvé zaznamenány v 19. století. Původně považovány za přírodní geologické formace, tyto mohyly byly později spojeny s neolitickou kulturou. T. J. Newbold v 19. století, během výzkumu na lokalitě Kupgal, objevil keramiku, zvířecí kosti a třecí kameny, což nasvědčovalo tomu, že popelové mohyly nejsou přirozeným jevem, ale byly vytvořeny člověkem. V průběhu 20. století došlo k dalšímu objasnění tohoto jevu, když archeologové Raymond Allchin a F. E. Zeuner ukázali, že popelové mohyly jsou skutečně vytvořeny z přepáleného hovězího trusu, což bylo důkazem, že se jedná o produkt neolitických pastevců.

I když byla v minulosti vyslovena teorie, že popelové mohyly mohou souviset s výrobou kovů nebo s historickými obdobími, výzkumy ukázaly, že se většinou jedná o opakované spalování trusu, které mělo pravděpodobně rituální nebo praktické účely. Některé studie naznačují, že spalování trusu mělo očistné nebo sezónní purifikační funkce. Jiné výzkumy ukazují na možné spojení mezi popelovými mohyly a stálými osadami, kde mohyly vznikaly z hromadění trusu a dalších odpadních materiálů, které byly následně spáleny.

Je však důležité zdůraznit, že popelové mohyly nejsou přítomny na všech jižních neolitických lokalitách. V oblastech jako Cuddapah v Andhra Pradéši, kde existují neolitické osady, však popelové mohyly zcela chybí, což může souviset s odlišnými zemědělskými a chovatelskými praktikami. V těchto oblastech se na rozdíl od jiných praktikovala zemědělská činnost se zaměřením na pěstování prosa a luštěnin, kde nebylo potřeba spalovat hovězí trus pro rituální účely.

Tento rozdíl v přítomnosti nebo nepřítomnosti popelových mohyly mezi jednotlivými neolitickými lokalitami ukazuje na rozmanité kulturní tradice, které existovaly mezi různými skupinami tehdejších obyvatel jižní Indie. Výzkumy se stále pokračují, a vzhledem k nejasnostem ohledně datování a funkce popelových mohyly je pravděpodobné, že nové nálezy poskytnou cenné informace pro lepší pochopení tohoto fascinujícího fenoménu.