Co se děje, když se minulost vrátí do našeho každodenního života?

Jenny si pamatovala, jak pečlivě nakupovala, když byla těhotná s Beth. Těhotenství s Tinou bylo podobné. Pro toto dítě jí Erich řekl: „Objednej si, co chceš.“ Na večeri, která následovala, si vzala smaragdově zelené dvojdílné hedvábné šaty s bílým krajkovým límečkem. Byly jednoduché, dobře padnoucí. Věděla, že Erich má rád, když nosí zelenou. Bylo to barvou, která dělala něco s jejími očima. Jako ta aqua róba. Když Garrettovi a Emily přišli společně, Jenny si začala všímat, že mezi Markem a Emily je nová intimita. Seděli vedle sebe na pohovce, Emilyina ruka spočívala na Markově paži. Možná jsou zasnoubeni, napadlo ji. Tato možnost v ní vyvolala podivnou bolest. Proč? Emily se evidentně snažila být příjemná, ale bylo těžké najít společnou řeč. Mluvila o okresním jarmarku: „I když jsou trochu klišé, vždycky si je užiju. A všichni mluvili o tom, jak úžasné jsou vaše dívky.“ „Naše dívky,“ usmál se Erich. „Mimochodem, budete rádi, že adopce je už dokončena. Dívky jsou právně a závazně Kruegerovy.“ Jenny to samozřejmě očekávala. Ale jak dlouho to Erich věděl? Před několika týdny přestal od ní chtít, aby mu řekla, jestli jí vadí, když si vezme dívky ven. Bylo to kvůli tomu? Protože „jsou právně a závazně Kruegerovy“?

V říjnu se prudce ochladilo. Kousavý vítr oholil stromy z jejich podzimního šatu; mráz zbarvil trávu do hněda; déšť se změnil na ledový. Topná soustava hučela neustále. Každé ráno Erich zapálil oheň v kuchyňské kamnech. Beth a Tina přišly k snídani zabalené v teplých županech, netrpělivě očekávající první sníh. Jenny málokdy opustila dům. Dlouhé procházky byly příliš vyčerpávající a doktor Elmendorf jí je zakázal. Její nohy se často křečovaly a bála se, že upadne. Rooney chodila na návštěvu každý odpoledne. Společně s Jenny připravily výbavičku pro dítě. „Nikdy nebudu šít správně,“ povzdechla si Jenny, ale i tak ji těšilo vytvářet jednoduché kimonky z květinové látky, kterou Rooney objednala z města. Bylo to Rooney, kdo Jenny ukázal kout půdy, kde byla zakrytá Kruegerova kolébka. „Udělám nový sukničku,“ řekla Rooney. Tato činnost ji rozveselila a po dlouhé dny už nebyla zmatená. „Dám ji do Erichovy staré místnosti,“ řekla Jenny Rooney. „Nechci přestěhovat dívky, ostatní pokoje jsou příliš daleko. Bávala bych se, že bych v noci neslyšela dítě.“ „To říkala Caroline,“ poznamenala Rooney. „Víš, že Erichova místnost byla kdysi součástí hlavní ložnice, takový výklenek. Caroline tam dala kolébku a dětskou komodu. John neměl rád, když měl dítě v jeho pokoji. Říkal, že má malý dům a musí kolem dítěte chodit po špičkách. Tehdy dali příčku.“

Jenny stála ve dveřích. Byla za hlavou své postele. Zaslechla přítomnost, jako by se něco dotklo jejího obličeje. Ne, nešlo o její vlasy. Rooney, která si rozpuštěné vlasy nechávala rozčesávat, se zdála být zcela jiná. Věnovala jí pohled, který se jí nelíbil. Kdyby jí to říkala sama, Jenny by si dala pozor. Na zřetel ji zavedla přesně na místo, kde byla přítomnost. Když popisovala detaily, zdálo se jí, že ho „rozdělil“. Byl silný, kladný a pevný.

Co se stalo v domě, kde čas ztrácí smysl?

Dveře ložnice byly zavřené, ale dlouhá chodba, která vedla ke dveřím dětského pokoje, byla zahalena temnotou, ve které se občas mihlo cosi neznámého. Znepokojení, strach, obavy o svou bezpečnost ji nutili, aby se rozhodla vydat do místnosti, která pro ni byla stále domovem. Ale něco bylo jinak – něco, co nemohla definovat. Bylo to, jako by byla neustále pozorována. Rychlý pohled na hodiny ukázal, že je už hluboko v noci. Tři hodiny. Kde byl Erich? Kdy se vrátí?

Cítila se, jako by všechno kolem ní bylo stále v pohybu, ale ona stála na místě, lapena v pavučině strachu, která se neustále utahovala. Stoupala po schodech do horního patra, v každém kroku znělo něco podivného, něco, co nemohla pochopit. Když vešla do ložnice, na chvíli se zastavila. Na stole byla zapnutá lampa, ale nebyl tam nikdo. Jen prázdnota.

O něco později si připustila, že možná všechno, co se jí zdálo, byla jen výplod její fantazie. Je možné, že si pouze něco představovala? Možná to, co viděla, byly jen stíny, jež se v jejím mysli staly skutečností. Ale byla si jistá jedním – něco tady není v pořádku.

Následující den, po dlouhé noci plné napětí a strachu, se rozhodla, že musí jít dál, ale nevěděla, co ji čeká. Byla vyčerpaná. Oděv, který měla na sobě, už byl pomačkaný a unavený, stejně jako ona. Ztratila se v myšlenkách na věci, které měla, a které jí Erich už dávno zakázal uchovávat. Tohle všechno začínalo být příliš komplikované a bolestivé.

Ale to, co našla ve své skříni, bylo ještě děsivější. Kožich, který jí kdysi patřil, byl roztrhaný. To, co kdysi bylo symbolem jejího života, se proměnilo v něco, co ztrácelo každý kousek své identity. A možná to nebyla jen ztráta věcí, ale i jejího smyslu.

V tuto chvíli si začala uvědomovat, že všechny tyto události, jak strašlivé a podivné byly, jsou jakýmsi odrazem jejího ztraceného já, které se stále snaží najít místo ve světě, který ji již nepoznává. A že už není možné vrátit se zpět, že vše, co se stalo, je nezvratné.

Pokud jde o to, co ještě je třeba pochopit, čtenář by měl vědět, že tyto události nejsou jen příběhem o strašení nebo nevysvětlitelných jevech, ale také o procesu vyrovnání se s traumaty, která ovlivňují vnímání reality. Jenny je postavou, která se dostala do bodu, kdy se sama stává nejasnou, zmatenou, a její vlastní mysl začíná být stejně znepokojivá jako všechno kolem ní. Téma ztráty kontroly, včetně osobních věcí a vzorců chování, je klíčové pro hlubší porozumění jejím rozhodnutím a jednání.