Mikhail Šolochov
ROZORANÁ CELINA

KNIHA PRVNÍ

1

Koncem ledna, ovívané první oblevou, krásně voní třešňové sady. V poledne někde v závětří (když hřeje slunce) se zvedá smutná, sotva postřehnutelná vůně třešňové kůry, smíšená s čerstvou vlhkostí tajícího sněhu a s mocným, pradávným duchem země, která vykoukla zpod sněhu, zpod mrtvého listí.
Jemné mnohobarevné aroma přetrvává nad sady až do modravého soumraku, do doby, než se skrze holé větve neprostrčí srpek měsíce pokrytý nazelenalým svitem, než nezanechají na sněhu hodující zajíci chomáče svých stop…

A potom přinese vítr do sadů z hřbetu stepi jemný závan mrazem spáleného pelyňku, denní vůně a zvuky utichnou, a přes pelyněk, přes bodláčí, přes vybledlou brizu na strništích, přes vlnité hroudy podzimní orby přijde z východu neslyšně noc — jako šedá vlčice, zanechávající za sebou po stepi vleklé stíny soumraku.

Po nejzazší uličce ve stepi v lednovém večeru roku 1930 vjel do vsi Gremjačij Log jezdec. U říčky zastavil unaveného koně, jehož slabiny byly pokryty jinovatkou, sesedl. Nad černí sadů táhnoucích se po obou stranách úzké uličky, nad ostrůvky topolových niv, stál vysoko načatý měsíc. V uličce bylo temno a ticho. Někde za říčkou výtě zpíval pes, žlutilo se světélko. Jezdec dychtivě nasál mrazivý vzduch nosem, pomalu si stáhl rukavici,