Michail Šolochov. "Oni bojovali za vlast" (Kapitoly z románu)

Kapitoly z románu

Téma hrdinské činnosti sovětského národa ve Velké vlastenecké válce – jedné z hlavních v díle vynikajícího mistra socialistického realismu Michaila Alexandroviče Šolochova – je věnováno kapitoly z románu "Oni bojovali za vlast" (1943-1969), povídka "Osud člověka" (1956-1957) a esej "Slovo o vlasti" (1948), v nichž autor usiluje o to, aby světu sdělil tvrdou pravdu o tom, jakou obrovskou cenu zaplatil sovětský národ za právo lidstva na budoucnost.

Na modré, oslnivě modré obloze – hořící červencové slunce a vzácné, větrem rozptýlené, neuvěřitelně bílé mraky. Na cestě – široké stopy tankových pásů, jasně otisknuté v šedém prachu a přeškrtnuté stopami automobilů. A po stranách – jako vyhladlá od žáru stepa: unavené, pokleslé trávy, matně, bez života se třpytící solné pláně, modravé a chvějící se v dálce nad pohřebními mohylami, a takové ticho kolem, že z dálky je slyšet pískání sysla a dlouho se chvěje v horkém vzduchu suchý šelest červených křídel přelétajícího kobylky.

Nikolaj šel v první řadě. Na vrcholu výšiny se ohlédl a jedním pohledem zachytil všechny přeživší po boji o osadu Suchý Ilmen. Sto sedmnáct bojovníků a velitelů – zbytky krutě zdecimovaného pluku z posledních bojů – šli uzavřenou kolonou, unaveně přemisťovali nohy, polykali hořící stepi. Stejně, trochu kulhavě, šel po okraji cesty raněný velitel druhého batalionu, kapitán Sumskov, který po smrti majora převzal velení pluku, stejně se kývalo na širokém rameni seržanta Ljubčenka kopí plukovního praporu v pošlém obalu, který byl získán a přivezen do pluku z něčeho z hlubin druhé linie, a stejně nepozorovaně kráčeli v řadách lehce ranění vojáci v špinavých, prachem znečištěných obvazech.

Bylo něco majestátního a dojemného v pomalém pohybu zničeného pluku, v pravidelném kroku lidí, vyčerpaných boji, horkem, bezesnými nocemi a dlouhými pochody, ale připravených se znovu, v každé chvíli, otočit a opět bojovat.

Nikolaj rychle přejel pohledem známé, vyčerpané a zčernalé obličeje. Kolik vojáků ztratil pluk během těchto prokletých pěti dnů! Když pocítil, jak se jeho popraskané rty pod vlivem horka zatřásly, rychle se odvrátil. Náhle se mu do hrdla vtiskl krátký vzlyk a on sklonil hlavu, nasadil si horkou helmu, aby ho jeho spolubojovníci neviděli plakat… "Jsem rozpadlý, úplně zdevastovaný... A všechno to je horko a únava," myslel si, s námahou posouvaje nohy, jako by byly z olova, a snažil se co nejvíce zachovat krok.

Teď už neotáčel hlavu, tupě se díval pod nohy, ale před očima mu opět, jako v otravné noční můře, vyvstávaly roztroušené a neuvěřitelně živě zapsané obrazy nedávného boje, který dal začátek této velké ústupové operaci. Znovu viděl a rychle se plazící po svahu hory, hřmící lavinu německých tanků, a přeskakující automatčíky zahalené prachem, a černé výbuchy roztržek, a rozptýlené po poli, po nesklizené pšenici, chaoticky ustupující vojáky sousedního batalionu... A pak – boj s motorizovanou pěchotou nepřítele, výstup z polookruhu, zničující palba z křídel, ošklivě spálené slunečnice, kulomet zakopaný rýhovaným hrdlem v mělkou díru a zabitý kulometčík, odhozený výbuchem, ležící na zádech a celý posetý zlatavými okvětními lístky slunečnice, podivně a hrůzostrašně prosáklými krví…

Čtyřikrát němečtí bombardéři zasáhli přední okraj pluku ten den. Čtyři tankové útoky nepřítele byly odraženy. "Dobře bojovali, ale neustáli..." – pomyslel si hořce Nikolaj, vzpomínaje.

Na chvíli zavřel oči a znovu uviděl kvetoucí slunečnice, mezi jejichž přísně uspořádanými řadami se plazil po měkké zemi stín, obklopující zabitého kulometníka.