Richard Hofstadter ve své vlivné knize Anti-intellectualism in American Life (1964) napsal: „Zakladatelé republiky byli mudrci, vědci, lidé s širokým vzděláním, z nichž mnozí byli obeznámeni s klasickým učením a využívali své rozsáhlé znalosti historie, politiky a práva k řešení naléhavých problémů své doby.“ Tento osvícený stav však nevydržel dlouho. Hofstadter se kriticky zaměřuje na zdevastování americké společnosti hysterií McCarthyismu v 50. letech a ptá se, jak bylo možné, že po většinu historie země se intelektuál stal většinou buď outsiderem, sluhou nebo obětí.

Spojení mnoha historických a kulturních faktorů vedlo k tomu, že Amerika vznikla jako „divná a nepravděpodobná směs“ – ekonomika se skládala z malých farmářů a obchodníků, tradiční anglosaský model místní vlády, evropský venkovský pracovní étos, kalvínský model samosprávné kongregace, luteránská víra v „kněžství každého člověka“, absence feudálních institucí, rozsáhlost a čerstvost kolosálního kontinentu – vše bylo součástí jedinečného historického kontextu. Tato kombinace vedla k přirozenému sklony k libertariánství, přičemž zakladatelé republiky nevybrali omezenou vládu tak, jak ji dnes chápeme, ale spíše uznali, že to je jediná forma vlády, kterou lidé této nové země budou ochotni akceptovat, odmítající jakýkoliv zásah cizí moci do jejich záležitostí. Tento konflikt mezi státem a jednotlivcem se stal trvalým a procházel různými politickými zvraty v průběhu americké historie, od odporu proti federálnímu vládnutí, přes vzpouru whisky v roce 1794 až po občanskou válku a odpor vůči zásahům vlády, jak jsme je viděli například v antitrustových zákonech, New Dealu FDR nebo zdravotních reformách Baracka Obamy.

Významným momentem byl vzestup hnutí Tea Party uvnitř Republikánské strany, které posílilo odpor proti vládnímu zasahování. Donald Trump tento odpor využil, když slíbil „vysušit bažinu“ a „znovu učinit Ameriku velkou“, což představovalo téměř mystické znovuobjevení amerického snu, který pro mnohé zmizel nebo nikdy neexistoval. Trumpova politika, zjednodušeně řečeno, navazovala na dlouhou tradici amerického nacionalismu a etnické identity, což bylo v souladu s historií Spojených států. Někteří politologové, jako například Peter J. Katzenstein, tvrdí, že Trumpova ideologie není výjimkou, ale součástí dlouhodobého historického procesu, který vychází z národnostního nacionalismu a evangelického křesťanství.

Na druhé straně je možné Trumpovu administrativu vnímat jako zcela novou kapitolu, která odmítá princip americké výjimečnosti, jak ji chápali jeho předchůdci. Historik mezinárodních vztahů Joseph Nye poukazuje na to, že Trump se postavil proti myšlence americké výjimečnosti, která byla kladně vnímána v rámci liberalismu, jenž usiluje o lepší a spravedlivější svět prostřednictvím mezinárodního práva a organizací, které chrání domácí svobody. Trumpova rétorika však ukazuje, že výjimečnost Američanů je podle něj otázkou ekonomické dominance, nikoli ideálů svobody a demokracie.

Zajímavý obrat nastal v roce 2015, kdy Trump při zahájení své prezidentské kampaně prohlásil, že americký sen je mrtvý. Tento radikální postoj vyjadřoval hlubokou frustraci z ekonomické stagnace a politické korupce, kterou Trump obvinil z toho, že zemi přivedla na pokraj zkázy. Místo idealizovaného obrazu Spojených států, které reprezentovaly „svobodu, prosperitu, mír a spravedlnost pro všechny“, jak Trump tvrdil v roce 2007, nastoupil obraz propadajícího se národa, který je „směšný“ a bezmocný. Tento posun v pojetí amerického snu, který nyní vidí Trump jako něco ztraceného, ale stále s nadějí na obnovu skrze jeho osobní vůdčí schopnosti, odráží proměnu v americkém politickém diskurzu, kde se z ideálů stal pouze marketingový nástroj.

Vize amerického snu a výjimečnosti, jak je chápána v politickém diskurzu, se tedy v průběhu času výrazně proměnila. Z původního ideálu o svobodě a rovnosti pro všechny, kde každý může dosáhnout svých cílů bez ohledu na svůj původ, se stal koncept, který byl reinterpretován v zájmu politických a ekonomických ambicí. Tento přechod od ideálního obrazu amerického snu k cynickému a někdy až nacionalistickému narativu má hluboký dopad nejen na politickou scénu Spojených států, ale i na širší vnímání role této země ve světě.

Jakým způsobem Donald Trump vnímal legitimitu a charakter v americké politice?

Donald Trump, stejně jako mnoho jiných veřejných osobností, si budoval svou pověst nejen díky svým činům, ale i skrze své projevy a veřejné výstupy. Během své kariéry byl často spojován s kontroverzními názory na legitimitu, a to jak ve vztahu k jiným politickým lídrům, tak k vlastnímu postavení ve společnosti. Tento postoj vychází nejen z jeho názorů na politiky, které považoval za své protivníky, ale i z jeho pohledu na roli "zákonnosti" a "práva" v rámci veřejného života.

Jedním z nejvýraznějších momentů v tomto ohledu byla Trumpova dlouhodobá kritika Baracka Obamy. Trump se od počátku své kariéry zajímal o otázky, které se týkaly legitimacy prvního afroamerického prezidenta. Jeho postoj k Obamaově původu a prezidentskému postavení vyvolával značné kontroverze. Trump se stal vůdčí osobností tzv. „birther movementu“, tedy hnutí, které tvrdilo, že Obama se nenarodil ve Spojených státech, a tím pádem nebyl způsobilý pro funkci prezidenta. Tento postoj jasně ukazoval na Trumpovu schopnost zpochybňovat jakýkoliv narativ, který nebyl v souladu s jeho vlastními názory, a na jeho tendenci vnímat legitimitu nejen jako otázku faktů, ale i jako nástroj k dosažení svých cílů.

Není přitom překvapením, že Trump během svého prezidentského období i nadále zpochybňoval svou vlastní legitimitu. Ačkoli byl zvolen díky vítězství ve volebním kolegiu, prohrál v hlasování obyvatelstva o více než 2,8 milionu hlasů. Tento fakt, spolu s Trumpovými neustálými nároky na nelegální volby a podvody ve prospěch jeho protivníka Hillary Clintonové, zvýrazňoval jeho tendenci odmítat jakékoliv výsledky, které by narušovaly jeho vlastní obraz o spravedlnosti volebního procesu.

Trumpovo vnímání legitimizace jeho vlády bylo silně ovlivněno jeho osobním přístupem k pravdě. Byť byl opakovaně konfrontován s fakty, která dokazovala ruskou ingerenci do amerických voleb v roce 2016, Trump neochotně přiznal tuto skutečnost až po měsíci, a to s tvrzením, že obvinění proti Rusku byla přehnaná. Ve chvílích, kdy byl tento skandál nejvíce medializován, Trump neustále tvrdil, že není nic špatného na ruské účasti, čímž opět zpochybňoval veřejné povědomí o správnosti volebních procedur.

Zároveň se Trumpovo vnímání legitimity odráželo i ve vztahu k osobnostem a politickým představitelům, které považoval za své oponenty. Prezidentem, který měl pro Trumpa zvláštní význam, byl John McCain. Tento voják a politický představitel byl pro většinu Američanů symbolem hrdinství, čestnosti a obětavosti, avšak pro Trumpa byl objektem jeho přímé kritiky. McCainova vojenská minulost, včetně jeho zajetí během války ve Vietnamu, byla pro Trumpa pouhým příkladem „skrytého hrdinství“, a dokonce se ho Trump neostýchal označit za „nehrdinu“. Tento útok na McCaina, který vnímal jako oponenta s nekompromisním morálním kreditem, odhalil Trumpovu schopnost odstranit jakýkoliv etický základ svého jednání, pokud to znamenalo posílit jeho vlastní obraz ve společnosti.

Z těchto událostí se dá vyvodit, že Trumpova schopnost vnímat legitimitu a charakter není jen otázkou politických preferencí, ale hluboké osobní potřeby kontrolovat, jak je vnímán nejen veřejností, ale i jeho politickými rivaly. Zatímco pro mnohé politické vůdce je otázka legitimity vyřešena při splnění základních právních a politických podmínek, pro Trumpa to byla a stále zůstává otázka, kterou lze ohýbat a přetvářet podle potřeby.

Pokud bychom se zamysleli nad tím, co čtenářům skutečně přináší hlubší pochopení této části Trumpovy kariéry, je to vnímání vztahu mezi osobními motivacemi a veřejným vystupováním. Trumpovo pojetí pravdy a reality nebylo jen politickou strategií, ale i prostředkem, jak se etablovat jako vůdce, který se nenechá omezit běžnými normami. Je to ukázka toho, jak politik dokáže použít vlastní příběh k tomu, aby přetvořil veřejné vnímání legitimity a charakteru podle svého obrazu, bez ohledu na objektivní realitu.

Jaký odkaz zanechal John McCain a jak na něj reagoval Donald Trump?

V roce 2018, po dlouhé nemoci, zemřel John McCain na rakovinu mozku. Před svou smrtí požádal McCain, aby na jeho pohřbu pronesli proslovy bývalí prezidenti George W. Bush a Barack Obama. Opatrně se však vyhnul pozvání pro prezidenta Donalda Trumpa, od něhož se distancoval poté, co se veřejně objevila nahrávka, kde Trump sebevědomě popisoval své sexuální zážitky. McCain rovněž odmítl přítomnost Sarah Palinové, bývalé guvernérky Aljašky, s níž byl spojený během prezidentských voleb v roce 2008. Trump na McCainovu smrt reagoval s chladným nezájmem. Původně odmítl vydat prohlášení, ve kterém by vyjádřil úctu McCainově životu a službě zemi, a v tweetu se o něm zmínil pouze v souvislosti s kondolencemi jeho rodině. Vlajka na Bílém domě, která byla původně spuštěna na půl žerdi, byla opět zvednuta na plnou v 12:01 ráno 27. srpna, což bylo pro mnoho Američanů šokujícím gestem. Po veřejné kritice a tlaku veteránů a Americké legie Trump nakonec ustoupil a vlajku opět spustil na půl žerdi až později během dne. Po několika dnech Trump přece jen vydal prohlášení, v němž McCaina vychválil a nařídil, aby vlajky na vládních budovách zůstaly na půl žerdi až do jeho pohřbu.

Pohřeb McCaina se stal událostí, která zdůraznila rozdíly mezi jeho osobními hodnotami a těmi, které reprezentoval současný prezident. Zatímco Bush a Obama v proslovech oslavovali McCainovu odvahu a poctivost, současný prezident zůstal nenápadně vynechán. McCain byl vnímaný jako symbol ctnosti a amerických hodnot, zatímco Trumpova přítomnost byla pozoruhodně nepřítomná. Obama vyjádřil smutek nad současným stavem politiky, která je podle něj plná malichernosti a strachu, a McCaina označil za příklad člověka, který nás vyzýval k tomu, abychom byli lepší, než jakým se politika stala.

Dceři McCaina, Meghan, se povedlo přenést tuto myšlenku na další úroveň, když během svého proslovu zřetelně vykreslila kontrast mezi McCainem a těmi, kdo se kolem něj nacházeli. Její slova, že Amerika John McCaina nepotřebuje "znovu dělat velkou", protože už vždy byla skvělá, rozlítila příznivce Trumpa a vyvolala spontánní potlesk přítomných, což je v kostele během pohřebních obřadů neobvyklé. Její ostrý výrok vůči Trumpovi odrážel přesvědčení, že McCain reprezentoval skutečnou velikost Ameriky, zatímco Trumpova politika byla považována za povrchní a zaměřenou na vlastní zisk.

Přestože McCainova smrt v roce 2018 otevřela řadu debat o jeho odkazu, Trumpovo chování vůči němu pokračovalo i v následujících měsících. V březnu 2019, tedy sedm měsíců po McCainově smrti, Trump pokračoval v sérii veřejných výpadů proti bývalému senátorovi, i když se McCain již nenacházel mezi živými. Trump obvinil McCaina z toho, že nikdy neprojevil vděk za jeho pohřeb a opakovaně napadal jeho vojenskou kariéru, včetně nepravdivého tvrzení, že McCain byl "poslední v třídě" na vojenské akademii, i když byl skutečně pátý od konce.

Tato neúcta k McCainovi se stala veřejně známým symbolem Trumpovy osobní vendety, která sahala i po smrti svého politického rivala. McCainovo hrdinství a jeho schopnost postavit se proti zlu byly v přímém kontrastu s Trumpovou taktikou, která byla plná urážek a malichernosti. Tento postoj se postupně stal nejen důležitým politickým tématem, ale i ukázkou hlubších hodnotových konfliktů, které v Americe pokračovaly během Trumpova prezidentství.

Důležité je také pochopit, že vztah mezi McCainem a Trumpem nebyl jen osobní záležitostí, ale stal se symbolickým střetem mezi dvěma různými představami o amerických hodnotách. McCain byl vnímán jako symbol služby vlasti, odvahy a vytrvalosti, zatímco Trumpova politika byla často vnímána jako zaměřená na osobní moc, populismus a polarizaci. Tento konflikt ukazuje, jak moc může jednotlivá osobnost, její hodnoty a její veřejné vystupování ovlivnit širší politickou kulturu a atmosféru v zemi.

Jak Donald Trump ovlivnil americkou zahraniční politiku a vztahy se spojenci?

Zvolením Donalda Trumpa prezidentem Spojených států se otevřela nová kapitola v americké politice, která se rychle ukázala být odlišná od jakékoli jiné v historii moderního USA. U mnoha lidí, jak uvnitř Bílého domu, tak mimo něj, vyvstávaly pochybnosti o tom, jaké postoje bude Trump zastávat k klíčovým mezinárodním otázkám, a jak flexibilní může být jeho přístup. Steve Bannon, bývalý šéf Breitbart News, který vedl Trumpovu kampaň a později se stal hlavním stratégem Bílého domu, se v rozhovoru pro magazín Vanity Fair vyjádřil, že Trump pro pravicovou agendu bude „hrubý nástroj“, jehož motivace a porozumění věci nebyly úplně jasné.

Trumpova zahraniční politika vyvolávala značné obavy, protože se odchylovala od dlouholetých tradic, na kterých USA stavěly svou pozici na světové scéně. Tradiční spojenecké vztahy byly náhle zpochybněny a samotná struktura globální ekonomiky, založená na otevřeném obchodu a investicích, byla vystavena kritice. Jessica Mathewsová, bývalá prezidentka Carnegie Endowment for International Peace, v jednom z prvních komentářů po Trumpově nástupu do úřadu označila příchod Trumpovy administrativy za „nebezpečný moment“. Trump podle ní zpochybňoval základní principy, které definovaly americkou zahraniční politiku po desetiletí: důležitost spojenců, zásady vzájemného prospěchu v globální ekonomice a odmítání obdivu k diktátorům.

Ačkoliv Trumpova zahraniční politika často působila impulzivně a nekompetentně, Mathewsová poukazovala na jistou konzistenci v jeho postojích, které byly v podstatě identické s těmi, které Trump vyjádřil již v roce 1987, kdy ve formě otevřeného dopisu v hlavních novinách kritizoval americkou obrannou politiku. Trump tehdy tvrdil, že jiné země využívají USA a nechávají ji platit za svou vlastní obranu. Tento postoj, který představoval nerealistickou a jednostrannou kritiku amerických spojenců, však rezonoval mezi Trumpovými voličskými základnami.

Jedním z klíčových momentů, které ukázaly Trumpovu ochotu podkopávat dlouhodobé spojenectví, byla jeho první telefonní hovory s lídry spojeneckých zemí po jeho inauguraci. Například hovor s australským premiérem Malcolmem Turnbullem skončil katastrofálně, když Trump zcela odmítl dohodu o přesídlení uprchlíků, která byla mezi USA a Austrálií dříve sjednána. Trumpovým instinktem bylo okamžitě ukončit rozhovor, což podle záznamů vedlo k jeho nespokojenosti s celou sérií podobných hovorů.

Tento trend pokračoval i ve vztazích s dalšími klíčovými spojenci USA, jako je Kanada, Velká Británie, Francie a Německo, které Trump neustále zesměšňoval, zraňoval a nerespektoval jejich diplomatické zájmy. Britský velvyslanec v USA označil Trumpa za „nepředvídatelného“ a Bílý dům za „dysfunkční“, což odráželo širší obavy o stabilitu americké zahraniční politiky.

Veškeré Trumpovo jednání v oblasti zahraničních vztahů často připomínalo vládu absolutistického monarcha, kde rozhodnutí vycházela z momentálních nálad a impulzivních reakcí. Bylo to, jako by se Trumpův Bílý dům proměnil v podivné království, kde vládly rychlé změny nálad, časté výměny poradců a personální turbulence. Zatímco Trump věřil, že jeho okolí je stejně „chamtivé“ jako on sám, málokdy mu trvalo dlouho, než se zbavil lidí, kteří se dostali na jeho špatnou stranu.

V těchto podmínkách byly vztahy s americkými spojenci neustále napjaté a dynamika americké zahraniční politiky byla stále více nepředvídatelná a chaotická. To vedlo nejen k oslabení globální stability, ale i k novým geopolitickým výzvám, které zůstaly v následcích Trumpovy administrativy.

Pro každého, kdo se dnes zamýšlí nad tím, jaké změny přinesl Trumpův přístup k zahraniční politice, je třeba si uvědomit, že i když Trump zpochybňoval a narušoval staré aliance a tradice, jeho politika ukázala určitou konstantní potřebu ukázat sílu a dominanci, která často vedla k izolacionistickým a protekcionistickým krokům. Důležité je pochopit, že jeho administrativa skutečně měnila charakter mezinárodních vztahů nejen tím, že nastavovala nový tón pro americkou diplomacii, ale i tím, že vyvolala zásadní otázky o budoucnosti globálního řádu a postavení Spojených států na světové scéně.

Jaký je správný způsob реагování na общественные ожидания в свете личных стремлений?
Jak opravit chybu "Scratch Disks Full" v Adobe Photoshopu: Praktické rady pro zlepšení výkonu
Jaké výhody a nevýhody přináší používání WebSOM a dalších metod vizualizace?
Jak se orientovat v jídle a stravování při omezeném příjmu zpracovaných potravin?