Proč produktivita rostoucích firem zůstává záhadou a co z toho plyne?

Nejproduktivnější firmy, které využívají digitální nástroje, se od ostatních rychle vzdaluji nejen co do úrovně produktivity, ale také díky rychlejšímu tempu jejího růstu. Tento fenomén způsobuje větší rozptyl mezd uvnitř odvětví, protože právě tyto firmy mohou svým zaměstnancům nabízet vyšší platy. Díky zvyšování efektivity pracovníků a pravděpodobně i díky rostoucím výnosům z rozsahu, top 5 až 10 procent firem organicky rozšiřuje své tržní podíly. Výzkum zaměřený na výrobní sektor ve Velké Británii odhalil obtíže při odhadování produkčních funkcí a celkové produktivity faktorů (TFP) z mikrodat. Výzvou je především fakt, že se používají průmyslové cenové indexy místo cen a množství specifických pro jednotlivé firmy, což může zkreslovat výsledky. Dále komplikace přináší simultánní kauzalita mezi volbou vstupů firmou a nepozorovanými šoky produktivity.

Přestože byla učiněna řada silných předpokladů a použity agregované údaje, analýzy ukázaly v odvětví výroby pokles vážené, kvalitou upravené TFP, což doplňují negativní efekty přerozdělování zdrojů mezi firmami. Naproti tomu v sektoru informačních a komunikačních technologií (ICT) byla zjištěna mírná stagnace či pokles v rámci jednotlivých firem, který však kompenzují příznivé efekty přerozdělování. Zatímco ve výrobě došlo po roce 2008 k posunu distribuce produktivity firem směrem doleva (tj. k nižším hodnotám), u ICT se tato distribuce posunula doprava, což signalizuje rostoucí rozdíly a zlepšování na úrovni nejlepších firem.

Pokud jde o sledování produktivity, převážná většina analýz se zaměřuje na pracovní produktivitu, která je měřitelná jednodušeji a s časovou aktualitou. Avšak ztrácí se tím širší pohled na efektivitu dalších vstupů, především přírodního kapitálu, který je dnes stejně důležitý jako práce. Historicky byl hlavním omezením pro pokrok pracovní kapitál a fyzický kapitál, což odráželo škody způsobené druhou světovou válkou. V současnosti však přírodní kapitál – tedy zdroje a energie – představuje zásadní omezení, a proto by měl být kladen větší důraz na efektivitu využití energie a environmentální dopady výroby.

Analýzy ukazují, že produktivita energie ve Velké Británii se mezi lety 1990 a 2019 více než zdvojnásobila, zatímco produktivita emisí vzrostla o 150 %. Tento posun reflektuje nejen zlepšení energetické efektivity, ale i snižování emisní náročnosti výroby energie. Novější výzkumy rozšiřují koncept produktivity o „udržitelnou celkovou produktivitu“, která bere v úvahu environmentální a společenské aspekty.

Jak měřit hodnotu bezplatného digitálního obsahu a jeho dopad na HDP a blahobyt?

Digitální ekonomika proměnila vztah mezi spotřebitelem, výrobcem a reklamním průmyslem. Namísto přímého placení za služby a produkty, které konzumujeme, platíme dnes svým časem a pozorností. Pozornost se stala novou měnou – výměnným médiem, za které technologické společnosti poskytují své služby „zdarma“. Tento přístup vedl ke snaze o nové způsoby měření hospodářského výkonu, které by lépe vystihovaly hodnotu vytvářenou v digitálním prostoru.

Základní změna spočívá v tom, že výstupem této nové ekonomiky není jen zboží či služba, ale i pozornost spotřebitele, kterou firmy následně monetizují skrze reklamu. Spotřebitel sice neplatí penězi, ale jeho pozornost se stává zbožím – směnitelným za bezplatný obsah. Tento vztah vytváří obtížně měřitelnou hodnotu, kterou nelze zachytit tradičními statistickými nástroji.

Podstatné však je, že národní účty se vyrovnávají vždy pouze v nominálních hodnotách – skutečný „reálný“ HDP je jen index složený z různých dílčích indexů a nikdy nemůže být prostým součtem reálných jednotek různorodých statků.

Do úvahy je potřeba zahrnout také úpadek některých tradičních reklamou financovaných médií, jako jsou tištěné noviny a časopisy, které ztratily publikum i příjmy ve prospěch online platforem. Celkový příspěvek bezplatného obsahu ke zvýšení růstu HDP se však jeví jako překvapivě malý – v USA mezi lety 1995 a 2014 činil ročně pouze 0,033 procentního bodu v nominálním vyjádření a 0,08 bodu v reálném. Jinými slovy – dopad na měřené HDP je minimální, navzdory zjevné změně v chování spotřebitelů.

V nizozemské studii se autoři pokusili o rozšířenější imputace, které ukázaly podstatnější navýšení HDP – až o 4,7 % v období 2015–2019. Tento přístup je v souladu s metodologií systému národních účtů (SNA) a navazuje na historické precedentní příklady, jako jsou imputace zprostředkovatelských služeb finančního sektoru nebo barterové interpretace reklamou financovaného televizního vysílání.

Nicméně otázka zůstává – je skutečně přiměřené dále rozšiřovat imputace a tím upravovat HDP, nebo tím děláme z HDP ještě podivnější ukazatel? A neodráží digitální transformace mnohem více změnu v kvalitě života než v samotné produkci?

Hlavním důvodem rozdílu mezi nízkými imputovanými hodnotami a naším intuitivním vnímáním dopadu digitální ekonomiky je pravděpodobně to, že přínos bezplatných digitálních služeb se více projevuje ve zlepšení blahobytu než ve výdajích nebo produkci. Reálný HDP, ač považován za měřítko ekonomického blahobytu, vůbec nezachycuje celkový spotřebitelský přebytek – hodnotu, kterou by byli spotřebitelé ochotni zaplatit nad rámec ceny, kterou skutečně platí.

Alternativní přístup ke kvantifikaci těchto přínosů představují metody dotazování na preferované volby – tzv. stated preference, kdy se lidé dotazují, kolik by byli ochotni zaplatit za přístup ke službě, nebo jakou kompenzaci by požadovali za její ztrátu. Výsledky těchto studií však vzbuzují mezi ekonomy smíšené reakce, protože mnozí dávají přednost tzv. revealed preference metodám, které vycházejí z reálného chování spotřebitelů na trhu. Jenže právě v digitálním prostředí, kde mnohé služby nemají tržní cenu, tyto tradiční metody selhávají.

Výzkumy se snaží erudovaně vyčíslit i negativní aspekty digitálních služeb. Zejména sociální sítě jsou spojovány s poklesem subjektivní pohody, šířením dezinformací a jinými škodlivými jevy. Například experiment v USA ukázal, že po čtyřech týdnech bez Facebooku se u uživatelů významně zlepšilo vnímání kvality života a snížila se jejich poptávka po opětovném přístupu. Jiná studie, která lidem platila za deaktivaci účtu, zjistila, že průměrná požadovaná částka č

Jak lze hodnotit bohatství národa a proč jsou stíny cen důležité?

Kurz [2023] tvrdí, že ukazatele bohatství často představují jen monopolní renty, které jsou však zahrnuty v oficiálních statistikách, jelikož se jejich sběr a vykazování stále zlepšuje. Oficiální statistiky používají směnné hodnoty, tedy buď tržní ceny či ekvivalenty, případně náklady na investice, což vyžaduje Systém národních účtů (SNA). V odborné literatuře se někdy rozlišuje mezi „komplexním bohatstvím“, které hodnotí aktiva pomocí směnných hodnot, a „inkluziivním bohatstvím“, které využívá stínové ceny odrážející společenské hodnoty, avšak tato terminologie není jednotná. V této knize je používán termín „komplexní bohatství“.

Na národní rozvaze je formálně zobrazen pouze malý výsek těchto aktiv, přičemž část přírodního a nehmotného kapitálu již v SNA existuje. Nicméně to, co je nyní oficiálně evidováno, pokrývá jen malou část aktiv potřebných k udržení současné životní úrovně a budoucího udržitelného růstu. Zároveň je patrná souvislost mezi složkami bohatství, například příroda ovlivňuje lidské zdraví a blaho, a lidský kapitál je propojen s kolektivním sociálním kapitálem.

Současný standard SNA08 definuje aktivum jako „zásobu hodnoty, která představuje přínos ekonomickému vlastníkovi během určitého období“. V roce 2025 dojde k revizi tohoto standardu, která zahrne více nehmotných aktiv a začne integrovat měření přírodního kapitálu založeného na SEEA (System of Environmental-Economic Accounting), tedy oceňovaných směnnými hodnotami. Zůstává otázkou, zda statistické úřady po roce 2025 změní své priority – zda budou stále hlavně sledovat krátkodobé změny HDP, nebo zda budou zohledňovat pokles přírodního kapitálu v daném období. Rovněž se pracuje na metodách měření lidského kapitálu zahrnujících zdravotní stav, což získalo na významu po zkušenostech s pandemií a nárůstem dlouhodobých onemocnění či odchodů z trhu práce.

Ekonomové preferují oceňování aktiv na základě reálně pozorovaných cen, tedy odhalených preferencí, což znamená tržní ceny nebo jejich ekvivalenty jako náklady výroby či jednotkové hodnoty. Tato metoda vychází z předpokladu, že tržní výsledky jsou za určitých podmínek optimální. Je to také metoda považovaná za spolehlivější než různé formy uváděných preferencí, protože skutečné chování lidí bývá přesnější než jejich odpovědi v dotaznících.

Problém nastává u aktiv, která cenu nemají, například online vyhledávání nebo přežití ekosystému. I tam, kde existuje tržní cena, může být trh zkreslený externalitami či charakterem veřejného statku, což způsobuje, že tržní cena špatně odráží skutečnou ekonomickou hodnotu. Příkladem jsou ceny na trhu s uhlíkovými emisemi, které bývají nižší než skutečné sociální náklady uhlíku, nebo nulová cena návštěvy Knihovny Kongresu. Tento problém se týká nejen národních účtů, ale i firem, kde neohodnocená neobchodovatelná aktiva tvoří podstatnou část hodnoty podniku či projektu.

Existují dva hlavní směry, jak odhadovat stínové ceny těchto aktiv. Prvním je využití metod založených na uváděných preferencích, které se hojně používají zejména v environmentální a kulturní ekonomii. Zásadní podnět dala zpráva expertů vedených Kennethem Arrowem po ekologické katastrofě Exxon Valdez (1993), která definovala nejlepší postupy pro oceňování environmentálních hodnot. Nicméně ekonomická profese je k těmto metodám skeptická; například Jerry Hausman v roce 1994 uznal, že i nepřesné číslo je lepší než žádné, ale o dvaadvacet let později je označil za „beznadějné“. Přesto výraznější alternativy chybí. Metodologie uváděných preferencí se však vyvíjí, například zaváděním motivačně kompatibilních postupů či diskretních voleb, které zvyšují konzistenci odpovědí. Některé průkopnické studie také využívají tyto metody v širším měřítku, například k odhadu ekonomické hodnoty digitálních produktů.

Důležité je si uvědomit, že oceňování komplexního bohatství vyžaduje nejen ekonomické nástroje, ale také širší společenský konsensus o hodnotách, které chceme zachovat. Přístup založený pouze na trhu může vést k opomenutí či podhodnocení klíčových zdrojů budoucího rozvoje. Proto je nutné rozvíjet multidisciplinární metody hodnocení a zároveň podporovat systematické sbírání dat o lidském, přírodním i sociálním kapitálu, které jsou zásadní pro dlouhodobou udržitelnost a kvalitu života.

Jak by měla vypadat nová metodika měření ekonomického pokroku?

Otázka, jak měřit ekonomický pokrok společnosti jako celku, je v posledních desetiletích stále naléhavější. Tradiční statistiky jako hrubý domácí produkt (HDP) opomíjejí zásadní fenomény, které jsou dnes běžnou součástí našeho života – od extrémních přírodních katastrof, jako jsou požáry či povodně, až po nepřetržitou závislost na digitálních technologiích. Tyto aspekty však v národních účtech zůstávají neviditelné, což výrazně omezuje schopnost státu a veřejnosti správně chápat skutečný stav ekonomiky a společnosti.

Současný koncept přidané hodnoty, který je základem výpočtu HDP, nesouhlasí s tím, co mnoho lidí vnímá jako hodnotu pro společnost. Tento nesoulad podpořil vznik hnutí „Beyond GDP“, jež usiluje o nové způsoby měření, a stejně tak kritiku tradičních ukazatelů založených na hodnotě pro akcionáře, které často ovlivňují rozhodování podniků. Digitalizace ekonomiky navíc radikálně mění způsoby tvorby ekonomické hodnoty, což jen umocňuje potřebu přehodnotit stávající statistické metody.

Přestože existuje řada alternativních přístupů, žádný z nich zatím nezískal dostatečnou podporu, aby mohl nahradit dosavadní standardy. Hlavní problém tkví v nedostatku jednotného, analyticky koherentního rámce, který by jasně definoval, co by mělo být považováno za ekonomický pokrok a jak by měl být měřen. Dokonce i poslední revize Systému národních účtů (SNA25) přináší pouze omezené změny, například v oblasti měření vlivu životního prostředí, domácích prací nebo digitální ekonomiky, aniž by ale nabídla komplexní koncept měření pokroku.

Měření sociálního blahobytu přímo pomocí indikátorů jako je spokojenost s životem je často navrhovanou alternativou. I když některé země již experimentují s politikami založenými na měření životní spokojenosti, tato metoda naráží na řadu problémů. Jedním z nich je tzv. normování měřítka, kdy jednotlivci hodnotí svou spokojenost podle subjektivního vnímání stupnice, nikoli objektivních životních událostí. Navíc se ukazuje, že lidé mají tendenci vracet se k určitému „základnímu bodu“ své spokojenosti, což znesnadňuje interpretaci změn. Dále je empirická evidence zatím příliš slabá a nevytváří dostatečný základ pro politická rozhodnutí na makroúrovni, protože kontext a individuální okolnosti výrazně ovlivňují výsledné hodnoty.

Velmi důležité je také uvědomění, že kvalitní statistiky jsou základem fungování moderního státu a veřejné správy. Bez adekvátních údajů není možné efektivně plánovat, rozhodovat ani hodnotit dopady politik. Zároveň však musí existovat transparentnost a důvěra ve statistiky samotné. Proto není možné, aby statistici jen jemně upravovali stávající definice bez zásadních změn, protože to jen prohlubuje nedůvěru veřejnosti a odborné veřejnosti. Reálná změna vyžaduje jak nový analytický rámec, tak koordinovanou institucionální podporu a přijetí.

Kromě samotného technického hlediska měření je důležité chápat širší sociální a environmentální kontext, ve kterém ekonomika funguje. Ekonomický pokrok nelze hodnotit izolovaně od závislosti na přírodních zdrojích, inovací a sociálními změnami, které ovlivňují kvalitu života a udržitelnost společnosti. Nový rámec by proto měl nejen měřit hmotné ukazatele, ale také reflektovat složité interakce mezi člověkem, technologií a přírodním prostředím.

Jak měřit pokrok ve světě, kde čas a ekonomika přestaly být oddělené?

Industrializace znamenala zásadní proměnu v tom, jak byl lidský čas organizován a oceňován. Už to nebyl individuální a vnitřní rytmus, kdo určoval pracovní den, ale stroje, píchačky a časové tabulky. Kázeň byla vynucována zvnějšku – a s přesností, která netolerovala zpoždění ani o pět minut. Kapitalističtí zaměstnavatelé přetvořili pojetí času v ekonomický nástroj: místo technologií samotných byl rozhodující nový étos časové úspornosti, který prosazovali „zlepšující se“ podnikatelé.

Od té doby se čas stal nejen měřitelným nákladem, ale i politickým nástrojem. Čas je základní jednotkou společenské organizace a zároveň nevyhnutelným omezením – každý má k dispozici pouze 24 hodin denně, a na rozdíl od peněz, které člověk nemusí všechny utratit, svůj čas spotřebovává neustále. Výběr, jak jej rozdělit mezi práci, volný čas a spotřebu, je ekonomické rozhodnutí – v globalizované službové ekonomice stále zásadnější.

Digitální technologie však tuto rovnováhu zpochybňují. Práce z domova, digitálně zprostředkované aktivity, flexibilní pracovní režimy – vše rozmlžuje hranici mezi pracovním a nepracovním časem. Změnily se i společenské rytmy: například ve Spojených státech došlo po pandemii k výraznému nárůstu návštěv golfových klubů uprostřed týdne, což naznačuje přeskládání pracovní doby. Trh práce a spotřeba se nyní formují podle nové logiky, kde časová flexibilita je komoditou.

Ekonomové se tomuto aspektu dlouho vyhýbali. Pouze výjimečně, jako v případě Iana Steedmana nebo Chrise Freemana a Francisca Louçy, byla časová dimenze seriózně analyzována jako klíčová proměnná výroby a spotřeby. Přesto právě čas umožňuje komplexní pohled na hospodářskou aktivitu: nejen co vyrábíme, ale jak rychle, s jakou intenzitou a jak udržitelně.

Začlenit čas do ekonomického rámce však znamená čelit zásadnímu metodologickému problému: jak ocenit čas? Standardní praxe je odvozovat „stínovou hodnotu“ času od tržní mzdy – tedy od příležitostních nák