Jak Neandertálci zmizeli: Evoluce, DNA a Osud lidské historie

Neandertálci byli fascinujícími přeživšími doby ledové. Dokázali se přizpůsobit tvrdým podmínkám, žili v chráněných jeskyních, používali oheň, nosili jednoduché oblečení z kůže a lovili stejně efektivně jako jeskynní lvi a jiní vrcholoví predátoři. Jejich historie se ale dramaticky změnila. Před zhruba 30 000 lety Neandertálci náhle zmizeli. Nástroje, které používali, zmizely, a jejich fosilie přestaly být nalezeny. Místo nich se objevili moderní lidé, Homo sapiens sapiens – tedy my.

Po dlouhou dobu se antropologové snažili pochopit, zda Neandertálci evolučně přešli do Homo sapiens sapiens, zda byli nahrazeni těmito moderními lidmi, nebo zda byli vyhubeni nějakým mezistupněm. Na konci 90. let 20. století však byla technicky možná extrakce DNA z nezkamenělých zbytků některých neandertálských kostí, což umožnilo porovnat je s moderní lidskou DNA. První studie o neandertálské DNA, která byla publikována v roce 1997, otevřela nové možnosti a přinesla odpovědi na některé z těchto záhad.

Molekulární antropologové zjistili, že neandertálská DNA je podstatně odlišná od DNA moderního člověka, což silně naznačuje, že Neandertálci se s moderními lidmi pouze málo křížili. To podporuje teorii "Out of Africa", která tvrdí, že moderní Homo sapiens pochází z Afriky a neandertálci představovali větev této lidské linie, která se vyvinula přibližně před 300 000 lety. Zatímco podobnost DNA neandertálců a moderních lidí je vyšší než 99 %, ta i přesto naznačuje určité genetické odlišnosti, které jsou značné – podobně jako mezi lidmi a šimpanzi, kteří mají DNA také z 99 % podobnou té lidské.

Zajímavým nálezem byl i takzvaný „Iceman“, což je tělo, které v roce 1991 objevili dva turisté na ledovci v severní Itálii. Zpočátku byl považován za mrtvého horolezce, ale artefakty, které byly v jeho blízkosti nalezeny, včetně kožešinové čepice, měděné sekery a kamenného nože, naznačovaly, že nález je daleko zajímavější. Po radiokarbonovém datování bylo zjištěno, že tělo je staré asi 5 300 let, což znamená, že člověk, kterého dnes známe jako Icemana, byl už 700 let mrtvý, když se stavěly první egyptské pyramidy.

DNA analýza odhalila některé překvapivé detaily o jeho životě. Zbraňové nástroje a oblečení Icemana měly na sobě krev několika lidí, což naznačuje, že Iceman byl těsně před svou smrtí zapojen do nějaké formy boje. Nebyl to tedy jen člověk, který zemřel z vyčerpání nebo mrazem, jak se původně předpokládalo. Navíc byla v jeho těle nalezena kamenná hrotová šipka, která mu prorazila záda, což podpořilo teorii o násilné smrti. Některé studie navíc naznačují, že Iceman mohl mít nízkou pohyblivost spermií, což by mohlo souviset s jeho smrtí, ale žádný jasný závěr o této záležitosti zatím neexistuje.

Mitochondriální DNA ukázala, že matka Icemana pocházela z haploskupiny K, což je evropská skupina, která vznikla přibližně před 16 000 lety a rozšířila se po kontinentu po dramatickém ústupu ledovců. Význam těchto objevů se neustále prohlubuje a s pokrokem metod analýzy DNA je jisté, že nás čeká ještě mnoho vzrušujících objevů. Příkladem toho může být třeba nalezení zmraženého neandertálce, který by mohl být jedním z největších pokladů současné paleontologie.

V souvislosti s těmito objevnými studiemi je důležité si uvědomit, že lidská historie není pouze historií těch, kdo měli moc a prostředky k tomu, aby ovlivnili svět kolem sebe. I lidé, kteří žili v těžkých podmínkách, bez psaní a vědeckých nástrojů, mají svou nezanedbatelnou roli ve formování naší minulosti. Archaeologie a genetika nám ukazují, že naši předci, i když nežili ve světle historických knih, se podíleli na tvorbě lidské kultury a historie stejně jako významní vůdci a panovníci.

Proč bychom se měli více stydět než podivovat nad vymíráním velkých opic?

V dnešním světě, kdy se každá ztráta druhu stává nevyhnutelnou realitou, se velké opice, naši nejbližší příbuzní, ocitají na pokraji vyhynutí. Od orangutanů v jihovýchodní Asii až po gorily v africké Konžské pánvi – všechny čelí těžkým hrozbám, kterým se člověk podílí přímo či nepřímo. Možná bychom se měli více stydět než podivovat. Ochránci přírody varují už tři dekády, že tyto druhy jsou na pokraji vymření. A přesto, i když víme, že máme s těmito druhy 95 % DNA společného, hrozby, jimž čelí, neustávají.

Degradace jejich přirozeného prostředí kvůli těžbě dřeva, především v jihovýchodní Asii, kde žijí orangutani, nebo kvůli zemědělství v africké Konžské pánvi, kde zemědělské farmy ohrožují gorilí biotopy, je neúnosná. Dále tu máme pytláctví, kde se zvířata loví pro maso, jež se prodává za vysoké ceny na africkém „bushmeat“ trhu. Tato skutečnost nevyvolává pouze obavy o přežití konkrétních druhů, ale i o celkové etické hodnoty naší doby.

Chimpanzee a lidé

Lidé, a především západní civilizace, po dlouhou dobu pohlíželi na šimpanze s nedůvěrou, strachem a odporem. Středověké sochy je zobrazovaly jako zlé bytosti s křídly, zatímco v viktoriánské éře byli šimpanzi v zajetí považováni za zdegenerované bytosti z dávné, odpudivé minulosti. Dnes víme, že šimpanzi nejsou relikty minulosti, ale vysoce vyvinuté bytosti, které evolučně kráčely vedle nás.

Šimpanzi mají více než 98 % shody DNA s lidmi a přesto jsou v očích veřejnosti často jen objektem pro komerční reklamy, filmy a zábavu. Tento distancovaný pohled, který šimpanze redukuje na směšné pololidi, je důsledkem dlouhodobé historické vnímání jejich role ve společnosti. Někteří vědci se dokonce domnívají, že na základě genetických a anatomických podobností by měl být rod šimpanzů (Pan) připojen k našemu rodu Homo. Takové myšlenky však vyvolávají kontroverzi, protože otázka našeho vzájemného vztahu není jen vědecká, ale i etická.

Dnes, když čelíme dramatickým změnám v přírodním prostředí, je nevyhnutné si uvědomit, že každý z těchto druhů, ať už jde o šimpanze, orangutany, gorily nebo jiné velké opice, je součástí složitého ekosystému, který ovlivňuje i naše vlastní přežití. Naše odpovědnost je tedy nejen v ochraně těchto druhů, ale i v ochraně celkové biodiverzity planety, která nás všechny živí.

Jak spolehlivá je radiokarbonová metoda datování?

Důvěra v radiometrické datování může být posílena i tím, že vzorky jsou zasílány do různých laboratoří. Například, pokud pošlu vzorky do laboratoří v Canbeře, v Kalifornii a v Oxfordu, výsledky, které obdržím, budou obvykle velmi podobné. Každá laboratoř nezávisle určí stáří vzorku bez jakéhokoliv nátlaku nebo předchozích očekávání. Tento způsob kontroly dokazuje, že metoda je stabilní a že radiometrické datování je spolehlivým nástrojem.

Pokud jde o přesnost datování, vědci se neustále snaží vyvinout nové metody, jak získat podrobnější a přesnější údaje. Například podrobné chronologie, jako ta, která byla sestavena pro Stonehenge v Anglii, ukazují na vícefázový proces výstavby tohoto místa mezi 5 000 a 3 600 lety před naším letopočtem. Tento pokrok je možný díky neustálému vylepšování radiokarbonového datování a novým objevům, které pomáhají rozšířit naše chápání historie.

Pokrok v radiokarbonovém datování také umožnil zásadní změnu ve znalostech o osídlení Evropy moderními lidmi. Dnes víme, že k osídlení došlo o 10 000 let dříve, než jsme si původně mysleli. Toto osídlení probíhalo v chladnějších obdobích před asi 40 000 lety, což umožnilo moderním lidem přežít, zatímco neandrtálci tento klimatický přechod nepřežili. I když se jedná stále o teorii, samotné posunutí datování ukazuje, jak může lepší porozumění radiokarbonovému datování změnit naše pohledy na důležité historické události.

Další důležitou součástí archeologie je záznam místa, odkud artefakty pocházejí. Bez pečlivého záznamu provenience – tedy přesné zaznamenání místa, kde byl artefakt nalezen – by archeologové nemohli stanovit, z jaké doby artefakt pochází. I malé změny v hloubce půdy mohou znamenat rozdíl mezi tisíci lety. To, z jaké vrstvy byl artefakt vykopán, je tedy rozhodující pro jeho správné datování a pro pochopení historického kontextu. Bez těchto informací se artefakt stává pouze zajímavým nálezem, ale ne cenným historickým svědectvím.

Pro zachování přesnosti je důležité sledovat provenienci artefaktů v obou dimenzích: vertikálně, tedy podle vrstvy, a horizontálně, tedy podle místa v rámci vykopávky. Tento systematický přístup k dokumentaci umožňuje archeologům sestavit velmi přesné mapy, které ukazují rozložení artefaktů na daném místě. Tato metoda je zvláště užitečná při výzkumu starověkých pohřebišť nebo sídlišť, kde každý detail – od umístění artefaktu po jeho hloubku – poskytuje důležitou informaci o životě lidí v minulosti.

Archeologové používají různé techniky pro přesné záznamy při vykopávkách. Využívají systém mřížky, který pomáhá při zaznamenávání každého nálezu a jeho umístění na místě. Kromě toho je důležitým nástrojem při vykopávkách používání metrů a dalších přesných měřicích přístrojů, které umožňují přesně stanovit, kde a kdy byl artefakt nalezen.

Jak hluboké symboly utvářejí lidskou komunikaci a identitu?

Symboly jsou základem lidské komunikace. Pro zvířata mají symboly primárně praktickou funkci: jsou šablonami, které umožňují efektivně reagovat na konkrétní podněty. Tyto symboly jsou jednoduché a přímé, často jednoznačně spojené s konkrétním chováním nebo událostí. U lidí je to ale jinak. Lidský jazyk a symboly mají schopnost vyjadřovat mnohem více než pouze jednoduché reakce na prostředí. Lidé používají hluboké symboly, které mohou mít mnoho různých významů a mohou vyvolávat bohatou síť asociací. Tento složitý způsob komunikace je neoddělitelně spjat s lidskou individualitou.

Lidské symboly nejsou omezeny pouze jedním významem. Když čteme frázi jako "být, či nebýt" nebo slovo "revoluce", nemusí mít každý čtenář stejný výklad. Záleží na jeho osobních zkušenostech, kulturním pozadí a vzdělání. Taková symbolika umožňuje lidem, aby se vyjadřovali víc než jen doslovně. To, co jeden člověk chápe pod pojmem "revoluce", může být zcela odlišné od jiného člověka. Tento otevřený charakter symbolů podporuje kreativitu, introspekci a individuální interpretace. A právě tato schopnost vytvářet různé významy na základě stejného symbolu je základní charakteristikou lidské mysli.

Lidé mají unikátní schopnost vytvářet a chápat metafory. Metafora, která je součástí jazykového vyjadřování, je způsob, jakým se přenášejí významy mezi dvěma odlišnými objekty na základě nějaké podobnosti, kterou vnímáme. Když řekneme "jsem na tenkém ledu", neznamená to, že skutečně stojíme na ledu, ale že se nacházíme v nebezpečné nebo riskantní situaci. Taková symbolika není jen mechanickým přenosem jednoho významu, ale spíše způsobem, jakým naše mysl dává novou perspektivu na něco známého. Tento způsob vyjadřování nejen že rozšiřuje možnosti komunikace, ale umožňuje i hlubší propojení mezi jednotlivci, kteří dokážou porozumět jemným nuancím těchto symbolů.

Je důležité si uvědomit, že ačkoli metafory a symboly mohou rozšiřovat naše myšlení a umožnit nám vyjádřit složité a abstraktní koncepty, není to vždy výhodné v každé situaci. Přesnost, kterou přináší doslovná komunikace, je také nezbytná v mnoha oblastech, kde neexistuje prostor pro interpretace nebo zmatení. Například v právním systému nebo v technických oborech jsou jasné a jednoznačné symboly a výrazy naprosto zásadní pro správnou komunikaci.

Lidský jazyk má však ještě jednu zvláštnost: je učený, ne vrozený. I když je schopnost naučit se jazyk vrozená a není závislá na genetických predispozicích, konkrétní jazyk, který dítě přijme, je výsledkem kulturního a sociálního prostředí. Jazyková schopnost není automatická; vyžaduje aktivní úsilí a interakci s ostatními. To znamená, že jazyk se učíme skrze zkušenost, a to nejen ve formě mluvené řeči, ale i v nástrojích, které jsou součástí komunikačních systémů – jako jsou písma a symboly.

Schopnost používat jazyk je navíc nejen spontánní, ale také dobrovolná. Můžeme se rozhodnout, kdy a jak začít sestavovat složité myšlenky. To nás odlišuje od jiných zvířat, která jsou většinou omezena na instinktivní reakce. Schopnost volit si, jak a kdy vyjádřit své myšlenky, je jedním z klíčových aspektů lidské komunikace.