Chronická pánevní bolest je komplexní stav, který může mít různé příčiny a její diagnostika vyžaduje pečlivý přístup. Důležitým prvním krokem při vyšetření pacientky je detailní anamnéza, která by měla zahrnovat nejen specifické příznaky bolesti, ale také provokující a zmírňující faktory, časový rámec bolestí a související symptomy. Dotazy by měly směřovat i na pacientčin rodinný a sociální status, pracovní prostředí, spánek a případné známky deprese. Zvláštní pozornost je třeba věnovat i anamnéze sexuálního a fyzického zneužívání, neboť studie prokázaly významnou korelaci mezi těmito zkušenostmi a vznikem chronické bolesti. Je-li zjištěna historie zneužívání, doporučuje se screening na aktuální fyzické nebo sexuální zneužívání.

Fyzikální vyšetření pacientky s chronickou bolestí by mělo být zaměřeno na odhalení možných příčin této bolesti. Pacientka by měla být požádána, aby ukázala místo bolesti, což může poskytnout vodítko pro další vyšetření a také indikaci charakteru bolesti. Lokalizovaná bolest bude pacientka ukazovat na konkrétní místo prstem, zatímco difúzní bolest si pacientka označí celou rukou. V rámci vyšetření je důležité provádět testy, které mohou napodobit symptomy hlášené pacientkou, avšak bez nadměrného vyvolání bolesti, což by mohlo omezit možnost pečlivého vyšetření. Například Carnettův znak – napětí břišní stěny při zvedání nohou nebo brady v supinaci – může pomoci rozlišit myofasciální bolest, která se při těchto manévrech zhoršuje. Viscerální bolest přitom může naopak zůstat nezměněná nebo zmírněná.

Mezi další důležité vyšetřovací techniky patří testování bolestivých spasmů, které mohou být vyvolány například svaly obturátoru internus (abdukce a vnitřní rotace nohy proti odporu) nebo svaly levator ani (napnutí pánevního dna při pokusu o zadržení moči nebo při cvičení Kegel).

Chronická pánevní bolest může být výsledkem celé řady různých stavů, z nichž některé se mohou překrývat. Mnohé z těchto stavů jsou spojeny s dysmenoreou a podobné postupy vyšetření, včetně kultivace na přítomnost infekce, mohou pomoci s diagnózou. U většiny pacientek je však možné na základě anamnézy a fyzikálního vyšetření stanovit poměrně přesnou diagnózu. Vzhledem k širokému spektru možných příčin je však vyžadován multidisciplinární přístup. Patří sem nejen psychiatrická vyšetření a testování, ale také spolupráce s fyzioterapeuty, gastroenterology, anesteziology, ortopedy a dalšími odborníky. V některých případech je nutné využít zobrazovací technologie nebo laparoskopii k potvrzení diagnózy. Je však třeba mít na paměti, že u přibližně třetiny pacientek, které podstoupí laparoskopii, není nalezen žádný identifikovatelný původ bolesti, přičemž u dvou třetin pacientek je po laparoskopii odhalen nějaký příčinný faktor.

K běžným onemocněním, která mohou zvyšovat riziko vzniku chronické pánevní bolesti, patří PID (pánevní zánětlivé onemocnění), syndrom dráždivého tračníku (IBS), intersticiální cystitida a endometrióza. U mnoha žen je také přítomno více než jedno onemocnění, což činí stanovení jednoznačné příčiny bolesti velmi obtížné.

Pánevní zánětlivé onemocnění (PID) je jedním z nejběžnějších faktorů, které přispívají k chronické pánevní bolesti. Až 35 % žen, které prodělaly PID, může po určité době vyvinout chronickou pánevní bolest. Mechanismus není zcela jasný, ale může zahrnovat chronický zánět, adhezivní onemocnění a související psychosociální faktory.

Syndrom dráždivého tračníku (IBS) postihuje 50–80 % žen s chronickou pánevní bolestí. Diagnóza IBS je stanovena podle kritérií Rome III, kdy pacientky vykazují příznaky opakovaných bolestí břicha a výrazných změn ve frekvenci stolice po dobu alespoň 6 měsíců. Přítomnost bolesti, která je zmírněna pohybem střev, nebo bolest související se změnou frekvence stolice, je pro diagnózu typická. IBS je často dále kategorizováno podle převažujících symptomů: bolest, průjem, zácpa nebo střídání obou stavů.

U některých pacientek s chronickou pánevní bolestí může být přítomna i intersticiální cystitida, což je chronické zánětlivé onemocnění močového měchýře, které se projevuje bolestmi pánve, naléhavostí močení, častým močením a bolestí při pohlavním styku.

Pokud jde o terapii, léčba chronické pánevní bolesti představuje velkou výzvu. Pokud je to možné, je třeba se zaměřit na konkrétní příčinu bolesti. Použití analgetik by mělo být plánováno na pevně stanovený časový rozvrh a nemělo by záviset na intenzitě symptomů. U některých stavů, například endometriózy nebo syndromu pánevní kongesce, mohou být užitečné hormonální terapie, které potlačují ovulaci. V případě podezření na IBS je vhodné konzultovat gastroenterologa, který může doporučit vhodnou dietu a léky zaměřené na úpravu motility střev.

Mezi chirurgické postupy, které mohou pomoci při chronické pánevní bolesti, patří hysterektomie, která je efektivní v případě, kdy je bolest spojena s patologiemi dělohy. Tento zákrok může také zlepšit symptomy u žen bez zjevné patologické příčiny v děloze.

Léčba chronické pánevní bolesti tedy vyžaduje komplexní přístup a často zahrnuje jak farmakologické, tak chirurgické možnosti. Důležitou roli hraje i osobní přístup k pacientkám a jejich terapeutická podpora, včetně možnosti využití fyzioterapie, psychoterapie a dalších komplementárních metod léčby.

Jaké jsou symptomy a diagnostika rakoviny vejcovodů?

Rakovina vejcovodů je jedním z nejméně častých, ale stále významných typů gynekologických nádorů. Tento typ rakoviny je obvykle adenokarcinom, i když vzácněji se mohou vyskytnout také adenoskvamousní karcinomy nebo sarkomy. Většina pacientek, u kterých je tento nádor diagnostikován, je po menopauze. Rakovina vejcovodů je často diagnostikována v pokročilém stádiu, protože symptomy jsou zpravidla minimální a nádor může být dlouho bez povšimnutí.

Rakovina vejcovodů bývá častěji jednostranná a velikost nádorů bývá větší, což může připomínat hydrosalpinx, což je stav, kdy se v vejcovodu hromadí tekutina. Mikroskopické vyšetření těchto nádorů často ukazuje typické papilární serózní cystadenokarcinomy, které se podobají těm, které se nacházejí u rakoviny vaječníků. Symptomy tohoto onemocnění jsou obvykle nespecifické a zahrnují především postmenopauzální krvácení, následované abnormálním vaginálním výtokem. V některých případech se může objevit i hojný serosanguinózní výtok, známý jako hydrops tubae profluens, který bývá považován za diagnostický pro tento typ rakoviny. Dalšími příznaky mohou být bolesti a pánevní masa.

Existují důkazy, které ukazují, že až 80 % nádorů původně klasifikovaných jako serózní karcinomy vysokého stupně vaječníků nebo peritonea může mít původ v fimbriálním konci vejcovodu. To znamená, že výskyt rakoviny vejcovodů byl v minulosti pravděpodobně podhodnocen. Stádium rakoviny vejcovodů je chirurgické a podobá se stadiu rakoviny vaječníků. Pokrok této rakoviny je podobný pokroku rakoviny vaječníků, přičemž se vyskytují intraperitoneální metastázy a ascites. Vzhledem k bohaté síti lymfatických cév ve vejcovodech často dochází k rozšíření nádoru do lymfatických uzlin v oblasti pánve a aorty. Ačkoliv až 70 % případů rakoviny vejcovodů je diagnostikováno ve stadiu I nebo II, celková pětiletá míra přežití je 35–45 %, přičemž nejlepší šance na přežití mají pacientky ve stadiu I.

Chirurgická léčba je základem léčby rakoviny vejcovodů, přičemž cílem je provedení cytoredukční operace, což znamená snížení velikosti nádoru na méně než 1 cm. Po této operaci je obvykle indikována chemoterapie, nejčastěji v kombinaci s paclitaxelem a karboplatinem nebo cisplatinou. Chemoterapie je účinná především při recidivách onemocnění, kdy jsou použity jiné chemoterapeutické látky, jako je ifosfamid, doxorubicin, topotekan a další. Radioterapie hraje ve léčbě rakoviny vejcovodů jen omezenou roli, a to především v případě pokročilého onemocnění, kdy je nutné ovlivnit mikroskopickou šíření nádorových buněk.

Léčba a sledování pacientek s rakovinou vejcovodů si vyžaduje komplexní přístup. Při počátečním vyšetření se provádí laparoskopie, během které se odebírají vzorky z peritonea pro cytologické vyšetření. V případě přítomnosti ascitu je tato tekutina odebírána a podrobena cytologické analýze. Při pokročilých formách rakoviny je běžné, že nádor postihuje i další orgány v břišní dutině. Proto je důležité provádět podrobnou inspekci a palpaci všech částí peritonea a okolních orgánů, jako jsou játra, slezina a podžebří. Odebírají se také vzorky z lymfatických uzlin.

Při sledování pacientek po operaci je důležitá pravidelná kontrola pomocí ultrazvuku nebo CT vyšetření, a to včetně sledování hladiny tumorových markerů, jako je CA-125. Tyto testy pomáhají včas odhalit možné recidivy onemocnění. Chemoterapie bývá často nezbytná, protože mnoho pacientek je diagnostikováno v pokročilém stádiu, kdy je nádor rozšířen již do dalších oblastí břišní dutiny.

V případě metastatického karcinomu vejcovodů je častější, že nádor původně pochází z jiných orgánů, především z dělohy nebo vaječníků. Tyto nádory jsou častější než primární rakovina vejcovodů a bývá u nich diagnostikována pokročilejší forma nemoci.

Jak probíhá přepis a replikace DNA a jaké jsou následky mutací

Genetická informace je uložena v DNA, která je složena z čtyř základních bází: adeninu (A), thyminu (T), cytosinu (C) a guaninu (G). Tyto báze se vzájemně párují podle pravidel: adenin s thyminem a cytosin s guaninem, čímž vytvářejí stabilní dvojice bází, které tvoří genetický kód. Kombinace těchto bází jsou téměř neomezené, což umožňuje vytvoření obrovského množství genetických informací. Tento kód je zpracováván a využíván buňkami pouze po určitém procesu, kterým je transkripce.

Transkripce je proces, při němž se DNA přepisuje do RNA. Tento proces probíhá tak, že DNA je "čtena" z jednoho konce (5-prime konec) na druhý (3-prime konec). Výsledkem je tvorba molekuly mRNA (messenger RNA), která opouští jádro buňky a dostává se do cytoplazmy. Molekula mRNA nese přepis genetického kódu v podobě kodonů, které jsou základem pro syntézu bílkovin. Transkripce je řízena sekvencemi promoterů a enhancerů, které ovlivňují směr čtení DNA a stabilizují proces. Po dokončení transkripce slouží mRNA jako šablona pro tvorbu aminokyselin, které jsou stavebními kameny proteinů.

Tento proces se nazývá translace a zahrnuje přiřazení každého kodonu k odpovídající aminokyselině. Růst aminokyselinového řetězce pokračuje, dokud není dosaženo "stop" kodonu. Poté protein prochází dalším zpracováním a buď je využit v buňce, nebo je exportován mimo buňku pro použití v jiných buňkách, tkáních a orgánech.

Chyby v procesu replikace DNA mohou mít vážné důsledky. Během replikace může dojít k různým typům mutací, což jsou změny v normální sekvenci genů. Většina těchto chyb je rychle opravená enzymy, které provádějí korekci chyb. Replikace DNA může mít čtyři základní typy chyb: (1) mutace typu missense, kdy je jedna aminokyselina nahrazena jinou, (2) mutace typu nonsense, kdy dojde k vložení předčasného stop kodonu, (3) delece a (4) inserce.

Příkladem nemoci, která je způsobena chybami v replikaci, je Huntingtonova nemoc. Ta vzniká v důsledku abnormálního počtu opakování CAG (cytosin-adenin-guanin) sekvencí v genu pro Huntingtona. DNA může být poškozena také vlivy z vnějšího prostředí, jako jsou ultrafialové záření, ionizující radiace a chemikálie.

Lidská genetická informace je uložena ve formě chromatinového vlákna, které obsahuje DNA spojenou s několika chromozomálními proteiny, a tvoří chromozomy. Karyotyp, což je soubor chromozomů, ukazuje morfologii a počet chromozomů v buňce. Somatické buňky jsou všechny buňky v lidském těle, které nejsou pohlavními buňkami (vajíčky a spermie). Tyto buňky mají dvě sady chromozomů, což znamená 46 chromozomů (2n). Pohlavní buňky, tedy gamety, mají pouze jednu sadu chromozomů, tedy 23 chromozomů (n).

Chromozomy se replikují dvěma způsoby: mitózou a meiózou, které jsou zásadně odlišné a vedou k buňkám s různými schopnostmi. Mitosis je proces replikace chromozomů v somatických buňkách, po kterém následuje cytokineze, což je dělení buňky na dvě dceřiné buňky, které mají identické genetické informace jako buňka mateřská. Meióza probíhá pouze v pohlavních buňkách a po cytokinezi vznikají čtyři dceřiné buňky s haploidním počtem chromozomů.

Důležitou součástí mitózy je tzv. buněčný cyklus, který se skládá ze čtyř fází: G1, S, G2 a M. V G1 fázi buňka neprovádí replikaci DNA, v S fázi se chromozomy zdvojují a vytvářejí identické sesterské chromatidy. V G2 fázi se buňka připravuje na mitózu. Tyto fáze se souhrnně nazývají interfáze.

Mitosis probíhá ve fázích: profáze, prometafáze, metafáze, anafáze a telofáze. Během profáze dochází k kondenzaci chromatinu, v prometafázi mizí jaderná membrána, v metafázi jsou chromozomy maximálně zhuštěné a uspořádané v rovině mezi póly buňky. Anafáze je fáze, kdy se sesterské chromatidy oddělují a putují na opačné póly buňky. V telofázi se začíná formovat jaderná membrána kolem každé dceřiné buňky.

Meióza, na rozdíl od mitózy, probíhá v pohlavních buňkách a zahrnuje dvě dělení. V prvním dělení, tzv. redukčním dělení, dochází ke snížení počtu chromozomů z diploidního na haploidní. Meióza probíhá ve čtyřech fázích: profáze I, metafáze I, anafáze I a telofáze I. V anafázi I dochází k nezávislému rozdělení chromozomů, což znamená, že genetická variabilita je značně zvýšena. Druhé dělení meiózy (meióza II) je podobné mitóze, ale v buňkách s haploidním počtem chromozomů.

Při poruše počtu chromozomů může vzniknout heteroploidie, která může být buď euploidní, nebo aneuploidní. Euploidie zahrnuje změnu haploidního počtu chromozomů, například triploidie, kdy se haploidní počet chromozomů násobí třemi. Aneuploidie zahrnuje změnu diploidního počtu chromozomů, což vede k trisomiím, kdy je v buňce přítomna nadbytečná kopie určitého chromozomu.

Jak efektivně upozornit uživatele v Android aplikacích pomocí různých notifikací
Jak objevy Dorothy Hodgkin změnily medicínu a vědu o krystalografii
Jak správně cvičit somatické cviky pro uvolnění a posílení těla