Jak karma, etika a sangha ovlivňují buddhistickou praxi a společnost?

Karma určuje různé životy, které se formují na základě našich záměrů, které vedou k činům těla, řeči a mysli. Reinkarnace je řízena kumulativními výsledky karmy určitého života. Etika má v buddhismu klíčový význam, neboť Buddha stanovil etický kodex chování nejen pro členy monastického řádu, ale také pro laiky. Mniši a mnišky měli přísně dodržovat následující pravidla: nezabíjet, nekrást, vyhýbat se sexuální aktivitě, neklamat, nepoužívat omamné látky, které vedou k nezodpovědnosti, nepožívat jídlo po poledni, neúčastnit se zábav, nepoužívat parfémů a šperků, nevyužívat luxusní postele a nezacházet se zlatem a stříbrem (včetně peněz). Prvních pět pravidel platilo také pro laiky, přičemž celibát byl nahrazen cudností. Cudnost v buddhismu znamenala nejen absenci sexuálních činů, ale také kontrolu nad touhami a myšlenkami týkajícími se sexuality. Tento důraz na zdržení se od touhy a smyslových požitků byl součástí širšího zaměření na přerušení spojení s materiálním světem.

Etika byla v buddhismu důležitá, ale sama o sobě nemohla člověka dovést k osvícení (nibbáně). Správné jednání bylo nezbytné, ale nedostatečné pro dosažení konečného cíle. Ten spočíval v překročení běžného vnímání morálky a nemorálnosti, v dosažení stavu, který leží mimo běžné lidské zkušenosti.

Buddhismus je často považován za velmi racionální doktrínu. Buddha je však vnímán jako zdroj veškeré moudrosti, a možnost, že by ho někdo mohl dosáhnout, je považována za velmi vzdálenou, pokud ne nemožnou. Buddha se někdy uchyloval k zázrakům, obvykle aby přesvědčil tvrdohlavé odpůrce. Bohové a nebeské bytosti existují v buddhismu, přičemž Brahma a Sakka (Indra) se objevují v různých momentech, vždy s hlubokou úctou k Buddhově osobnosti. Avšak buddhističtí bohové nemohou pomoci lidem dosáhnout nibbány. Tento cíl lze dosáhnout pouze následováním cesty, kterou Buddha vytyčil.

Khandaka je součástí, která se skládá z Mahavaggy a Chullavaggya. Obsahuje monastická pravidla a příběhy z Buddhovy života, včetně založení řádu mnišek a dvěma koncilů. Pravidla Vinaya pokrývají všechny aspekty života jednotlivých mnichů a mnišek: co jíst, jak chodit, jak mluvit, jak se chovat a co nosit. Dále existují pravidla pro korporátní život sanghy, například jak řešit spory mezi jednotlivými členy.

V počátcích buddhistické sanghy byli mniši považováni za poustevníky, kteří se pohybovali z místa na místo, ale později, podle některých historiků, začali vytvářet trvalé kláštery. Během života Buddhy byli někteří laici štědří a darovali pozemky a vybudovali kláštery. Stálé monastické komunity tedy vznikaly poměrně brzy a pravidla pro jejich správu se stala nezbytná. Důležitým rituálem pro přijetí do monastické komunity byl rituál pravrādže, kdy nováček opustil domov a přijal asketický život.

Veškeré chování v sangze bylo upraveno souborem pravidel. Byly definovány nejen osobní povinnosti jednotlivých mnichů, ale i vztahy mezi sanghou a laiky. Členové sanghy učili laické následovníky dhammě a byli příkladem ctnostného života. Laici poskytovali mnišům jídlo a jinou podporu, čímž se podíleli na kumulaci zásluh (punya). Dávání (dana) bylo považováno za velmi důležité, neboť zahrnovalo štědrost a uvolnění připoutanosti k materiálním věcem.

Jakým způsobem probíhala obchodní a kulturní výměna mezi Indií a Středomořím v antickém období?

Obchodní sítě kolem Indického oceánu se během staletí neustále rozrůstaly a zahrnovaly stále širší oblasti, včetně Srí Lanky, která se stala důležitým centrem obchodu. Tento vzestup obchodních vztahů ale nebyl omezen pouze na komodity a materiální statky. Jak ukazují historické studie, vztahy mezi jižní a jihovýchodní Asií přesahovaly obchodní rámec a byly silně ovlivněny kulturními výměnami, především v oblasti náboženství a umění. Hinduismus a buddhismus, ale také specifické umělecké styly, se díky těmto výměnám dostaly i na velmi vzdálené oblasti. Náboženské ikony, včetně hliněných sošek vyráběných pomocí pečetí nebo forem, se šířily s buddhistickými poutníky, čímž docházelo k rozšiřování náboženských idejí a rituálů.

Avšak kultury jihovýchodní Asie nebyly pouze pasivními příjemci těchto vlivů. Významným procesem byla selekce a lokalizace, která zajistila, že indické vlivy byly transformovány, jakmile se usadily v nových kulturních oblastech. I když tento proces výměny mezi indickými a jihovýchodními kulturami vypadá na první pohled asymetricky, v poslední době se historici začali zaměřovat na tzv. "zpětné toky", tedy vlivy z jihovýchodní Asie směrem na západ do jižní Asie. Tyto reverse flows jsou patrné například v keramice, technikách stavby lodí či hudebních nástrojích, které se dostaly na indický subkontinent.

Je zajímavé, že původní teorie o "indianizaci" byla postupně nahrazena uznáním komplexnosti vzorců interakcí mezi jihovýchodní a jižní Asií. Dnes víme, že procesy kulturní výměny probíhaly mnohem složitěji a ve vzorcích, které je stále třeba podrobněji prozkoumat. Také je třeba zdůraznit, že o těchto vzorcích interakcí máme ještě hodně co objevovat, a to nejen na úrovni samotných obchodních tras, ale i agentů, kteří tyto výměny uskutečňovali.

Obchod s oblastí Středomoří měl významné důsledky pro rozvoj obchodu na subkontinentu. Počáteční zmínky o "Yavanech" (což byla v indických textech původně definována jako označení pro Řeky, později pro všechny cizince z oblasti na západ od Indie) naznačují aktivní zapojení těchto lidí do obchodních aktivit s Indií, a to již od 2. století př. n. l. do 3. století n. l. K tomu se připojila i literatura, která zmiňuje jejich lodě, přivážející zlato a víno, a zároveň vyvážející černý pepř, který měl pro římskou říši velkou hodnotu.

Mezi 2. stoletím př. n. l. a 3. stoletím n. l. se indičtí obchodníci stále častěji zapojovali do rozsáhlých obchodních sítí, které zahrnovaly nejen Čínu, Rudé moře a Perský záliv, ale i východní Afriku a Středomoří. Takzvaný indo-římský obchod měl klíčový význam nejen pro rozvoj obchodních tras, ale i pro ekonomiku a kulturu obou oblastí. Po připojení Egypta k římské říši v roce 30 př. n. l. byla cesta přes Rudé moře, která spojovala Indii se Středomořím, výrazně zjednodušena a zrychlena.

Větrné podmínky, zejména monzuny, se ukázaly jako důležitý faktor pro efektivní plavby mezi Indií a Středomořím. Tyto větry byly známy nejen Indům, ale i Arabům, Peršanům a Řekům. Až s rostoucími znalostmi těchto větrů však bylo možné bezpečněji a rychleji plout přes otevřené moře, místo podél pobřeží. Cesta od přístavů na Rudém moři, jako byly Alexandria nebo Myos Hormos, trvala přibližně měsíc a skončila v Muzirisu na jihu Indie. Poté se plavidla vracela do Rudého moře mezi říjnem a únorem využívající severovýchodní monzuny.

Kromě toho docházelo k významnému toku zboží z Indie do Středomoří. Archeologické nálezy z Pompejí, jako je soška slonoviny, která pravděpodobně zobrazuje bohyni Lakšmí nebo jakši, naznačují silnou kulturní výměnu. V jižní Indii byl pepř mimořádně ceněn a indičtí obchodníci hráli klíčovou roli v jeho exportu do římského světa. Příkladem jsou i četné nálezy římských mincí v Indii, přičemž většina z nich pochází z období vlády císařů Augusta a Tiberia.

Pokud budeme pokračovat v prozkoumávání těchto historických výměn, je kladeno důraz na to, že obchod v oblasti Indického oceánu nebyl jen výměnou materiálních statků. Byla to hluboká kulturní interakce, která ovlivnila nejen ekonomiku, ale i kulturu, náboženství a každodenní život lidí ve všech zúčastněných regionech.

Jaké důkazy poskytují římské mince a historické texty o obchodních sítích v Indickém oceánu?

Jedním z klíčových pramenů, který poskytuje cenné informace o těchto obchodních vztazích, je Periplus Maris Erythraei (Periplus Erythrejského moře). Tento starověký řecký cestopis sloužil obchodníkům, kteří vykonávali obchodní činnosti mezi Egyptem, východní Afrikou, jižní Arábií a Indií. Text byl napsán řecky, což svědčí o autorovi, jenž byl pravděpodobně Řekem žijícím v Egyptě, a v jeho textu se často objevují zmínky o rostlinách a zvířatech, které byly běžné v Egyptě. Periplus obsahuje podrobnosti o obchodních trasách, přístavech a zboží, které se mezi těmito oblastmi obchodovalo. Přestože je text poměrně fragmentární a byl zachován v kopiích z 10. století, umožňuje historikům rekonstruovat složení a povahu obchodní sítě v Indickém oceánu v období kolem 1. století n. l.

Přestože autor knihy nenabízí mnoho informací o náboženských otázkách, věnuje se podrobnostem týkajícím se obchodu a obchodníků samotných. Zmiňuje různé druhy zboží, jako jsou koření, drahé kameny, slonovina a textilie, a také poskytuje informace o přístavech, kde tyto produkty měnily vlastníky. Periplus tak nejen mapuje obchodní trasy, ale také poskytuje obraz o každodenním životě a zvycích obyvatel různých oblastí.

Mezi další významné historické prameny patří fragment řecké hry, která byla nalezena mezi papyry v Egyptě. Tento fragment, pocházející z 2. století n. l., vypráví příběh o řecké princezně Charition, která byla unesena nebo prodána indickými "barbary" na Malabarském pobřeží v západní Indii. Tato hra nejen poskytuje fascinující kulturní náhled do tehdejšího pohledu na indické obyvatelstvo, ale také ukazuje, jak byly indické přístavy vnímány v oblasti řeckého kulturního okruhu.

Celkově všechny tyto prameny, včetně archeologických nálezů, literárních textů a epigrafických důkazů, ukazují na silné obchodní a kulturní propojení mezi římským světem, Indií, a dalšími oblastmi Indického oceánu v prvních stoletích našeho letopočtu. Obchod byl nejen základem pro ekonomický rozvoj těchto regionů, ale také přispěl k šíření idejí, náboženství a technologií, které měly dlouhodobý vliv na kulturní a společenský vývoj těchto civilizací.

Jak se vyvíjely práva na půdu v jižní Indii během raného středověku?

Důkazy o královských darováních půdy brahmanům v jižní Indii sahají až do 3. až 4. století a tato praxe se stala poměrně běžnou v raném středověku. Karashima (1984: xx–xxi) naznačuje, že existoval významný rozdíl v vzorcích držby půdy mezi brahmadeyami a nebrahmadeyami vesnicemi. Zatímco v brahmadeya vesnicích existovaly individuální držby, v nebrahmadeya vesnicích převažovalo kolektivní vlastnictví. Přesto však existují důkazy o individuálním vlastnictví i v těchto vesnicích. Obecně platí, že tendence, které jsou patrné v raném středověku, zahrnují posílení individuálních práv na vlastnictví a rostoucí rozdíly v velikosti pozemkových holdingů.

Dalšími významnými nápisy je popis vesnice Kalikatti v roce 1189 během vlády Hoysala krále Ballaly II, kde je vesnice zmiňována jako oslnivá vesnice (ur), která se vyznačovala dobře napuštěnými rybníky, palmy arek, rýžovými poli a kvalitními chrámy. Nápisy také zmiňují rozšiřování zavlažovací infrastruktury vesnice a její rostoucí produktivitu v zemědělství.

V 12. století dochází k výrazným změnám v sociální struktuře. Kalikatti se stává agraharem a získává nové jméno – Vijaya-Narasimhapura. V průběhu 12. a 13. století se stále více zvyšuje počet vesnic, které mají vlastní corporate orgány, jako byly ur a sabha. Ur byl v tomto období administrativní orgán vellaňvagai vesnic, složený z majitelů půdy, kteří byli povinni platit daně. Sabha byla výhradně brahmanská instituce ve vesnicích brahmadeya, která spravovala majetek, včetně majetku chrámů. Členové sabhy byli vybíráni na základě kritérií jako vlastnictví půdy, rodinné pozadí, vzdělání a dobré chování.

Zajímavým fenoménem v jižní Indii byla existence silných korporátních těles ve venkovské i městské sféře. V rámci systému darování půdy byly zmínky o různých typech práv – karanmai, mitatchi a kutimai. Karanmai označovalo právo obdělávat půdu a může být rozdělena na dvě formy – kudi nikki a kudi ninga, které odrážely, zda byli původní obyvatelé vesnice odstraněni nebo zůstali na svých pozemcích. Nápisy z tohoto období rovněž uvádějí, že pozemky byly někdy přidělovány s připojenými pracujícími. Důležité je, že práva na půdu byla často spojena s určitými povinnostmi a závazky vůči vládnoucí moci.

Zajímavou a zásadní skutečností je, že mnoho společenství v jižní Indii začalo čelit konfliktům týkajícím se rozdělení půdy a vody. Zapsané konflikty ukazují, jak důležité byly otázky, jako bylo vlastnictví a používání vodních zdrojů, zejména v oblasti zavlažování, což mělo přímý vliv na zemědělskou produktivitu a životní úroveň obyvatel vesnic. Příkladem může být nápis z roku 1230, kde se zmínil konflikt mezi farmáři a agentem brahmanských majitelů půdy, který se pokusil pokácet palmy v jejich vesnici. Takové spory byly běžné, a to jak ve vesnicích, které byly dříve osídlovány místními rolníky, tak v nově připojených brahmadeyách.