V roce 1604 vedla Anglie válku proti Španělsku. Sir Francis Drake uskutečnil série nájezdů na španělské přístavy v Karibiku, zatímco Sir John Hawkins budoval moderní anglické námořnictvo. V roce 1587 vedl Drake preventivní úder proti španělským námořním silám shromažďujícím se v Cádiz, což Angličané označili za "spálení brady španělského krále" a zničil 37 španělských lodí. Filipa II. to přimělo poslat svou obrovskou Armada proti Anglii v roce 1588. Drake byl druhým velitelem anglické flotily, která se postavila Armadě. Angličané pokračovali v neustálém obtěžování španělských lodí během jejich cesty Lamanšským průlivem. Po několika menších střetnutích byla Armada rozprášena u Gravelines a musela se stáhnout na sever, kolem Skotska a Irska, kde ji zdecimovaly bouře. Angličané přičítali tento úspěch boží intervenci. Válka pokračovala ještě dalších 15 let, ale Anglie zvítězila v rozhodující bitvě.

Drake zemřel na úplavici během výpravy na Západní Indii v roce 1596. Jeho pověst zůstává nejednoznačná. Na jedné straně byl brutálním pirátem, na druhé straně se stal klíčovým zakladatelem britské námořní síly a impéria. V polovině 17. století již dominanci Španělska a Portugalska nad oceány světa nahradili dánští a britští námořníci, kteří zakládali kolonie a obchodní stanice po celém světě — od Ameriky po Afriku, Indii, Východní Indii (Indonésie) a dokonce Japonsko. Od 60. let 17. století se k tomu připojila i Francie, která pod vedením Ludvíka XIV. začala rozšiřovat svou námořní sílu a zapojila se do soutěže o globální obchod a impérium. Námořní válka se dostala na novou úroveň intenzity, když Britové nejprve bojovali proti Nizozemí a následně proti Francii o světovou nadvládu na moři. Vítězství admirála Nelsona v bitvě u Trafalgaru v roce 1805 potvrdilo britskou dominanci nad oceány, která trvala po celý následující století.

Život námořníků zůstal i nadále těžký, ale pokroky v navigaci, námořních mapách, konstrukci lodí a lékařském poznání zrychlily cestování a snížily úmrtnost na dlouhých plavbách. Vzestup námořních flotil znamenal zároveň pokles bezpráví na moři. Piráti a buccaneři, kteří byli v 17. století velmi aktivní, se během následujícího století stali mnohem menší hrozbou. Války podporované soukromníky byly doplněny rychlými námořními fregatami, které plnily roli pirátů a obchodních lupičů. S rozšiřováním zámořských impérií se také rozvinul velký obchod se zotročenými Afričany, kteří byli převezeni přes Atlantik, aby poskytli nucenou pracovní sílu v koloniích v Americe. Během 18. století se britští námořníci stali hlavními účastníky tohoto hanebného obchodu. Velkým růstem prošlo také velrybářství, kdy se lov mořských savců rychle rozšiřoval, jak lodě pronikaly do Arktidy a jižních oceánů.

Oficiální expedice vědeckého výzkumu vedly takové osobnosti, jako byl francouzský admirál Louis Antoine de Bougainville a britský kapitán James Cook, do pacifických ostrovů, Austrálie a Nového Zélandu. Tito oceánští dobrodruzi se stali hrdiny této doby expanze evropských impérií.

Po skončení války s Španělskem v roce 1604 začali Angličané opět uvažovat o kolonizaci, nikoli pouze o drancování španělských území. Na rozdíl od dřívějších námořních expedic, jejichž cílem bylo spíše plenění, byla kolonizace nyní vnímána jako trvalý cíl. Angličané se začali soustředit na osídlování nových zemí, což vedlo k vytvoření první stálé anglické kolonie v Severní Americe. Cambridge-vzdělaný právník Bartholomew Gosnold, který se nechal inspirovat dílem významného geografa Richarda Hakluyta, se stal hnací silou pro založení první trvalé anglické osady na severoamerickém kontinentu.

Počátky anglické kolonizace v Americe byly dramatické. První pokus o kolonizaci ztroskotal na Roanoke Islandu, kde osadníci mysteriózně zmizeli. To však neodradilo anglické úředníky od dalších snah. V roce 1606 byla založena Virginie Company a o rok později začal první trvalý anglický osadní pokus v oblasti dnešního Virginie. Prvním velitelem výpravy byl John Smith, zkušený voják, obchodník a bývalý soukromník, který měl obrovské zkušenosti z bojů proti Turkům v jihovýchodní Evropě a z Asie.

Angličané se soustředili na oblast, která byla podle jejich názoru velmi výhodná pro osídlování: široký ústí řeky Chesapeake, které nabízelo dobré přístavy a úrodnou půdu. Tento projekt měl dramatický vliv na další anglické osady v Severní Americe, které se postupně staly základnou pro britskou expanze na americký kontinent.

Byť mnoho původních osadníků patřilo k takzvaným "gentlemanům", jejichž postoj k práci a úsilí byl spíše pasivní, kolonizace v Americe nakonec vedla k rozvoji velkých měst a obchodních stanic. Tato expanze nejen že umožnila Anglii usadit se na novém území, ale také nastartovala proces, který měl vést k trvalé britské nadvládě nad celým severoamerickým kontinentem.

Jak Maury přetvořil námořní navigaci a přispěl k zrození oceánografie

Matthew Fontaine Maury, známý jako „Průvodce moří“, se stal jedním z nejvýznamnějších vědců v oblasti námořní navigace a oceánografie. Jeho práce nejenom že vnesla nový pohled na navigaci, ale také položila základy pro moderní oceánografii, jak ji dnes známe. Maury, v době kdy většina námořníků ještě považovala moře za neprobádaný prostor, se rozhodl shromáždit data a systematizovat je tak, aby se staly užitečnými pro vědecký a komerční svět.

Začal tím, že se obrátil na americké kapitány s žádostí o pravidelné zasílání záznamů o jejich plavbách do Národní observatoře ve Washingtonu. Výměnou za jejich spolupráci jim sliboval poskytnutí podrobných námořních map a návodů. Tento projekt ale narážel na počáteční odpor – mnoho kapitánů neodpovědělo na jeho výzvu. Maury se proto rozhodl prozkoumat staré lodní deníky, které se uchovávaly v námořnictvu, a na jejich základě začal sestavovat první soubory „Chart Wind and Current“. Avšak počáteční pokusy byly neúplné a pokrytí jednotlivých oblastí oceánů bylo značně nerovnoměrné. Přesto, Maury využíval vše, co měl k dispozici, a postupně se mu dařilo získávat čím dál více údajů.

Jedním z klíčových momentů Mauryho kariéry bylo odhalení chyby v tradičním námořním směru z východního pobřeží Spojených států do Rio de Janeira. Dlouho se věřilo, že se musí plout širokým obloukem na východ, aby se vyhnuli nebezpečím u brazilského pobřeží, což znamenalo dlouhé týdny v oblasti bez větru, což zpožďovalo plavby. Maury však ukázal, že existují příznivé mořské proudy blízko pobřeží, které mohou tento čas výrazně zkrátit. V roce 1848 kapitán Jackson z Baltimoru potvrdil jeho teorii, když se vrátil o 35 dní dříve, než bylo očekáváno.

V roce 1847 Maury vydal první ze svých slavných „Chart Wind and Current“ – mapy větrů a proudů v severním Atlantiku. Tyto mapy byly základem pro jeho další výzkumy, které se týkaly i dalších oceánů, včetně jižního Atlantiku, Indického oceánu a Tichého oceánu. Každá mapa ukazovala směr větru pro jednotlivé měsíce, přičemž šířka šipek na mapách indikovala, jak moc se vítr mohl lišit. Takové mapy byly pro námořníky cenným nástrojem, který jim ukázal nejen zkušenosti předchozích plavců, ale i předpovědi o větrech, proudech a teplotě oceánu. Mauryho výzkum měl praktické důsledky, jak dokládají zkrácené doby plavby – například cesta z New Yorku do Kalifornie se mohla zkrátit z 183 na 135 dní.

Přestože jeho metody nebyly původně přijímány všemi, Maury se nakonec dočkal mezinárodního uznání. V roce 1853 byla uspořádána konference mezi hlavními námořními národy, kde se Mauryho metody pro sběr a analýzu dat staly základem pro širší spolupráci mezi námořními národy.

Maury nejenže zlepšil námořní navigaci, ale také představil novou vědeckou disciplínu – oceánografii. Jeho systematické sbírání dat a jejich analýza umožnila vědcům lépe porozumět oceánům, jejich proudům, teplotním změnám a jejich vlivu na globální klima. Bylo to první kroky směrem k pochopení dynamiky oceánských ekosystémů a jejich role v celosvětových klimatuálních procesech.

Jeho práce byla revoluční nejen pro námořníky, ale i pro vědce a obchodníky, protože podmínky na moři mohly mít zásadní vliv na obchodní trasy a ekonomiku. Mauryho analýza také ukázala, jak důležitá je spolupráce mezi národy a jak cenná mohou být sdílená data pro zajištění bezpečnosti plavby a efektivní námořní dopravy.

Vedle jeho vědeckých úspěchů měl Maury také filozofický přístup k roli mořeplavců v dějinách. Věděl, že právě jejich zkušenosti na moři, každý zápis v lodních denících, každá meteorologická poznámka, mohou přispět k širšímu vědeckému poznání. Jeho slova „Žádná lidská činnost neudělala pro filozofii více než ta námořní“ se stala mottem, které podtrhovalo důležitost těchto každodenních pozorování pro vědecký pokrok.

Tak Mauryho odkaz nejenom že vylepšil námořní navigaci, ale otevřel i nové cesty pro oceánografii a širší porozumění oceánům. Dnes, když mluvíme o oceánografii, máme na mysli vědecký obor, který je hluboce zakořeněn v jeho metodách a myšlenkách.

Jak arabský jazyk a kultura ovlivnily islamskou civilizaci?
Jak příroda vytváří pocit ohrožení: Cesta do krajiny, kde se hranice mezi světem a vnímáním stírají
Jak se narodil ocelový most přes peklo: Příběh z oblasti Sweetwater
Jak Alt-right redefinuje svobodu a identitu západní civilizace?