Jak arabský jazyk a kultura ovlivnily islamskou civilizaci?

Arabský jazyk a kultura hrají klíčovou roli v rozvoji islámské civilizace. Mnohé termíny, výrazy a praktiky, které dnes používáme v různých aspektech každodenního života, mají své kořeny v arabské tradici, a to nejen v náboženské, ale i v umělecké, vědecké a společenské sféře. Tento text se zaměřuje na několik klíčových pojmů, které se s těmito oblastmi úzce spojují.

Hadíth, tedy sbírka výroků a činů Proroka Muhammada, je základním kamenem islámského práva (šarí’a). Hadíthy jsou nejen právními normami, ale také zprostředkovávají kulturu, morálku a každodenní etiku, jež formovaly islám po staletí. Zápisy těchto výroků, které se uchovávaly v ústní podobě, byly později kodifikovány do písemné formy, a jejich význam pro islámskou komunitu je nezměrný. Tento text a tradice kolem něj jsou jádrem islámského vzdělávání, které pokračuje i v moderních časech v madrásách, islámských školách, jež vyučují nejen náboženské předpisy, ale také arabskou gramatiku a literaturu.

Dalším významným termínem je „hádždž“, každoroční poutní cesta do Mekky, která je jedním z pěti pilířů islámu. Tento obřad je nejen duchovním, ale i kulturním centrem islámského světa. Umožňuje muslimům z různých koutů světa spojit se v jednotě, sdílet společné hodnoty a posílit svůj vztah s Bohem. Poutníci, označovaní jako „hadžídži“, po vykonání této cesty získávají hluboký duchovní význam, který ovlivňuje jejich život a chování.

Nedílnou součástí islámské identity je i jazyk. Arabský jazyk, který je nejen nástrojem komunikace, ale i nositelem náboženských a kulturních hodnot, se stal prostředkem šíření islámské kultury po celém světě. Arabská písma, zejména kufické a naskhské písmo, se stala základem pro mnoho islámských textů, od náboženských knih až po vědecké a filosofické traktáty. Písmo bylo a stále je výrazem nejen intelektuálního dědictví, ale i náboženské oddanosti.

V oblasti umění a architektury najdeme mnoho odkazů na arabskou kulturu. Například „minaret“, věž připojená k mešitám, z níž se volá k modlitbě, je nejen praktickým prvkem, ale také krásným příkladem islámské architektury, která zdůrazňuje duchovní význam prostoru. Tento prvek se stal symbolem islámských měst a je rozpoznatelný po celém světě.

Islám také silně ovlivnil obchodní a kulturní výměnu, která byla podporována cestami jako „Silk Road“ a později námořními cestami. „Kufiya“, tradiční arabský oděv, je symbolickým příkladem propojení kultury a funkčnosti, který spojuje islám a obchodní tradice, kdy lidé z různých koutů světa nosili tento kus látky jako ochranu před sluncem a prachem, ale i jako módní prvek.

Důležitým aspektem, který si čtenář musí uvědomit, je hluboký vztah mezi jazykem, náboženstvím a kulturou. Arabština není jen jazykem náboženských textů, ale také jazykem vědy, filozofie a umění. Tato jedinečná kombinace ovlivnila nejen arabské, ale i perské, turecké a indické civilizace, které přejaly mnoho arabských kulturních a jazykových prvků. Jakýkoli výklad islámské historie a kultury nelze chápat bez přihlédnutí k těmto vlivům a propojením, která trvají až do současnosti.

Jaký význam имеют архітектурні элементы в ісламських мечетях?

Místo, kde se nacházel královský komplex, bylo už brzy určeno pouze pro nejmocnější muže Kairuánu. Zatímco zbytek modlitební haly byl temný, intimní, tato část byla vysoká a vzdušná, zakončená kamennou kupolí. Kupole spočívala na čtyřech nikách, z nichž každá byla vytesána ve tvaru skořápky. Na stěnách běžel nápis. Jaký to mělo smysl? Proč umístit slova na tak vysoké místo, že je sotva někdo mohl přečíst?

Můj otec přišel k novému zboží a pozoroval je. „Abú Zajde, přinesli mi je k vám, teď když byla práce na paláci pozastavena. Takhle krásné dlaždice by se neměly ztratit, ale co s nimi uděláš?“ „Náš amír Abú Ibráhím Ahmad měl velké ambice, ať mu Aláh odpustí. Jeho plán byl postavit nejvelkolepější rezidenci na západ od Egypta. Jen to nejlepší pro něj! Kdo ví, kolik za ně zaplatil,“ řekl a ukázal hůlkou. „Všechno v pořádku, ale jak to vše složit dohromady? Mnoho různých vzorů, a hrnčíř, který je vyráběl, odešel do Basry před několika měsíci. Nemám nikoho, kdo by mi poradil, jak je uspořádat na zeď.“

„To je snadná věc, jednoduše je pokládejte vedle sebe, jedno vedle druhého,“ namítl jsem. „Podívej se, příteli,“ odvětil Abú Zajd. „Některé z nich jsou symetrické podél jedné osy, jiné zase podél dvou. A to není vše. Některé vzory lze rozdělit podél linie spojující střed jednoho okraje dlaždice se středem opačného okraje. To je jednoduché, ale jiné jsou symetrické podle linie, která spojuje protilehlé rohy. Jak tyto rozdíly sladit v jedné kompozici?“

Můj otec se sklonil a začal přeskupovat dlaždice do vzorců. „To není tvůj jediný problém,“ poznamenal, když si prohlížel prázdné prostory kolem mihrábu. „Nemáš skoro žádné dlaždice na sokl. Jak zaplníš celou zeď qibla v maqsúře?“

Po chvíli se oba muži ponořili do debaty, pokládali dlaždice vedle sebe, někdy se dotýkaly na stranách, jindy jen na rozích. Nudil jsem se jejich diskuzí a vydal jsem se k mihrábu. Už bych neměl příležitost vidět ho znovu. Vnikl jsem do vzorců, které se táhly kolem křivky vnitřního prostoru. Hlavní linie ozdobená oblouky podporovanými malými sloupy mě fascinovala. Po stranách byly další panely s nekonečnými vinoucími se rostlinami, jako na minbaru. Zamýšlel jsem se, jestli tytéž řemeslníky vyřezávali jak mramor, tak dřevo. Nejvíce mě však zaujaly horní panely, mezi stonky a listy byly vyvrtány malé otvory. Když jsem se podíval do těchto děr, spatřil jsem temnotu.

„Nejsi první, kdo si toho všiml,“ řekl mi řemeslník, držící dláto. „Ještě musím odstranit nějaký přebytečný kámen, pokud to nevadí.“ „Proč tedy vykrajujete tyto části, když všechno za nimi zůstává v temnotě?“ „Jenom Aláh ví,“ odpověděl. „Co jsem slyšel, stavitelé zanechali část první mešity, kterou zde postavil Uqba ibn Nafís, jen jednu generaci po Prorokovi, mír s ním. Možná to bylo místo, kde se nacházel první mihráb.“

Když slunce zapadalo k obzoru, našli jsme se zpět na nádvoří mešity. Brzy se začnou shromažďovat věřící na modlitbu Maghrib. „Měli bychom se připravit na odchod,“ řekl můj otec. „Těším se na cestu na východ.“ Podíval jsem se na minaret, jehož západní strana se koupala ve zlatavém světle. „Aghlabidští amírové se zdají být tak posedlí napodobováním svých pánů v Iráku. Proč by sem vozili lesklé dlaždice z takové dálky, když mají malíře, kteří mohou jejich stěny ozdobit za zlomek ceny? Jedna věc mi však není jasná. Pokud vědí tolik o zázracích Bagdádu a Samarry, proč nepostavit minaret ve tvaru spirály, jak to dělali chalífové?“

„Proč bychom se o to měli starat?“ vmísil se Salim. „Společník Bilál jednoduše volal azán z roofu mešity v Medíně. Co by si dobří muslimové měli přát od těchto obrovských věží? Chalífové by měli vědět lépe, než utrácet svůj majetek za tyto věci, a teď jejich guvernéři dělají stejnou chybu. Prorok řekl: ‚Kdo postaví mešitu pro Alláha, Alláh mu postaví dům podobný tomu v ráji.‘ To je pravda, ale nic neřekl o vysokých minaretech!“

„Myšlenka na tyto věže musí někde pocházet,“ řekl můj otec. „Slyšel jsem, že na pobřeží je starověká věž, která bývala majákem. Vypadá stejně jako tento minaret. V Sýrii napodobují zvonice kostelů.“ „Proč nevytvořit něco nového?“ zeptal jsem se.

„Ať se nám to líbí, nebo ne, jsme spjati s minulostí, dokonce i s věky džahíliyya,“ řekl otec a ukázal na základnu minaretu. „Vidíš tu bránu? Aby ses dostal do schodiště, musíš projít pod mramorovým prahem z dávno ztracené pohanské stavby. To samé asi platí pro každý sloup v modlitební hale. Každý kus mramoru pochází z nějaké dávné zříceniny. Když zakládal město a stavěl svou mešitu, Uqba viděl tuto minulost jasněji než my dnes. A on je nyní také součástí dlouhé historie tohoto místa.“

Při odchodu z budovy jsem přemýšlel o tom starém majáku, který v noci vedl námořníky. Byl minaret skutečně jako maják, který vyzařuje světlo věřícím v Kairuánu a dál? Vzpomněl jsem si na paprsky slunce, které pronikaly skrze okna v tamburu kupole, a na záblesky jasného světla v temné modlitební hale. Při pohledu na bledé mramorové desky mihrábu mi připadalo, že i

Jaký význam má místo posledního odpočinku a co nás může naučit o životě a smrti?

Ignorovala jsem ho a obrátila se zpět k náhrobku. Slova běžící podél jeho rámu zněla: „Každý den smrt roztahuje svůj závoj a přesto přetrváváme, bez ohledu na to, co nás čeká. Nedávejte důvěru tomuto světu a jeho kráse...“

Zíral jsem na něj. „Myslíš jen na peníze?“

Jeho výraz byl pokorný, i když jsem věděla, že se neustoupí. „Jak dobře víš, v obchodě není žádná hanba. Nebyli snad učenci Hanafího práva dlouho toho názoru, že získání bohatství je ctnostné, pokud to přispívá celé komunitě? Tvůj mladý přítel – nechť jeho duše odpočívá v pokoji – to věděl také; jeho rodina byla obchodníky už déle než naše.“

Pomalu jsme procházeli kolem kamenů. „Vidíš tenhle?“ Salim se usmál. „Přísný, ale toto je hrob Ruqayyá bint al-Qasim.“ Když jsem se na něj podívala nechápavě, pokračoval: „Přečti si nápis, Aisho, a zjistíš, že ji dělí jen devět generací od ʿAlího ibn Abí Táliba, zetě Proroka, pokoj s ním!“

I když události popsané v nápisu probíhají více než osmdesát let zpět, pocítila jsem chlad. „Zemřeli spolu při vykonávání hadždže?“

„Vím, co se stalo, od mého dědečka, přestože to bylo těsně před tím, než se narodil. Říkal mi, že jeho otec a tento Rajíb byli si jako bratři a podnikli spolu mnoho cest, po souši i po moři. Mezi nimi byla velká soutěž o to, kdo udělá nejlepší obchody a přiveze zpět nejvíce bohatství pro své rodiny. Jeden z těchto výletů je přivedl do Jiddy, a protože to bylo blízko, oba se rozhodli vykonat hadždž. Tam byl Rajíb zasažen mrtvicí. Můj pradědeček zaplatil za jeho péči, zůstal u jeho lůžka týdny. Když ten chudák nakonec vydechl naposledy, skoro nebylo žádné peníze na pohřeb. Jeho místo zůstalo bez značení.“

Můj pradědeček vždy plánoval vrátit se a postavit náhrobek. Mezitím dal peníze na podporu Rajíbovy rodiny. Když se nakonec mohl vrátit do Svatého Města, opět během měsíce pouti, přivedl s sebou Rajíbovu dceru Munifu. Přišla sem na toto místo, ale za pár dní zemřela na mor, který tu někdy řádí. A proto zde leží oba až do konce dnů. Kamenný blok je jednoduchý, protože nejlepší řezbáři byli zaneprázdněni mnoha dalšími, kdo v té sezóně zemřeli. Můj pradědeček obstaral služby muže jménem Abu Zayd. Není pochyb, že věděl, jak ovládat dláto, ačkoli se šířily zvěsti, že mu není možné věřit.“

Můj otec si povzdychl. „A to je smutný příběh za tímto nápisem.“

Stáli jsme chvíli v tichu. „Ale proč je tento kámen pro tebe tak důležitý?“ zeptala jsem se.

„Podívej se na to, co je napsáno na jeho zadní straně,“ odpověděl. Poklekla jsem a zírala na nejasné značky. „Nemůžu to přečíst.“ Třela jsem hrubý kámen prstem. „Je to … al-Harith?“

Přikývl. „Až když byla Munifa uložena k odpočinku, zjistili jsme, že tento Abu Zayd odstranil jiný náhrobek z al-Maʿla a vytvořil tento. Jen Allah ví, kdo byl al-Harith a jak prožil své dny. Můj pradědeček přísahal, že jeho první syn ponese toto jméno. Myslím, že to chtěl jako splátku dluhu vůči muži, který přišel o svůj náhrobek kvůli Abu Zaydovu podvodu.“

„A proto se jmenuješ al-Harith?“ zeptala jsem se.

Pohlédl na hory za hřbitovem. „V životě je mnohem víc než vytváření bohatství, samozřejmě. Na konci se hodnotí to, jak peníze použiješ. To je to, za co budu souzen, až to všechno skončí. Mé jméno mi to připomíná každý den.“

Je nezbytné si uvědomit, že vztah k hmotnému světu není jen o akumulaci majetku. I když obchody mohou být vnímány jako prostředek k dosažení lepšího života, skutečný smysl života spočívá v tom, jak tento majetek využíváme a jaký odkaz za sebou zanecháváme. Vlastnictví a bohatství by měly být prostředky pro dobro, a nikoli cílem samotným. Důležité je pochopení, že každý příběh, ať už je to příběh obchodníka nebo poutníka, nese v sobě jak své světské, tak duchovní lekce. Nakonec je to pouze smrt, která všechny dělá rovnými a připomíná nám naši vlastní pomíjivost.

Jak evropské ilustrace ovlivnily indické umění v Agře během 17. století?

Bylo to jako otevření brány do úplně jiného světa, jakmile jsem vzal do ruky tu těžkou knihu. Její vůně byla neobvyklá, silně připomínající pryskyřici a olej. První stránka byla pokryta neznámým písmem. Franský alfabet jsem znal, ale tato slova mi byla neznámá. Nejprve jsem se soustředil na první dvě linie: THEATRI BOTANICI. CASPARI BAVHINI. O moc moudřejší jsem však nebyl. Možná bych měl prolistovat zbytek knihy, abych získal nějaké indicie?

Byl jsem v Agře v roce 1643, v jednom z mnoha kamenických dílen, kde se vytvářely nádherné umělecké díla pro velký památník – Taj Mahal. V tu chvíli zazněl prudký výkřik. "Ty, sejměte ruce!" Ozval se hrubý hlas jednoho z dělníků, muže s potem na čele, který k nám spěchal. S ním přicházeli i můj otec a Salim, kteří se snažili situaci zklidnit. Ustadh Jaʿfar byl rozrušený, a když jsem držel v rukou jednu z jeho vzácných knih, která měla být použita jako zdroj inspirace pro výzdobu, obával se, že jsem ji mohl poškodit.

Tato kniha byla zřejmě součástí nového trendu, který zasáhl Indii během 17. století. Mnoho evropských vědců, botaniků a umělců se snažilo zachytit rostliny s maximální přesností a realistickým detailem. Kniha Pinax Theatri Botanici od Caspara Bauhina byla jedním z takových příkladů, která sloužila jako referenční materiál pro indické řemeslníky, kteří ji následně interpretovali do svých návrhů pro architektonické detaily.

Jedna ilustrace, kterou ukázal ustadh Jaʿfar, zobrazovala rostlinu se symetrickými, ale mírně nepravidelnými listy, které vypadaly jako zkamenělé. Podobné ilustrace byly často součástí těchto evropských přírodovědných děl. Na rozdíl od běžných zobrazení rostlin v indickém umění, kde se důraz kladl na vznešenost a ornamentálnost, byla v těchto evropských ilustracích kladena váha na přesné zobrazení přírody.

Když prolistoval stránkami, ukázal mi další ilustrace, které zobrazovaly kvetoucí květiny, ve kterých bylo zachyceno jakékoli možné pojetí dokonalosti – přesně podle evropských ideálů. Rozdíl mezi evropským přístupem a indickým uměním však byl očividný. Indičtí mistři se zaměřovali na souvztažnost rostlin mezi sebou, vytvářejíce z nich jakýsi symbol, zatímco evropské ilustrace si více zakládaly na realistickém zachycení jednotlivých exemplářů.

Tento rozdíl ve vnímání přírody byl klíčový pro porozumění tomu, jak se evropská ilustrace rostlin postupně integruje do indického umění. V západním pojetí byl důraz na vědeckou přesnost a kategorizaci, východní umění však bylo mnohem více spojeno s duchovním a estetickým pojetím světa.

V té době, kdy ve vzduchu visely první náznaky výstavby Taj Mahalu, byly evropské ilustrace určujícím faktorem pro nový směr ve vytváření architektonických a dekorativních prvků. Kameníci, kteří zpracovávali mramorové panely, se učili nejen z těchto ilustrací, ale také z určitého pojetí krásy, které spočívalo v zobrazení ideálního světa. Ať už to byly květiny nebo jiné rostliny, každý detail musel být precizní, ale zároveň obohacený o určitou symboliku, která nesla hlubší význam.