Jakým způsobem boj za Standardní Americkou Angličtinu ovlivnil politiku jazyka a rasové uvědomění v USA?

Ve druhé polovině 60. let se v oblasti slohu a kompozice v amerických univerzitách odehrála zásadní změna, kterou lze označit za bod obratu. Mluvení Ernece B. Kellyho na konferenci CCCC v roce 1968, nazvané „Vražda amerického snu“, ostře kritizovalo nedostatek zastoupení černošských hlasů a produktů černošské intelektuální a literární tvorby v rámci organizace. Důležitým momentem byla také absence černošské lingvistické kultury v publikacích, což vedlo k tomu, že v prosincovém speciálním čísle časopisu CCC téhož roku byly poprvé představeny texty čtyř černošských autorů zabývajících se černošským jazykem a kulturou.

Tato černošská vlna odporu vyvolala v rámci CCCC novou úroveň uvědomění si rasové diskriminace a politických souvislostí jazyka. Připravila tak půdu pro vznik hnutí SRTOL (Students for the Revolutionary Teaching of Language). Přestože se různé interpretace historie SRTOL liší – například Parksova verze podceňuje roli afroamerických učenců, zatímco Smithermanova nezmiňuje organizaci NUC – obě verze naznačují složité a vzájemně se překrývající proudy aktivismu na přelomu 60. a 70. let. Tyto proudy byly charakteristické revolučními politikami a vzájemným ovlivňováním černošského a bělošského hnutí.

Významným příspěvkem k pochopení těchto dějin je práce Carmen Kynardové, která zdůraznila roli Angely Davisové, jež představovala radikálnější a marxisticky orientovaný proud v rámci hnutí Black Power. Ten vnímá rasové útlaky v kontextu třídního boje a odmítá zbytečné esenciální debaty o podstatě černošského jazyka, místo toho klade důraz na boj proti rasově podmíněné třídní exploataci a rozvíjení sociální solidarity a politického aktivismu mezi černošskou pracující třídou.

Smithermanova analýza poukazuje na to, že boj za SRTOL představoval zásadní mechanismus, díky kterému mohlo CCCC reflektovat a řešit své vnitřní rozpory. Afroameričtí militantní aktivisté se stali nositeli širšího společenského hnutí, které probudilo a zintenzivnilo síly Brown Power, Woman Power, Poor People’s Power a dalších, a tím zásadně proměnilo mocenské vztahy v Americe. Tyto události zároveň vyvolaly napětí mezi snahou udržet si odbornou legitimitu CCCC jako autority v oblasti anglického jazyka a touhou propojit vysoké školy s politickým hnutím za černošskou osvobozeneckou agendu.

Nicméně konečné znění rezoluce SRTOL, kterou ovládla reformistická frakce CCCC, tuto radikálnější levicovou perspektivu NUC zredukovalo na liberalizující pluralismus, v němž černošská angličtina byla spíše symbolem národního kulturního bohatství než nástrojem revolučního odporu vůči rasovému a třídnímu útlaku. Přestože SRTOL přišla o své revoluční potenciály, nebyla porážkou, nýbrž částečným vítězstvím – kompromisem mezi radikály a umírněnými, který přesto uznal legitimitu nemainstreamových variant angličtiny proti jazykovému elitářství a jeho sociálním základům.

Vztah mezi jazykem a mocí v této době ukazuje, jak jazyková politika nebyla pouhou akademickou záležitostí, ale důležitou součástí širšího boje za spravedlnost a rovnost. Čtenář by měl chápat, že jazykové preference a normy jsou vždy zároveň politické a kulturní nástroje, které odrážejí mocenské vztahy ve společnosti. Rovněž je klíčové uvědomit si, že jazyková rozmanitost a její akceptace mohou být prostředky boje proti sociálním a rasovým nerovnostem, ale jen pokud se jejich využití pojí s vědomým politickým úsilím o změnu mocenských struktur, které tyto nerovnosti udržují.

Jak vízová procedura dehumanizuje příběhy migrantů?

Proces získání víza pro návštěvu Spojených států je mnohdy jen počátkem mnohem širšího problému. Většina lidí, kteří se ocitnou v těžké situaci, je již unavena, vyděšena a emocionálně vyčerpaná. Pro Farconely, která se snaží získat vízum do USA, je tento proces nepochybně vykoupen spoustou času, námahy a peněz. A přesto, i když splní všechny formální požadavky, její šance na úspěch jsou minimální. Při vyplňování žádosti je totiž otázka, která se jí bude nevyhnutelně vracet: „Bylo Vám někdy odepřeno vízum pro cestu do Spojených států? Vysvětlete.“ Odpověď „ano“ automaticky znamená nové zamítnutí. Pokud Farconely nemá politický azyl, nemůže svou minulost - jako zakladatelka komunity a oběť násilí - odhalit. Tato historie, která ji spojuje s chudobou a násilím ze strany ozbrojených skupin, ji činí podezřelou v očích diplomatů, kteří se domnívají, že její chudoba znamená, že se do USA chystá pracovat, což je na turistické vízum zakázáno. V očích dalších úředníků její násilná zkušenost může dokonce naznačovat, že by mohla být i sama násilníkem.

Největší problém ale tkví v tichu, které obklopuje celý proces. Pro akademiky a odborníky z vysoce formálně vzdělaných prostředí je složité promluvit o administrativních překážkách, o procesech, které jsou nejen časově náročné a finančně vyčerpávající, ale i emocionálně drtivé. Ve chvílích, kdy se o této realitě zmiňujete na akademické recepci nebo při neformální debatě s kolegy, narazíte na nezájem, nepochopení, nebo dokonce zesměšnění. Když pak přijdete o vízum nebo vám jeho prodloužení odmítnou, čelíte perspektivě, kdy již nemůžete legálně pracovat, studovat nebo žít tam, kde jste, a musíte se rozhodnout, zda se vrátíte domů, nebo se stanete nelegálním migrantem. To znamená nejen ztrátu kariéry, ale i ztrátu snů o akademické budoucnosti, na které jste tak dlouho pracovali.

Tento proces není jen o vízech, ale o tom, jak jsou příběhy těchto lidí manipulovány, jak jsou jejich životy v očích oficiálních institucí redukovány na byrokratické problémy, čísla a statistiky. Tento proces dehumanizace je přítomen nejen na imigračních přepážkách, ale i v každodenních mikroagresích, které se hromadí. Mnozí vnímají administrativní překážky, jako smrtelné zranění - smrt projektu, ztráta naděje na změnu, ztráta možností pro budoucnost. Tento proces se často označuje jako „smrt tisícem řezů“ - kdy drobné překážky, odmítnutí a zpoždění nakonec znamenají konec snu.

Pro některé, například pro novináře nebo umělce, je tento proces extrémně osobní. V zemi, kde jsem pracovala jako novinářka, mě pozval ministr vody na večeři, kde mi vyprávěl, jak mu byla odmítnuta víza do USA, ačkoli měl zájem o vyjednávání o řešení sucha a udržitelného hospodaření s vodními zdroji. Tento příběh nebyl výjimečný. Příběhy podobného druhu se opakují napříč kontinenty, napříč různými profesemi a obory, a ukazují, jak mohou být víza zcela zničující pro ty, kteří se snaží své životy posunout vpřed.

Jak překonat jazykové a kulturní bariéry při psaní vízových žádostí?

Proces vyplňování vízových formulářů představuje nejen administrativní překážku, ale také složitý rétorický a kulturní tanec mezi odlišnými institucemi, jazyky a mocenskými strukturami. Tento proces často stojí v rozporu s lidským, spravedlivým a přesným zobrazením identity a zkušeností žadatelů, což vede k nepravdivým či zkresleným reprezentacím. Přestože je jazyk vízových formulářů „jazykem utlačovatele,“ je nezbytné ho ovládnout a využít jako nástroj komunikace s úřady a institucemi.

Studenti z Kolumbie se v rámci tohoto výzvy nezaměřovali pouze na překlad, ale na tzv. translanguaging – tedy na vědomé používání více jazyků a kritické uvědomění si mocenských struktur, v jejichž rámci psaní probíhá. V tomto kontextu začali pracovat s vlastními „já“ prohlášeními, kde prezentovali své osobní příběhy a zkušenosti (například „Pracuji jako strojní inženýr,“ „Mluvím třemi jazyky,“ „Jsem první generace vysokoškolsky vzdělaných v rodině“). Tímto způsobem si vytvořili na papíře obrazy sebe sama, svých úspěchů a své pozice ve světě z perspektivy posílení a autentického sebevyjádření.

Ironicky právě psaní v jazyce „utlačovatele“ a vědomí tohoto faktu posílilo kritický pohled na roli jazyka v sociálních a politických strukturách moci. V rámci této strategie bylo klíčové zachovat důstojnost a autenticitu, což znamenalo, že španělština měla rovnocennou hodnotu s angličtinou, zejména v prvotních verzích textů. Tento přístup lze popsat pomocí konceptu „plurilingvální komunikace“ (plurilingualing) podle A. Suresha Canagarajaha, který zdůrazňuje, že lidé hovořící více jazyky přirozeně využívají různých jazykových zdrojů k vzájemné komunikaci, aniž by docházelo k jednoduchému překladu slov jednoho jazyka za slovo druhého.

V praktickém pojetí to znamenalo, že španělština nebyla v procesu překladu nahrazována angličtinou, ale strategicky integrována do transnacionální komunikace smyslu. Studenti dokázali rozlišit, co je o nich osobně, co o jejich komunitě a tématu, a co je vhodné či inspirující přepracovat do angličtiny, aby mohli efektivně komunikovat s nešpanělsky mluvícím publikem v USA. Tato zkušenost nejen naplnila samotné žádosti o víza, ale zásadně ovlivnila jejich pohled na vlastní umělecké projekty i na osobní, akademické a profesní směřování.

Někteří studenti sice žádosti nedokončili, což bylo zčásti způsobeno náročností práce a rodinnými závazky, ale i tím, že si uvědomili, že nechtějí svůj život přesouvat přes hranice. Ti, kdo žádosti dokončili, však obdrželi výsledky, které odpovídaly jejich usilování.

Druhá fáze projektu probíhala v Bostonu na Emerson College, kde americkým studentům byla představena práce jejich kolumbijských kolegů a společně se zabývali komplikovanými a často traumatizujícími zkušenostmi s vízovými procesy. Mnoho studentů USA sice nikdy osobně neprošlo vízovými procedurami, ale díky dialogu a sdílení příběhů si uvědomili hluboké rasové, geopolitické a ekonomické nerovnosti, které tyto procesy reflektují a zároveň reprodukují.

Tyto vízové příběhy, často vyprávěné tiše či formou poezie, písní, kreseb či digitální animace, vytvořily bohatý multimediální archiv, který se stal součástí žádostí i součástí širšího vzdělávacího programu zaměřeného na rozvoj žánrové gramotnosti, reflexe a kritického pohledu na mocenské struktury v reálném světě.

Je zásadní pochopit, že jazyk není jen nástroj komunikace, ale i prostor boje o identitu a moc. Psaní vízových žádostí v takovém kontextu vyžaduje nejen zvládnutí jazykové formy, ale také kritickou schopnost rozpoznat, jak jsou jazyky a instituce zapojeny do širších politických a sociálních systémů. Tento proces je zároveň prostore