Jak přispět k budování integrovaného odporu proti neoliberalismu a krizím současného světa?

V současném století čelíme soustavě problémů, které se zdají být „neřešitelné“: environmentální, geopolitické, ekonomické a humanitární krize, které jsou vzájemně propojené a zásadně ovlivňují naše životy. Tyto problémy jsou důsledkem neoliberálních politik, které v současnosti dominují globálnímu dění. Neoliberalismus, v jehož jádru je důraz na tržní mechanismy a individualismus, přispívá k neudržitelným podmínkám, které vedou k vážným společenským a ekologickým nerovnostem. Tato kapitola se zaměřuje na to, jak můžeme společně, skrze integrovaný kolektivní odpor, čelit těmto krizím a podporovat spravedlnost, rovnost a svobodu.

Jedním z klíčových nástrojů k dosažení těchto cílů je vzbuzení politického vědomí, které začíná v našich školách a akademických institucích. Jak ukazuje analýza Tamary Issakové v článku „Jaké to je být problémem v muzeu 9/11?“, identita muslimů v Americe byla systematicky vykreslena jako synonymum pro „cizího nepřítele“. Tento způsob výuky a interpretace historie formuje nejen náš pohled na svět, ale i naše politické a sociální postoje. Je důležité si uvědomit, že politické změny nezačínají jen v politických stranách, ale často právě v našich učebnách, kde se formuje nejen vědomí, ale i schopnost jednat.

Steven Alvarez ve své kapitole „Demontování zdi: Analýza rétoriky šoku a psaní politické transformace“ ukazuje, jak může kritická analýza neoliberalismu pomoci studentům porozumět „politice šoku“, která v současnosti dominuje nejen ve Spojených státech, ale i ve světě. Alvarez tvrdí, že storytelling – schopnost vyprávět příběhy – je nástrojem, který může studentům pomoci pochopit, jak se tržní ideologie, individualismus a chamtivost stávají normami. Je to způsob, jak přetvářet myšlení a jednat proti dominantnímu narrativu neoliberalismu.

Důležité je, že politický obrat se neomezuje pouze na intelektuální sféru, ale také na konkrétní politické akce, jak ukazuje příklad Johna Carlosa, amerického sprintera, který v roce 1968 během olympijských her v Mexiku zvedl pěst v gestu „Black Power“. Tento symbolický akt protestu proti rasové diskriminaci nejen v Americe, ale i na celém světě, nám ukazuje důležitost materiální, tělesné a veřejné účasti v politických bojích. Historie těchto demonstrací je nejen dějinným momentem, ale i výzvou k akci v současnosti.

Tameru Marko ve své práci „Vízová labyrintka: 310 kolumbijských a amerických umělců a vědců píše skrze hranice“ ukazuje, jak byrokracie, která reguluje pohyb lidí mezi státy, vytváří nespravedlivé podmínky pro umělce a akademiky, kteří se snaží překročit hranice. Tento proces, který je hluboce propojený s kapitalistickými logikami, odhaluje, jak strukturální nerovnosti ovlivňují i samotný akademický život. Marko nás nutí přemýšlet o tom, jak jsou vědecké a umělecké činnosti propojeny s širšími socio-ekonomickými a politickými silami, které formují naše životy.

Důležité je pochopit, že cesta k opravdovým změnám nevede pouze skrze teoretické diskuse, ale především skrze praktické kroky, které směřují k reálné demokratizaci našich institucí, ať už se jedná o školství, politiku, nebo hospodářství. Snahy o vytvoření spravedlivějšího světa musí být založeny na hluboké analýze a porozumění strukturám, které tyto nerovnosti vytvářejí a udržují. Tato analýza musí být součástí širšího politického obratu, který přechází od pasivní kritiky k aktivnímu odporu.

Jaký je význam organizování a politické práce v akademickém prostředí a mimo něj?

Organizování a zapojení studentů do politické práce nejsou pouze příležitostí k získání zkušeností, ale klíčovým nástrojem pro trvalé politické uvědomění a angažovanost. Příkladem může být nedávný protest v Syracuse proti ICE, kde deset lidí provedlo občanskou neposlušnost a byli zatčeni. I přes to, že byli obviněni pouze z přestupku, byli drženi v cele celý den a předvedeni k soudu v poutech, přičemž jejich soudní procesy se vlečou bez jasného výsledku. Jedním z těchto zatčených byl mladý transgender muž, který čelil extrémní transfobii a ponižování, což ilustruje nejen represivní praktiky státních orgánů, ale také hloubku předsudků, s nimiž se lidé mohou setkat v boji za svá práva. Publikace takových příběhů, například v novinách Socialist Worker, je možná jen díky propojení s organizačními sítěmi a aktivistickými skupinami, což zdůrazňuje význam kolektivní podpory.

Politický zvrat na akademické půdě by podle některých aktivistů mohl začínat uvědoměním si, že univerzita není izolovaná od reality, ale je místem každodenního života lidí, kteří zde pracují, studují a často čelí vykořisťování – zvláště pak nejistý status mají kontingentní vyučující či mladí neustáleně zaměstnaní akademici. Zlepšení jejich pracovních podmínek by mělo být nedílnou součástí politické organizace na univerzitě. To znamená nejen formální snahy o reformu, ale také otevřené a často antagonické spory, které vycházejí z reálné zkušenosti a nejsou jen pasivními apelacemi na administrativu. Zatímco některé akademické kruhy preferují „slušnost“ a vyjednávání s vedením, politická práce a aktivismus často vyžadují jasné postoje a konflikt.

Požadavky na „slušnost“ a „civilizovanost“ v politice, jak na univerzitě, tak mimo ni, často slouží k potlačení radikální kritiky a aktivismu. Skutečná politika vyžaduje odhodlání a schopnost čelit nepřátelským útokům, což se ukazuje i na příkladu útočných kampaní vůči kritickým akademikům ze strany extremistů a jejich následné neochotě univerzit situace adekvátně řešit. Tento tlak na „kulturu slušnosti“ může být vnímán jako nástroj k umlčení hlasů, které vyzývají ke skutečné změně a osvětlení systémových problémů.

Důležité je chápat, že univerzity nejsou pouze místa vzdělání, ale také instituce zapojené do širších ekonomických a mocenských struktur, které formují jejich směřování a priority. Politická práce na akademické půdě musí proto zohlednit nejen vnitřní dynamiku, ale i vnější kontexty, které ovlivňují možnosti i limity reformy. Kritické myšlení a organizování jsou klíčové pro budování odolnosti vůči tlaku korporátního financování, militarizace a dalších formálních i neformálních mechanismů, které často potlačují skutečné hlasování studentů, zaměstnanců i širší veřejnosti.

Jak může vypadat svět budoucnosti?

Když přemýšlíme o budoucnosti, není těžké si představit svět, v němž technologie hraje zásadní roli v dohledu a ovládání společnosti. Koncepce dystopií, jakou známe z knihy "1984" George Orwella nebo televizního seriálu Black Mirror, nám ukazují světy, kde jsou lidské svobody omezeny až do extrémních podob, a kde se každodenní život odehrává pod neustálým dohledem. V těchto fiktivních světech jsou lidské myšlenky a činy monitorovány, jednotlivci jsou manipulováni a veřejnost je podrobena rozsáhlé propagandě, která má zajistit soulad s ideologiemi vlády.

Dystopie, jak jsou často vykreslovány v literatuře a filmu, reflektují skutečné obavy o směřování moderní společnosti. V mnoha případech jsou charakteristiky těchto světů založeny na historických a současných politických fenoménech. Využití propagandy k ovládání mas, cenzura informací, stejně jako militarizace a potlačování jakékoliv individuality jsou běžnými prvky těchto fiktivních světů. To, co dělá tyto světy skutečně děsivými, není pouze přítomnost technologie, ale způsob, jakým je využívána k manipulaci a kontrole společnosti.

Vzdělávací projekty, které se zaměřují na analýzu těchto dystopických světů, mají hluboký vliv na to, jak se studenti dívají na svět kolem sebe. Je totiž snazší předpovědět negativní scénáře, když jsou základy těchto světů postaveny na tom, co už dnes ve společnosti existuje. Důležité je ale i to, že takové projekty mohou vést k tomu, že studenti začnou vnímat sociální a politické zdi, které jsou postaveny kolem nich, jako kulturní konstrukty. Takto vzniká prostor pro jejich dekonstruování a přemýšlení o možnostech lepšího, spravedlivějšího světa.

Zatímco některé fiktivní světy, jako například ty v Black Mirror, nás varují před nebezpečím pokročilé technologie, jiní autoři – například Octavia Butler ve své knize Parable of the Sower – ukazují, jak je možné přežít a transformovat společnost i v těch nejtemnějších obdobích. Takové příběhy ukazují, že nejen technologický pokrok, ale také odvaha jednotlivců a kolektivní akce mohou otevřít nové možnosti pro změnu.

Když se pokoušíme představit si možné světy budoucnosti, je důležité nezapomínat na klíčovou roli, kterou hraje historie. Vědomí si toho, jaké geopolitické a sociální šoky jsme zažili v minulosti, nám může pomoci lépe porozumět tomu, jaké síly formují naši současnost a jak můžeme ovlivnit naši budoucnost. Analyzování těchto sil a jejich důsledků může studentům ukázat, jak moc jsou historické konstrukce, jako jsou národnosti, rasy, nebo ekonomické systémy, výsledkem určitých politických rozhodnutí, které mohou být změněny.

Je třeba si také uvědomit, že tvoření alternativních světů může být nebezpečné, pokud je provedeno s omezenou představivostí. Představit si lepší svět neznamená jen fantazírovat o ideálních podmínkách, ale také o praktických a realistických řešeních, které mohou být přeneseny do každodenního života. Každý utopický scénář, pokud je pouze teorií, může být odtržen od reality, a to může mít důsledky, které se příliš liší od našich skutečných potřeb a snah.

Přesto však právě v těchto fiktivních světech nacházíme odraz našich nejhlubších obav, ale i nadějí. Příběhy o revolucích, svobodě, nebo nových formách vládnutí nám ukazují, jaký druh změny je pro nás možný. Jakýkoliv pohled na budoucnost, který je omezený pouze na technologií řízené totalitní společnosti, může přehlédnout lidství a kreativitu, které jsou nezbytné k tomu, abychom vybudovali lepší svět.