Jak digitální média ovlivnila veřejné vnímání pandemie během Trumpovy administrativy?

V době pandemie COVID-19, kdy více než 33 milionů Američanů onemocnělo a přes 600 tisíc lidí zemřelo, Trumpova administrativa využila silně mediatizovaný přístup k moci, jenž se vyznačoval manipulací s informacemi. Prezident Trump se rozhodl označit virus za méně nebezpečný než sezónní chřipku, čímž vyvolal dojem, že není nutné vyvolávat paniku. Tento přístup se neomezuje pouze na zdravotní aspekty, ale ukazuje i moc digitálních médií ve formování veřejného názoru a politického diskurzu.

Zajímavé je, jak byla jeho komunikace zaměřena na emocionální apely, které oslovovaly jeho základnu, spíše než na racionální analýzu situace. Sociologové tvrdí, že to, jak definujeme společenské problémy, ovlivňuje nejen naše chování, ale i rozhodnutí institucí a jednotlivců. Trumpova schopnost definovat realitu pandemie, tedy její relativní nezávažnost, byla přímo napojena na fungování digitálních médií, která vytvářejí prostor pro komunikaci bez zásahu tradičních novinářů nebo odborníků. To umožnilo jeho administrativě prosazovat politiku, která byla mnohdy v rozporu s vědeckými doporučeními.

Digitální média, zejména Twitter, se stala klíčovým nástrojem, jakým Trump šířil svůj obraz a hodnoty, které se setkaly s pozitivní odezvou od jeho příznivců. Tento proces byl podporován skutečností, že současné sociální platformy fungují jako prostor pro vytváření a šíření memů, tedy kulturních symbolů, které nemusí být nutně pravdivé, ale jsou silně emotivně nabité a dobře přijímané příslušnou komunitou. Média fungují jako nástroj, který nejen formuje významy událostí, ale i způsob, jakým je vnímáme.

Trumpovo pojetí pandemie tedy nejenom ovlivnilo reakci vlády, ale i vnímání celé krize širokou veřejností. Když definoval COVID-19 jako "ne tolik vážný problém", zpomalil americkou reakci a přispěl k mnoha zbytečným úmrtím. Tento přístup měl dalekosáhlé následky nejen v politickém, ale i v sociálním smyslu – vytvořil polarizaci, kde se názory na to, jak vážně se pandemie má brát, staly předmětem ideologického konfliktu. V konečném důsledku se prezidentova schopnost definovat situaci stala klíčovým faktorem, který utvářel politiku a veřejné vnímání pandemie v USA.

Důležité je si uvědomit, že forma komunikace, jakou Trump používal, nevedla jen k šíření dezinformací, ale také vytvářela prostor pro vymezení se vůči politickým elitám a institucím, které byly vnímány jako nekompetentní nebo nepopulární. To, jak prezident definoval situaci a jaký prostor dostaly jeho myšlenky, ukazuje na vliv digitálních médií na formování politických realit v době krize. Pomocí jednoduchých, ale efektivních komunikačních strategií se Trumpovi podařilo vytvořit obraz silného lídra, který čelí zbytečnému politickému útoku, čímž posiloval svou pozici a získával podporu mezi těmi, kdo cítili, že jejich vlastní postavení je v politické aréně marginalizováno.

Jak média formují naši společnost a politiku?

Jedním z hlavních faktorů této transformace je „mediální logika“, která určuje, jakým způsobem jsou informace přenášeny a jakým způsobem jsou formovány naše každodenní zkušenosti a názory. Mediace není jen o přenosu informací, ale o jejich reinterpretaci a přetváření do formátu, který je pro diváka snadno pochopitelný a emocionálně působivý. Jak uvádí komunikační vědec Marian Adolf, „společnost dnes existuje převážně jako mediované zobrazení sama sebe“, což znamená, že mediální prostředky nám poskytují nové způsoby komunikace, nové prostory a časovosti, jakým způsobem si vytváříme naši realitu.

Tento proces mediace je součástí širšího fenoménu, který se označuje jako „mediatizace“ – tedy proces, kdy mediální logika začíná určovat nejen to, co je považováno za skutečnost, ale i to, jak se tato skutečnost interpretuje a vnímá veřejností. Mezi hlavní charakteristiky této mediatizace patří zjednodušování složitých problémů do formy, kterou lze rychle a snadno pochopit. To vede k reflexivnímu cyklu, ve kterém je obsah médií nejen pasivně přijímán, ale zároveň i aktivně formován na základě očekávání diváků. Tento cyklus ovlivňuje vše od politických diskuzí po každodenní rozhodování jednotlivců.

V praxi to znamená, že například politická komunikace se stává stále více orientována na „zábavu“ a dramatizaci, jak je tomu v případě kontroverzních postav, jako je Donald Trump. V jeho prezidentské kampani se objevila silná mediální dynamika, která hrála na strach a nejistotu, přičemž využívala hrozby jako nástroj pro mobilizaci veřejnosti. Strach z imigrantů, z kriminality či z ekonomických ztrát se staly klíčovými motivy, které byly vmasírovány do veřejného diskurzu pomocí médií.

Tento trend, kdy je politická realita prezentována prostřednictvím médií, je nejen součástí moderního politického marketingu, ale i širšího fenoménu, ve kterém si mediální logika vytváří vlastní realitu, která je pro diváky dostatečně přitažlivá a zábavná. Jak ukázal výzkum, tato forma mediace, která se zaměřuje na strach, nebezpečí a krizi, je zvláště účinná v prostředí současných digitálních médií, kde je obsah konzumován rychle a bez hlubší analýzy. Tato změna v komunikaci zanechává hluboký otisk na celé společnosti, kde stále více věcí je vnímáno skrze filtr médií a jejich logiky.

Zvláště dnes, kdy jsme neustále obklopeni obrazovkami, se naše vnímání prostoru, času a dokonce i reality proměňuje. Jak píše autor Waite, „s příchodem obrazovky se vytváří nová zkušenost času a prostoru“, což znamená, že naše interakce s médii mění nejen to, co vnímáme, ale i to, jak to vnímáme. Tento „mediální zážitek“ je odlišný od tradičního vnímání světa a pro mnoho lidí se stává normou, kterou přijímají jako samozřejmost.

Problém je v tom, že mediální logika vytváří iluzi reality, která není vždy podložená fakty nebo hlubšími analýzami. Místo toho je realita často zjednodušena do zábavného, vizuálního a dramatického formátu, který je pro diváky atraktivní, ale zároveň povrchní a neúplný. Tato změna v komunikaci může vést k tomu, že lidé začnou vnímat svět více skrze prizma strachu a rizik než jako komplexní soubor událostí, které je třeba analyzovat a chápat v širším kontextu.

Co se týče politického diskurzu, mediatizace přispívá k polarizaci, kde jsou složité problémy zjednodušeny na „my proti nim“, což vytváří silný pocit rozdělení mezi různými skupinami ve společnosti. Tato dynamika může vést k tomu, že veřejnost začne vnímat politiku a společenské problémy jako součást zábavného spektáklu, v němž jsou jednotliví účastníci vnímáni jako postavy v divadle, místo aby se jednálo o seriózní diskusi.

Dalším důsledkem tohoto procesu je ztráta důvěry v tradiční instituce, které byly dříve považovány za garanty stability a objektivního zpravodajství. Mediální prostor se stává stále více fragmentovaným, kde každý vyhledává obsah, který potvrzuje jeho vlastní názory, což dále prohlubuje polarizaci a zpochybňuje schopnost médií poskytovat objektivní a nezaujaté informace.

Na závěr lze říci, že mediace a mediatizace nejen mění způsob, jakým komunikujeme, ale také formují naši realitu. V tomto novém mediálním světě se stále více rozhodnutí a názorů formuje podle toho, co je v daném okamžiku populární nebo dramatické, nikoli podle toho, co je pravdivé nebo důležité. Je nezbytné pochopit, jaký vliv mají média na naše vnímání světa a jak tento vliv formuje naše politické a sociální rozhodování.