Odjel kozák do ciziny daleko

JEL KAZAK DO CIZINY DALEKO
Jel kazak do ciziny daleko,
Na dobrém koni svém černém,
Oj, da nu svou on rodnou zemi
Na chvíli, na chvíli opustil,
Sám a nemohl se vrátit
Do vlasti… do otcovského domu.

Zbytečně kazakova žena mladá
Ráno a večer vychází na sever koukat.
Oj, da nu vše čeká, ona vyhlíží
Zdaleka… zdaleka tu krajinu,
Nu kdy, kdy se ke mně má drahá
Kazak-duše vrátí.

Kazak, umírající, prosil a žebral,
Aby mu nasypali do hlavy mohylu.
Oj, da nu na tomto mohylníku
Aby rostla kalina,
Kalina rodná,
Nu roste a krásní se v jasných, azurových barvách.
Nechť na kalině zbloudilý ptáček
Zazpívá – rozloučí se o životě kazaka,
Oj, jak žil kazak v cizině,
V cizině, v cizině daleko,
Ano, zemřel, ano, vzpomínal na vlast…
Otcovský dům.

A tam, za mohylou, kde se víří vánice,
Kde kruté mrazy v zimě praskají,
Oj, da tam se vztyčily vztekle, i borovice,
Borovice a jedle –
Tam pod sněhem leží kazacké kosti.

SLÁVA BOHU NA NEBESÍCH
Sláva Bohu na nebesích,
A lidu na zemi,
A nám donským kozákům
Na polské hranici.
Ať se lid nebojí,
Že na Rus přijde válka,
Byla polská hranice,
A teď je naše země.

My jsme si oblíbili hranice,
Máme rádi věrnou ženu,
Co jsme milovali – zapomněli,
Máme rádi jednu služebnou.

Lid naše zásluhy vidí,
On nás krmí a napájí,
Nikdy nás nezraní,
Všechno nás spravedlivě odmění.

Když nás pustí z hranice,
Půjdeme k našim ženám,
Do našich dobrých stanic,
K našim dětem a otcům.

Povíme, jak jsme sloužili,
Jak jsme chránili hranici,
Ač jsme peníze nezískali,
Za to jsme slávu našli.

Slávu velkou, ohromnou,
Jak jsme na ni hrdí,
A my jsme naši svatou vlast
Chránili před válkou.

Za lid a Rus svatou
Jsme připraveni zemřít,
A za svobodu zlatou
Nechceme mít úřady.

Chytrý kůň - věrný přítel,
Pika – sláva kozáka,
Šavle – věrná přítelkyně
A puška proti nepříteli.