Jaký je rozdíl mezi postmodernismem a post-pravdivou politikou Donalda Trumpa?

Ve výuce paradigmatu sociálních věd často klademe důraz na to, jak se pravda konstruuje v rámci sociálních vztahů. Neznamená to však, že bychom popírali empirickou realitu, zejména v přírodních vědách. Při diskusi o změně klimatu nebo fenoménu post-pravdy se objevuje klíčové epistemologické napětí: je pravda absolutní, nebo je vždy sociálně a historicky zprostředkovaná? Tento problém vyvstává zvláště ostře v kontextu současné politické rétoriky, kde se relativismus, často mylně připisovaný postmodernismu, používá k legitimizaci hegemonních narativů.

Politika Donalda Trumpa reprezentuje specifickou formu post-pravdivého diskurzu, kde emocionální rezonance a osobní přesvědčení převažují nad objektivními fakty. I přes dlouhodobý pokles nelegální migrace a násilné kriminality ve Spojených státech byla Trumpova administrativa schopna prosazovat tvrdé imigrační politiky na základě „pocitu krize“. Tento přístup nevychází z epistemologického skepticismu postmodernismu, nýbrž z instrumentálního využití relativismu jako nástroje moci.

V důsledku tohoto vývoje došlo ke zvláštní inverzi intelektuálních proudů: někteří konzervativní autoři začali tvrdit, že Trump je produktem postmodernismu samotného. Například Ernst (2017) tvrdí, že Trump obrátil postmodernismus proti němu samotnému, když přijal myšlenku, že pravda je relativní a všechny narativy jsou stejně hodnotné. Heer (2017) označuje Trumpa za dokonalý projev postmodernismu v době, kdy simulakrum není odlišitelné od reality. Tyto výklady však neberou v úvahu hlubší epistemologické rozdíly mezi filozofickým skepticismem a politickým cynismem.

Zatímco postmodernismus problematizuje univerzální nároky na pravdu, neznamená to, že odmítá realitu jako takovou. St. Pierre (2002) upozorňuje, že postmodernisté nevylučují existenci objektivity, ale poukazují na to, že tato objektivita je vždy situovaná – chápaná skrze konkrétní epistemologické rámce. Takové zpochybnění není útokem na empirická fakta, ale reflexí toho, jak jsou fakta interpretována a jak slouží k udržení mocenských struktur. V tomto smyslu je zásadní odlišit postmodernistickou kritiku objektivity od Trumpovy relativizace pravdy, která zpochybňuje i empiricky ověřitelné údaje.

Todd May, inspirován Lyotardem, definuje postmodernismus jako nedůvěru vůči metanarativům. Skepticismus postmodernismu nespočívá v odmítání poznatelnosti faktů, ale v kritice jejich interpretace jako univerzálně platné. David Bromwich k tomu dodává, že akademický skepticismus neznamená popření fakticity – např. počet německých vojáků, kteří překročili Rýn v březnu 1936, může být znám. Otázkou však zůstává, jaký význam tomuto faktu přikládáme, a kdo má moc tento význam určovat.

Trumpova post-pravda staví emocionální přesvědčení na roveň empirickým důkazům. V tomto ohledu nejde o pokračování postmoderní tradice, ale spíše o její vulgarizaci. Postmodernismus nikdy netvrdil, že neexistuje pravda – tvrdil, že naše přístupové cesty k pravdě jsou zprostředkované jazykem, kulturou a mocí. Nietzsche, často citovaný v těchto debatách, zdůrazňoval, že i když jsou naše pravdy „nevyvratitelné omyly“, neznamená to, že se nemáme snažit o porozumění empirické realitě. Jde spíše o upozornění na to, že naše koncepty pravdy mohou být abstraktnější a iluzornější, než bychom si přáli.

Proto je spojování postmodernismu s Trumpovou post-pravdivou politikou nejen epistemologicky chybné, ale také politicky nebezpečné. Umožňuje hegemonickým silám kooptovat kritické teorie, jejichž účelem je rozklíčování mocenských vztahů, a obrátit je proti jejich původnímu záměru. Dochází tak k záměně reflexivního skepticismu za strategický cynismus – a to se stává překážkou na cestě k emancipačnímu potenciálu kritického myšlení.

Je důležité rozlišovat mezi epistemologickým pluralismem, který je otevřený různým formám poznání, a politickým relativismem, který staví subjektivní víru na roveň ověřitelným faktům. Tam, kde postmodernismus vede k hlubší analýze struktur poznání, post-pravda vytváří informační chaos, který oslabuje možnost veřejné deliberace a demokratického rozhodování. Zpochybňování „pravd“ není samo o sobě problematické – problémem se stává tehdy, když zpochybnění slouží k legitimizaci moci, nikoliv k jejímu zpochybnění.

Je Donald Trump pomazaný Bohem? Evangelikální proroctví, národní obrození a bílý křesťanský nacionalismus

Ve Spojených státech amerických se v posledních letech zformoval nábožensko-politický fenomén, v němž Donald Trump není pouze prezidentem, ale stává se prorockou figurou. Mnozí evangeličtí vůdci, kazatelé a autoři jeho vzestup vykládají jako božské zjevení – předpovězené, připravené a posvěcené. Tato linie myšlení není marginálním proudem, ale výrazem hluboce zakořeněného bílého křesťanského nacionalismu, v němž se náboženství, rasa a národní identita vzájemně posilují.

V knize Trumpocalypse označuje Troy Anderson Donalda Trumpa za nového „Jana Křtitele“, tedy prorockou postavu připravující půdu pro duchovní obnovu národa. Tato představa však čelila silnému skepticismu. Teprve když evangelický pastor Jim Garlow publikoval článek, ve kterém přesvědčivě vyzývá k podpoře Trumpa ze strany křesťanů, a tento text byl sdílen více než 4 miliony krát, začalo se toto přesvědčení šířit mimo úzce vymezené kruhy charismatiků.

Mark Taylor, bývalý hasič, tvrdí, že již v roce 2011 uslyšel boží hlas při sledování televize, když zahlédl Trumpa na obrazovce: „Slyšíš hlas prezidenta.“ Následně sepsal takzvané „Proroctví velitele“, které předpovědělo Trumpův politický vzestup. S pomocí Mary Colbert, manželky známého lékaře Dona Colberta, začal Taylor šířit svou vizi a brzy vznikla modlitební komunita „Nation Builders“, mobilizující tisíce křesťanů k modlitbám za Trumpovo zvolení. Texty jejich knihy The Trump Prophecies nejsou pouze záznamem proroctví, ale představují duchovní manifest.

Ústřední poselství je následující: Trump byl Bohem vyvolen a pomazán, aby obnovil čest a slávu Ameriky. V prorockém jazyce je prezident nazýván „duchovním strážcem brány“ národa. Jeho jméno – Donald (světový vůdce) a příjmení Trump (převýšit, zvítězit) – je vnímáno jako znak božského určení. Proroctví hlásá, že Trump nejen zavře „bránu“ na jižní hranici, kudy proudí „démonická nenávist“, ale také očistí zemi od „zlých struktur“. V tomto kontextu se duchovní válka neodehrává pouze v neviditelném prostoru víry – má reálné politické a společenské důsledky.

Ve světě, kde „nepřátelé Ameriky“ jsou identifikováni jak v duchovní, tak v přirozené rovině, se rozšiřuje pojetí „Armády Boží“, která má nejen modlit, ale i jednat. Odpůrci jsou představováni jako démoničtí – často se jedná o rasové a náboženské menšiny, jejichž přítomnost je vykreslována jako nečistota, kterou je třeba odstranit. Deportace, zákazy vstupu, rozdělování rodin a politika „zákona a pořádku“ jsou tak ospravedlňovány jako součást vyššího duchovního plánu očištění národa.

Vedle Taylora a Colbert existují i další silné osobnosti, například Jerry Falwell Jr., prezident Liberty University, který veřejně prohlásil, že neexistuje nic, co by ho přimělo odvrátit se od Trumpa. Je přesvědčen, že Trump vždy jedná v zájmu národa, a že výzvy k lásce a soucitu, které Ježíš adresoval jednotlivcům, nelze aplikovat na úroveň státu. Takové pojetí odděluje osobní etiku od státní politiky a ospravedlňuje tvrdé a selektivní zásahy státu jako „morálně neutrální“, či dokonce „božsky inspirované“.

V pozadí tohoto hnutí stojí hluboce zakořeněné vzorce myšlení, které propojují víru s nacionalismem a rasovou hierarchií. Jejich logika je neúprosná: ti, kdo nesdílejí náš jazyk, naši víru a naši krev, nejsou pouze odlišní – jsou duchovně nečistí. Jejich přítomnost je hrozbou, nikoli pouze kulturní, ale metafyzickou. Takové myšlení navazuje na historické tradice ospravedlňující vyhlazování, konverze a vylučování „jiných“ ve jménu vyššího dobra.

Bílý křesťanský nacionalismus tak neslouží jen jako náboženská omluva pro politickou loajalitu k Trumpovi – je to kosmologie, která organizuje svět kolem představ o čistotě, oběti, boji a vítězství. V jeho rámci není Trump jen politikem. Je zjevením, nástrojem Božím a symbolem epochální proměny, která se má odehrát jak v srdcích lidí, tak v samotném těle národa.

Jak Trumpův efekt ovlivnil kritické myšlení a rasové vědomí ve školách v USA?

Volby v roce 2016 znamenaly v USA zlomový moment, který znovu odkryl přetrvávající rasové a ekonomické nerovnosti, jež mnozí dříve odmítali připustit. Donald Trump, tehdy kandidát na prezidenta, využil hlubokých sociálních napětí a etnických rozdělení k posílení bílého nacionalismu, přičemž současně popíral jeho rasistický obsah. Tento fenomén, známý jako „Trumpův efekt“, se významně projevil i v prostředí základních a středních škol a univerzit, kde se zintenzivnily projevy rasismu a diskriminace vůči menšinám — od latinskoamerických studentů až po židovské kampusy.

Trumpův populismus, založený na záměrné neinformovanosti a manipulaci fakty, podpořil „vůlí ignorovat“ realitu, což znamená aktivní odmítání kritického zkoumání informací a opakované přijímání lží, například ohledně kriminality mezi nelegálními imigranty. Tento přístup ztížil schopnost mladých lidí rozvíjet kritické myšlení, které je nezbytné pro demokratickou společnost, protože podporuje povrchní vnímání složitých sociálních problémů.

V kontextu školství tak vyvstává naléhavá potřeba učitelů a vychovatelů podporovat dialektické myšlení, tedy schopnost analyzovat protichůdné názory, pochopit komplexnost jevů a rozvíjet hlubší uvědomění o sociálních a rasových otázkách. Dialektika zde nepředstavuje pouhý logický nástroj, ale klíčový prostředek, jak vychovávat aktivní, kriticky smýšlející občany, kteří jsou schopni odhalit manipulace a vystoupit proti nespravedlnosti.

Ve světle těchto skutečností musí vzdělávací systémy čelit výzvě, jak pomoci studentům nejen rozpoznat a kriticky hodnotit tyto negativní jevy, ale také jak rozvíjet empatii a pochopení pro marginalizované skupiny. Tím se zároveň posiluje demokratický charakter společnosti, protože pouze informovaní a kriticky uvažující občané mohou účinně čelit zneužití moci a populistickým manipulacím.

K pochopení těchto jevů patří také uvědomění si historického kontextu rasismu v USA, který sahá hluboko do minulosti a ovlivňuje současné politické i sociální vztahy. Vzdělání proto musí být komplexní a citlivé, aby studenti získali nástroje nejen ke kritice, ale i k aktivnímu budování spravedlivějšího světa.

Jak populismus, rasismus a postpravda redefinují politickou realitu

Politické klima Spojených států v době prezidentství Donalda Trumpa nelze pochopit bez zohlednění fenoménů, jako jsou rasismus, populismus a systematická destrukce pravdy. Během více než 773 dnů ve funkci Trump učinil tisíce nepravdivých nebo zavádějících tvrzení, jak dokládají pečlivé analýzy Washington Post a New York Times. Tento proud dezinformací nebyl náhodný – byl strukturální součástí politické strategie, která spoléhala na polarizaci, vyvolávání strachu a mobilizaci resentimentu.

Rasismus nebyl v Trumpově rétorice periferním prvkem, ale její ústřední osou. Analýzy publikované v The New York Times a studiích jako „Dog Whistle Politics“ ukazují, že prezident systematicky používal kódované rasistické signály (tzv. „dog whistles“) k mobilizaci bělošských voličů, kteří se cítili ohroženi kulturními a demografickými změnami. Výzkumy Pew Research Center potvrzují, že rozhodujícími faktory volební podpory nebyly ekonomické obavy, ale rasové resentimenty. Tato dynamika není nová – je hluboce zakořeněná v americké historii – ale Trump ji dokázal aktualizovat pomocí digitálních médií a algoritmicky posílené propagandy.

Sociální média hrála v této proměně centrální roli. Jak ukazují data ze studií provedených univerzitami v Oxfordu a Warwicku, právě Trumpovi příznivci nejčastěji sdíleli dezinformace a „fake news“. Algoritmické bubliny na platformách jako Facebook a Twitter vytvořily paralelní světy, v nichž fakta a fikce ztratily kontury. Výsledkem je hluboce rozdělená společnost, kde racionalita a argumentace ustupují emocím, víře a tribalismu.

Když Trumpova administrativa zavedla politiku oddělování dětí migrantů od rodičů, nešlo jen o imigraci – šlo o symbolickou politiku „jinakosti“ a o posílení nacionalistické identity skrze demonizaci druhého. Tato politika nebyla pouze amorální, ale i právně pochybná. Přesto si našla silnou podporu mezi jádrovými voliči, kteří v Trumpovi neviděli jen politika, ale projekci vlastních kulturních hodnot a identitních obav. Jak správně poznamenal Newton, odmítnutí Trumpa by znamenalo pro tyto voliče i odmítnutí sebe samých.

Vzdělávání v éře Trumpa čelí novým výzvám: učitelé jsou nuceni navigovat mezi požadavky neutrality a etickým závazkem vůči pravdě. Rosenzweig a Pollock upozorňují na potřebu redefinovat pedagogickou praxi tak, aby neustále problematizovala dominující narativy a vracela do výuky schopnost analýzy a kritického rozlišování mezi faktem a manipulací. V opačném případě hrozí, že další generace vyrůstají v prostředí, kde bude kritické myšlení luxusem, nikoli normou.

K pochopení tohoto fenoménu je nezbytné opustit binární kategorie pravice–levice a místo toho analyzovat vztahy, v nichž vzniká hegemonie. Ollmanova dialektika v tomto ohledu nabízí užitečný rámec: namísto hledání jednoduchých příčin je třeba studovat rozpory, které vytvářejí realitu. Tato realita není statická, ale vzniká neustálým pohybem mezi ideologií, ekonomikou a kulturou. V éře „velkých lží“, jak ji nazval Macedo, nemá vzdělávání luxus neutrality – buď podporuje emancipaci, nebo přispívá k reprodukci systému založeného na nerovnosti, strachu a lhostejnosti.

Je důležité vnímat tento stav nejen jako americký problém, ale jako globální varování. Logika postpravdy, algoritmické manipulace a kulturního resentimentu se šíří i do dalších demokracií, včetně Evropy. Normalizace lži, etického relativismu a instrumentalizace pravdy podkopává samotné základy občanské společnosti.

Jaký bude náš svět, pokud nezastavíme globální oteplování?

Změna klimatu je jedním z nejvážnějších a nejneodkladnějších problémů, kterým čelí lidstvo. Rychlost a rozsah změn, které již dnes zažíváme, je alarmující. Podle výpočtů klimatologů zbývá jen dvanáct let k tomu, abychom udrželi globální oteplování na úrovni maximálně 1,5 °C. I malý nárůst teploty nad tuto hranici může mít ničivé důsledky pro naše životní podmínky, včetně extrémních such, povodní, veder a zhoršení chudoby pro miliony lidí. Pokud se s tímto trendem nebudeme okamžitě zabývat, budou následky nevyhnutelné.

Přestože jsou klimatické změny v současnosti jedním z nejdiskutovanějších témat, konkrétní dopady již nejsou jen hypotetické. Extrémní vlny veder, které v roce 2018 zasáhly Evropu, Severní Ameriku a Asii, způsobily rozsáhlé neúrody, lesní požáry a výpadky elektrické energie. Vědci už dnes s jistotou tvrdí, že takové extrémní počasí by se bez změny klimatu nikdy neodehrálo. A pokud globální teplota vzroste o 2 °C, podobné vlny veder budou každoročním jevem, který bude ničit úrodu a devastovat životní podmínky lidí.

Klimatické změny postihují především rozvojové země v Africe a Asii, které jsou nejzranitelnější vůči těmto změnám. Mnoho měst v těchto regionech, které jsou rychle rostoucí, čelí vysokému riziku, že se stanou neobyvatelnými. Zároveň dochází k rapidnímu úbytku arktického ledu, jehož rozsah v roce 2012 dosáhl nejnižší hodnoty v historii. V roce 2018 byl rozsah arktického ledu rovněž pod normálem, a pokud emise nebudou omezeny, může se Arktida v létě do roku 2050 stát zcela bez ledu.

Klimatické změny neohrožují jen lidstvo, ale i množství druhů zvířat a rostlin. Podle zprávy IPBES je ohroženo až milion druhů, což představuje přibližně osm procent všech druhů na Zemi. Tato zpráva varuje, že za posledních 50 let došlo k nejrychlejšímu poklesu biodiverzity v historii, což je přímo důsledkem lidské činnosti. Zmiňuje se přitom, že více než 40 % obojživelníků, třetina všech korálů a všechny druhy žraloků jsou na pokraji vyhynutí.

Zároveň je důležité, že na globální klimatickou změnu se začíná reagovat. V roce 2019 Británie jako první země G7 přistoupila k právnímu závazku dosáhnout nulových emisí CO2 do roku 2050. I když tento krok je chvályhodný, jeho účinnost bude závislá na razantních a rychlých opatřeních na snížení emisí skleníkových plynů. Odborníci, jako Bill McKibben, varují, že pokud se neuskuteční zásadní změna v energetické politice, jako je přechod na obnovitelné zdroje energie, klimatické změny už nebude možné zastavit. Klimatická krize už není otázkou vzdálené budoucnosti – je to naléhavá realita, která vyžaduje okamžité a koordinované kroky na celosvětové úrovni.

Jedním z nejvíce inspirujících momentů v tomto boji byla mobilizace mladých lidí po celém světě, kterou zahájila Greta Thunberg. Její protesty a klimatické stávky vyvolaly vlnu celosvětového povědomí a tlačí na politiky, aby přijali neodkladné kroky k ochraně planety. Také Extinction Rebellion a další ekologické hnutí mají klíčovou roli v tom, že přitahují pozornost k neudržitelnosti současného ekonomického systému, který je základem mnoha environmentálních problémů.

Pokud se tento trend nezastaví, svět, jak ho známe, se může změnit v nepoznání. V nejhorším případě může být Země v příštích několika desetiletích doslova neobyvatelná pro miliardy lidí. Změna je možná, ale musí začít okamžitě a na globální úrovni. Množství informací, které dnes máme, nám poskytuje nástroje a vědecké základy pro záchranu naší planety. Ale bez kolektivního úsilí a rozhodného kroku vlády a jednotlivců se bohužel budoucnost zdá stále temnější.