Jak se těžké chvíle v noci mohou proměnit v noční můru?

Mr. Templeton, po dlouhé noci, kdy nebyl schopen spát, konečně v poledne přistoupil k zhodnocení situace. V jeho ložnici, plné těžkého ticha, ho přivítala jemná houpavost záclon ve větru a plameny v krbu. Těžká křesla s vysokými opěradly byla pečlivě umístěna poblíž, v kontrastu s nepohnutým dvojlůžkem, na němž se předchozí noc věnoval své práci. Každý detail této místnosti mu byl znám, přesto dnes, po dvou špatných nocích, začal ve všech těchto drobnostech hledat odpovědi na otázky, které si dříve nedokázal položit.

Přistoupil k židli, na níž, jak si pamatoval, trávil večery, a spatřil záhy na ni zbytky, které ho znepokojily. To, co mělo být součástí denního pořádku, se stalo pro něj symbolem něčeho neobvyklého. Dívajíc se na vrstvu sukní, která byla nedbale složena, ale nikoliv zmačkaná, uvědomil si, že už není možné tuto situaci ignorovat. Uprostřed této pokojné, téměř idylické místnosti se ukrývala tajemství, která pro něj byla stále víc a víc zneklidňující.

Noc předtím, při práci v posteli, jeho pozornost upoutal neznámý pohyb v prostoru. Na první pohled to vypadalo jako pouhá iluze, snad únava nebo přetížený mozek. Ale jakmile pozorněji sledoval vysoké křeslo s jeho podivně usazenými rukama, které visely volně dolů, zažil pocit, který se nedal jen tak racionalizovat. Chvíli se cítil, jako by byl svědkem něčeho nadpřirozeného, ale rozum mu říkal, že to vše je výplod únavy. Srdce mu však bilo rychleji a zažil chvíle, kdy měl pocit, že je pozorován. Stále však nevěděl, co dělat s tímto pocitem nejistoty, který ho neustále pronásledoval.

Na druhé noci, když se do postele vrátil s přesvědčením, že vše, co se stalo, byl jen výplod jeho fantazie, pocítil opět něco jiného. Tento zvláštní pocit, že není sám, se ho znovu zmocnil. Pokusil se to ignorovat, ale hluk, pohybující se objekty, a dokonce i tvar postavy v křesle ho přesvědčily, že je něco více než jenom jeho představivost. Co bylo horší, viděl, jak se před ním objevila postava, která se přiblížila, a na okamžik se mu zdálo, že spatřil ruku, která se z ničeho nic objevila na okraji křesla.

V okamžiku, kdy se probudil, byla místnost tichá, temná a jeho bolest hlavy zesílila. Jeho první myšlenka byla, že ztratil kontrolu nad situací a nad svým vlastním vnímáním. Všechno to, co se dělo, vyvolávalo otázky o tom, co je skutečné a co je jen zbožným přáním jeho mysli. A to, co následovalo, bylo ještě děsivější. Když se snažil uklidnit a usnout, poznal, že přítomnost někoho v místnosti je stále neúprosná. Kdo to byl? A co to všechno znamená pro jeho každodenní život?

Jako poslední východisko se rozhodl, že musí čelit těmto myšlenkám přímo. Uvědomil si, že pouze skrze přímé konfrontování těchto událostí může přijít na kloub tomu, co se vlastně děje. I když to znamenalo přiznat, že něco zcela nepochopitelného narušuje jeho svět, musel přistoupit k těmto nečekaným jevům čelem.

V tuto chvíli se musel rozhodnout, zda dál udržovat svou víru v běžnou realitu, nebo přistoupit k něčemu, co by pro něj mohlo znamenat nejen osobní transformaci, ale i hlubší porozumění světu, který ho obklopuje.

Jaká je cena volby v magickém rituálu?

Roy otočil velkým železným madlem a opatrně otevřel dveře. Byly těžké, dubové, pevně zajištěné kovovými pásy a šrouby. Kdyby byly zatarasené, nikdo by jimi neprošel bez obrovské námahy. „Tady je věž,“ řekl Roy, když posunul zajišťovací trám. Helen se přitiskla k jeho boku a společně zírali na podivný prostor. Věž byla mnohem větší, než se zdála zvenčí, kde působila jako malý, nevýznamný objekt. Byla vskutku záludně postavena, její rozměry směřovaly dovnitř podél šířky střechy, takže komíny zakrývaly její část. Na třech stranách byly hluboko zasazené okenní tabule, plné tlustého skla, na kterém byly nápadně malované podivné vzory, patrně rukou amatéra. Helen se přiblížila a začala je zkoumat. Měsíc svítil přímo do místnosti, osvěcující její podivné vybavení.

Prostor se naplnil neznámou silou, která byla tak jemná a silná, že Helen ztratila schopnost pohybu, jakoby byla uvězněna v jemné pavučině. Cítila, že by chtěla křičet, ale nebyla schopná vydat žádný zvuk. Její oči se upřely na Roye, který se změnil. Ztratil údiv, který na jeho tváři působil, když se poprvé objevilo záhadné světlo. Teď vypadal, jako by čekal na něco, jako by věděl, co se má stát, a proč. Z tohoto světla se pomalu začala formovat postava starého muže v kněžských rouchách. Jeho obličej byl vyplněn výsměšným, sarkastickým úšklebkem.

„Erringham z Erringhamů, přišel jsi!“ ozval se hlas, který nemohl pocházet z lidských úst. Helen se téměř zhroutila, když spatřila Royova prapradědečka uprostřed místnosti. Roy přistoupil k němu, jakoby to bylo naprosto přirozené. „Jsem zde,“ odpověděl Roy sebevědomě. „Co mám vybrat?“

„Dnes v noci máš svou volbu,“ pokračoval podivný hlas. „Tvůj otec odmítl volit; zemřel cizincem v cizí zemi, místo aby čelil volbě Erringhamů. Tvůj dědeček zemřel, tvůj strýc zemřel. Ty jsi se vrátil.“

Roy odpověděl: „Jsem zde. Co mám vybrat?“

„Zda ochutnáš ovoce Stromu poznání dobra a zla, zda se naučíš ovládat sílu života, zda budeš jako Bůh, jako já, a přemůžeš posledního velkého nepřítele, Smrt, která jezdí na Bílém koni a nikoho nešetří.“

„A cena?“

„Cena žádná není. Poznání je moc. Co víc si přeješ? Smrt tě mine, a ty se vyhneš konečnému soudu, protože jen mrtví mohou být souzeni Bohem.“

„Volím. Půjdu za tebou.“

Postava starce se zdála ještě jasněji zářit. Jeho tvář, obrácená k Helen, byla pokřivená ďábelským šklebem. Helen se pokusila křičet, varovat Roye, ale nemohla vydat ani zvuk.

„A rituál?“ zeptal se Roy, který už na kolenou před oltářem, jenž byl postaven u zdi, vypadal zneklidněně. Na oltáři stály zlaté nádoby a pohár, přičemž vše bylo připraveno k zahájení obřadu.

„Bude krev. Bude krev a spalovaná oběť. Bude ochotná oběť,“ odvětil kněz, když se Helen začala podílet na dění bez vědomí, co vlastně dělá.

Když se probudila ze svého hypnotického stavu, zjistila, že se ocitla na kamenné desce oltáře. Srdce jí bušilo jako o závod. Před ní stál Roy, držící rituální nůž. Jeho oči byly prázdné a prázdnotou této místnosti prošlo tolik zla, že Helen věděla, že jedinou možností, jak přežít, je zlomit tuto kletbu. Musela se soustředit na každý úder svého srdce a vyzvat každou zbytku své síly.

Začala recitovat Pater Noster, a jakmile její slova promluvila, došlo k bouřlivé reakci. Rozlícený kněz vytáhl zlatý nůž a předal ho Royovi, jenž ve svých rukou držel osud všeho, co se v té místnosti dělo.